ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1466.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1466/2011-81
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2012 o dovoláních, která podali obvinění A. C. , nar. a M. K. , nar., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 8 To 257/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 28/2011, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje :
- usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 8 To 257/2011, a to pouze v té části výroků podle §256 tr. ř., pokud bylo odvolání obviněného A. C. zamítnuto ve vztahu k výroku o peněžitém trestu a náhradním trestu odnětí svobody, a pokud bylo odvolání obviněného M. K. zamítnuto ve vztahu k výroku o peněžitém trestu a náhradním trestu odnětí svobody a výroku o trestu vyhoštění,
- rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 5 T 28/2011, stran obviněného A. C. ve výroku o peněžitém trestu a náhradním trestu odnětí svobody a stran obviněného M. K. ve výroku o peněžitém trestu a náhradním trestu odnětí svobody a ve výroku o trestu vyhoštění.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 5 T 28/2011, byl obviněný A. C. uznán vinným (v bodě I.) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), (v bodě II.) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a (v bodě III.) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), dílem [v bodě III. c)] ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, dílem [v bodě III. a), b), d), e)] ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost byl obviněný A. C. podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 500 denních sazeb po 1.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl, pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.
Obviněný M. K. byl týmž rozsudkem uznán vinným [v bodě III. a), d), e)] zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za tento zločin byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb po 1.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl, pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněné N. M..
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla všem jmenovaným obviněným stanovena povinnost nahradit v rozsudku uvedeným poškozeným v rozsudku specifikované částky, přičemž někteří z poškozených byli podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni se zbytky nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §101 odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání věcí v rozsudku blíže určených.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění A. C. a M. K. , rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 8 To 257/2011, jímž podle §256 tr. ř. tato odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podali obvinění A. C. a M. K. (dále též „dovolatelé“) dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný A. C. uvedl, že rozhodnutí prvoinstančního soudu je stiženo vadami, jež lze subsumovat pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a že odvolací soud nejen, že tyto vady neodstranil, ale naopak je v plném rozsahu v důsledku vadné aplikace hmotného práva přejal do svého rozhodnutí. Podle něho nalézací soud na základě velmi rozsáhlého dokazování dospěl k nesprávným skutkovým závěrům, následkem čehož skutek nesprávně právně posoudil. Odvolací soud potom pouze obecně konstatoval své ztotožnění se se závěry soudu prvního stupně, aniž by se blíže zabýval argumentací jeho odvolání. Dovolatel přitom vyjádřil přesvědčení, že nebylo dostatečně prokázáno naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Prohlásil, že s ohledem na změny ve výpovědích spoluobviněné N. M. a její dlouhodobou drogovou závislost jsou namístě vážné pochyby o její obecné i specifické hodnověrnosti. Soudu dále vytkl, že nevzal v potaz skutečnost, že svědkyně H. udržuje vztah se spoluobviněným K.. Výpověď jmenované svědkyně označil za irelevantní s tím, že je přirozené, že se tato snaží svému příteli pomoci část viny přenést na jeho osobu. Dále poznamenal, že nalézací soud sice konstatoval, že jeho vina byla prokazována též listinnými důkazy, avšak žádné konkrétní listinné důkazy v této souvislosti neuvedl [obviněný přitom poukázal na závěry nálezu Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) sp. zn. I. ÚS 781/04]. Rovněž konstatoval, že v průběhu trestního řízení nedošlo ke ztotožnění hlasů v intencích trestněprávních norem s tím, že jakési „ztotožnění“ hlasů v jednací síni při hlavním líčení uskutečněné poškozenými je zcela mimo trestní řád. Pokud pak některý z poškozených uváděl jeho jméno, není na tom nic neobvyklého, resp. toto nelze považovat za usvědčující důkaz proti jeho osobě, neboť jeho jméno se nachází jednak v obžalobě (kde je jednání popsáno tak, že se ho dopustil on), jednak ho poškození viděli vjednací síni při hlavním líčení. Uzavřel, že skutek, jak je popsán v napadených rozhodnutích, není trestným činem z důvodu absence subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu.
Dále obviněný A. C. vyslovil názor, že soud musí při rozhodování o zabrání věci podle §101 odst. 2 tr. zákoníku náležitě objasnit, zda jde skutečně o výnos z trestného činu a svůj závěr náležitě odůvodnit. Současně by měl zvažovat oprávněné zájmy třetích osob. Seznal, že soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí stran zabrání osobního motorového vozidla omezil pouze na konstatování, že se jedná o vozidlo, které bylo získáno z peněz pocházejících z trestné činnosti, aniž by jakkoliv blíže svou úvahu specifikoval a rozebral. Obviněný zdůraznil, že svědek P. K. vypověděl, že mu peníze za auto předal G. M., který je měl půjčené od svého otce. Soud si však původ finančních prostředků na nákup motorového vozidla nijak neprověřoval, a tudíž nebylo bez pochyb prokázáno, že by věc, popř. peněžní prostředky na její nákup, byly získány trestným činem nebo jako odměna za něj. Vyjádřil přesvědčení, že soudy pochybily i při rozhodování o zabrání mobilního telefonu Sony Ericsson, když nalézací soud své rozhodnutí o jeho zabrání ve smyslu §101 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku neodůvodnil a odvolací soud pouze uvedl, že bylo namístě takto rozhodnout.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný A. C. namítl, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základního práva na osobní svobodu, jež je omezitelné jen zákonem. I zákonem předvídané omezení základních práv je totiž třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tj. mj. tak, aby jeho aplikace obstála v testu proporcionality. Zhodnotil, že z tohoto pohledu je jemu uložený trest odnětí svobody v trvání 6,5 roků zcela v rozporu se zásadou přiměřenosti trestních sankcí. Výhrady vyjádřil i vůči výroku o peněžitém trestu, který shledal nepřezkoumatelným. K tomu podotkl, že konkrétní výši jedné denní sazby peněžitého trestu stanoví soud se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Zdůraznil přitom, že soud peněžitý trest neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. Při zkoumání této podmínky uložení peněžitého trestu je nutné zjišťovat i závazky pachatele, které mají zásadně přednost před zaplacením peněžitého trestu. Dodal, že nalézací soud se podmínkami pro uložení peněžitého trestu ve svém rozhodnutí nezabýval a soud odvolací k tomuto v podstatě uvedl toliko, že je namístě, aby se spáchání majetkové trestné činnosti projevilo i v majetkové sféře pachatelů, „s vědomím, že se trestná činnost nevyplácí“.
Závěrem poznamenal, že v jeho trestní věci bylo porušeno několik zásad ovládajících trestní řízení, a to zejména zásada in dubio pro reo a zásada volného hodnocení důkazů, resp. že si je vědom skutečnosti, že existence dovolacího důvodu je v daném případě hraniční s tím, že dovolání podává i z procesní opatrnosti (rozhodnutí o dovolání je totiž předpokladem podání ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu, viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 40/06).
Z těchto důvodů obviněný A. C. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 8 To 257/2011, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 5 T 28/2011, a aby v souladu s §265m tr. ř. ve věci sám rozhodl tak, že ho zprostí obžaloby, případně aby ve smyslu §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věcně a místně příslušnému orgánu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný M. K. ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prohlásil, že po provedeném dokazování není možno konstatovat, že by mezi ním a spoluobviněným C. mělo dojít k jakékoliv předchozí vzájemné domluvě směřující k jakémukoliv jednání, resp. že ani odůvodnění rozhodnutí soudů dříve ve věci činných se stran jakékoliv předchozí vzájemné domluvy k provedení jednání popsaným způsobem nevyslovují. Vyjádřil přesvědčení, že v tomto směru je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť z něho není možno zjistit, z čeho soud vychází při konstatování předchozí domluvy jeho osoby se spoluobviněným C.. S vědomím skutečnosti, že hodnocení důkazů je výlučnou pravomocí soudu prvního stupně, a že v rámci řízení o dovolání není přezkum v tomto směru zákonem předvídán, argumentoval, že u hlavního líčení nebyly provedeny důkazy, z nichž by bylo možno s dostatečnou mírou jistoty (nade vší pochybnost) konstatovat, že naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Odmítl závěr soudu v tom smyslu, že je z trestné činnosti usvědčován výpovědí spoluobviněné M., s tím, že z této výpovědi nevyplývá, že by věděl, že finanční prostředky, které vybíral z účtu, pocházely z trestné činnosti. Podle jeho názoru nebylo rovněž prokázáno, že by jeho účty měly být zakládány v souvislosti s pácháním trestné činnosti jemu kladené za vinu, když tyto byly zřizovány dávno předtím pro jeho potřebu. Ohledně jím prováděných výběrů odkázal na svoje vyjádření k dané věci a na výpověď svědkyně H., jež údajně jím uváděné skutečnosti potvrdila. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů není zřejmé, na základě jakých konkrétních zjištění vyplývajících z jakých konkrétních důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o jeho vině. Zdůraznil, že pouhé konstatování nalézacího soudu (převzaté bez hlubšího rozboru soudem odvolacím), že si musel být vědom toho, že se musí jednat o trestnou činnost, neboť se se spoluobviněnými zdržoval v jednom bytě a přesto, že nikdo ze spoluobviněných nepracoval, měli dostatek finančních prostředků na nákup drog a dalších věcí, není dostatečné. Dodal, že i v tomto směru jsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná, resp., že neměl možnost se vyjadřovat ke konkrétním důkazům a zjištěním, o něž soudy opřely své závěry.
Následně obviněný M. K. shledal, že mu byly uloženy druhy trestů, které zákon v daném případě nepřipouští. Poznamenal, že peněžitý trest může být ukládán pouze tehdy, když lze z reálných zjištění předpokládat, že tento bude ve stanovené lhůtě odsouzeným uhrazen. Zjištění osobních a majetkových poměrů pachatele je tudíž nezbytným předpokladem pro možné konstatování dobytnosti peněžitého trestu a nutnou podmínkou pro řešení otázky, zda jsou splněny předpoklady pro jeho uložení. Stran majetkových poměrů pachatele je namístě zjišťovat i závazky pachatele, které mají zásadně přednost před zaplacením peněžitého trestu. V této souvislosti akcentoval, že má na území České republiky dítě, na které je povinen platit výživné, a že byl napadenými rozhodnutími zavázán k náhradě způsobené škody. Rovněž argumentoval, že uložení peněžitého trestu v jeho případě není na místě i z toho důvodu, že z provedeného dokazování vyplynulo, že veškeré vybrané finanční prostředky předával panu M. nebo panu C. a osobně z těchto žádný majetkový prospěch neměl. Vyjádřil přesvědčení, že z provedeného dokazování se podává, že peněžitý trest jím nemůže být zaplacen, když takovými finančními prostředky nedisponuje, a tedy již v okamžiku jeho ukládání je zřejmé, že s největší pravděpodobností dojde k nařízení náhradního trestu odnětí svobody. Podle něho také trest vyhoštění podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen v rozporu s trestním zákoníkem. Zdůraznil, že je občanem Evropské unie (Slovenské republiky), má na území České republiky povolen trvalý pobyt a současně je otcem nezletilé X. X. narozené a trvale žijící v Č. r., k níž má závazky. Dovodil, že v jeho případě jsou splněny předpoklady pro nemožnost uložení takového trestu podle §80 odst. 3 písm. c), případně e) tr. zákoníku, když je možno odkázat také na právní předpisy upravující slučování rodin, resp. vztahující se k ochraně rodiny. Doplnil, že v brzké době hodlá uzavřít manželství se svojí družkou L. H., občankou Č. r., jež má z předchozího manželství mj. nezletilého syna J. J. H., občana Č. r., což sice nemá vliv na nezákonnost uloženého trestu vyhoštění, ale dokládá to skutečnost, že k České republice má velmi úzké vazby, a to i rodinné.
Z těchto důvodů obviněný M. K. navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil, a poté věc sám rozhodl podle 265m odst. 1 tr. ř., a to tak, že ho zprostí obžaloby, resp., aby mu pro případ, že by ho uznal vinným ve smyslu podané obžaloby, uložil zákonem přípustné a přiměřené tresty.
K těmto dovoláním se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy. Následně konstatoval, že značná část námitek obviněného A. C. deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Jsou to námitky, v nichž podatel obecně namítá, že nalézací soud dospěl k nesprávným skutkovým závěrům, námitky, v rámci kterých provádí vlastní hodnocení některých důkazů, námitky týkající se porušení procesních zásad in dubio pro reo a volného hodnocení důkazů a námitky směřující proti kvalitě odůvodnění soudních rozhodnutí, jež jsou ostatně nepřípustné již s ohledem na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky směřující proti výrokům o ochranném opatření - zabrání věcí. Výrok o ochranném opatření je možno napadat pouze v rámci speciálně k tomu určeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., který ovšem obviněný A. C. vůbec neuplatnil a s ohledem na značně formalizovaný charakter dovolání nelze k námitkám směřujícím proti uložení ochranného opatření - zabrání věci v dovolacím řízení přihlížet.
Státní zástupce shledal, že za relevantně uplatněnou lze považovat tu část námitek, v níž podatel uvádí, že v popisu skutku v napadených rozhodnutích absentuje subjektivní stránka trestného činu. Vzápětí vyslovil názor, že tato část námitek není důvodná. Z obsahu jednotlivých skutkových vět se podává, že obviněný A. C. při nabídkách bytů vystupoval pod falešnou identitou, a že inkasoval od poškozených dražební jistiny v souvislosti s nabídkami prodeje bytů, ačkoli neměl v úmyslu byty prodat a ani toho nebyl objektivně schopen, protože k předmětným bytům neměl vlastnické ani jiné právo. Z těchto skutkových zjištění naprosto jednoznačně vyplývá existence podvodného úmyslu na straně dovolatele, a to úmyslu přímého ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, resp. §4 písm. a) tr. zák.
Dále státní zástupce připomněl podstatu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vznášet námitky směřující toliko proti přílišné přísnosti nebo mírnosti uloženého trestu, jde-li jinak o trest přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby. Námitky týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody tedy deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že námitky směřující proti uložení peněžitého trestu v podobě, jak jsou formulovány obviněným A. C., směřují především proti neúplnosti skutkových zjištění ve vztahu k osobním a majetkovým poměrům pachatele a proti nedostatečné kvalitě odůvodnění soudních rozhodnutí. Konstatoval nicméně, že jediným důvodem nepřípustnosti uložení peněžitého trestu, který přichází v případě obviněného A. C. v úvahu, je důvod uvedený v §68 odst. 6 tr. zák., podle kterého peněžitý trest soud neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. K tomu uvedl, že závěr o zřejmé nedobytnosti peněžitého trestu v předmětné trestní věci učinit nelze, a to již s ohledem na výši majetkového prospěchu, který dovolatel získal trestnou činností. V případě tohoto trestu se tedy nejedná o nezákonný trest ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Ohledně dovolání obviněného M. K. státní zástupce uvedl, že dotyčný uplatňuje v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze takové námitky, které tomuto důvodu dovolání obsahově neodpovídají. Pokud se týká výroku o vině, nevznáší prakticky jedinou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkových větách a zákonných znaků souzených trestných činů nebo nesprávnosti jiného hmotně právního posouzení. Jestliže polemizuje s hodnocením důkazů soudy a tvrdí, že nebyla prokázána existence jeho předcházející dohody se spoluobviněným A. C., popř. jeho vědomost o původu peněz, se kterými manipuloval na svém bankovním účtu, jde o námitky směřující výlučně do oblasti skutkových zjištění, jež jsou z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu irelevantní stejně jako námitky týkající se nedostatečné kvality odůvodnění soudních rozhodnutí.
Stran námitek uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a výroku o peněžitém trestu státní zástupce odkázal na to, co již bylo výše uvedeno k obdobným námitkám obviněného A. C. s tím, že rovněž v případě obviněného M. K. soudy uložení peněžitého trestu příliš přesvědčivě neodůvodnily, o trestu nezákonném, resp. nepřípustném však hovořit nelze. Za částečně důvodné ale státní zástupce označil námitky směřující proti uložení trestu vyhoštění. Upozornil, že podle §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku soud trest vyhoštění neuloží, jestliže pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin, resp. že podle §80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku nelze trest vyhoštění uložit, jestliže pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo je cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle jiného právního předpisu, neshledá-li soud vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku. Státní zástupce dospěl k závěru, že rozsudek nalézacího soudu je ohledně existence či neexistence tzv. negativních podmínek pro uložení trestu vyhoštění všem obviněným prakticky nepřezkoumatelný. Soud druhé instance se k odvolacím námitkám obviněného M. K. podrobněji zabýval jen důvodem nemožnosti uložení trestu vyhoštění uvedenému v §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, přitom seznal, že podmínky uvedené v tomto ustanovení musí být splněny současně, přičemž další podmínky (pracovní zázemí, zájem na spojování rodin) splněny nejsou. S uvedeným názorem odvolacího soudu se státní zástupce ztotožnil s tím, že minimálně pracovní zázemí obviněný M. K. na území České republiky zřejmě nemá. Vzápětí akcentoval, že se soudy ovšem věcí vůbec nezabývaly z hlediska negativní podmínky uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku. Upozornil, že toto ustanovení značně omezuje možnost uložení trestu vyhoštění občanu Evropské unie, kterým dovolatel jako občan Slovenské republiky nepochybně je. V tomto případě se ani nevyžaduje, aby pachatel měl na území republiky povolen trvalý pobyt, když tato podmínka se týká pouze pachatele - rodinného příslušníka občana Evropské unie. Pachateli - občanu Evropské unie, který obecně je oprávněn se pohybovat a usazovat na území všech členských států Evropské unie, proto lze trest vyhoštění uložit toliko v případě, že soud shledá vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku. O podmínce ohrožení bezpečnosti státu lze v této trestní věci stěží uvažovat, když majetková trestná činnost obviněného M. K. zřejmě nebyla takového charakteru, aby ohrožovala svrchovanost, samostatnost, územní celistvost, obranyschopnost nebo ochranu demokratických základů státu. Přicházelo by tedy v úvahu jako důvod vyhoštění pouze ohrožení veřejného pořádku. Pojem veřejného pořádku není právními předpisy blíže vymezen, podle výkladu obsaženého v komentáři k trestnímu zákoníku (Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139, Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 884), půjde především o souhrn právních pravidel nebo zásad chování lidí na veřejnosti. Vážné důvody ohrožení veřejného pořádku může sice soud shledat i v případě spáchání jiných trestných činů, nežli trestných činů proti pořádku ve věcech veřejných, přesto však je sporné, zda v případě předmětné majetkové trestné činnosti byla tato podmínka uložení trestu vyhoštění dovolateli jako občanu Evropské unie splněna. Soudní rozhodnutí jsou v tomto směru zcela nepřezkoumatelná.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného A. C. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné, resp. aby k dovolání obviněného M. K. rozsudek soudu prvního stupně podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu vyhoštění a soudu prvního stupně podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. učinil rozhodnutí o obou dovoláních v neveřejném zasedání. Přitom s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 8 To 257/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dovolatelé jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením, resp. ustanovením §265e odst. 3 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda dovolateli vznesené námitky naplňují v dovoláních uplatněné dovolací důvody. Dovolatel je totiž v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky dovolatelů vztažené k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřují výhradně (v případě obviněného M. K. ) nebo z převážné části (v případě obviněného A. C. ) právě do oblasti skutkové a procesní. Dovolatelé totiž soudům vytýkají buďto pouze (obviněný M. K. ) nebo zvláště a v převážné míře (obviněný A. C. ) neúplné, příp. též vadné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, event. též porušení procesní zásady in dubio pro reo, a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazují vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro ně příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Toliko (obviněný M. K. ) či zejména (obviněný A. C. ) z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozují závěr, podle něhož napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Takto ovšem nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností (obviněný M. K. neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy ve skutečnosti spatřován obviněným M. K. výlučně a obviněným A. C. z převážné části v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatelé namítali nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali jen (obviněný M. K. ) či v převážné míře (obviněný A. C. ) z tvrzeného neúplného, případně též vadného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, event. porušení procesní zásady in dubio pro reo, a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však dovolatelé neuplatnili a svou argumentací ani věcně nenaplnili (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svých dovoláních domáhají dovolatelé, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pod žádný z dovolacích důvodů nelze podřadit námitky týkající se nedostatečné kvality odůvodnění soudních rozhodnutí. V souvislosti s tím je namístě připomenout, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 2076).
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze subsumovat ani námitky obviněného A. C. směřující proti výrokům o ochranném opatření - zabrání věcí. Výrok o ochranném opatření je totiž možno napadat nikoli v rámci uvedeného dovolacího důvodu, nýbrž pouze v rámci speciálně k tomu určeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
Nejvyšší soud však přesto, že obviněný A. C. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. neuplatnil, považuje za vhodné vyjádřit se k těmto námitkám. Především zdůrazňuje, že i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. platí, že východiskem jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění soudů obsažená v jejich rozhodnutích. Se zřetelem k tomu je mimo tento (i jiný) dovolací důvod argumentace týkající se výroku o zabrání osobního automobilu tov. zn. M. A., neboť má výlučně skutkový charakter - je založena na jiných skutkových východiscích, než jaká učinily soudy nižších stupňů, resp. skutková zjištění soudů, o něž se tento výrok opírá, zpochybňuje. Námitky týkající se výroku o zabrání mobilního telefonu Sony Ericsson U5i pak de facto směřují vůči odůvodnění, resp. absenci náležitého odůvodnění, rozhodnutí soudů obou stupňů (k tomu viz shora). Nehledě na to, je třeba konstatovat, že podle skutkových zjištění vyjádřených především v rozhodnutí soudu prvního stupně je zjevná skutečnost podstatná pro rozhodnutí o zabrání předmětné věci (zajištěné v průběhu trestního řízení), a to, že i uvedený mobilní telefon byl pořízen z prostředků získaných trestným činem. Byť bylo na místě se zřetelem k výpovědi spoluobviněné N. M., kterou, pokud jde o otázku viny, považoval již soud prvního stupně za věrohodnou, uvažovat spíše o trestu propadnutí věci podle §70 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku (z této výpovědi vyplynulo, že se jednalo o mobilní telefon obviněného A. C. , který si jej zakoupil v B. v nákupním středisku V.), z důvodu zákazu reformationis in peius již nebylo možno toto (dílčí) rozhodnutí (na místo výroku o zabrání věci) volit. Za tohoto stavu věci nebylo důvodu výrok o zabrání uvedeného telefonu rušit.
Obviněný A. C. však také namítl, že skutek, jak je popsán v napadených rozhodnutích, není trestným činem z důvodu absence subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Takovou námitku lze (na rozdíl od tvrzení, že naplnění subjektivní stránky souzeného trestného činu „nebylo prokázáno“, jež je svojí podstatou skutkové) formálně pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.
Nejvyšší soud shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou. V prvé řadě je namístě konstatovat, že podvodný úmysl nemusí být v tzv. skutkové větě vyjádřen výslovně, postačí, jsou-li zde uvedeny takové okolnosti, ze kterých existence tohoto úmyslu na straně pachatele dostatečně zřetelně vyplývá. V návaznosti na to je pak třeba zdůraznit (jak ostatně učinil již státní zástupce), že z obsahu jednotlivých skutkových vět plyne, že obviněný A. C. při nabídkách bytů vystupoval pod falešnou identitou a že vylákal, či se pokusil vylákat od poškozených finanční prostředky (jako dražební jistiny) v souvislosti s nabídkami prodeje bytů, ačkoli neměl v úmyslu byty prodat a ani toho nebyl objektivně schopen, protože k předmětným bytům neměl vlastnické ani jiné právo. Z těchto skutkových zjištění je jednoznačně zřejmý jeho podvodný úmysl, a to ve formě úmyslu přímého ve smyslu §4 písm. a) tr. zák., resp. §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci tohoto zákonného důvodu dovolání, přičemž ovšem jiná pochybení soudu, než jaká tento dovolací důvod postihuje, konkrétně pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. – nyní v §38 až §42 tr. zákoníku – a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného A. C. brojící proti nepřiměřené přísnosti jemu uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit. Nad tento rámec lze stručně dodat, že tento trest byl jako přípustný druh trestu vyměřen – v rámci úhrnného trestu – v mezích trestní sazby stanovené v trestním zákoně na (nejpřísněji trestný) trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze však subsumovat námitku obviněného A. C. týkající se peněžitého trestu z hlediska jeho dobytnosti. Rovněž námitky obviněného M. K. proti výrokům o peněžitém trestu (jeho nedobytnost) a trestu vyhoštění lze pod tento důvod dovolání podřadit.
Podle §68 odst. 6 tr. zákoníku peněžitý trest soud neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný.
Soudy obou stupňů ovšem neučinily taková zjištění, z nichž by plynulo, že tento trest je v případě dovolatelů dobytný, resp. není zřejmě nedobytný. Soud prvního stupně v tomto směru ostatně ani nevedl žádné úvahy - konstatoval ve vztahu k obviněnému A. C. pouze tolik, že vzhledem k tomu, že dotyčný se snažil majetkovou trestnou činností získat finanční prostředky, jsou zde dány podmínky k uložení peněžitého trestu, a ve vztahu k obviněnému M. K., že je na místě uložení trestu spočívajícího v zaplacení peněžitého trestu. Lze dodat, že soud prvního stupně zjistil, jak plyne již z výrokové části jeho rozsudku, že oba dovolatelé jsou bez zaměstnání. Odvolací soud, který dovodil, že oběma dovolatelům, kteří trestnou činností získali významný majetkový prospěch a spáchali ji ze ziskuchtivosti, byly uloženy přiměřené peněžité tresty v souladu se zákonnými podmínkami podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pak rovněž shledal, že oba dovolatelé nejsou dlouhodobě nikde zaměstnáni a že dlouhodobě disponovali pouze těmito nelegálně získanými příjmy.
Dále se patří zdůraznit, že v daných souvislostech je nutno důsledně dbát práv a zájmů osob poškozených trestnou činností dovolatelů, zejména jejich práva na náhradu škody. Tento aspekt musí být z logiky věci vnímán vždy jako prvořadý, nadřazený trestu spojenému s majetkovým postihem obviněného (obviněných). Právo poškozeného na náhradu škody musí tedy být zohledněno již při ukládání trestu s tím, že povinnost (závazek) obviněného k náhradě jím způsobené škody má jako majetkové pasivum podstatný význam při posouzení podmínky plynoucí z ustanovení §68 odst. 6 tr. zákoníku. Namístě je ještě dodat, že za součást majetkové podstaty obviněného (majetkové aktivum) nelze považovat prostředky, jež získal protiprávně, dokonce trestnou činností. Tyto prostředky tak nemohou být zohledněny jako faktor svědčící o dobytnosti peněžitého trestu.
V dané trestní věci proto musí být vzato v úvahu, že oba dovolatelé byli zavázáni k solidární povinnosti (z menší části i s obviněnou N. M.) nahradit poškozeným škodu v celkové výši 1.646.000,- Kč, obviněný A. C. pak ještě sám byl zavázán zaplatit na náhradě škody další částku 1.917.750,- Kč.
Vedle uvedených skutečností je třeba mít na zřeteli rodinné poměry dovolatelů - podle zjištění soudu prvního stupně je obviněný A. C. otcem jednoho dítěte, obviněný M. K. otcem dvou dětí. Nebylo zjištěno, že by (z hlediska otázky dobytnosti peněžitého trestu) vlastnili dostatečné majetkové hodnoty.
Lze tedy shrnout, že peněžité tresty by nebyly v případě dovolatelů dobytné. Se zřetelem k ustanovení §68 odst. 6 tr. zákoníku proto výroky o těchto trestech (a náhradních trestech odnětí svobody) obstát nemohou.
Částečně důvodnými Nejvyšší soud shledal námitky obviněného M. K. směřující proti uložení trestu vyhoštění.
Podle §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku soud trest vyhoštění neuloží, jestliže pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin.
Podle §80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku nelze trest vyhoštění uložit, jestliže pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo je cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle jiného právního předpisu, neshledá-li soud vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku.
Nutno uvést, že nalézací soud se existencí či neexistencí uvedených tzv. negativních podmínek vůbec nezabýval (konstatoval pouze, že obvinění jsou občany Slovenské republiky a že jejich další pobyt na území České republiky je s ohledem na spáchanou trestnou činnost pro další období nežádoucí). Soud druhého stupně se k odvolacím námitkám obviněného M. K. podrobněji zabýval jen důvody nemožnosti uložení trestu vyhoštění uvedenými v §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. V návaznosti na právní úvahu, že podmínky uvedené v tomto ustanovení musí být splněny současně, shledal, že tomu tak v případě jmenovaného obviněného není - chybí pracovní a sociální zázemí a nelze ani dovodit, že by uložení trestu vyhoštění bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Závěr, podle něhož z hlediska ustanovení §80 odst. 3 písm. c) tr. ř. nebylo uložení předmětného druhu trestu u obviněného M. K. vyloučeno, shledal Nejvyšší soud správným (obviněný minimálně nemá na území České republiky pracovní zázemí).
Odvolací soud se však nezabýval otázkou existence negativní podmínky uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku. V tomto směru je třeba upozornit, že obviněný M. K. jako občan Slovenské republiky je občanem Evropské unie. Nejvyšší soud dále zjistil ze zprávy Ministerstva vnitra, že v době od 31. 10. 2001 do 12. 7. 2011, tedy v době rozhodování soudů nižších stupňů, měl dotyčný povolen trvalý pobyt na území republiky. Za tohoto stavu by bylo možno trest vyhoštění uložit toliko v případě, že soud shledá vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku.
Podmínka vážných důvodů ohrožení bezpečnosti státu nebyla naplněna, jelikož majetková trestná činnost obviněného M. K. nebyla takového charakteru, aby ohrožovala svrchovanost, samostatnost, územní celistvost, obranyschopnost nebo ochranu demokratických základů státu. Vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu totiž může soud shledat především v případě spáchání trestných činů proti bezpečnosti České republiky (§316 tr. zákoníku až §318 tr. zákoníku), případně tehdy, jestliže se pachatel dopustil jiného trestného činu ať již proti České republice (§309 tr. zákoníku až §315 tr. zákoníku), proti obraně státu (§319 tr. zákoníku až §322 tr. zákoníku) nebo proti jiným zájmům ohrožujícím bezpečnost státu (např. podle §323 tr. zákoníku násilí proti takovému orgánu veřejné moci, který má zajišťovat bezpečnost státu, podle §279 nedovoleného ozbrojování ve větším rozsahu a nebezpečnými zbraněmi, podle §280 tr. zákoníku výroby a držení zakázaných bojových prostředků apod.).
V obecné rovině tedy přicházelo u obviněného M. K. v úvahu jako důvod vyhoštění pouze zjištění vážných důvodů ohrožení veřejného pořádku. Veřejný pořádek je pojmem, který není blíže vymezen právními předpisy. V obecném právním smyslu představuje souhrn právních pravidel nebo zásad chování lidí na veřejnosti, přičemž musí jít o takové zásady pravidla, na kterých je třeba bez výhrady trvat. Prostřednictvím veřejného pořádku se zajišťuje především nerušené fungování státních orgánů, výkon pravomoci úředních osob, čistota veřejného života, důsledné uplatňování zákonnosti, ochrana obecných zájmů i práv a svobod lidí. Ve srovnání s ustanovením §80 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož obecnou podmínkou uložení trestu vyhoštění je okolnost, že uložení tohoto trestu vyžaduje bezpečnost a lidí nebo majetku anebo jiný obecný zájem, jsou z hlediska ustanovení §80 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku vyžadovány závažnější důvody a zřetelně intenzivnější hrozba zaměřená především proti ochraně veřejných hodnot .
Vážné důvody ohrožení veřejného pořádku může soud shledat nejen v případě spáchání trestných činů proti pořádku ve věcech veřejných (§323 tr. zákoníku až §368 tr. zákoníku), ale též dopustil-li se pachatel jiných trestných činů, např. obecně nebezpečných [(§272 tr. zákoníku až §292 tr. zákoníku) srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 884]. Musí však jít o trestné činy zvlášť závažné nebo o trestné činy, jež se (i z hlediska konkrétních okolností charakterizujících jejich spáchání) svojí povahou blíží trestným činům proti pořádku ve věcech veřejných (mají, byť nepřímý, určitý vztah k veřejnému pořádku), resp. se svojí podstatou jistým způsobem veřejného pořádku dotýkají. Přitom je třeba mít stále na zřeteli, že musí jít o vážné důvody ohrožení. Z těchto hledisek bylo judikováno, že spáchání trestného činu vraždy podle §219 tr. zák. a trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 tr. zák. může být vážným důvodem ohrožení veřejného pořádku (viz rozhodnutí č. 55/2008 Sb. rozh. tr.).
V kontextu těchto skutečností nelze mít za to, že by v případě majetkové trestné činnosti, kterou byl obviněný M. K. uznán vinným, byla tato podmínka uložení trestu vyhoštění splněna.
Vzhledem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 8 To 257/2011, a to pouze v té části výroků podle §256 tr. ř., pokud bylo odvolání obviněného A. C. zamítnuto ve vztahu k výroku o peněžitém trestu a náhradním trestu odnětí svobody, a pokud bylo odvolání obviněného M. K. zamítnuto ve vztahu k výroku o peněžitém trestu a náhradním trestu odnětí svobody a výroku o trestu vyhoštění, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 5 T 28/2011, stran obviněného A. C. ve výroku o peněžitém trestu a náhradním trestu odnětí svobody a stran obviněného M. K. ve výroku o peněžitém trestu a náhradním trestu odnětí svobody a ve výroku o trestu vyhoštění. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Jelikož již tímto zrušením uvedených výroků byly napraveny dovolateli důvodně vytknuté vady, nebylo zapotřebí dále postupovat podle §265 l odst. 1 tr. ř.
Nutno pak ještě zdůraznit, že v ostatních výrocích, resp. částech, zůstala předmětná
rozhodnutí ve vztahu k obviněným A. C. a M. K. nedotčena.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý