ECLI:CZ:NS:2024:20.CDO.1570.2023.2
sp. zn. 20 Cdo 1570/2023-333
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného P. L. , zastoupeného JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem v Praze 4, Antala Staška 510/38, proti povinné G. A. , zastoupené Mgr. Pavlem Bučinou, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, pro 445 522 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 72 EXE 412/2019, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2023, č. j. 16 Co 213/2022-288, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2023, č. j. 16 Co 213/2022-288, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1/ V záhlaví označené věci Městský soud v Praze (dále rovněž „odvolací soud“) k odvolání povinné usnesením ze dne 17. 1. 2023, č. j. 16 Co 213/2022-288, změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“ nebo „obvodní soud“) ze dne 3. 5. 2022, č. j. 72 EXE 412/2019-240, tak, že exekuci zastavil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení, resp. exekuce (výroky II. a III.).
2/ Soud prvního stupně v posuzované věci vydal již dříve usnesení ze dne 26. 4. 2019, č. j. 72 EXE 412/2019-68, které zrušil odvolací soud usnesením ze dne 14. 8. 2019, č. j. 16 Co 235/2019-155, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s pokynem, aby soud prvního stupně doplnil dokazování mj. obsahem spisu soudního exekutora Mgr. Petra Beneše, sp. zn. 191 EX 6299/16, a aby rovněž posoudil, zda předmětem tam vedené exekuce byl společný dluh bývalých manželů či pouze dluh (v nynějším řízení) oprávněného, jakož i dobu vzniku vymáhaného dluhu, dobu a způsob nabytí vlastnického práva k exekvované nemovité věci povinnou, jakož i okolnost, zda povinná má pohledávku vůči oprávněnému, příp. zda došlo k jejímu započtení.
3/ Odvolací soud vyšel ze zjištění, že posuzovaná exekuce byla původně vedena pod sp. zn. 191 EX 353/19 pověřeným soudním exekutorem Mgr. Janem Benešem, Exekutorský úřad Praha-západ, nyní je vedena pod sp. zn. 151 EX 186/19 soudním exekutorem JUDr. Filipem Exnerem, Exekutorský úřad Praha 7, pro vymožení pohledávky oprávněného ve výši 445 522 Kč podle vykonatelného rozsudku obvodního soudu ze dne 15. 3. 2018, č. j. 29 C 302/2016-126, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 10. 1. 2019, č. j. 70 Co 418/2018-229 (dále „exekuční titul“); pohledávka vznikla z titulu soudem uložené náhrady nákladů řízení, přičemž exekuční titul nabyl právní moci 21. 1. 2019 a ohledně vymáhané částky vykonatelnosti dne 25. 1. 2019. Účastníci řízení jsou bývalí manželé, jejichž manželství trvalo od 7. 10. 1993 do 30. 10. 2008, přičemž v roce 2004 vznikl oprávněnému výlučný závazek vůči OPBH v XY, s. p. v likvidaci (dále „OPBH“), ve výši 7,65 milionu Kč, který OPBH (a následně její právní nástupkyně PON XY a. s.) od roku 2012 po oprávněném exekučně vymáhá (nejprve v exekuci vedené pod sp. zn. 087 EX 867/12, později pod sp. zn. 191 EX 2699/2016) prostřednictvím exekučního příkazu prodejem nemovitých věcí povinné, a to se zřetelem k tomu, že účastníci uzavřeli dne 24. 3. 2005 formou notářského zápisu sepsaného notářkou JUDr. Marií Malou pod sp. zn. NZ 185/2005, N 237/2005 s účinky vkladu práva ke dni 4. 4. 2005 smlouvu o zúžení společného jmění manželů (dále „SJM“), podle níž se výlučným vlastníkem v dohodě specifikovaných nemovitých věcí v katastrálním území XY, obci XY, a to pozemku č. parc. XY a pozemku č. parc. XY, jehož součástí je budova čp. XY (dále „nemovité věci“), stala povinná. Nemovité věci byly prodány v dražbě a výtěžek 16 500 000 Kč rozdělen rozvrhovým usnesením soudního exekutora ze dne 24. 5. 2017, č. j. 191 EX 6299/2016-256, tak, že v první skupině byl uspokojen soudní exekutor Mgr. Jan Beneš s náklady exekuce v částce 2 123 642 Kč, ve druhé skupině oprávněná PON XY a. s. s pohledávkou 7 729 000 Kč a ve třetí skupině tatáž společnost coby přihlášený věřitel v rozsahu 6 647 358 Kč (na dílčí úhradu pohledávky 20 000 000 Kč). Výtěžek dražby byl dne 26. 5. 2017 věřitelům vyplacen.
4/ Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že nesporný deliktní závazek oprávněného vůči PON XY a. s., „vzniklý jeho trestnou činností v roce 2004, ke které nedala tehdejší manželka A. souhlas“, přesahoval míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů s odkazem na pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne ze dne 18. 7. 2012, č. j. 41 T 13/2009-1043, takže po splnění závazku z rozvrhového řízení (okamžikem výplaty výtěžku dražby oprávněnému dne 26. 5. 2017) se oprávněný na úkor povinné bezdůvodně obohatil ve smyslu §2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), neboť povinná za oprávněného v rozsahu částky 7 729 000 Kč „plnila prostřednictvím svého výlučného majetku to, co měl po právu plnit sám“. Jestliže návrh povinné na zastavení exekuce byl založen na důvodu zániku pohledávek započtením, pak „skutková zjištění a právní závěry týkající se výtěžku a výplaty výtěžku dražby v rozsahu 7,729 mil. Kč (tj. ve druhé skupině) postačují pro rozhodnutí v této věci, neboť pohledávka oprávněného vůči povinné činí 445 522 Kč“. Nebylo proto nutné zabývat se otázkou existence a právní kvalifikace dalších z rozvrhu vyplacených pohledávek.
5/ Za nerozhodnou považoval odvolací soud otázku (ne)platnosti smlouvy účastníků o zúžení SJM, současně se neztotožnil s právními závěry o neplatnosti uvedené smlouvy pro rozpor s dobrými mravy (s odkazem na důvody obsažené v rozsudku obvodního soudu ze dne 24. 1. 2022, č. j. 15 C 1/2017-162, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 10. 11. 2022, č. j. 70 Co 320/2022-207). Vyslovil, že ustanovení §42a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), týkající se odporovatelnosti právním úkonům, kterou je třeba „vyžalovat“, a §150 odst. 2 obč. zák. jsou z hlediska ochrany věřitelů rovněž před úmyslným jednáním dlužníků speciálními normami k §39 obč. zák., z čehož plyne, že právní úkon krátící (rovněž úmyslně) věřitele „může být nemravný, ale není pro tuto nemravnost neplatný“, je „jen“ neúčinný. K těmto závěrům odvolací soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2013, sp. zn. 21 Cdo 2833/2012, uveřejněný pod číslem 101/2013 Sb. rozh. obč. Speciální úprava ochrany věřitelů ve smyslu §150 odst. 2 obč. zák. vylučuje možnost věřitele jednoho z manželů napadat platnost smlouvy o zúžení SJM z důvodu poškozování zájmů věřitele.
6/ Splatnost pohledávky zakládající bezdůvodné obohacení odvolací soud dovodil ke dni 6. 2. 2019, následujícímu poté, co zástupce oprávněného reagoval na výzvu povinné k plnění ze dne 21. 1. 2019. Výzvu povinné adresovanou oprávněnému k plnění 16,5 mil. Kč ze dne 10. 3. 2017 nelze považovat za účinné právní jednání, neboť započítávaná pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení vznikla až 26. 5. 2017 (výplatou výtěžku dražby). Návrh povinné na zastavení exekuce ze dne 26. 3. 2019 doručený oprávněnému dne 2. 4. 2019 naopak „lze považovat za jednostranný zápočet splatných pohledávek“.
7/ Ke splatnosti pohledávky povinné a jejímu zápočtu odvolací soud v podrobnostech konstatoval, že opakované výzvy povinné oprávněnému k zaplacení pohledávky 16,5 mil. Kč po datu 26. 5. 2017 povinná nepředložila, rovněž dopis a e-mail ze dne 21. 1. 2019 (důkazy tvrzené v návrhu na zastavení exekuce) „nejsou (…) obsahem spisu“. V odůvodnění rozsudku obvodního soudu ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 9 C 357/2019, byla k důkazu označena e-mailová komunikace mezi zástupci účastníků ze dne 5. 2. 2019 a „zjištění soudu, že právní zástupce žalovaného (tj. oprávněného) obdržel sdělení o zápočtu pohledávky ze dne 21. 1. 2019 a s provedeným zápočtem vyjádřil nesouhlas“. Na základě tvrzení povinné v průběhu posuzovaného exekučního řízení a důvodů shora zmíněného rozsudku obvodního soudu, jakož i dalších „okolností případu“ vytvářejících „logický celek časově navazujících událostí“ odvolací soud uvěřil tvrzení povinné, že dopisem ze dne 21. 1. 2019 sdělila oprávněnému existenci pohledávky ve výši 16,5 mil. Kč a tuto pohledávku započítala vůči vymáhané pohledávce. Pohledávky proto zanikly nejpozději dnem 6. 2. 2019, „kdy se střetly“. Za zápočet by bylo možné považovat i druhé podání povinné učiněné v průběhu dané exekuce ze dne 4. 6. 2019.
8/ Výplatou výtěžku ve výši 6 647 358 Kč ve třetí skupině na částečnou úhradu pohledávky PON XY a. s. nelze s přihlédnutím k okolnostem závazku závěr o bezdůvodném obohacení oprávněného na úkor povinné učinit. Uvedený výlučný závazek oprávněného vznikl až po rozvodu manželství s povinnou, a k jeho uspokojení proto nemohl být výlučný majetek povinné (nabytý ze smlouvy o zúžení SJM) postižen.
9/ Usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, jehož přípustnost vymezil tvrzením, že „se odvolací soud při řešení otázek hmotného i procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž napadené rozhodnutí na řešení těchto otázek závisí“ .
10/ Dovolatel v podrobnostech namítal, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. od usnesení ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněného pod číslem 11/2006 Sb. rozh. obč., ze dne 30. června 2004, sp. zn. 30 Cdo 721/2003, ze dne 27. července 2007, sp. zn. 21 Cdo 2704/2006, ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 87/2011, a ze dne 30. dubna 2013, sp. zn. 33 Cdo 1560/2012, dále od rozsudků ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. 26 Cdo 4165/2011, ze dne 29. ledna 2013, sp. zn. 33 Cdo 2748/2011, a ze dne 20. ledna 2015, sp. zn. 32 Cdo 2399/2013), jestliže v otázce smyslu kompenzačního úkonu (právního jednání) „domýšlel“ jeho obsah a učinil závěry, které „z něj ve skutečnosti nevyplývají“. Obdobně postupoval v případě „neexistujícího dopisu ze dne 21. 1. 2019“ (odvolací soud dopis označil jako „výzvu k plnění“), jímž mělo dojít k započtení („kompenzační úkon“ považoval za určitý, aniž by se takovou náležitostí zabýval). Protože nelze „postavit na jisto, kdy mělo dojít ke splatnosti údajné pohledávky povinné, (…) nelze posoudit, zda splatnost (údajné) pohledávky nastala před nebo po údajném zápočtu“. Povinná tudíž neprokázala započtení ani existenci a splatnost údajné pohledávky.
11/ Nesprávně a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (s rozsudky ze dne 27. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2379/99, ze dne 22. června 2011, sp. zn. 25 Cdo 4388/2008, uveřejněným pod číslem 9/2012 Sb. rozh. obč., ze dne 17. února 2015, sp. zn. 28 Cdo 3432/2013, nebo ze dne 7. listopadu 2017, sp. zn. 28 Cdo 5970/2016, uveřejněným pod číslem 18/2019 Sb. rozh. obč.) odvolací soud posoudil otázku bezdůvodného obohacení dovolatele. Splněny nebyly předpoklady, že ochuzený poskytl třetí osobě (věřiteli dlužníka) plnění majetkové hodnoty a že mezi ochuzeným a věřitelem dlužníka bylo zřejmé, že je plněno za jiného (za dlužníka). Z průběhu exekučního řízení (totiž) vyplynulo, že povinná neměla v úmyslu plnit dluhy oprávněného, naopak se snažila všemi možnými prostředky odvrátit postižení svého výlučného majetku. K uhrazení závazků oprávněného vůči PON XY a. s. došlo „proti vůli povinné v exekuční dražbě“.
12/ Podle názoru dovolatele rozhodl odvolací soud v otázce započítávané pohledávky v rozporu s ustanovením §1987 odst. 2 o. z., v důsledku čehož se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněného pod číslem 37/2021 Sb. rozh. obč. (dále „R 37/2021“). V posuzovaném exekučním řízení je totiž předmětem vymáhání exekučním titulem přiznaná pohledávka, „vůči níž je uplatňováno započtení pohledávky nejisté nebo neurčité, jelikož k případnému započtení dochází za shodných podmínek“ (tj. podle §1982 a násl. o. z.). Jde o údajnou mimosmluvní pohledávku, jejíž vznik povinná odůvodnila rozsáhlými skutkovými tvrzeními při zpochybňování postupu exekutora a na základě shodných tvrzení se „domáhá úhrady po různých subjektech ve více soudních řízeních, z nichž některá nejsou pravomocně skončena“ (např. u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 35 C 177/2019). Pohledávka povinné proto nebyla způsobilá k zápočtu.
13/ V neposlední řadě dovolatel zdůraznil, že o započítávané pohledávce bylo již v době vydání napadeného usnesení odvolacího soudu pravomocně rozhodnuto rozsudkem obvodního soudu ze dne 15. 7. 2021, č. j. 9 C 357/2019-184, jehož „důvody zamítnutí žaloby tak nadále přetrvávají“ (skutkově se jednalo o tutéž pohledávku, která měla vzniknout vyplacením prostředků z dražby v roce 2017 společnosti PON XY a. s.). Tím se odvolací soud dostal do rozporu se zásadou překážky věci pravomocně rozhodnuté a odchýlil se od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2006, sp. zn. 25 Cdo 1166/2006.
14/ Povinná se k podanému dovolání nevyjádřila.
15/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání oprávněného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz §36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání je v otázce nezpůsobilosti započtení nejisté pohledávky vůči pohledávce vymáhané v exekučním řízení přípustné (§237 o. s. ř.), zároveň i opodstatněné.
16/ Započitatelnost pohledávek je třeba posuzovat podle ustanovení o. z., neboť obě pohledávky - exekučně vymáhaná i povinnou v exekuci započítávaná - vznikly v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 (k tomu srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2019, sp. zn. 26 Cdo 4795/2017, uveřejněný pod číslem 23/2020 Sb. rozh. obč., dále „R 23/2020“).
17/ Podle §1987 o. z. jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem (odst. 1). Pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není (odst. 2).
18/ Podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. bude výkon rozhodnutí zastaven, jestliže po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, ledaže byl tento výkon rozhodnutí již proveden;
bylo-li právo přiznáno rozsudkem pro zmeškání, bude výkon rozhodnutí zastaven i tehdy, jestliže právo zaniklo před vydáním tohoto rozsudku.
19/ Otázku způsobilosti zápočtu podle současné právní úpravy již Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konzistentně řešil, jestliže v rozsudku ze dne 9. září 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněném pod číslem 37/2021 Sb. rozh. obč. (dále „R 37/2021“), vysvětlil, že (aktuální) úprava o. z. brání především tomu, aby si věřitel aktivní, k započtení používané pohledávky, jejíhož splnění by se nemohl domáhat u soudu, vynutil její „uspokojení“ cestou jednostranného započtení. Smyslem ustanovení §1987 odst. 2 o. z. je totiž ochrana věřitele pasivní pohledávky, vůči níž je započítáváno, před tím, aby dlužník zabránil jejímu uspokojení či toto uspokojení oddálil jednostranným započtením své sporné (co do základu a/nebo výše nejisté či neurčité) pohledávky, a dosáhl toho, že místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši pohledávky aktivní. Za nejistou či neurčitou nelze na druhou stranu pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává (odmítá uhradit) nebo že je sporná (nejednoznačná) její právní kvalifikace; musí zde být objektivní nejistota, zda pohledávka vznikla a z jakého důvodu, popř. zda je splatná, kdo je jejím věřitelem či dlužníkem, jaká je její výše apod. (srov. opět R 23/2020). S ohledem na smysl a účel §1987 odst. 2 o. z. je pak zásadně nutné míru nejistoty ohledně aktivní pohledávky posuzovat relativně ve vztahu k pohledávce pasivní; za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší, než je tomu v případě pasivní pohledávky. Současně však platí, že výklad §1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami (§2 o. z.). Vychází-li nicméně obě pohledávky (aktivní i pasivní) ze stejného právního vztahu (založeného např. shodnou smlouvou účastníků právního vztahu), je namístě posoudit i širší souvislosti, za kterých obě pohledávky vznikly (okolnosti celého vztahu), tj. vyhodnotit, zda proti právu věřitele pasivní pohledávky na její uhrazení nestojí legitimní právo dlužníka (a věřitele aktivní pohledávky), aby s ohledem na potřebu rozumného a spravedlivého uspořádání poměrů mezi stranami byly jejich pohledávky vzájemně vypořádány.
20/ Závěry vyslovené primárně pro oblast nalézacího řízení Nejvyšší soud rozšířil i do poměrů práva exekučního prostřednictvím důvodů usnesení ze dne 27. dubna 2022, sp. zn. 20 Cdo 459/2022, v němž uvedl, že námitka započtení uplatněná až jako obrana v exekučním řízení obstojí pouze tehdy, bude-li aktivní (započítávaná) pohledávka zcela nepochybná (nebude-li nutné k jejímu zjištění provádět žádné složitější dokazování). Takový závěr plně odpovídá přirozenému smyslu a účelu exekuce směřujícímu k jejímu provedení, nikoli k zastavení (z řady rozhodnutí srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2018, sp. zn. 20 Cdo 338/2018), je-li současně zřejmé, že provedení exekuce nemá být zatěžováno (obstruováno) námitkami zápočtů proti pohledávce vymáhané, kterou povinný mohl vůči oprávněnému volně uplatnit v samostatném (nalézacím) řízení. Na podporu této argumentace je třeba přihlédnout k silnější pozici oprávněného, jenž v exekuci oproti povinnému zásadně disponuje pohledávkou z exekučního titulu, tedy pohledávkou jistou a vymahatelnou.
21/ Z hlediska shora citované rozhodovací praxe je tudíž zcela namístě vytknout odvolacímu soudu, že se otázkou způsobilosti započítávané pohledávky povinné nezabýval, čímž své další právní hodnocení, zejména ve vztahu k bezdůvodnému obohacení oprávněného, činil ve svých důsledcích nadbytečně. Jeho primární úsudek, že započítávaná pohledávka je „dostatečně určitě a srozumitelně skutkově vymezena co do základu a výše, a toto vymezení je nesporné“, totiž nekoresponduje požadavku stanovení jistoty a určitosti pasivní pohledávky tak, jak to judikatura dovolacího soudu (především z R 37/2021) předpokládá. V posuzované věci totiž započítávaná pohledávka povinné především nebyla uznána co do výše a důvodu oprávněným, jenž exekučnímu soudu předložil ucelenou argumentaci věcně oponující jednak námitkou neexistence právního základu pro jeho povinnost nahradit ztrátu na majetku povinné jako bývalé manželky, jenž posloužil k úhradě výlučného dluhu oprávněného poté, co manželé zúžili rozsah SJM, jednak i sporným právním hodnocením pohledávky, jež neodpovídá ani povinnosti k náhradě škody ani konkrétní skutkové podstatě bezdůvodného obohacení. Rovněž přesnou výši pohledávky, kterou se oprávněný měl vůči povinné bezdůvodně obohatit, nemohl mít odvolací soud za jistou, a to s ohledem na specifickou formu vypořádání majetku a dluhů náležejícího do SJM (a nabytí hodnotného majetku toliko povinnou). Nelze rovněž pominout, že ve zvláště k tomu vedeném nalézacím řízení Obvodní soud pro Prahu 4 v rozsudku ze dne 15. 7. 2021, č. j. 9 C 357/2019-184, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2022, č. j. 28 Co 420/2021-251, pohledávku povinné za oprávněným o zaplacení 16 046 250 Kč nepotvrdil. Pro úplnost je zapotřebí zmínit, že pohledávka z exekučního titulu a tvrzená pohledávka povinné nevycházejí ze stejného právního základu (povinnost k náhradě nákladů nalézacího řízení oproti náhradě hodnoty majetku užitého pro uspokojení dluhu jiné osoby), tím spíše pak potřeba spravedlivého vypořádání poměrů ve smyslu R 37/2021 rovněž se zřetelem k prodlení povinné s uplatněním jejího nároku (k bezdůvodnému obohacení mělo dojít dne 15. 11. 2016 a žalobu o zaplacení částky 16 046 250 Kč povinná podala až dne 13. 11. 2019, resp. až ve znění změny této žaloby dne 11. 3. 2021) nemůže být prolomena požadavkem na rychlé provedení exekuce.
22/ Za vylíčené situace dovolací soud, neshledal-li podmínky pro odmítnutí dovolání, zamítnutí dovolání či pro změnu usnesení odvolacího soudu, který při rozhodování o zastavení exekuce v rozporu s judikaturou dovolacího soudu přezkoumatelným způsobem neřešil otázku až v exekučním řízení provedeného započtení tzv. nejisté pohledávky, napadené usnesení ruší podle §243e odst. 1 o. s. ř. a věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení (viz §243e odst. 2 věta první o. s. ř.), v němž bude soud právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první ve spojení s §226 o. s. ř.).
23/ S ohledem na vyslovený kasační důvod bylo nadbytečné (a předčasné) zabývat se ostatními, dovolatelem předestřenými otázkami.
24/ O náhradě nákladů řízení, včetně dovolacího řízení, odvolací soud rozhodne v novém konečném rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o těchto nákladech rozhodne ve zvláštním režimu soudní exekutor (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 1. 2024
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu