ECLI:CZ:NS:2024:20.CDO.3930.2023.1
sp. zn. 20 Cdo 3930/2023-585
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného J. Z. , zastoupeného J. Z., obecnou zmocněnkyní, proti povinné D. N. , zastoupené Mgr. Mojmírem Ohnoutkou, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Jiřího z Poděbrad 1212, pro 1 315 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 25 EXE 1561/2015, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 25. 1. 2023, č. j. 59 Co 194/2022-479, takto:
Dovolání povinné se odmítá .
Odůvodnění:
1. Krajský soud (dále též „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 21. 6. 2022, č. j. 25 EXE 1561/2015-417, kterým Okresní soud v Uherském Hradišti zamítl návrh povinné na zastavení exekuce ze dne 6. 11. 2017, doplněný dne 11. 4. 2018 a 1. 4. 2019, vedené na základě pověření soudního exekutora vydaného Okresním soudem v Uherském Hradišti dne 19. 6. 2015 pod č. j. 25 EXE 1561/2015-19.
2. V posuzované věci je exekučním titulem rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. 4. 2014, č. j. 7 C 197/2007-439, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 15. 10. 2014, č. j. 59 Co 274/2014-473, o vypořádání společného jmění manželů, který nabyl právní moci dne 30. 11. 2014 a kterým bylo povinné uloženo zaplatit bývalému manželovi na vyrovnání podílu částku 1 315 800 Kč. Povinná se návrhem ze dne 6. 11. 2017 domáhala zastavení exekuce z důvodu uplatnění námitky započtení co do částky 2 400 000 Kč, proti které započetla pohledávku vůči původnímu oprávněnému V. Z. (zemřelému bývalému manželovi, dále též jen „původní oprávněný“) ve výši 3 000 000 Kč z titulu odcizené finanční hotovosti. Důvodem k zastavení exekuce dle povinné je také skutečnost, že původní oprávněný jí dluh dne 22. 5. 2015 výslovně prominul. Podáním ze dne 1. 4. 2019 se povinná poté domáhala zastavení exekuce na základě tvrzení, že právní nástupce původního oprávněného J. Z. (bratr zemřelého V. Z., dále také „právní nástupce původního oprávněného“) přistoupil dne 3. 11. 2017 na vyrovnání částkou 600 000 Kč. Právní nástupce původního oprávněného J. Z. v průběhu řízení zemřel a na jeho místo vstoupil dle rozhodnutí soudu prvního stupně jeho syn J. Z. (dále jen „nynější oprávněný“).
3. Pokud jde o prominutí dluhu původním oprávněným, odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že původní oprávněný svoji vůli neprojevil dostatečně určitým a srozumitelným způsobem. Z hlediska výkladových pravidel pak podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně přihlížel k tomu, co jednání mezi povinnou a původním oprávněným předcházelo, kdy povinná využila všech zákonných prostředků v nalézacím řízení včetně ústavní stížnosti ke zrušení povinnosti uložené jí v exekučním titulu. Je nelogické, že o tomto právním jednání nebyla sepsána žádná písemná listina potvrzující jejich vůli. Povinná se o prominutí dluhu nezmínila ani v mimořádných opravných prostředcích, které podala v nalézacím řízení proti exekučnímu titulu, ani v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 4 C 308/2017, v němž se právní nástupce původního oprávněného J. Z. domáhal proti ní zaplacení příslušenství z předmětného dluhu. V nalézacím řízení povinná pouze tvrdila, že dluh bývalého manžela uhradila. Prominutí dluhu původním oprávněným povinná nezmínila ani ve svých podáních v tomto exekučním řízení. Stejně tak je nelogické, aby po prominutí dluhu, k němuž mělo dojít 22. 5. 2015, byla povinná ochotná se s právním nástupcem původního oprávněného (dle svého tvrzení) vypořádat. Povinná v odvolání poukazuje také na SMS zprávu právní zástupkyně nástupce původního oprávněného , ze které sice vyplývá, že jmenovaný prostřednictvím své právní zástupkyně projevil ochotu k případnému ukončení sporu, avšak že došlo k předání částky 600 000 Kč a prominutí dluhu nelze dovodit, a to bez ohledu na to, zda schůzka mezi povinnou a právním nástupcem původního oprávněného proběhla před nebo po dražbě nemovitostí. Odvolací soud se též ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nemohlo dojít k započtení pohledávek co do částky 2 400 000 Kč (srov. bod 26 a 39-42 usnesení odvolacího soudu). Proto také ani odvolací soud neshledal důvod pro zastavení exekuce.
4. V dovolání povinná namítá, že rozhodnutí odvolací soud spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a rozsudku ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001. Těmito rozhodnutími bylo mimo jiné konstatováno, že základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li o něm vědět. Dále odkazuje na výpovědi svědků D. M. a V. N., ze kterých dovozuje zcela určitý a srozumitelný projev vůle původního oprávněného V. Z. dluh prominout. Důvodem jednání původního oprávněného, které vedlo k prominutí dluhu, byla zjištěná smrtelná nemoc, v jejímž důsledku poté v krátké době zemřel. Na základě výše uvedeného povinná žádá, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rovněž žádá o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jelikož by neprodleným výkonem rozhodnutí hrozila povinné v souvislosti s tíživou životní situací a vážnými zdravotními komplikacemi závažná újma.
5. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné.
6. Pokud dovolatelka své dovolání staví převážně na námitce, že došlo původním oprávněným k prominutí jejího dluhu, jak vyvozuje zejména ze svědeckých výpovědí, rozporuje skutkové závěry odvolacího soudu a jeho hodnocení důkazů, což však přípustnost dovolání bez dalšího založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Samotné hodnocení důkazů přitom nelze se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů, zakotvené v §132 o. s. ř., úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4250/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 664/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4293/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2948/2017). Soud prvního stupně, z jehož skutkových závěrů odvolací soud vycházel, provedl rozsáhlé dokazování, ze kterého učinil závěr, že k prominutí dluhu nedošlo, přičemž mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy dovolací soud neshledal žádný extrémní rozpor (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II ÚS 1966/16).
7. Protože rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
8. Dovolatelka současně navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není projednatelný ani návrh na odklad vykonatelnosti (právní moci) dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti nezabýval.
9. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb. , o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2024
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu