ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.1350.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 1350/2023-134
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce Z. S. , proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 28/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2022, č. j. 23 Co 271/2022-109, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 9. 11. 2022, č. j. 23 Co 271/2022-109, Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Po doplnění dokazování dovodil, že v případě dvou nabízených referentských pozic se jednalo o pozice, u nichž by nebyla v převažující míře využita kvalifikace žalobce, pokud byla žalobci nabízena třetí pozice – místo referenta oddělení Pohledávek a IBV v odboru Právních služeb ÚP Střední Čechy s místem výkonu práce Praha, je zřejmé, že tato pozice byla vypsána pouze na dobu určitou, jednoho roku, a s ohledem na vysokoškolské vzdělání žalobce v oboru právo a jeho dlouholeté působení u žalované a získanou odbornou praxi nelze pokládat tuto pozici za adekvátní nabízenou. A to především v situaci, kdy žalovaná disponovala volnými pozicemi referentů a auditorů. I za situace, že by žalobce mohl převážně využít svoji získanou kvalifikaci na třetím nabízeném místě referenta, ve srovnání s dalšími pozicemi vhodnými pro právníky je zjevné, že zaměstnavatel disponoval více než desítkou pozic, na nichž by žalobce převážně využil získanou kvalifikaci, a to nejen ve vztahu k vysokoškolskému právnickému vzdělání, ale mohl by i využít dlouholeté odborné praxe a získaných zkušeností a dovedností.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. „2 Cdo 759/2014“, kde Nejvyšší soud vychází pouze ze stavu na odloučeném pracovišti Litoměřice a žádná jiná pracoviště či ústředí Státního pozemkového úřadu neposuzuje. Žalovaná tak nastoluje neřešenou otázku, „zda zaměstnavatel, který má celostátní působnost a své organizační jednotky umístěné po celé republice je povinen nabízet k naplnění ust. §73a zákoníku práce zaměstnanci pracovní místa v rámci celé republiky či pouze v rámci dané organizační složky, v níž je zaměstnanec zařazen“. Žalovaná se domnívá, že je oprávněna v takovém případě zohledňovat svoji organizační strukturu a nabídnout volná pracovní místa v organizační jednotce, tj. územním pracovišti, v němž dosud odvolaný zaměstnanec pracuje. Žalovaná předložila žalobci nabídku pracovních míst, které měla na územním pracovišti k dispozici, a přitom zohledňovala i dosavadní pracovní výsledky a zařazení žalobce, kdy mu byla nabídnuta pozice referentů v odděleních, ve kterých se vykonávala sejná činnost, jako v oddělení, jež žalobce sám, byť problémově, vedl. Byl tedy s prací obeznámen a ovládal ji. Žalovaná tak pokládá další otázku, „zda je zaměstnavatel při realizaci nabídky pracovních míst podle ust. §73a zákoníku práce oprávněn do určité míry zohlednit i pracovní výsledky daného pracovníka, nebo je určující výhradně zdravotní stav a vzdělání pracovníka, a zda má zaměstnavatel právo zohlednit v nabídce míst i negativní zkušenosti s pracovní činností zaměstnance“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
3. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl nebo zamítl. Rozsudek odvolacího soudu považuje za správný.
4. Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“).
6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
7. Dovolací soud dospěl k závěru, že řešení dovolatkou přednesených otázek odvolacím soudem je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod (dovolatelka jej netvrdí), aby byly řešeny jiným způsobem.
8. Pakliže dovolatelka poukazuje na „rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdo 5567/2016“ (správně se jedná o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5567/2016, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva – pozn. dovolacího soudu), přehlíží, že rozsudek odvolacího soudu je založen na myšlence, že z hlediska kvalifikačních předpokladů (vysokoškolské vzdělání, pozice právníka) byla nabídka třetí pracovní pozice (místo „referenta oddělení Pohledávek a IBV odboru právních služeb“) s uvedeným rozsudkem v souladu (srov. bod 11. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu); odvolací soud totiž dospěl k závěru, že tuto pracovní pozici, „…tj. pracovní poměr na dobu 1 roku, nepovažuje za adekvátní nabízenou pozici …“, tedy odvolací soud sice kvalifikační předpoklad shledal splněným, avšak nabídnutou pozici shledal neadekvátní z jiného důvodu (než z dovolatelkou vytýkaného a v předneseném rozhodnutí řešeného).
9. Žalovaná dále namítá, že „…je podle názoru žalované (v souvislosti s nabízenou pracovní pozicí) zohlednit její organizační strukturu navazující na její celorepublikovou působnost…“, odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, „sp. zn. 2 Cdo 759/2014“ (správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 759/2014, – pozn. dovolacího soudu); tento odkaz je nutno hodnotit v souvislosti s žalovanou přednesenou otázkou jako nepatřičný, neboť odkazovaný rozsudek se vůbec problematikou nadnesenou žalovanou (tedy problematikou nabízených pracovních pozic v organizační jednotce státu s „celorepublikovou působností“) meritorně nezabývá; v odkazované věci dovolací soud řešil problém, zda nabízená pracovní pozice (ne)vyhovuje z důvodu plánovaného zrušení této pozice.
10. Napadené rozhodnutí tak s v dovolání odkazovanými rozhodnutími není v rozporu a námitky tak přípustnost dovolání založit nemohou.
11. Pakliže žalovaná ve výše uvedené souvislosti (srov. bod 9. odůvodnění tohoto usnesení) má za to, že „…vyvstává dosud v rámci judikatury jednoznačně neřešená otázka, zda zaměstnavatel, který má celostátní působnost a své organizační jednotky umístěné po celé republice je povinen nabízet k naplnění ust. §73a zákoníku práce zaměstnanci pracovní místa v rámci celé republiky či pouze v rámci dané organizační složky, v níž je zaměstnanec zařazen…“, jednak přehlíží, že na řešení této otázky není rozhodnutí odvolacího soudu bez dalšího založeno, a jednak takto formulovaná otázka byla řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2532/2022, ve kterém byl vyjádřen právní názor, že „…/P/lnění tzv. nabídkové povinnosti podle §73a odst. 2 zák. práce ze strany Úřadu práce České republiky není teritoriálně omezeno na krajskou pobočku, v níž zaměstnanec před odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance vykonával práci…“. Byť uvedený závěr byl učiněn ve vztahu k Úřadu práce České republiky, je nutno dovodit jeho obecnou platnost i ve vztahu k jiným organizačním složkám státu.
12. Ani takto formulovaná otázka přípustnost dovolání nezakládá.
13. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda „…je zaměstnavatel oprávněn do určité míry zohlednit i pracovní výsledky daného pracovníka…“, neboť tak, jak je otázka předložena, představuje prostou polemiku s důvody, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, aniž by dovolatelka jakkoliv formulovala, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu [dovolatelka dokonce sama poukazuje na rozhodnutí, které jí předloženou otázku také řeší (již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5567/2016)], popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).
14. K uvedené otázce lze pouze doplnit, že Nejvyšší soud připustil dovolatelkou navržené řešení v rozsudku ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1496/2021, avšak pouze ve vztahu k zaměstnanci „…odvolanému z vedoucího pracovního místa na vysokém stupni řízení…“, v němž mimo jiné vyslovil závěr, že „…/Z/ hlediska spravedlivosti požadavku na další zaměstnávání odvolaného zaměstnance u dosavadního zaměstnavatele na jiném vedoucím pracovním místě by pak případně mohly mít význam i důvody (kupř. bylo-li by prokázáno porušení pracovních povinností dosahující vysoké intenzity), pro které byl zaměstnanec odvolán z funkce…“, toto však v žádném ohledu není případ žalobce.
15. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 1. 2024
JUDr. Marek Cigánek
předseda senátu