ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.1544.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 1544/2023-1310
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce P. S. , zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše č. 1922/3, proti žalovanému UNISTAV a. s. se sídlem v Brně, Příkop č. 838/6, IČO 00531766, zastoupenému JUDr. Vierou Štichovou, advokátkou se sídlem v Brně, Erbenova č. 370/3, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 134/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. května 2022, č. j. 15 Co 207/2021-1197, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Viery Štichové, advokátky se sídlem v Brně, Erbenova č. 370/3.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2022, č. j. 15 Co 207/2021-1197, není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatel v něm uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Přestože dovolatel ve svém dovolání uvádí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky hmotného práva, „zda je pro posouzení vzniku ušlého zisku v případě škody na zdraví podstatné, zda měl poškozený nějaké příjmy z podnikatelské činnosti v období předcházejícím vzniku škody na zdraví (a v případě, že ano, jaké a jakým způsobem je dosahoval), anebo jestli je podstatné to, zda bylo možné očekávat, že by poškozený v případě, že by mu nebyla ze strany odpovědné osoby způsobena újma na zdraví, dosahoval příjmy z podnikatelské činnosti v období následujícím po vzniku škody na zdraví“, a důvod dovolání shledává v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu „spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, ve skutečnosti je podstatou jeho dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud založil svůj závěr, že žalobou uplatněný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku (zisku z podnikatelské činnosti) žalobci nevznikl (zejména se skutkovými závěry odvolacího soudu, že příčinou ztráty zisku z podnikatelské činnosti a ukončení podnikání jsou jiné skutečnosti, než poškození zdraví žalobce, že žalobcem tvrzená škoda neodpovídá zjištěnému pravidelnému běhu věcí a způsobu, jakým jeho podnikání probíhalo, že nebylo prokázáno tvrzení žalobce, že hodlal v rámci své podnikatelské činnosti v oboru úklidových prací v době od 1. 7. 1999 provádět úklid domácností, a že nebylo prokázáno, že by zde byly konkrétní aktivity, které žalobce hodlal realizovat a v jejichž uskutečnění mu zabránilo poškození zdraví), a se způsobem, jakým odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěl).
Nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů a s hodnocením provedených důkazů dovolatel uplatňuje zejména námitkami, že soudy „nevzaly vůbec v úvahu“ skutečnosti, které ohledně otázky, zda žalobce v době po 30. 6. 1999 hodlal provádět úklid domácností, vyšly z provedených důkazů najevo, že z provedených důkazů vyplynulo, že plánoval provádět po ukončení spolupráce se společností SPT Telecom úklid domácností, který „by bezesporu zajistil příjmy alespoň ve výši, která je uvedena v žalobním petitu“, že i po datu 30. 6. 1999 hodlal provádět úklidové práce v rámci své podnikatelské činnosti, o čemž svědčí důkazy, které byly provedeny u soudního jednání konaného dne 20. 5. 2021, a že „v tomto řízení bylo dostatečně a spolehlivě zjištěno, že v důsledku protiprávního jednání žalovaného mu vznikla škoda na zdraví, která mu bránila vykonávat podnikatelskou činnost v oboru úklidových prací, a v důsledku které z této podnikatelské činnosti nevykazoval příjmy, které by za normálního chodu událostí dosahoval“. Dovolatel tak v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní (od soudů odlišné) právní posouzení věci.
Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, a ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů.
Namítá-li dovolatel, že se soudy prvního a druhého stupně „příliš neřídily“ závazným právním názorem dovolacího soudu formulovaným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, č. j. 21 Cdo 744/2020-992, neboť své rozhodnutí o zamítnutí žaloby odůvodnily výhradně tím, jak probíhalo podnikání žalobce v oboru úklidových prací v období předcházejícím datu 30. 6. 1999, a „příliš“ nebraly v úvahu, že pro posouzení toho, zda žalobci vznikla škoda v podobě „ušlého zisku“ za období po 30. 6. 1999, „není až tak podstatné, jakým způsobem probíhalo podnikání žalobce před tímto datem, ale podstatné je, zda žalobce hodlal v době po 30. 6. 1999 provádět v rámci podnikatelské činnosti úklid domácností, zda k tomu měl potřebné vybavení, a zda by byl schopen tuto podnikatelskou činnost vykonávat, nebýt škody na zdraví způsobené žalovaným“, činí tak neopodstatněně. Dovolatel přehlíží, že odvolací soud se (v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu) tvrzením žalobce, že chtěl zahájit úklid domácností a že by – nebýt jím tvrzeného poškození zdraví – podnikatelskou činnost v oboru úklidových prací (nadále) vykonával i v období po 30. 6. 1999, a s ním souvisejícími (dovolatelem zdůrazňovanými) otázkami zabýval, avšak ani přes rozsáhlé dokazování, které bylo ve věci provedeno, tomuto tvrzení žalobce neuvěřil a nevzal je za prokázané (srov. zejména body 26 a 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Není tedy pravdou, že by odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil „výhradně tím“, jak probíhalo podnikání žalobce v období před 30. 6. 1999, jak se snaží dovolatel dovolací soud přesvědčit ve svém dovolání.
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení účastníků a státu, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2024
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu