ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.2305.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 2305/2023-1057
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce P. R., zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Smilova č. 356, proti žalované Správě železnic, státní organizaci , se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Dlážděná č. 1003/7, IČO 70994234, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o 495 750 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 19/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2022, č. j. 62 Co 43/2022-972, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. srpna 2016, č. j. 38 C 19/2011-444, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. srpna 2016, č. j. 38 C 19/2011-444, se zastavuje .
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2022, č. j. 62 Co 43/2022-972, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Žalobce však svým dovoláním výslovně napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně. Opravným prostředkem sloužícím k přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (srov. §201 o. s. ř.). Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto podle ustanovení §104 odst. 1 věty první o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243b o. s. ř. zastavil řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 8. 2016, č. j. 38 C 19/2011-444 (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné pod č. 45/2000 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sb. rozh. obč.).
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2022, č. j. 62 Co 43/2022-972, přes svou obsáhlost neobsahuje náležité údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která „je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, musí být z dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od kterého svého řešení (nikoli řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nepostačuje, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části.
Dovolání žalobce uvedeným požadavkům nevyhovuje. Dovolatel předpoklady přípustnosti – jak vyplývá z obsahu podaného dovolání – vymezil tak, že „rozsudky odvolacího a nadřízeného soudu a soudu prvního stupně závisejí na vyřešení otázek jak hmotného práva, tak procesního práva, vztahujících se k ochraně základních práv žalobce, při jejichž řešení se jak odvolací soud, tak soud prvního stupně odchýlily od ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu“, a tyto otázky formuloval tak, že „v rozporu s ústavně zaručenými základními právy“ mu byla „odepřena ochrana právu na spravedlivý proces … a na zákaz diskriminace z důvodu věku“, „ochrana právu na rovnost účastníků v řízení“, „ochrana právu na majetek a právu na náhradu škody způsobené státem, resp. jeho státní organizací“, ochrana „právu na soud a na přístup k soudu“, „ochrana právu na zákonné(ho) soudce a na soud zřízený zákonem“, ochrana „právu na nezávislý a nestranný soud“, že byly „porušeny právo na účinné opravné prostředky a zákaz zneužití práv“ a že dále „jde o opomenuté důkazy a jiné vady dokazování, příp. o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry“. Takovou formulací ovšem žalobce nevymezil řádně přípustnost svého dovolání, neboť tím nespecifikuje právní otázky, na nichž závisí napadené rozhodnutí (v němž se odvolací soud zabýval otázkou platnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 7. 10. 2010 danou žalovanou žalobci) a při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. Ústavního soudu.
Namítá-li dovolatel, že žalovaná „neprokázala nadbytečnost žalobce“ a ani „nevyvrátila výpověď žalobce z pracovního poměru z důvodu jeho věku“, vyslovuje tím pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem (obsaženým zejména v bodech 31 a 37 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), aniž by jakkoliv formuloval, v čem se řešení přijaté odvolacím soudem odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe, jak sám namítá, a od které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu se měl odvolací soud – ve vztahu k těmto námitkám – odchýlit, a nejde tak o náležité vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).
K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Závěr o přípustnosti dovolání nemohou založit ani námitky dovolatele, že mu „doposud“ nebyl doručen rozsudek odvolacího soudu, a proto se s ním „nemohl seznámit, toliko jen při nahlížení do soudního spisu“, že soudy „při projednávání věci jednaly se žalovaným jako/by se svědkem, namísto jako správně s účastníkem řízení, výslechy zaměstnanců žalovaného provedly jako svědecké výpovědi a považovaly za věrohodný důkaz, a že ignorovaly jeho procesní účast žalobce jako zaměstnance v pracovněprávním sporu proti žalovanému zaměstnavateli jako účastníka ,slabší strany´“, že soud prvního stupně „prokazatelně v rozporu se zákonem zamítl jeho návrhy ze dne 30. 12. 2013 a ze dne 30. 3. 2015 na rozšíření žaloby o další část, a to o soudem již připuštěné nároky“, a že soudy „opomenuly/ignorovaly celou řadu důkazů, označených/navržených žalobcem a prokazujících rozhodné skutečnosti, a to jak tím, že je neprovedly, tak tím, že je nehodnotily, nevypořádaly se s argumentací dovolatele, ani nevyložily, z jakých důvodů dovolatelem navržené důkazy z vedených soudních spisů Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 38 C 19/2011, sp. zn. 21 C 77/2016 a sp. zn. 21 C 121/2019 neprovedly“ (dovolatel přehlíží, že soud prvního stupně v závěru odůvodnění svého rozsudku uvedl, proč neprovedl další důkazy navržené žalobcem). Uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatele, jimiž uplatňuje vadu podle §229 odst. 3 o. s. ř. (namítá-li, že mu byla „odňata možnost jednat před soudem“, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem rozhodl „bez přítomnosti žalobce při jednání, a tedy bez možnosti vyjádřit se k důkazům, pro časovou kolizi žalobce s jiným jednáním žalobce v tutéž dobu u Obvodního soudu pro Prahu 2“), vadu podle §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. (namítá-li, že „v průběhu řízení opakovaně rozhodoval ve věci soud, jehož složení nebylo předem známo, popř. nebylo v souladu s požadavky zákona“), vadu podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. (namítá-li, že „rozhodovali vyloučení soudci a soudkyně a přísedící“) a vadu podle §229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. (namítá-li, že „bylo rozhodnuto v neprospěch žalobce v důsledku protiprávního činu soudců a soudkyň a přísedících“), neboť dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (srov. §241a odst. 1 větu druhou o. s. ř.). Dovolací soud sice smí k těmto vadám přihlédnout (a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci naplněn není.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 1. 2024
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu