ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.954.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 954/2023-669
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně M. B. , zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, proti žalovaným 1) České republice – Úřadu práce České republiky se sídlem v Praze 7, Dobrovského č. 1278/25, IČO 72496991, zastoupené JUDr. Jiřím Solilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jakubská č. 647/2 a 2) České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu č. 376/1, IČO 00551023, o neplatnost odvolání z pracovního místa a neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 94/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2022, č. j. 62 Co 303/2022-582, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Solila, advokáta se sídlem v Praze 1, Jakubská č. 647/2.
Odůvodnění:
1. Ministryně práce a sociálních věcí dopisem ze dne 24. 10. 2014 sdělila žalobkyni, že „v souladu s §73 odst. 1 zák. práce“ ji odvolává „z pracovní pozice generální ředitelky Úřadu práce České republiky“ s tím, že „výkon na uvedené pozici končí následující den po doručení odvolání“.
2. Dopisem ze dne 4. 11. 2014 žalovaná 1) sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle §52 písm. c) zákoníku práce, neboť po svém odvolání z „pracovní funkce“ generální ředitelky Úřadu práce České republiky dne 3. 11. 2014 odmítla nabízenou pracovní pozici „koordinátor projektů ESF Sekce pro zaměstnanost s místem výkonu práce generální ředitelství Úřadu práce ČR“.
3. Žalobkyně se domáhala určení, že odvolání žalobkyně z pracovního místa generální ředitelky žalované 1) ze dne 24. 10. 2014 a rozvázání pracovního poměru výpovědí podle §52 písm. c) zákoníku práce učiněné vůči žalobkyni dopisem ze dne 4. 11. 2014 jsou neplatná. Uvedla, že ode dne 1. 5. 2013 byla jmenována do pracovní pozice generální ředitelky Úřadu práce České republiky, že dne 24. 10. 2014 byla žalovanou 2) z této „funkce“ odvolána, že dne 3. 11. 2014 jí byla žalovanou 1) nabídnuta pracovní pozice „koordinátor projektů ESF Sekce pro zaměstnanost GŘ ÚP ČR“, kterou nepřijala, a že dne 4. 11. 2014 převzala od žalované 1) výpověď z pracovního poměru podle §52 písm. c) zákoníku práce. Ve vztahu k odvolání z pracovního místa generální ředitelky namítla, že žalovaná 1) se prostřednictvím ministryně práce a sociálních věcí dopustila vůči její osobě šikany, a to v podobě tzv. bossingu. Neplatnost výpovědi z pracovního poměru dovozovala ze skutečnosti, že výpovědní důvod podle §52 písm. c) zákoníku práce nebyl ke dni podání výpovědi naplněn, neboť žalobkyni nebylo ve smyslu ustanovení §73a odst. 2 zákoníku práce navrhnuto vhodné pracovní zařazení, které v době výpovědi u žalované 1) existovalo.
4. Žalované navrhly zamítnutí žaloby. Žalovaná 1) uvedla, že odvoláním z pracovní pozice generální ředitelky pracovní poměr neskončil, že žalobkyni učinila nabídku dalšího pracovního zařazení odpovídající její kvalifikaci a zdravotnímu stavu s místem výkonu práce na generálním ředitelství Úřadu práce České republiky. Žalovaná 2) uvedla, že odvolání žalobkyně bylo provedeno v souladu se zákoníkem práce i interními předpisy žalované 2).
5. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 17. 2. 2020, č. j. 14 C 94/2015-379, zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby bylo určeno, že její odvolání z pozice generální ředitelky žalované 1) ze dne 24. 10. 2014 je neplatné (výrok I.), určil, že rozvázání pracovního poměru výpovědí podle §52 písm. c) zákoníku práce učiněné vůči žalobkyni dopisem ze dne 4. 11. 2014 je neplatné (výrok II.), a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů řízení 6.600 Kč (výrok III.) a že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 79.031 Kč (výrok IV.). K odvolání žalobkyně a žalované 1) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 12. 2020, č. j. 62 Co 274/2020-477, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. Jej změnil tak, že náklady řízení žalované 2) vůči žalobkyni činí 5.700 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II.), ve výroku IV. jej změnil jen tak, že náklady řízení žalobkyně vůči žalované 1) činí 55.483 Kč a jsou splatné k rukám advokáta prof. JUDr. Miroslava Běliny, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok III.), a rozhodl, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.623 Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Miroslava Běliny (výrok IV.) a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč (výrok V.).
6. K dovolání žalované 1) Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 12. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1410/2021-515, rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroku I. o zamítnutí žaloby v části, aby bylo určeno, že odvolání žalobkyně ze dne 24. 10. 2014 je neplatné) a odvolacího soudu (s výjimkou části výroku I. o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku I.) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že žalobkyně [která byla odvolána z funkce generální ředitelky již dne 24. 10. 2014, od 27. 10. do 31. 10. 2014 byla v pracovní neschopnosti, dne 3. 11. 2014 (pondělí) jí byl osobně předán dopis datovaný dne 27. 10. 2014 s nabídkou pracovního místa koordinátorky projektů ESF Sekce pro zaměstnanost generálního ředitelství s místem výkonu práce v Praze 7 s lhůtou k vyjádření do 3. 11. 2014, kterou žalobkyně tentýž den odmítla z důvodu, že nabízená pozice neodpovídá její kvalifikaci a zkušenostem] měla dostatečně dlouhou dobu na to, aby zvážila, zda a za jakých okolností by byla ochotna setrvat ve svém dosavadním zaměstnání, a měla z titulu své pracovní pozice přehled o tom, jaká volná místa jsou k dispozici, i poznatky o podmínkách výkonu nabízené pozice, což připustila i během své výpovědi jako účastnice řízení při jednání ze dne 10. 10. 2018, v době, kdy obdržela nabídku dalšího pracovního zařazení, proto mohla na nabídku reagovat takřka okamžitě, bez ohledu na stanovenou lhůtu. Řešení otázky přiměřenosti lhůty k vyjádření žalobkyně k nabízené změně jejího dalšího pracovního zařazení odvolacím soudem proto není správné. Dovolací soud dospěl dále k závěru, že není správný ani právní názor odvolacího soudu, že žalovaná 1) nesplnila vůči žalobkyni řádně nabídkovou povinnost, protože nenabídla „veškerá“ vhodná pracovní místa.
7. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 25. 5. 2022, č. j. 14 C 94/2015-550, zamítl žalobu na určení, že rozvázání pracovního poměru výpovědí podle §52 písm. c) zákoníku práce učiněné žalovanou 1) vůči žalobkyni dopisem ze dne 4. 11. 2014 je neplatné (výrok I.), a rozhodl, že žalované 1) se náhrada nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává (výrok II.). S odvoláním na závazný právní názor dovolacího soudu, který byl přímo v uvedené věci vyjádřen v rozsudku ze dne 23. 12. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1410/2021-515, dospěl k závěru, že výpověď daná žalobkyni žalovanou 1) dne 4. 11. 2014 je platná, neboť žalovaná 1) poskytla žalobkyni přiměřenou lhůtu k vyjádření žalobkyně k nabídnuté změně jejího dalšího pracovního zařazení a po odvolání žalobkyně z funkce generální ředitelky nabídla žalobkyni pracovní pozici koordinátorky projektů ESF Sekce pro zaměstnanost generálního ředitelství s místem výkonu práce v Praze 7, v 11. platové třídě, na níž je vyžadováno vysokoškolské vzdělání, když nabídnutá pozice odpovídá kvalifikaci a zdravotnímu stavu žalobkyně, povinností žalované 1) nebylo nabídnout všechna pracovní místa odpovídající jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci, a žalobkyně nabídnuté místo odmítla.
8. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 10. 2022, č. j. 62 Co 303/2022-582, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 776 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Solila (výrok II.). Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že práce, která byla žalobkyni nabídnuta listinou ze dne 27. 10. 2014, byla pro žalobkyni vhodná, odpovídala jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Žalobkyně disponuje vysokoškolským vzděláním ekonomického směru, které se svým obsahem nabízenému druhu práce podobá. Z hlediska posouzení splnění nabídkové povinnosti a vhodnosti nabízené práce je irelevantní, zda jde o práci na plný či částečný pracovní úvazek, z nabídky na jinou práci ze dne 27. 10. 2014 ani nevyplývá, že by pracovní pozice byla žalobkyni nabízena toliko na částečný úvazek. Otázka platového ohodnocení je z hlediska posouzení vhodnosti nabízené práce rovněž bezvýznamná, nejde o zákonné kritérium. Nelze přisvědčit ani názoru žalobkyně o tom, že v případě, že zaměstnavatel disponuje více pracovními místy, která by byla pro zaměstnance vhodná (odpovídala by zdravotnímu stavu a kvalifikaci), tak je jeho povinností nabídnout takovému zaměstnanci to místo, které by pro něj bylo nejvhodnější, a že jedině tak může zaměstnanec svoji nabídkovou povinnost řádně splnit, případně nabídnout odvolanému zaměstnanci více vhodných míst. Dále dovodil, že žalobkyně po skončení pracovní neschopnosti při jednání s žalovanou (3. 11. 2014) ohledně dalšího pracovního zařazení žádnou lhůtu ke zvážení nabízené pozice nevyžadovala a nabídku jednoznačně odmítla. Žalobkyně se rozhodla hned a nepochybně tak učinila proto, že věděla, že o takovou nabízenou pracovní pozici nebude mít zájem. To vyplynulo i z jejího dalšího chování, když se poté bezprostředně znovu přihlásila do výběrového řízení na uvolněné místo generální ředitelky, následně ještě během výpovědní doby nastoupila do pracovního poměru na Ministerstvo financí. Úvahy o přiměřenosti lhůty k přijetí pracovní nabídky jsou proto bezpředmětné, žalobkyně se rozhodla hned a žádnou lhůtu nepožadovala.
9. Proti rozsudku odvolacího soudu (v celém jeho rozsahu) podala žalobkyně dovolání. Uvedla, že od počátku řízení nebylo mezi stranami pochyb ani sporu o tom, že lhůta k přijetí nabídky na další pracovní zařazení byla v řádu nikoliv hodin, ale minut, když se žalobkyně měla k nabídce vyjádřit do skončení schůzky s S., dovolací soud se však dopustil vlastní tvorby skutkových závěrů v rozporu s provedenými důkazy i tvrzením účastníků. Soudy, aniž by doplnily dokazování a zjistily časové okolnosti nabídkové povinnosti (výslechem žalobkyně a S.), úvahy dovolacího soudu bez dalšího přejaly a přistoupily k vlastním nepodloženým skutkovým závěrům. V judikatuře dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, „od kterého momentu je zapotřebí počítat lhůtu poskytnutou zaměstnavatelem k promyšlení nabídky na další pracovní zařazení, zda od chvíle, kdy se zaměstnanec mohl s nabídkou seznámit, nebo od chvíle, kdy byla vyhotovena, bez ohledu na to, kdy se dostala do dispoziční sféry žalobkyně“. Pokud se žalobkyně měla o ne/přijetí nabídky rozhodnout v průběhu jednání s S., nelze na přiměřenost lhůty usuzovat. Skutečná lhůta k promyšlení učiněné nabídky na jiné pracovní zařazení je minimálně v řádu dnů. Se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně žádnou lhůtu nepožadovala a rozhodla se hned, žalobkyně nesouhlasí a předkládá otázku, která dosud nebyla vyřešena, resp. má být posouzena jinak, „zda nedostatečnou délku lhůty poskytnuté zaměstnavatelem k promyšlení dalšího pracovního zařazení lze dávat k tíži zaměstnanci, zda to má být on, kdo si požádá o její dodatečné prodloužení“. Podle žalobkyně, je to zaměstnavatel, který má povinnost nabídku učinit, a ten také nese odpovědnost za její řádné splnění. Nelze klást k tíži zaměstnanci, když nabídku odmítne z důvodu nevhodné pracovní pozice a nepožádá o prodloužení lhůty. Nabídka nevhodné pracovní pozice v časové tísni byla vyjádřením toho, že si vedení resortu nepřeje, aby tam zůstala pracovat. Nabídková povinnost nerozlišuje v právech a povinnostech zaměstnanců v závislosti na jejich organizačním zařazení, ale má být učiněna řádně vůči každému odvolanému zaměstnanci. Žalobkyně tak předkládá otázku, která dosud nebyla vyřešena, resp. má být posouzena jinak, „zda v situaci, kdy zaměstnanci ještě nebyla konkrétní nabídka pracovního místa učiněna, lze po něm požadovat, aby si promyslel, za jakých podmínek by u zaměstnavatele nadále setrvával tak, aby mohl bezprostředně reagovat na nabídku dalšího pracovního zařazení, až mu bude poskytnuta“. Žalobkyně v pozici generální ředitelky měla pod sebou více než 8 000 zaměstnanců, nelze po ni požadovat, aby měla přehled o aktuálně volných a vhodných místech. Ohledně způsobu splnění nabídkové povinnosti žalobkyně namítá, že v rámci pracovní pozice koordinátora projektů ESF (která jí byla jako jediná nabídnuta s tím, že odpovídá jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci) se soudy nevypořádaly s její námitkou stran její překvalifikace vůči nabízené pracovní pozici. Nabízená pozice byla zařazena do 11. platové třídy, což představovalo propad oproti původní pozici žalobkyně o 4 platové třídy. Kritérium kvalifikace nelze omezit pouze na dosažené vzdělání, ale patří sem i dovednosti a odborné zkušenosti, které zaměstnanec získal výkonem dosavadní odborné praxe (rozsudek NS ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5567/2016, nebo ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2305/2015). Uplatnění těchto kritérií má být posuzováno ve vztahu k nabízené pracovní pozici. Žalobkyně od počátku upozorňovala, že v rámci pozice koordinátora projektů ESF by svoji kvalifikaci nevyužívala. Tato nabízená pozice byla referentská, v rámci žalované 1) byly volné pozice manažerské (vedoucí pracovní pozice), které byly pro žalobkyni vhodnější (rozsudek NS ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1496/2021). Domnívá se, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nepřihlédl k míře využitelnosti kvalifikace žalobkyně při výkonu práce koordinátora projektů ESF. Žalovaná 1) disponovala s volnými pracovními místy pro žalobkyni vhodnějšími (pozice ředitele NSD pro rodinu a dítě na generálním ředitelství a pozice ředitele Úřadu práce v Kutné Hoře). Žalobkyně tak předkládá další otázky, které dosud nebyly vyřešeny, „zda v případě, kdy má zaměstnavatel k dispozici více vhodných a volných pracovních míst, má povinnost nabídnou zaměstnanci místo, které je vzhledem ke kvalifikaci a zdravotnímu stavu zaměstnance pracovní pozicí výhodnější“, „zda je pro posouzení vhodnosti nabízené pracovní pozice relevantní to, zda se jedná o pracovní pozici s kratší pracovní dobou (zkrácený úvazek)“ či „zda je pro posouzení vhodnosti nabízené pracovní pozice relevantní finanční ohodnocení nabízené pozice“. Dovolatelka dále namítá, že všechny okolnosti nabídky dalšího pracovního zařazení žalobkyně prokazují, že jednání žalované 1) nebylo vedeno skutečným zájmem, aby k uzavření dohody se žalobkyní došlo, ale právě naopak (nepřiměřená lhůta k přijetí nabídky, rozsah nabízených pozic, nevhodnost nabízené pozice). Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
10. Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl nebo zamítl. Rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně považuje za zcela správný a řádně odůvodněný.
11. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
12. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
13. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
14. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně byla s účinností ode dne 1. 5. 2013 jmenována na pracovní místo generální ředitelky Úřadu práce České republiky, že dne 24. 10. 2014 byla z tohoto pracovního místa písemně odvolána bez udání důvodu, ode dne 27. 10. 2014 do dne 2. 11. 2014 byla žalobkyně v pracovní neschopnosti, dne 3. 11. 2014 byl žalobkyni osobně předán dopis žalovanou 1), datovaný dnem 27. 10. 2014, obsahující nabídku pracovního místa („koordinátor projektů ESF Sekce pro zaměstnanost GŘ ÚP ČR“ s místem výkonu práce generální ředitelství ÚP ČR v Praze) s lhůtou k vyjádření do dne 3. 11. 2014. Žalobkyně tentýž den nabízené místo odmítla přijmout s odůvodněním, že „nabídnutá pracovní pozice koordinátora neodpovídala její kvalifikaci a zkušenostem“. K tomuto dni bylo u žalované 1) volné pracovní místo na pozici „ředitele odboru NSD pro rodinu a dítě“ a dále na pozici „ředitele Úřadu práce v Kutné Hoře“. Dne 4. 11. 2014 byla žalobkyni doručena výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce.
15. Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud vyřešil dovolatelkou vymezené právní otázky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby byly vyřešeny jinak.
A) K námitce dovolatelky vztahující se k otázce přiměřenosti lhůty k přijetí nabídky pracovní pozice
16. Dovolací soud v předchozím rozsudku ze dne 23. 12. 2021, č. j. 21 Cdo 1410/2021
-515, (přímo v této věci) vyjádřil závazný právní názor, že účelem poskytnutí přiměřené lhůty je, aby zaměstnanec měl objektivně možnost seznámit se s podmínkami nově nabízené práce a zvážit, zda takové nabízené místo přijme či nikoliv, a že uvedené okolnosti je nutno posuzovat vždy vzhledem ke konkrétním zjištěním, tedy vzhledem ke zjištěním o osobě zaměstnance (jeho původní pracovní pozici), charakteru nově nabízené práce, jakož i k ostatním okolnostem konkrétního případu. Uvedl, že je nutno tedy brát v úvahu, že žalobkyně byla odvolána z funkce generální ředitelky Úřadu práce ČR (tedy nejvýše postavené zaměstnankyně úřadu) již dne 24. 10. 2014, následně byla až do dne 2. 11. 2014 v pracovní neschopnosti, měla tedy dostatečně dlouhou dobu na to, aby zvážila, zda a za jakých okolností by byla ochotna setrvat ve svém dosavadním zaměstnání a zcela nepochybně (z titulu své pracovní pozice) měla přehled o tom, jaká volná místa jsou k dispozici, resp. i poznatky o podmínkách výkonu nabízené pracovní pozice [uvedené žalobkyně ostatně i připustila během své výpovědi jako účastnice řízení u soudu prvního stupně (srovnej protokol o jednání ze dne 10. 10. 2018), kdy uvedla, že „… nabídnutá pracovní pozice koordinátora neodpovídala mé kvalifikaci a zkušenostem...“ a dále, že „… věděla jsem, že určitě jedno volné místo, které by pro mne vhodné bylo, a to funkce ředitele kontaktního pracoviště v Kutné Hoře…“]. Žalobkyně v době, kdy obdržela nabídku dalšího pracovního zařazení, mohla mít (a nepochybně měla) představu o tom, za jakých podmínek setrvá u dosavadního zaměstnavatele (byť na jiné pracovní pozici), a také, že nabízená pracovní pozice tuto představu zdaleka nenaplňuje, a proto také mohla na nabídku reagovat takřka okamžitě, bez ohledu na zaměstnavatelem stanovenou lhůtu. Na uvedeném závěru nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit.
17. Námitky dovolatelky, koncentrované v bodě III. obsahu dovolání, tak přípustnost dovolání založit nemohou.
B) K námitce dovolatelky vztahující se k otázce vhodnosti nabízeného pracovního místa
18. Povinnost zaměstnavatele navrhnout změnu dalšího pracovního zařazení zaměstnance u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci ve smyslu ustanovení §73a odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce znamená, že se nevyžaduje, aby zaměstnavatel navrhoval zaměstnanci takové pracovní zařazení, při němž by nebyla zcela využívána jeho dosažená kvalifikace, a že se současně nesmí jednat o práci, k níž zaměstnanec nemá potřebnou kvalifikaci a nemůže ji ani získat zaškolením nebo jinou průpravou (k tomu srov. rovněž odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4897/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4345/2014).
19. Kvalifikací zaměstnance se rozumí souhrn znalostí, dovedností a odborných zkušeností, které zaměstnanec získal vzděláním a výkonem odborné praxe a které jsou využitelné při výkonu jeho práce v pracovněprávních vztazích (§1 zák. práce). Jednotlivé kvalifikace je možné v jejich vzájemném poměru z hlediska jejich významnosti klasifikovat jako nižší a vyšší. Vyšší kvalifikace je dána zejména vyšším stupněm vzdělání, popřípadě délkou odborné praxe zaměstnance. Vzhledem k tomu, že společenské hodnocení práce se projevuje též v jejím odměňování, může při této hierarchizaci posloužit i porovnání průměrných mezd dosahovaných za práce vyžadující jednotlivé kvalifikace, popřípadě – tam, kde se uplatňují – charakteristik platových tříd stanovených v platových předpisech pro práce, k jejichž výkonu kvalifikace slouží, a jim odpovídajících platových tarifů (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2305/2015, a ze dne 11.4.2017, sp. zn. 21 Cdo 5567/2016, který byl uveřejněn pod č. 101/2018 v časopise Soudní judikatura).
20. Zákon stanoví jako kritérium vhodnosti práce, kterou je zaměstnavatel povinen zaměstnanci po jeho odvolání z vedoucího pracovního místa nabídnout, to, aby odpovídala zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance. Z ničeho přitom nevyplývá, že zároveň musí jít o práci, která není vykonávána na vedoucím pracovním místě, případně, že se musí jednat o práci, která je vykonávána u zaměstnavatele na nižším stupni řízení, než bylo vedoucí pracovní místo, z něhož byl zaměstnanec odvolán. Má-li proto zaměstnavatel práci, která odpovídá zdravotnímu stavu a kvalifikaci odvolaného zaměstnance, je v zásadě povinen ji tomuto zaměstnanci nabídnout bez ohledu na to, zda se jedná o práci vykonávanou na vedoucím pracovním místě či nikoli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.10.2018, sp. zn. 21 Cdo 4279/2017).
21. Odmítl-li zaměstnanec návrh zaměstnavatele na uzavření dohody o dalším pracovním zařazení zaměstnance na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci, odmítl tím takovou práci ve smyslu ustanovení §73a odst. 2 věty druhé zák. práce, a je proto dán výpovědní důvod podle §52 písm. c) zák. práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1528/2019, ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. I. ÚS 256/20).
22. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že žalovaná nabídla žalobkyni práci na pracovní pozici koordinátor projektů ESF Sekce pro zaměstnanost GŘ ÚP ČR s místem výkonu práce generální ředitelství ÚP ČR v Praze (tedy v místě před odvoláním zastávaném žalobkyní), žalobkyně pracovní místo odmítla s tím, že neodpovídá její kvalifikaci.
23. Otázkou, zda nabízená pracovní pozice odpovídá kvalifikaci žalobkyně, se odvolací soud zabýval (srov. body 29., 30. a 31. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), pakliže poukázal na požadavek vysokoškolského vzdělání na požadovanou pozici (jako jediný požadavek), vhodnost vzdělání ekonomického zaměření u žalobkyně, jakož i její dosavadní manažerské schopnosti. Skutečnost, že žalovaná disponovala jiným pracovním místem i v „manažerské pozici“ (tedy taktéž z hlediska kvalifikace žalobkyně „vhodným“), které nenabídla, je nerozhodná (srovnej již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.10.2018, sp. zn. 21 Cdo 4279/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1410/2021, vydaný přímo v této věci). Pouze ze skutečnosti, že v době, kdy žalobkyně odmítla nabízenou pracovní pozici, disponovala žalovaná jiným volným pracovním místem na vedoucí pozici, nelze vyvodit závěr, že nabízené pracovní místo není z hlediska kvalifikačních požadavků vhodné; takový závěr nelze dovodit ani ze závěrů žalobkyní citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1496/2021.
24. Ani námitky dovolatelky, koncentrované v bodě IV. obsahu dovolání, tak přípustnost dovolání nezakládají.
C) Ostatní námitky
25. Přípustnost dovolání nemohou založit námitky, kterými se dovolatelka snaží zpochybnit zjištěný skutkový stav a které předkládají vlastní hodnocení v řízení provedených důkazů, neboť správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
26. Do této kategorie spadají námitky žalobkyně, že „…z provedeného dokazování naopak vyplývá, že lhůta pro její vyjádření k nabízené pracovní pozici byla nastavena záměrně…“, že „…žalobkyně neměla o volných a vhodných pracovních místech v daném čase představu…“, že „…její odvolání bylo provázeno i veřejnými mediálními útoky…“, že „…žalobkyně by v rámci pracovní pozice koordinátora projektů ESF svoji kvalifikaci nevyužívala…“, že „…nabídnutá pracovní pozice …představovala propad oproti hodnocení generálního ředitele o 4 platové třídy…“, že „… (nabídnuté pracovní místo) záměrně představovalo pracovní zařazení na nízkém stupni organizační struktury zaměstnavatele…“, že „…nabídka pracovního místa byla žalobkyni učiněna účelově s cílem…ji donutit nabídku nepřijmout…“, a že nabízené pracovní místo „...bylo na pracovní pozici s kratší pracovní dobou (zkrácený úvazek)…“.
27. Stejně tak nemůže přípustnost dovolání založit námitka neprovedení navržených důkazů (výpověď žalobkyně, S.), neboť tato námitka není dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (způsobilým založit přípustnost dovolání), ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat tzv. jinou vadu řízení, ke které však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
28. Dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“, dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení není podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
29. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
30. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2024
JUDr. Marek Cigánek
předseda senátu