ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.3363.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 3363/2023-530
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) M. H. a b) J. H. , zastoupených Mgr. Janem Frišmanem, advokátem se sídlem v Písku, Vladislavova 201, proti žalovanému J. B. , zastoupenému JUDr. Bc. Pavlem Kozelkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Písku, Velké náměstí 7/12, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 3 C 61/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 6. 2023, č. j. 5 Co 277/2023-481, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Písku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 11. 2022, č. j. 3 C 61/2018-398, povolil služebnost stezky a služebnost cesty odpovídající právu chůze a právu jízdy spočívajícímu v právu přepravovat náklad vozidlem taženým či tlačeným jen lidskou silou přes pozemek parc. č. st. XY, katastrální území XY, na pozemek parc. č. st. XY, katastrální území XY, a to bez časového omezení a ve prospěch každého vlastníka pozemku parc. č. st. XY, katastrální území XY, v rozsahu stanoveném pod písmenem „A“ geometrickým plánem č. 403 – 3 C 61/2018 vyhotoveným zeměměřičským inženýrem Ing. Václavem Fifkou, který tvoří nedílnou součást tohoto rozsudku (výrok I, II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Povolil služebnost stezky a služebnost cesty odpovídající právu chůze a právu jízdy spočívajícímu v právu přepravovat náklad vozidlem taženým či tlačeným jen lidskou silou přes pozemek parc. č. st. XY, katastrální území XY, a dále přes pozemek parc. č. XY, katastrální území XY, na pozemek parc. č. XY, katastrální území XY, a to bez časového omezení a ve prospěch každého vlastníka pozemku parc. č. XY, katastrální území XY, v rozsahu stanoveném pod písmenem „B“ geometrickým plánem č. 403 – 3 C 61/2018 vyhotoveným zeměměřičským inženýrem Ing. Václavem Fifkou, který tvoří nedílnou součást tohoto rozsudku (výrok II), žalobcům uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalovanému náhradu za zřízení nezbytné cesty ve výši 61 460 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV a V).
2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 16. 6. 2023, č. j. 5 Co 277/2023-481, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný (dále i „dovolatel“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
4. V odůvodnění dovolání uvádí, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky rozhodnutí vyloučeným soudcem. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2791/2019 a sp. zn. 21 Cdo 2504/2015 a uvádí, že s touto otázkou se odvolací soud vůbec nevypořádal.
5. Přípustnost dovolání dovozuje žalovaný dále z toho, že odvolací soud nesprávně právně posoudil následující právní otázky:
1) V rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou otázku nedbalosti žalovaného, který nemovitost nabyl v dražbě a vycházel ze znaleckého posudku vyhotoveného soudním exekutorem, aniž by si ověřil, že přes nemovitost je obsluhována jiná nemovitost.
2) „Otázku nedbalosti žalobců, kdy byla zcela pominuta možnost žalobc ů z ř ídit nezbytnou cestu prost ř ednictvím soudu za situace, kdy vlastníkem zatížených nemovitých v ě cí byl rodinný p ř íslušník – bratr žalobce č . 2 J. H.“. Tuto otázku hmotného práva považuje dovolatel za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou a za nep ř ímo řešenou v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3242/2015 č i 22 Cdo 1849/2022, s nimiž je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu.
3) Otázku informační povinnosti soudu prvního stupně v rámci předvídatelnosti rozhodnutí, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
4) Otázku „možnosti zřízení přístupové cesty k pozemkům žalobců přes stavební pozemek (dosud nezastavěný) v jejich vlastnictví a stavební pozemek (dosud nezastavěný) ve vlastnictví třetích osob, kdy pozemek žalovaného představuje uzavřený prostor za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3242/2015 a sp. zn. 22 Cdo 2977/2009).
5) Otázku úplaty za zřízení nezbytné cesty, která byla stanovena jednorázově, aniž by byly zohledněny námitky žalovaného, a která tak byla vyřešena v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2576/2016).
6) Otázku nákladů na vypracování znaleckých posudků, které byly zadávány z podnětu soudu a které žalovaný nemohl ovlivnit, kterou považuje za dosud neřešenou v judikatuře Nejvyššího soudu a za nesjednocenou v rámci rozhodovací činnosti soudů.
6. Namítá, že z webových stránek advokátní kanceláře Šimánek & Mörtl dne 23. 8. 2022 zjistil, že soudce prvního stupně JUDr. Ondřej Mörtl je zde veden jako aktivní advokát s uvedením aktivního telefonického kontaktu a e-mailového kontaktu, žalobci jsou z XY, stejně jako znalkyně ustanovená soudcem JUDr. Mörtlem. Obsáhle cituje z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 722/05 a dodává, že podává-li se z webových stránek advokátní kanceláře, že rozhodující soudce je aktivním členem této advokátní kanceláře, nelze vyloučit, že se přímo nebo nepřímo podílí na poskytování právního poradenství žalobců prostřednictvím této advokátní kanceláře. Tyto skutečnosti spolu s tím, že soudce přes opakované žádosti odmítá předestřít svůj právní názor, je dle žalovaného důvodem pro vyloučení soudce. Odvolací soud rozhodování vyloučeným soudcem akceptoval.
7. Soudům obou stupňů vytýká, že shledaly jeho nedbalost v tom, že v rámci nařízené dražby důvěřoval znaleckému posudku, podle kterého nemovitá věc není nikterak zatížena, což odpovídalo i stavu katastru nemovitostí, přestože si musel být vědom toho, kde se nemovitost nachází a kudy vede přístupová cesta, když v minulosti v budově č. p. XY opakovaně přespal. Taková skutečnost, ke které došlo před řadou let, však nemůže mít dle dovolatele vliv na jeho dobrou víru ve znalecký posudek. Odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 398/04, podle kterého nelze akceptovat, aby jeden státní orgán při výkonu veřejné moci autoritativně osvědčil, resp. konstituoval ve prospěch konkrétní osoby určité právo a následně jiný státní orgán v jiném řízení totéž právo odňal jako důsledek toho, že původní rozhodnutí bylo údajně vadné.
8. Za nesprávný považuje též závěr soudů, že do exekučního postižení nemovitostí neměli žalobci důvod zřizovat služebnost, neboť nemovitosti byly užívány v rámci rodiny žalobců včetně přístupu k nim, nelze jim ani vytýkat, že bratrovy nemovitosti nevydražili v dražbě jen kvůli získání přístupové cesty. Podle žalovaného měli žalobci k řešení věci aktivně přistoupit, a to případně i v rámci exekuce, která trvala po dobu více než 5 let. Záměrně však vyčkávali, aby toho, kdo nemovitost zakoupí, překvapili zatížením věcným břemenem, což je dle dovolatele třeba vnímat jako „past na nabyvatele“, tedy nemravný projev, který nemůže požívat právní ochrany.
9. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo pro žalovaného překvapivé, argumentaci v rámci odvolání odvolací soud odmítl jako nepřípustné novoty. Žalovaný však reagoval na skutečnosti, které zjistil až z písemného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (zařazení pozemku žalobců a třetí osoby jako ploch určených k bytové zástavbě), a byl tak vyloučen z jakékoli možné argumentace, včetně toho, že vlastník sousedního pozemku se zřízením nezbytné cesty přes svůj pozemek souhlasí. Odvolací soud tak svým postupem zatížil řízení vadou.
10. Za nesprávný považuje dovolatel i závěr odvolacího soudu, že povolená nezbytná cesta je fakticky cestou tradiční a od počátku používanou, neboť byly přehlédnuty historické souvislosti. Stavba žalobců byla totiž stavěna s tím, že sousední nemovitosti, které jsou nyní ve vlastnictví třetích osob, budou zbourány a přístup bude realizován z druhé strany. Naopak nemovitosti žalovaného jsou do ulice ohraničeny oplocením, které hodlal žalovaný realizovat i ve vztahu k nemovitosti žalobců tak, aby zjistil ochranu a soukromí pro sebe a své nezletilé děti. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5235/2014 a sp. zn. 22 Cdo 5100/2016, podle kterých lze nezbytnou cestu povolit jen v rozsahu nezbytném pro řádné užívání nemovitostí, a má za to, že je-li vlastnicí sousedního pozemku nabízena možnost zřídit nezbytnou cestu přes její pozemek a pozemky žalobců, představuje „zveřejnění uzavřené části dvora“ žalovaného skutečnost, pro kterou je třeba žalobu zamítnout. Dvůr přitom nebylo možné zcela uzavřít jen v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu.
11. Žalovaný odvolacímu soudu rovněž vytýká, že jednorázovou formu úplaty odůvodnil jen tím, že ji lze v daném případě připustit, přestože žalovaný navrhoval stanovení opakované úplaty, aby mohla zohlednit skutečnou hodnotu nezbytné cesty v čase a motivovat žalobce ke zřízení přístupu přes vlastní pozemek. Takový postup je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
12. Dovolatel dále uvádí, že si je vědom, že dovolání proti nákladovým výrokům občanský soudní řád nepřipouští, dovolává se ale potřeby sjednocení rozhodovací činnosti soudů, ke kterému je Nejvyšší soud povolán. Namítá, že nezbytná cesta byla zřízena ve prospěch žalobců na úkor žalovaného, také náklady na zřízení této nezbytné cesty by proto měli nést žalobci, neboť nejde o náklady, které svým procesním postupem žalovaný zavinil, ale o náklady, které by vznikly, i kdyby byl žalovaný ochoten nezbytnou cestu zřídit dobrovolně.
13. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
14. Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
15. Dovolání není přípustné.
16. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K rozhodnutí vyloučeným soudcem
18. Odvolací soud se odvolací námitkou, že bylo rozhodnuto vyloučeným soudcem, zabýval, uvedl, že je odůvodněna stejně, jako dříve vznesená námitka podjatosti, a odkázal na svou argumentaci uvedenou v usnesení o tom, že soudce JUDr. Mörtl není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, kde dospěl k závěru, že JUDr. Mörtl byl vyškrtnut ze seznamu advokátů vedeného advokátní komorou, žalovaný ani netvrdí, že by žalobcům právní porady poskytoval, a jen skutečnost, že v minulosti působil v advokátní kanceláři ve městě, ve kterém mají bydliště žalobci a ustanovená znalkyně, důvod pro jeho vyloučení nezakládá. Je třeba dodat, že ustanovení znalkyně a namítané nepředestření právního názoru představují okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci, takové okolnosti jsou jako důvod podjatosti soudce výslovně vyloučeny §14 odst. 4 o. s. ř. Při přezkoumání námitky podjatosti se proto odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. V rozhodnutích, na která žalovaný odkazuje, se dovolací soud zabýval odlišnými důvody vyloučení soudce, než které uplatňuje dovolatel, a důvody pro vyloučení soudce ani neshledal.
K nedbalosti žalovaného
19. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka „nedbalosti“ žalovaného. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku podotkl, že žalovaný nemovitosti v exekuční dražbě získal ve stavu, kdy domy žalobců a žalovaných jsou zaploceny ve společném dvoře, do kterého směřuje také jeden z vchodů a rovněž okna domu žalobců, a tento stav znal rovněž z minula, nelze tak argumentovat zásadním narušením soukromí v případně zřízení nezbytné cesty. Dodal, že na tom nic nemění, že nemovitost, kterou žalovaný v dražbě získal, byla v „té době“ bez právních závad. Žalovanému tak nevytýká, že vycházel z obsahu znaleckého posudku nebo ze stavu katastru nemovitostí, neboť absenci právních závad v době koupě považuje odvolací soud za právně nevýznamnou. V judikatuře Nejvyššího soudu je bez jakýchkoli pochybností přijímán závěr, že řízení o povolení nezbytné cesty je řízením směřujícím k vydání konstitutivního rozhodnutí (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3697/2017 nebo ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5917/2017, dostupná, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz ). Odvolací soud tedy zřízením nezbytné cesty formou věcného břemene nijak nezpochybnil skutečnost, že pozemek žalovaného byl v době dražby bez právních závad, neboť k zatížení pozemku věcným břemenem došlo až nabytím právní moci rozsudku odvolacího soudu, a jeho rozhodnutí tak není ani v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04, dostupném na http://nalus.usoud.cz , na jehož závěry dovolatel odkazuje.
K nedbalosti žalobců
20. Otázka nedbalosti toho, kdo o nezbytnou cestu žádá, ve vztahu k nedostatku přístupu k nemovitosti, byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to i pro nezbytnou cestu zřizovanou dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z“). Od této rozhodovací praxe se odvolací soud při svém rozhodnutí neodchýlil.
21. Podle §1032 odst. 1 písm. b) o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá.
22. V usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, na které dovolatel odkazuje, Nejvyšší soud uvedl, že na překážku povolení nezbytné cesty je takové závadné jednání (aktivní konání či nečinnost), z něhož lze usoudit na zavinění žadatele ve formě úmyslu (přímého či nepřímého) či ve formě hrubé nedbalosti. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v případě nedbalosti v některých případech obsahuje ještě zvláštní kategorií, a to hrubou nedbalost. Tou se v judikatuře Nejvyššího soudu týkající se závazkového práva, z níž lze opět přiměřeně vyjít i v oblasti práv věcných, rozumí nedbalost nejvyšší intenzity, jež svědčí o lehkomyslném přístupu osoby k plnění jejích povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti této osoby k zájmům jiných osob (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012, uveřejněný pod číslem 59/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z výše uvedeného lze učinit závěr, že aplikace §1032 odst. 1 písm. b) o. z. může typově přicházet do úvahy zejména 1) v situacích, kdy vlastník nemovité věci měl k nemovité věci zajištěno spojení na veřejnou cestu, o které následně hrubě nedbalým či úmyslným jednáním přišel, 2) v situacích, kdy vlastník nemovité věci svou stavební činností zabránil napojení své nemovité věci na veřejnou cestu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015) a 3) v situacích, kdy osoba nabývá nemovitou věc, aniž by k ní měla zajištěno spojení veřejnou cestou, a její jednání lze považovat za hrubě nedbalé či úmyslné. Tato obecná východiska je pak nutno vždy poměřovat okolnostmi konkrétního případu.
23. Tyto závěry byly doplněny ve prospěch „mírnějšího“ posouzení zavinění nabyvatele na nedostatku spojení nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1587/20 (dostupným na http://nalus.usoud.cz ), ve kterém Ústavní soud dovodil, že je třeba při výkladu §1032 odst. 1 písm. b) o. z. rozlišovat mezi dvěma skupinami případů. Na straně jedné stojí případy, v nichž vlastník nemovité věci úmyslně či hrubě nedbale zapříčiní situaci, v níž nebude mít ke své nemovité věci přístup. Typickými příklady mohou být prodej, zastavění či přehrazení cesty. Na straně druhé však stojí případy, v nichž je absence přístupu objektivní skutečností a nabyvatel nemovité věci do ní toliko vstoupí. Zatímco v prvním případě je zásadně na místě k aplikaci §1032 odst. 1 písm. b) o. z. přistoupit, u druhé skupiny případů naopak zásadně takový přístup nebude souladný s ústavními garancemi práva vlastnit majetek. Ústavní soud v označeném rozhodnutí kritizoval extenzivní výklad pojmu „hrubá nedbalost“ s tím, že samotné nabytí nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou nelze v České republice s ohledem na historický vývoj právní úpravy pozemkového vlastnictví považovat za projev hrubé nedbalosti (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 185/2022).
24. Rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je konstitutivním rozhodnutím ve věci, ve které právní úprava upravuje podmínky pro vznik práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008); dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1470/2016).
25. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně nespatřoval ve zjištěných okolnostech hrubou nedbalost žalobců, neboť žalobci nikdy pozemek, který by umožňoval přístup, nevlastnili. Ten byl ve vlastnictví předků žalobkyně a později jejího bratra, kteří žalobcům po desítky let přístup umožňovali, pozemek sloužící k přístupu byl bezproblémově užíván v rámci rodiny, žalobci tak neměli až do postižení pozemku v exekuci důvod zřizovat služebnost. Po zahájení exekučního řízení bránil zatížení nemovitosti §44a odst. 1 a §47 odst. 6 exekučního řádu. Přístup ztratili žalobci poté, co bratr žalobkyně pozemky v exekuci pozbyl, což nelze žalobcům klást k tíži. Tyto úvahy odvolacího soudu nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřené.
26. V rozsudku ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1849/2022, na který dovolatel rovněž odkázal, Nejvyšší soud dovodil, že výprosa nepředstavuje takové zajištění přístupu vlastníka k pozemku, které by bránilo zřízení nezbytné cesty; faktickým užíváním přístupu jen na základě výprosy jako možnou hrubou nedbalostí žadatele o nezbytnou cestu se nezabýval. Odvolací soud se tak při řešení otázky hrubé nedbalosti žalobců neodchýlil ani od závěrů tohoto rozhodnutí dovolacího soudu.
K otázce předvídatelnosti soudního rozhodnutí
27. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se při řešení „otázky informační povinnosti“ odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žádnou konkrétní obecnou otázku procesního práva však v tomto směru neformuluje a neodkazuje ani na žádná rozhodnutí dovolacího soudu, která odvolací soud nerespektoval. Dovolací soud by proto mohl k namítané vadě řízení přihlédnout pouze v tom případě, že by z jiného důvodu posoudil dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
K možnému přístupu přes jiný pozemek a přístupu přes uzavřený pozemek
28. Podle §1032 odst. 1 písm. a) a c) o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, převýší-li škoda na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné cesty, nebo žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení. Nelze povolit nezbytnou cestu přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup, ani přes pozemek, kde veřejný zájem brání takovou cestu zřídit (§1032 odst. 2 o. z.).
29. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že nemovitosti žalobců nejsou žádným způsobem spojeny s veřejnou cestou, přístup nemohou žalobci získat ani realizací stavebních úprav, nemovitosti účastníků tvoří funkční celek a nacházejí se v jednom uzavřeném prostoru. Přístup navrhovaný žalovaným nepovažovaly za vhodnější ani přirozenější, a to jednak proto, že přístup přes pozemek žalovaného byl po dobu posledních 50 let využíván a nevyžaduje zřízení nové (umělé) cesty, jednak proto, že alternativní přístup by byl podstatně delší, rovněž by vedl přes pozemky třetích osob a zejména přes vodní tok, který se v minulosti opakovaně rozvodnil.
30. Úvahy soudu prvního stupně i odvolacího soudu o umístění nezbytné cesty a rozsahu věcného břemene jsou dostatečně odůvodněny a nejsou ani zjevně nepřiměřené, ani v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, a v usnesení ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5100/2016, na která dovolatel odkazuje, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nejde o uzavřený prostor ve smyslu §1032 odst. 2 o. z., jde-li o nezbytnou cestu k nemovitosti, která se nachází ve stejném uzavřeném prostoru jako pozemek, přes který se nezbytná cesta žádá. V rozsudku ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009, a v usnesení ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5235/2014, se sice Nejvyšší soud zabýval také možností zřídit přístup ke stavbě jinak, bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, šlo však o možnosti zřízení přístupu, který by nezasáhl do žádného přilehlého pozemku ve vlastnictví třetích osob.
31. Soudy obou stupňů se zabývaly také nezbytným rozsahem cesty pro řádné užívání nemovitostí žalobců a s poukazem na to, že vlastník zatíženého pozemku by měl být obtěžován co nejméně, zřídily jen služebnost odpovídající právu chůze a přepravy nákladu vozidlem taženým či tlačeným jen lidskou silou. Jde o právo svědčící vlastníkům pozemku parc. č. st. XY a XY, nikoli neomezenému okruhu osob, nedochází tedy ke „zveřejnění“ dvora, jak žalovaný namítá.
K úplatě za zřízení nezbytné cesty
32. Přípustnost nezakládá ani dovolací námitka týkající úplaty za zřízení nezbytné cesty, neboť odvolací soud se při řešení otázky formy úplaty od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. V rozsudku ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2576/2016, na který dovolatel odkazuje, Nejvyšší soud sice uvedl, že „jde-li při zřízení nezbytné cesty o rozsáhlejší omezení vlastnického práva žalovaného, při kterém bude náhrada určena vyšší částkou, je – obecně, zpravidla – náhrada v opakujících se dávkách spravedlivější než náhrada poskytnutá jednorázově“, možnost stanovení jednorázové úplaty však nevyloučil pro žádné omezení vlastnického práva nezbytnou cestou a dodal, že „účastník, který žádá, aby náhrada za zřízení nezbytné cesty byla poskytnuta v určité formě (například ve formě opakujících se dávek), musí uvést důvody pro takový postup“.
33. Odvolací soud se požadavkem úplaty ve formě opakujících se dávek, který žalovaný vznesl v průběhu ústního jednání před odvolacím soudem, zabýval. Přestože odvolací soud argumentoval k této odvolací námitce poměrně nesoustředěně, lze z odůvodnění jeho rozsudku dovodit, že důvody uplatněné dovolatelem nepovažoval pro stanovení jiné než jednorázové náhrady za dostatečné. Dovolací soud k tomu dodává, že není zřejmé, jak by opakující se dávky, které by musely být vzhledem ke zjištěné výši obvyklé úplaty a míry znehodnocení nemovitosti zatížené bez časového omezení stanoveny poměrně nízkou částkou, měly žalobce motivovat k hledání jiného řešení. Nevýznamná je také námitka žalovaného, že při stanovení jednorázové náhrady je služebnost zřízena „navždy“, neboť s pouhým stanovením úplaty formou opakujících se dávek není časové omezení zatížení služebného pozemku spojeno. Možnost „valorizace“ u opakujících se dávek pak plyne z povahy takového plnění (§163 o. s. ř.), a sama o sobě (bez odůvodnění, proč je v daném případě vhodnější uložit žadatelům o nezbytnou cestu povinnost k pravidelné úhradě podstatně menších částek s možnou budoucí soudní revizí jejich výše než povinnost k úhradě celé částky, která odpovídá hodnotě věcného práva užívání pozemku a znehodnocení zatíženého pozemku) tak nemůže být důvodem pro volbu konkrétní formy úplaty.
K nákladům na znalecké posudky
34. Dovolání není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Námitkami žalobce týkajícími se rozhodnutí o nákladech řízení se proto dovolací soud nemohl blíže zabývat. Jednotu rozhodování může Nejvyšší soud zajistit prostřednictvím rozhodování o dovolání jen při řešení těch právních otázek, které mohou být dovolacímu přezkumu podrobeny. Zaujetím stanoviska podle §14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), na který dovolatel odkazuje, se nemíní vyslovení právního názoru v rozhodnutí o dovolání, ale vydání samostatného stanoviska příslušného kolegia dle §21 zákona o soudech a soudcích.
35. Dovolací soud proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.
36. V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 2. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu