ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.3385.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 3385/2023-373
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně O. V. , zastoupené JUDr. Lucií Sabotinovou, advokátkou se sídlem v Litoměřicích, Mrázova 845/9, proti žalovaným 1) L. J. a 2) S. J. , zastoupeným Mgr. Ing. Janem Drobným, advokátem se sídlem v Praze 8, Breitfeldova 704/1, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 27/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 6. 2023, č. j. 8 Co 115/2023-338, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému 1) náklady dovolacího řízení ve výši 3 182 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované 2) náklady dovolacího řízení ve výši 3 182 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
1. Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
2. Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 11. 2022, č. j. 9 C 27/2020-295, určil, že žalobkyně je vlastnicí částí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, oddělených geometrickým plánem č. 298-313/2001 vyhotoveným GEOPLÁN-LT, s. r. o. a ověřeným Ing. Pazderkou a označených jako parc. č. XY a parc. č. st. XY, (dále též „předmětné pozemky“) – (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2023, č. j. 8 Co 115/2023-338, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Polemizovala v něm se závěrem odvolacího soudu o nemožnosti započtení doby držby své předchůdkyně, která již měla sama vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržet. Okolnost, že žalobkyně vlastnické právo sama nevydržela, ji dostala do neřešitelné situace. Podle jejího názoru není v její moci, aby se svým právním jednáním domohla nápravy. Zdůraznila, že předmětné pozemky byly drženy v neměnných hranicích nejméně od dubna roku 1939. Na předmětných pozemcích stojí část stavby garáže, část okrasné skalky a kanalizační přípojka a šachta žalobkyně. Domnívá se, že je jí odepírána ochrana vlastnického práva. Pokud by její držba trvala o dva roky déle, splnila by podmínky vydržení. Právní předchůdkyně již nežije a žalobkyně nemá jistotu, zda by se jí podařilo předmětné pozemky získat od jejích dědiců. Předmětné pozemky jsou navíc samy o sobě nevyužitelné. Vedle toho uvedla, že o ně mají eminentní zájem žalovaní. Hranice pozemků v předmětném katastrálním území pak neodpovídají katastrálním hranicím. Nastavení judikatury Nejvyššího soudu podle žalobkyně popírá smysl institutu vydržení a zakládá nerovný a nespravedlivý přístup ve vztahu k dobrověrným držitelům. Právní předchůdkyně žalobkyně by nebyla krácena. Napadeným rozhodnutím, které z rozporované rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází, jí byla odepřena spravedlnost. Uvedla, že by judikatura mohla nahlížet odlišně na situace, v nichž právní předchůdce při převodu vlastnického práva nevěděl, že vlastnické právo k dalším pozemkům vydržel. Žalobkyně nesouhlasila ani s rozhodnutím o nákladech řízení. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil a určil, že je žalobkyně vlastnicí předmětných pozemků, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
5. Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že žalobkyně nepředložila žádné argumenty, jež by měly vést ke změně ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ohledně nemožnosti započtení doby držby předchůdce, který již sám vydržel. Nadto uvedli, že řešení předkládané žalobkyní nelze dovodit z žádného přijatelného výkladu zákona; právní úprava nevykazuje právní mezeru, kterou by bylo třeba zaplnit soudcovskou tvorbou zákona. Zdůraznili, že vydržení je založeno na předpokladu, že vydržitel o běhu vydržecí doby neví, resp. nad ní neuvažuje, neboť je přesvědčen, že je vlastníkem držené věci. Nepřijali ani argument o odepření ochrany jejího vlastnického práva – žalobkyně si mohla nechat hranice pozemku vytyčit, a to i s ohledem na stavbu garáže – ani o nepřiměřených obtížích spojených s komunikací s dědici její předchůdkyně. Nedůvodná podle nich je i námitka nerovnosti před zákonem; zákon naopak zakládá rovnost, jestliže na každého klade podmínku splnění stejné vydržecí doby. Řešení, které by umožnilo vydržet vlastnické právo v případě uplynutí kratší doby, než kterou stanoví zákon, spatřují jako ústavně nekonformní. Žalobkyni by se tak dostalo zvýhodnění oproti požadavkům zákona. Zdůraznili, že v řízení nebylo zjištěno, zda předchůdkyně žalobkyně věděla o vlastním splnění podmínek pro vydržení. Navíc je podstatné, co bylo sjednáno v kupní smlouvě, tj. zda mělo dojít k převodu i předmětných pozemků. Navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítnul, případně zamítnul.
6. Dovolání není přípustné.
7. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Žalobkyně vymezila otázku, zda vydržení vlastnického práva předchůdkyní vylučuje možnost žalobkyně započíst dobu, po kterou tato předchůdkyně věc držela.
10. Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání. Nejvyšší soud se již v usnesení ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1158/2022 (dostupném, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz ), proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 24. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1908/23 (dostupném na http://nalus.usoud.cz ), zabýval možným přehodnocením své rozhodovací praxe v této otázce. Nedospěl však k závěru, že je třeba otázku posoudit jinak, a setrval na ustálené rozhodovací praxi. Ani argumentace žalobkyně v této věci tento náhled nezměnila.
11. Rozhodovací praxe dovolacího soudu byla jasně vyjádřena například v usnesení ze dne 5. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2128/2005, jehož právní věta zní: „Námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem.“ Z této právní věty a z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu týkajících se možnosti držitele uplatňujícího vydržení věci započíst si dobu držby svého právního předchůdce podle §134 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2002/2006, či ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1110/2000) vyplývá, že oprávněný držitel si může započítat do doby nezbytné k vydržení věci či práva dobu oprávněné držby svého právního předchůdce, jen pokud ten sám věc či právo nevydržel. Jestliže věc vydržel již právní předchůdce žalobce uplatňujícího své vlastnictví k věci z titulu vydržení, může žalobce nabýt vlastnictví k věci vydržením jen její oprávněnou držbou po celou vydržecí dobu; zápočet doby právního předchůdce je v takovém případě logicky vyloučen (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4282/2009). Jinými slovy řečeno: „Nabyl-li někdo na základě převodní smlouvy vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku, nemůže si při uplatňování vydržení pozemku sousedního započítat dobu, po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže již ten sousední pozemek vydržel. Pokud by sporný pozemek právní předchůdci držitele vydrželi, zůstal by v jejich vlastnictví. Právní nástupce by ho mohl vydržet jen tehdy, jestliže by jeho dobrá víra o tom, že na základě převodní smlouvy nabyl i sporný pozemek trvala do doby, kdy uplynula vydržecí doba deseti let“ (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010). Na tyto závěry navázal dovolací soud i v režimu zákona č. 89/2012 Sb. při výkladu §1096 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněný pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
12. V řešené věci odvolací soud dospěl k závěru, že pokud vlastnické právo k předmětnému pozemku nabyla vydržením právní předchůdkyně žalobkyně, přičemž tento závěr dovolatelka výslovně akceptuje, nemůže si žalobkyně započítat její dobu držby.
13. Tento závěr je plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Podstata závěrů vyslovených v uvedených rozhodnutích vychází z toho, že samotné nabytí vlastnického práva vydržením u právního předchůdce účastníka, který se v soudním řízení domáhá určení svého vlastnického práva, nezakládá bez dalšího závěr o vlastnickém právu takového účastníka. Je tomu tak proto, že v opačném případě by bylo rezignováno na ochranu vlastnického práva právního předchůdce, který věc vydržením nabyl, avšak jej dále nepřevedl.
14. Nemůže tak obstát argumentace žalobkyně, že nezapočtení držby její právní předchůdkyně jí odepírá ochranu vlastnického práva a zakládá nerovný a nespravedlivý přístup, který ji přivádí do neřešitelné situace. Právě žalobkyní navrhované řešení by ústavně konformní nemohlo být, což zdůrazňuje i odborná literatura (blíže i k dalším nežádoucím důsledkům řešení nastiňovaného žalobkyní viz Holas, J., Holubář, A., Petříková, P. Nemožnost započtení doby držby předchůdce, který splnil podmínky vydržení. Bulletin advokacie . Praha: Česká advokátní komora, 2022, č. 11, s. 43–48).
15. Dovolací soud nesouhlasí s argumentací žalobkyně, že závěr o nemožnosti započtení vydržení doby právního předchůdce, jestliže již sám vlastnické právo vydržel, popírá smysl vydržení a že jím jí je odepřena spravedlnost.
16. V rozhodnutích výše uvedených Nejvyšší soud jasně vysvětlil podstatu nemožnosti takového zápočtu. Argumentace žalobkyně by vedla k tomu, že by vlastnické právo vydržela hned první den držby, jestliže by si mohla započíst více než desetiletou dobu držby své předchůdkyně, která vlastnické právo vydržela. To by ovšem vedlo ke zcela absurdnímu závěru, že vlastnice (právní předchůdkyně žalobkyně) by o své vlastnické právo přišel nikoliv po desetileté držbě jinou osobou, ale po držbě trvající jeden jediný den. O vlastnické právo by tak nepřišla osoba, která držbu více než deset nevykonávala, ale naopak osoba, která tuto držbu vykonávala po celou vydržecí dobu po jednom dni držby jinou osobou. Především z tohoto důvodu formulovala judikatura Nejvyššího soudu již v minulosti tato východiska, která lze shrnout tak, že vydržení postihuje původního vlastníka, který po celou vydržecí dobu držbu nevykonává, ale nemůže postihnout vlastníka, který naopak po celou tuto dobu držbu vykonává, a nabyl tak vlastnické právo, vyjma případu, že následuje držba další osobou po celou zákonnou vydržecí dobu. Ve výše uvedeném rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, Nejvyšší soud výslovně konstatoval, že se při vydržení započítává „vydržecí doba“ předchůdce. Jde tedy o zápočet držby způsobilé k vydržení, resp. směřující k vydržení. Takovou držbou však není držba vlastnická; drží-li věc její vlastník, nelze o vydržecí době uvažovat. Již proto nelze držiteli započíst dobu, po kterou držel věc jeho předchůdce jako vlastník. Dále zdůraznil, že vydržení je způsob nabytí vlastnického práva držitelem a jeho ztráty vlastníkem. Vydržecí doba je stanovena na ochranu vlastníka tak, aby měl možnost důsledkům držby jeho věci nevlastníkem zabránit. Bylo by protismyslné, aby držba vlastníka byla započtena ve prospěch toho, jehož držba má vlastníka o vlastnické právo připravit. Současně Nejvyšší soud připustil, že se může stát, jako v této věci, že předchůdcem toho, kdo se vydržení dovolává, je osoba jemu blízká (resp. více takových osob), která, jak lze předpokládat, by proti započtení vlastnické držby nic nenamítala. Ani v takovém případě však zákon takové započtení neumožňuje.
17. Dovolací soud uzavírá, že neshledal důvod pro jiné posouzení otázky započtení vydržecí doby předchůdce, který již sám splnil podmínky vydržení. Odlišné posouzení by neodpovídalo smyslu a účelu zákona a právní jistotu předchůdce jako nabyvatele by narušovalo. Především by pak rezignovalo na ochranu vlastnického práva předchůdce.
18. Jako dosud neřešenou žalobkyně dále vymezila otázku, zda tento závěr platí i v případě, že předchůdce sám ke dni převodu nevěděl, že sousední pozemky vydržel, a proto je nepřevedl.
19. Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť již byla v rozhodování dovolacího soudu řešena. Odvolací soud se zároveň od tohoto řešení neodchýlil.
20. V usnesení ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1158/2022, Nejvyšší soud uvedl, že není rozhodné, jestli vydržitel o svém vlastnickém právu ví či nikoliv a jestli hodlá učinit nějaké kroky k nápravě vzniklého stavu, zejména ve vztahu ke katastru nemovitostí.
21. Vědomost či nevědomost vydržitele o tom, že vlastnické právo k drženému pozemku vydržel, nemůže mít v okamžiku pozdějšího převodu vlastněného pozemku vliv na dřívější splnění podmínek vydržení ohledně drženého pozemku. Jestliže tedy předchůdce vlastnické právo vydržel, je bez dalšího aplikovatelný ustálený závěr Nejvyššího soudu uvedený výše, tj. pokud předmětem převodu nejsou i vydržené pozemky, jejich vlastníkem zůstává právní předchůdce; nastupující vlastník převedeného pozemku si nemůže vydržecí dobu započíst. Dovolací soud nespatřuje žádný důvod, proč by nevědomost předchůdce měla prezentovaný judikatorní závěr změnit. Ostatně takové odůvodnění nepřináší ani žalobkyně.
22. Dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení je zákonem výslovně vyloučeno v §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
23. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
24. V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 3. 2021
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu