ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.3411.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 3411/2023-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně I. S. , zastoupené Mgr. Davidem Junkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Cukrovarnická 649/39, proti žalovaným 1) J. R. , 2) M. R. a 3) J. R. , zastoupeným Mgr. Filipem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 17/2022, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2023, č. j. 68 Co 45/2023-121, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 12. 2022, č. j. 30 C 17/2022-84, udělil žalobkyni za žalované souhlas k podání žádosti o dodatečné povolení stavebních úprav v objektu bydlení na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY blíže specifikovaných ve výroku (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 3. 2023, č. j. 68 Co 45/2023-121, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná 1) – (dále i jen „dovolatelka“). Na úvod dovolání uvedla obecně k jeho přípustnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolacím soudem by měla být právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka měla za to, že napadené rozhodnutí závisí i na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konstatovala, že na případ lze vztáhnout i další závažný důvod, a totiž ten, že zcela nebyla daná problematika dovolacím soudem řešena. Soud řádně nezohlednil všechny zmiňované relevantní důkazy a nevypořádal se s námitkami dovolatelky uplatněnými v dovolání. Dovolání má podle názoru dovolatelky po právní stránce zásadní význam z důvodu nesprávné aplikace hmotného práva. Dovolatelka namítla, že odvolací soud nerozhodl v souladu s §154 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), podle aktuálního stavu, neboť skutečnost, že bylo zastaveno řízení o dodatečném povolení stavby, zcela vytěsnil, a vůbec se nevypořádal s její argumentací. Soudy se měly odchýlit od judikatury, neboť přehlédly existenci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 260/2020, kterým se nově krajně kritickým způsobem nahlíží na opakované žádosti o dodatečné povolení stavby. Nesprávně měl odvolací soud aplikovat hmotné právo, konkrétně §1129 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dále dovolatelka zpochybňovala „míru dokazování u odborných otázek“ a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 20/2011 namítla „nerespektování judikatury, která se vyslovila k problému významného zásahu do společné věci, která v důsledku znamená nemožnost návratu do stavu před tímto zásahem a nemožnost uplatnit úspěšně nárok na nahrazení projevu vůle, jehož pomocí se takový zásah legalizuje“ s tím, že se soud s námitkou žalovaných vůbec nevypořádal. Nakonec namítla nezákonnost výroku a zpochybnila rozhodnutí o nákladech řízení. Navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
4. Ostatní účastníci řízení se k dovolání žalované 1) nevyjádřili.
5. Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
6. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
9. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených obsahových náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
10. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (dostupném na http://nalus.usoud.cz ), zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn.
11. V projednávané věci dovolatelka v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Hned v úvodu dovolání dovolatelka naznačila tři předpoklady přípustnosti dovolání, a totiž že dovolací soud by měl právní otázku posoudit jinak, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a právní otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Z povahy věci však vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku. Nicméně dovolatelka ani neoznačila žádnou zobecnitelnou otázku hmotného či procesního práva, kterou by se mohl dovolací soud zabývat. Taková právní otázka nevyplývá ani z obsahu dovolání.
12. Odkazuje-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2023, sp. zn. 3 As 260/2020, je třeba podotknout, že nejde o rozhodnutí dovolacího soudu, a tak ani o jeho rozhodovací praxi, se kterou by napadené rozhodnutí mohlo být v rozporu ve smyslu §237 o. s. ř. Nadto se namítané rozhodnutí zabývá otázkou postupu správního orgánu ve správním řízení, na čemž se z povahy věci nemůže zakládat napadené rozhodnutí vydané v civilním soudním řízení, které se týká vyřešení spoluvlastnické neshody mezi podílovými spoluvlastníky ohledně postupu při správě společné věci.
13. Co se týče námitky dovolatelky, podle níž soud „nerespektoval“ rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 20/2011, neboť se s námitkou žalovaných „vůbec nevypořádal“, jedná se spíše o tvrzenou vadu řízení, ke které by však mohl dovolací soud přihlédnout až za situace, že by shledal dovolání z jiného důvodu přípustným [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. I kdyby snad dovolatelka zamýšlela namítnout rozpor napadeného rozhodnutí s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, dovolací soud nad rámec výše uvedeného dodává, že takový rozpor ani nemůže být dán. Je tomu tak z toho důvodu, že zatímco napadené rozhodnutí odvolacího soudu se zabývá záležitostí mimořádné správy společné věci, citované rozhodnutí řeší takový zásah do společné věci, který již není podřaditelný úpravě hospodaření se společnou věcí v režimu §139 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Nadto jde v projednávané věci o žalobu na nahrazení souhlasu žalovaných ohledně postupu vůči stavebnímu úřadu, zatímco ve věci sp. zn. 22 Cdo 20/2011 šlo o nahrazení souhlasu spoluvlastníka s realizací konkretizovaných údržbových a investičních stavebních prací provedených druhým spoluvlastníkem k zajištění nutných oprav a ke zhodnocení společné nemovitosti.
14. Totéž platí i pro ty části dovolání, v nichž žalovaná 1) namítla „nezákonnost výroku“ rozhodnutí, rozporovala postup nalézacích soudů při dokazování a skutečnost, že odvolací soud nerozhodoval v souladu s §154 o. s. ř. podle aktuálního stavu, aniž by formulovala otázky procesního práva s řádně vymezenou přípustností dovolání.
15. Konečně dovolání v rozsahu, ve kterém směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení (výroku II napadeného rozhodnutí), není v souladu s §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
16. Jelikož dovolání žalované 1) trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu