ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.812.2024.1
sp. zn. 22 Cdo 812/2024-545
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M. B., zastoupeného JUDr. Oldřichem Filipem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 613/9, proti žalovaným 1) J. H., 2) M. H., oběma zastoupeným JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem se sídlem v Liberci, Na Poříčí 116/5, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 19 C 223/2019, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci ze dne 5. 12. 2023, č. j. 83 Co 237/2021-513, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Liberci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 5. 2021, č. j. 19 C 223/2019-330, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaných ke stavební parcele č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 142 m 2 , jejíž součást je stavba
– budova č. p. XY – rodinný dům, pozemkové parcele č. XY, ostatní plocha, o výměře 155 m 2 , pozemkové parcele č. XY, ostatní plocha, o výměře 35 m 2 , vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrálního pracoviště XY, pro katastrální území XY, část obce XY, obec XY, okres XY na listu vlastnictví č. XY (výrok I) a takto specifikované nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na vypořádání podílu částku 2.530.000,- Kč (výrok III). Ve výrocích IV až VI rozhodl o náhradě nákladů řízení.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalovaní odvolání ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci (dále „odvolací soud“). V průběhu řízení o odvolání rozhodl odvolací soud usnesením ze dne 5. 12. 2023, č. j. 83 Co 237/2021 – 513, že zastupování žalovaných J. H. a M. H. L. L. v tomto řízení se pro jím opětovné zastupování v různých věcech nepřipouští.
3. Usnesení odvolacího soudu napadli žalovaní (dále též „dovolatelé“) včasným dovoláním, jehož přípustnost opírají o ustanovení §236 až §239 o. s. ř., a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že se odvolací soud nikterak nezabýval diskriminační povahou ustanovení §27 odst. 2 o. s. ř., stejně jako jejich návrhem na přerušení řízení ve smyslu §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a postoupení projednávané věci Ústavnímu soudu [v této souvislosti odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2428/08 (tento nález je - stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu - přístupný na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz )]. Dovolatelé s odkazem na možnost vzniku závažné újmy ve smyslu §243 o. s. ř. dále navrhli, aby dovolací soud odložil vykonatelnosti dovoláním dotčeného usnesení odvolacího soudu, a aby usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k odvolacímu soudu k dalšímu jednání.
4. Žalobce se k dovolání žalovaných nevyjádřil.
5. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníky řízení (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaných přípustné.
6. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
7. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dle §238a o. s. ř. dovolání je dále přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
9. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu není – na rozdíl od právní úpravy odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, podle níž je odvolání proti takovému rozhodnutí přípustné, pokud to zákon nevylučuje – založena na principu univerzality. Dovoláním proto lze napadnout pouze ta pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, u nichž to zákon výslovně připouští. Podle povahy rozhodnutí, proti nimž může být uplatněno, lze rozlišovat dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, kterými se odvolací řízení končí (§237 o. s. ř.), a dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, která byla vydána v průběhu odvolacího řízení a po jejichž vydání odvolací soud v řízení pokračuje (§238a o. s. ř.). Rozhodnutími odvolacího soudu, kterými se odvolací řízení končí, jsou nejen rozhodnutí ve věci samé, ale mohou jimi být i procesní (nemeritorní) rozhodnutí. Proti rozhodnutím odvolacího soudu, uvedeným v §238, není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, i když se jimi končí odvolací řízení. V §238a o. s. ř. jsou pak taxativně vyjmenovaná usnesení odvolacího soudu, proti nimž je dovolání přípustné, přestože nesplňují podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Dovolání proti usnesením vyjmenovaným v §238a je tak přípustné bez dalšího. Jde přitom o rozhodnutí vydaná v průběhu odvolacího řízení, v nichž odvolací soud posuzuje procesní otázky, které vyvstaly až v odvolacím řízení, a které proto neřešil soud prvního stupně v rozhodnutí napadeném odvoláním. Význam těchto procesních otázek a jejich řešení pro konečné rozhodnutí odvolacího soudu odůvodňuje, aby rozhodnutí o nich podléhalo přezkumu dovolacího soudu. Dle zákonné dikce jde však svou povahou pouze o usnesení odvolacího soudu týkající se problematiky účastenství.
10. Z právě uvedeného rezultuje, že napadli-li dovolatelé v projednávané věci dovoláním usnesení odvolacího soudu o nepřipuštění jejich zastoupení obecným zmocněncem ve smyslu §27 odst. 2 o. s. ř., je zřejmé, že dovoláním nebylo napadeno rozhodnutí, u něhož by občanský soudní řád dovolání připouštěl, neboť dovoláním dotčené usnesení odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se odvolací řízení končí (§237 o. s. ř.), a ani rozhodnutím taxativně vyjmenovaným v §238a o. s. ř., tedy nejedná se o rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž by zákon dovolání připouštěl.
11. K návrhu dovolatelů na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu je třeba nejprve konstatovat, že pro aplikaci §109 odst. 1 písmeno c) o. s. ř., dle kterého soud přeruší řízení, jestliže dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při projednávání nebo rozhodování věci použito, nebo jeho jednotlivé ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem a podal-li u Ústavního soudu návrh na zrušení tohoto zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení, nebyla naplněna základní podmínka. V dovolacím řízení totiž k „použití“ ustanovení §27 odst. 2 o. s. ř., pro jehož přezkum dovolatelé navrhují přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu, nedošlo. Dále pak Nejvyšší soud připomíná, že otázka ústavnosti §27 odst. 2 o. s. ř. již byla podrobena pečlivému zkoumání ze strany Ústavního soudu, který opakovaně dospěl k závěru, že norma v hodnocení proporcionality obstojí. Již v usnesení ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 698/04, byl totiž návrh na zrušení §27 odst. 2 o. s. ř. Ústavním soudem odmítnut jako zjevně neopodstatněný. Ústavní soud v citovaném usnesení přitom mimo jiné vyslovil právní názor, že pokud stěžovatel projeví vůli k zastupování tzv. obecným zmocněncem, tak „ tento vztah již nepožívá ochrany na úrovni ústavněprávních předpisů, tudíž jej soudy správně posuzovaly podle §27 občanského soudního řádu “. Jinými slovy řečeno, Ústavní soud tehdy vyslovil právní názor, že ustanovení §27 odst. 2 o. s. ř. není způsobilé do ústavněprávní roviny vymezené čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 Listiny, zasáhnout (k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2428/08 či usnesení ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. III. ÚS 96/06).
12. Dovolatelé svým podáním ze dne 10. 3. 2024 požádali o přiznání osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení ve smyslu §138 o. s. ř., přičemž o této žádosti nebylo doposud rozhodnuto. Nejvyšší soud vzhledem k objektivní nepřípustnosti žalovaných dovolání konstatuje, že soudnímu poplatku podléhá i dovolání, které není přípustné, popřípadě je opožděné, či podané neoprávněnou osobou. Zásadně je tak soud prvního stupně povinen účastníka, který podal nepřípustné dovolání, vyzvat k zaplacení soudního poplatku, případně předtím rozhodnout o návrhu dovolatele na osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení. Poplatková povinnost podle §4 odst. 1 písm. c) zákona o soudních poplatcích zásadně vzniká podáním dovolání. Avšak v případě odmítnutí dovolání nepřípustného podle §238 o. s. ř. vzniká poplatková povinnost podle §4 odst. 1 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, (dále „zákon o soudních poplatcích“) až uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost podle §238 o. s. ř. O této povinnosti rozhodne soud prvního stupně (§3 odst. 3 zákona o soudních poplatcích). Vzhledem k ustanovení §11a zákona o soudních poplatcích (ve znění účinném od 30. 9. 2017), podle něhož osvobození od poplatku podle §11 odst. 2, jakož i osvobození podle rozhodnutí předsedy senátu o přiznání osvobození od soudních poplatků, se neuplatní, je-li dovolání odmítnuto pro nepřípustnost podle §238 o. s. ř., není překážkou odmítnutí dovolání nepřípustného podle §238 o. s. ř. okolnost, že soud prvního stupně nerozhodl o žádosti dovolatele o osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení. I kdyby totiž bylo osvobození dovolateli rozhodnutím podle §138 o. s. ř. přiznáno, vzhledem k nepřípustnosti dovolání dle §238 o. s. ř. by to nemělo na povinnost dovolatele zaplatit soudní poplatek za dovolání žádný vliv (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2019, sen. zn. 29 NSCR 71/2019; toto usnesení je rovněž - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Za této situace by rozhodování o žádosti o osvobození od soudních poplatků bylo nadbytečné, bezúčelné a nehospodárné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1107/2022). Citované závěry dovolacího soudu se uplatní i v přítomné věci, kdy dovolání sice nebrojí proti některému z rozhodnutí uvedených v §238 o. s. ř., avšak objektivně přípustné ve smyslu §236 odst. 1 a contr. o. s. ř., taktéž není.
13. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolateli současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [§243 písm. a) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud nepřípustného dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že návrh na odklad vykonatelnosti by byl dovolacím soudem posouzen v každém případě jako nedůvodný, neboť dovoláním dotčené usnesení odvolacího soudu žalovaným neukládá žádnou povinnost, jež by mohla být vymožena v exekuci či výkonem rozhodnutí (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1107/2022 či ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 825/2021).
14. Protože dovolání žalovaných směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž zákon podání tohoto mimořádného opravného prostředku nepřipouští, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. se zřetelem na ustanovení §236 odst. 1 a contr. o. s. ř. odmítl.
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu