ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.1349.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 1349/2023-258
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Správa železnic, státní organizace, se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7, identifikační číslo osoby 70994234, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 30/2019, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2023, č. j. 29 Co 5/2023-153, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení domáhá nahrazení rozkladového rozhodnutí (předsedy) Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře (dále jen „Úřad“) ze dne 31. 10. 2019, č. j. UPDI-2949/19, sp. zn. UPDIRPD003/19, a prvostupňového rozhodnutí Úřadu ze dne 29. 8. 2019, č. j. UPDI-2377/19-ZA, sp. zn. UPDI-RPD003/19, v řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
2. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 1. 12. 2022, č. j. 16 C 30/2019-138, zastavil řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 2. 2023, č. j. 29 Co 5/2023-153, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tím, že podle právní úpravy stanovené v §65a zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách (dále též jen „zákon o dráhách“), ve znění účinném od 1. 2. 2022 dle novelizace provedené zákonem č. 426/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „novela č. 426/2021 Sb.“), jsou k přezkumu rozhodnutí Úřadu příslušné soudy jednající a rozhodující ve správním soudnictví, přičemž tato úprava se použije i na soudní řízení zahájená před nabytím účinnosti této novelizace.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení odvolacího soudu podala v celém rozsahu žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. (i) pro řešení otázky procesního práva, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to konkrétně otázky posouzení časové působnosti §65a zákona o dráhách ve znění novely č. 426/2021 Sb. při zohlednění čl. II bodu 11 této novely, (ii) pro řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, týkající se důvodů, pro které se soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu může odchýlit od výkladu časové působnosti novely č. 426/2021 Sb. provedeného zvláštním senátem zřízeným podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, (dále též jen „zvláštní senát“).
6. Žalobkyně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., kdy podle jejího názoru odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení čl. II bod 11 novely č. 426/2021 Sb., pokud uzavřel, že se dané přechodné ustanovení, upravující režim řízení zahájených přede dnem účinnosti novely č. 426/2021 Sb., vztahuje pouze na správní řízení. Dle žalobkyně nelze s odkazem na ustanovení čl. II bod 11 novely č. 426/2021 Sb. ve spojení s §65a zákona o dráhách zpětně změnit příslušnost soudu u soudních řízení, která byla zahájena před účinností této novely. Žalobkyně má navíc za to, že se odvolací soud při posouzení této otázky odchýlil od závěrů vyjádřených v usnesení zvláštního senátu ze dne 16. 1. 2023, sp. zn. Konf 3/2022.
7. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
9. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
12. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
13. Přípustnost dovolání žalobkyně nezakládá její otázka týkající se důvodů, pro které se soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu může odchýlit od výkladu časové působnosti novely č. 426/2021 Sb. provedeného zvláštním senátem, neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí a tato otázka tudíž nemůže přípustnost jejího dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013). Problematika časové působnosti novely č. 426/2021 Sb. totiž dosud nebyla zvláštním senátem meritorně (ve věci samé) vyřešena, a to ani v žalobkyní citovaném usnesení ze dne 16. 1. 2023, sp. zn. Konf 3/2022, řešícím otázku přezkumu předběžného opatření vydaného Úřadem, ve kterém se zvláštní senát k otázce časové působnosti novely č. 426/2021 Sb. vyjádřil pouze nad rámec důvodů rozhodnutí ve věci samé (tj. formou obiter dictum ). Takto učiněný závěr (tj. formou obiter dictum ) však nepředstavuje řešení otázky, na němž by soudní rozhodnutí záviselo (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2474/2018, ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4812/2017, a ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1320/2020), a nemůže tedy být ani součástí ustálené rozhodovací praxe soudu (zvláštního senátu), od níž by se mohl odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlit.
14. Dovolání je však přípustné k otázce časové působnosti §65a zákona o dráhách (ve znění účinném dle novely č. 426/2021 Sb.) na probíhající soudní řízení o přezkumu správního rozhodnutí Úřadu vydaného podle zákona o dráhách, neboť tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu (ani zvláštního senátu) dosud vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
15. Dovolání není důvodné.
16. Podle §3 zákona č. 320/2016 Sb., o Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře (ve znění účinném od 1. 4. 2017 do 31. 12. 2023), je Úřad ústředním správním úřadem pro a) užívání drážní a letecké dopravní infrastruktury a přístup k této infrastruktuře, b) užívání zařízení služeb na drážní dopravní infrastruktuře a přístupu k těmto zařízením, c) cenovou kontrolu v oblasti užívání drážní dopravní infrastruktury a zařízení služeb podle zákona upravujícího působnost orgánů České republiky v oblasti cen a d) poskytování podpory provozování evropské služby elektronického mýtného (odstavec 1). Úřad je při výkonu své působnosti nezávislý, postupuje nestranně a řídí se přitom pouze zákony a jinými právními předpisy (odstavec 2).
17. Podle §54 odst. 1 zákona o dráhách (ve znění účinném od 1. 4. 2017) státní správu ve věcech drah vykonávají drážní správní úřady, kterými jsou Ministerstvo dopravy a Drážní úřad. Státní správu ve věcech drah vykonávají rovněž Drážní inspekce a Úřad.
18. Podle §33 odst. 1 věty první zákona o dráhách (ve znění účinném od 1. 4. 2017) přídělce zpracuje prohlášení o dráze, ve kterém stanoví nediskriminační pravidla pro přidělování a odnímání kapacity dráhy, pro přístup na dráhu, její užití a pro výpočet ceny za toto užití, a zveřejní je nejpozději 12 měsíců přede dnem nabytí platnosti jízdního řádu způsobem umožňujícím dálkový přístup.
19. Podle §34f zákona o dráhách (ve znění účinném od 1. 4. 2017) Úřad na návrh žadatele o přidělení kapacity dráhy nebo z moci úřední rozhodne, zda rozsah přidělené kapacity nebo postup při jejím přidělení není v rozporu s tímto zákonem.
20. Podle §65a odst. 2 zákona o dráhách (ve znění účinném od 1. 2. 2022) k soudnímu přezkumu rozhodnutí Úřadu vydaného podle tohoto zákona jsou příslušné soudy jednající a rozhodující ve správním soudnictví.
21. Pokud jde o problematiku soudního přezkumu rozhodnutí Úřadu podle zákona o dráhách podle právní úpravy účinné do 31. 1. 2022, ta byla vyřešena rozhodnutím zvláštního senátu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. Konf 3/2015, tak, že k přezkumu rozhodnutí Úřadu jsou příslušné civilní soudy, které věc projednají podle části páté občanského soudního řádu.
22. Avšak novelou č. 426/2021 Sb. s účinností od 1. 2. 2022 bylo do zákona o dráhách vloženo ustanovení §65a odst. 2, podle kterého jsou k soudnímu přezkumu rozhodnutí Úřadu vydaného dle zákona o dráhách příslušné soudy jednající a rozhodující ve správním soudnictví.
23. Podle přechodného ustanovení (čl. II bod 11) novely č. 426/2021 Sb. se řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle zákona o dráhách ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
24. Důvodová zpráva k přechodnému ustanovení čl. II bodu 11 novely č. 426/2021 upřesňuje, že přechodné ustanovení, které upravuje režim řízení zahájených před účinností novely č. 426/2021 Sb., se vztahuje na řízení správní.
25. K tomu je však třeba doplnit, že původní vládní návrh novely č. 426/2021 Sb. ustanovení §65a odst. 2 neobsahoval. Toto ustanovení bylo do návrhu zákona vloženo až později, a to na základě pozměňovacího návrhu Hospodářského výboru Poslanecké sněmovny (viz bod 21 usnesení Hospodářského výboru ze dne 3. 2. 2021, sněmovní tisk č. 912/2, 8. volební období, 2017 - 2021). K tomuto pozměňovacímu návrhu nebyly poskytnuty žádné důvody (a to ani při projednání tohoto zákona na schůzích Poslanecké sněmovny a Senátu).
26. Dovolatelce tak lze přisvědčit potud, že ačkoliv důvodová zpráva zpravidla představuje vodítko k výkladu účelu a smyslu zákona, v dané věci bylo ustanovení §65a odst. 2 vtěleno do návrhu novely č. 426/2021 Sb. až pozměňovacím návrhem Hospodářského výboru Poslanecké sněmovny, k němuž již nebyla důvodová zpráva aktualizována, a obsah předmětného ustanovení proto důvodová zpráva nikterak nereflektuje. Proto je třeba časové účinky ustanovení §65a odst. 2 zákona o dráhách na soudní řízení zahájená před 1. 2. 2022 podle části páté občanského soudního řádu dovodit na základě dalších relevantních výkladových metod.
27. Nelze proto na prvním místě přehlédnout, že předmětem úpravy zákona o dráhách je (mimo jiné) provedení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/34/EU ze dne 21. listopadu 2012 o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru (přepracované znění) (v níž byly sloučeny původní směrnice Rady 91/440/EHS ze dne 29. července 1991 o rozvoji železnic Společenství, směrnice Rady 95/18/ES ze dne 19. června 1995 o vydávání licencí železničním podnikům a směrnice Evropského parlamentu a směrnice Rady 2001/14/ES ze dne 26. února 2001 o přidělování kapacity železniční infrastruktury, zpoplatnění železniční infrastruktury a o vydávání osvědčení o bezpečnosti), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/2370 ze dne 14. prosince 2016, kterou se mění směrnice 2012/34/EU, pokud jde o otevření trhu vnitrostátních služeb v přepravě cestujících po železnici a správu a řízení železniční infrastruktury (dále jen „směrnice 2012/34/EU“).
28. Čl. 55 odst. 1 věty první směrnice 2012/34/EU stanoví povinnost každého členského státu zřídit jediný vnitrostátní regulační subjekt pro železniční odvětví.
29. Podle čl. 56 odst. 10 směrnice 2012/34/EU členské státy zajistí, aby rozhodnutí přijatá regulačním subjektem podléhala soudnímu přezkumu.
30. Zároveň je nutno vzít v úvahu, že již před účinností novely č. 426/2021 Sb. existovala pochybnost, zda soudní přezkum rozhodnutí Úřadu podle zákona o dráhách civilními soudy v řízení podle části páté občanského soudního řádu není v rozporu s unijním právem, konkrétně s čl. 55 a 56 směrnice 2012/34/EU, neboť v případě rozhodování civilních soudů v plné jurisdikci namísto Úřadu může být dotčeno unijní pravidlo, že tak má v každém členském státě činit jediný vnitrostátní regulační subjekt. Tato pochybnost vyplývala rovněž z navazující rozhodovací praxe Soudního dvora k výkladu této směrnice.
31. Byť otázka příslušnosti soudů k přezkumu rozhodnutí Úřadu nebyla dosud Soudním dvorem přímo vyřešena, nelze opomenout, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 9. 11. 2017, ve věci CTL Logistics GmbH proti DB Netz AG, C-489/15, zaujal názor, podle kterého efektivní řízení a spravedlivé a nediskriminační využívání železniční infrastruktury si žádají zřízení regulačního orgánu dohlížejícího na uplatňování těchto unijních pravidel a působícího jako odvolací subjekt, nehledě na možnost soudního přezkumu. Podle čl. 30 odst. 5 druhého pododstavce směrnice 2001/14/ES jsou rozhodnutí regulačního subjektu závazná pro všechny strany, na něž se vztahují. Tato rozhodnutí tedy mají účinek erga omnes.
32. Soudní dvůr v tomto rozhodnutí dále dovodil, že zásadě stanovení poplatků za využívání infrastruktury provozovatelem železniční infrastruktury, který je povinen dodržovat zásadu zákazu diskriminace, odpovídá dohled vykonávaný regulačním subjektem, který je zase povinen zajistit, aby poplatky byly nediskriminační. Pokud tedy vnitrostátní civilní soudy, kterým je předložen spor týkající se poplatků za využívání železniční infrastruktury, přezkoumávají výši těchto poplatků (dle německé právní úpravy na základě jejich přiměřenosti, přičemž rozhodnutí civilního soudu na návrh jediného podniku se uplatní i na všechny ostatní železniční podniky), je železniční právní úprava vyplývající ze směrnice 2001/14 nejen předmětem posouzení příslušného regulačního subjektu, následně ex post přezkumu provedeného soudem, který rozhoduje o žalobě proti rozhodnutím tohoto subjektu, ale je rovněž uplatňována a upřesňována všemi příslušnými vnitrostátními civilními soudy, jež rozhodují o těchto sporech, a to v rozporu s výlučnou pravomocí přiznanou regulačnímu subjektu článkem 30 směrnice 2001/14/ES. V důsledku toho by jednotlivá rozhodnutí nezávislých civilních soudů, případně nesladěná judikaturou vyšších soudů, nahradila jednotnost kontroly prováděné příslušným orgánem, s výhradou případného následného přezkumu ze strany soudů, které by rozhodovaly o žalobách proti rozhodnutím tohoto orgánu, v daném případě správních soudů, jak je rovněž stanoveno v článku 30 směrnice 2001/14/ES. Existovala by tak prakticky nepřekonatelná obtíž, jak integrovat jednotlivá individuální soudní rozhodnutí vydaná civilními soudy do nediskriminačního systému, a to i v případě, že by se regulační subjekt snažil na tato rozhodnutí reagovat.
33. Obdobně pak Soudní dvůr v rozsudku ze dne 8. 7. 2021 ve věci Koleje Mazowieckie – KM sp. z o.o. proti Skarb Państwa – Minister Infrastruktury i Budownictwa obecnie Minister Infrastruktury i Prezes Urzędu Transportu Kolejowego a PKP Polskie Linie Kolejowe S. A., C-120/20, dovodil, že ustanovení čl. 30 odst. 2, 5 a 6 směrnice 2001/14 jsou bezpodmínečná a dostatečně přesná, a mají proto přímý účinek. Těmito ustanoveními jsou tedy vázány všechny orgány členských států, a tedy nejen vnitrostátní soudy, ale rovněž všechny správní orgány včetně decentralizovaných orgánů, a tyto orgány jsou povinny tato ustanovení uplatňovat.
34. Nelze zároveň pominout, že v řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, podle části páté občanského soudního řádu nejde o přezkum správnosti rozhodnutí tohoto orgánu a jeho procesního postupu, ale o nové projednání a meritorní rozhodnutí věci, o níž podle zákona dříve rozhodl tento správní orgán. Projednání téhož sporu nebo jiné právní věci, o níž bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem, soudem v občanském soudním řízení nepředstavuje způsob přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu obdobný správnímu soudnictví nebo rozhodování vycházející z bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí stejné věci v občanském soudním řízení spočívá v tom, že se účastníku řízení před správním orgánem, který vyčerpal v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky a který není spokojen s konečným rozhodnutím správního orgánu, umožňuje, aby - bez ohledu na překážku věci pravomocně rozsouzené vytvořenou rozhodnutím správního orgánu - požadoval nové projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu a také nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným závěrům, než správní orgán. Nové projednání věci soudem tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a zaručuje, že spor nebo jiná právní věc budou - v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení - soudem definitivně uzavřeny a že nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu projednání a rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3546/2010).
35. Navíc místní příslušnost soudů v řízení podle části páté občanského soudního řádu není na prvním místě dána sídlem správního orgánu, který o sporu nebo o jiné právní věci rozhodl, nýbrž obecným soudem účastníka, jemuž byla nebo podle návrhu podaného u správního orgánu měla být uložena povinnost k plnění, popř. na jehož návrh bylo řízení před správním orgánem zahájeno (srov. §250 odst. 1 o. s. ř.), a tudíž se místní příslušnost soudů nahrazujících v jednotlivých věcech rozhodnutí Úřadu může lišit.
36. K tomu pak lze doplnit, že Obvodní soud pro Prahu 1 položil Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, zda splňuje vnitrostátní úprava dle části páté občanského soudního řádu požadavky na soudní přezkum rozhodnutí regulačního subjektu dle čl. 56 odst. 10 Směrnice 2012/34/EU. Ačkoliv tato žádost byla Soudním dvorem pro formální vady shledána zjevně nepřípustnou (jeho usnesením ze dne 2. 5. 2022 ve spojených věcech C-221/21 a C-222/21), Evropská komise k dané věci poskytla dne 30. 8. 2021 vyjádření, v němž uzavřela, že právní úprava, podle níž (některá) rozhodnutí regulačního subjektu (Úřadu) podléhají přezkumu občanskoprávními soudy v řízení podle části páté občanského soudního řádu, je v rozporu s čl. 56 odst. 10 Směrnice 2012/34/EU, neboť v případě takového přezkumu vstupuje soud do pozice regulačního subjektu a takový postup proto není v souladu s povinností členského státu zřídit jediný regulační subjekt ani se zásadou jednotnosti přezkumu jeho rozhodnutí.
37. Proto existovala-li pochybnost o souladu dosavadní právní praxe založené na přezkumu rozhodnutí Úřadu vydaných podle zákona o dráhách civilními soudy v řízení podle části páté občanského soudního řádu s unijním právem (směrnicí 2012/34/EU), jež zákonodárce legislativní cestou odstranil v rámci novely č. 426/2021 Sb. tak, že k soudnímu přezkumu rozhodnutí Úřadu výslovně určil příslušnost soudů jednajících a rozhodujících ve správním soudnictví, pak účel a smysl této zákonné úpravy vede k závěru o jejím použití i na soudní řízení již zahájená a projednávaná (a tudíž i nadále případně nesouladná s unijním právem) podle části páté občanského soudního řádu.
38. Jinak řečeno, pokud novela č. 426/2021 Sb. vložením ustanovení §65a odst. 2 do zákona o dráhách postavila najisto, že přezkum rozhodnutí Úřadu náleží soudům jednajícím a rozhodujícím ve správním soudnictví, lze uzavřít, že cílem novelizace bylo zavést právě takový režim soudního přezkumu, u něhož nebude existovat pochybnost o souladu s unijním právem, což platí i pro soudní řízení již zahájená.
39. Ostatně dle důvodové zprávy k návrhu novely č. 426/2021 Sb. je jejím hlavním cílem dosažení souladu národních právních norem se závazky, které pro Českou republiku vyplývají z jejího členství v Evropské unii.
40. Tento závěr pak nevylučuje ani absence přechodného ustanovení k novelizované právní úpravě ani obecná aplikace zásady perpetuatio fori (§11 odst. 1 věty druhé o. s. ř.). K této problematice se již vyjádřil zvláštní senát ve svých usneseních ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. Konf 104/2008, ze dne 8. 6. 2007, sp. zn. Konf 4/2007, nebo ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. Konf 3/2015, tak, že okolnostmi ve smyslu §11 odst. 1 věty druhé o. s. ř. jsou právní skutečnosti, se kterými úprava v zákoně spojuje právní důsledky. Těmito okolnostmi však není možné rozumět právní předpis, a tedy ani změnu právní úpravy. V případě takovéto změny je třeba vycházet především z přechodných ustanovení, chybějí-li, z účinné právní úpravy (srov. obdobně i v právní teorii WINTEROVÁ, Alena, a kol. Civilní právo procesní. 9. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2018, s. 49).
41. Namítá-li dovolatelka průtahy v řízení jako důvod, proč by v projednávané věci měl zůstat příslušným civilní soud, když změnu věcné příslušnosti soudů považuje za zásah do práva na rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů chráněné §6 o. s. ř., čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sděl. č. 209/1992 Sb.), je třeba uvést, že samotná délka konkrétního soudního řízení (a z ní případně vyplývající újma dovolatelky) není předmětem projednávané věci.
42. Lze tak uzavřít, že podle §65a odst. 2 zákona o dráhách ve znění účinném od 1. 2. 2022 jsou k přezkumu rozhodnutí Úřadu příslušné soudy jednající a rozhodující ve správním soudnictví i v řízeních zahájených před tímto datem.
43. Dospěl-li v poměrech projednávané věci odvolací soud k závěru, že je nutno řízení zastavit pro nedostatek podmínky řízení z důvodu příslušnosti soudů rozhodujících ve věcech správního soudnictví, je rozhodnutí odvolacího soudu při řešení dovolatelkou vymezené právní otázky, pro níž je její dovolání přípustné, správné.
44. Dovolací soud dodává, že v projednávané věci neshledal důvod pro položení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru (ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, ve znění Lisabonské smlouvy ze dne 13. 12. 2007 pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, vyhlášené pod č. 111/2009 Sb.m.s.), neboť dovolací soud neřešil samotnou otázku souladu či nesouladu právní úpravy zákona o dráhách (ať již podle právní úpravy účinné do 31. 1. 2022 či podle účinného znění), nýbrž výklad časové působnosti ustanovení §65a odst. 2 zákona o dráhách, ve znění novely č. 426/2021 Sb., na soudní řízení dříve zahájená, tedy výklad normy vnitrostátního práva, a tudíž v řízení před dovolacím soudem nevyvstala žádná otázka výkladu unijní právní úpravy. (K tomu srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 ve věci sp. zn. 31 Cdo 2325/2008, uveřejněné pod číslem 29/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; k výkladu unijnímu srov. zejm. rozsudky Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, ve věci Srl CILFIT a další a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanità, 283/81, a ze dne 15. 9. 2005, ve věci Intermodal Transports BV proti Staatssecretaris van Financiën, C-495/03.)
45. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
46. Za takovou vadu nelze považovat dovolatelkou namítané „reálné účastenství“ Úřadu v řízení před odvolacím soudem. Z řízení před odvolacím soudem neplyne, že by Úřad uplatňoval práva účastníka řízení ve smyslu §250a o. s. ř. a že by tak došlo k překročení postavení, které Úřadu náleží dle §250c odst. 2 o. s. ř. Pokud Úřad ve vyjádření k žalobě uvedl i návrh, jak by měl soud rozhodnout, či upozorňoval na skutečnosti relevantní pro dané řízení (přerušení jiných obdobných řízení), uplatňoval tím své právo ve smyslu §250c odst. 2 o. s. ř., a to vyjádřit se k podané žalobě. Pokud dovolatelka poukazuje na část rozhodnutí odvolacího soudu, v němž odvolací soud poukázal na spor „účastníků řízení“ o výklad předmětné právní úpravy, pak sama tato skutečnost neznamená, že by odvolací soud skutečně s Úřadem jednal v postavení účastníka řízení.
47. Rovněž nelze za takovou vadu považovat tvrzené průtahy v řízení. Případné průtahy v řízení nezakládají vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ani vadu uvedenou v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., proto i kdyby byly zjištěny, nemohl k nim dovolací soud při přezkumu správnosti napadeného rozhodnutí přihlížet (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 85/2004).
V. Závěr
48. Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu je rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto dovolání podle §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
49. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §245, §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolatelka právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a jinému účastníkovi v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 2. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu