ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.1954.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 1954/2023-242
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce JUDr. Michala Nováka , se sídlem v Litomyšli, Tyršova 231, identifikační číslo osoby 03433650, jako insolvenčního správce dlužníka Agency worker company s.r.o., se sídlem Brno, Zábrdovice, Příkop 838/6, identifikační číslo osoby 05163307, zastoupeného Mgr. Lukášem Jirsou, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 1731/19, proti žalovanému M. M. , zastoupenému JUDr. Stanislavem Hájkem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 202/28, o zaplacení částky 700 000 Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 34 C 269/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 2. 2023, č. j. 61 Co 297/2022-205, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 794 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobce.
Odůvodnění:
Žalobce se na žalovaném domáhá zaplacení 700 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, kterou jako prokurista způsobil dlužníku, společnosti Agency worker company s.r.o., jejíž úpadek byl zjištěn usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2021, č. j. KSBR 47 INS 12093/2020-A-64, dále jen „dlužník“, tím, že do pokladny dlužníka ani na jeho bankovní účet nevložil finanční prostředky ve výši žalované částky, která představovala poslední dvě splátky paní M. P. a pana P. T., dále jen „vydlužitelé“, kteří dlužníkovi dlužili na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 7. 6. 2019 uzavřené formou notářského zápisu. Žalovaný převzetí této částky za dlužníka potvrdil v listině označené jako Potvrzení o splnění dluhu a zániku zástavního práva a zákazu zcizení a zatížení ze dne 17. 3. 2020. Žalovaný s uplatněným nárokem nesouhlasil.
Okresní soud Plzeň-město jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 10. 2022, č. j. 34 C 269/2021-164, uložil žalovanému zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 700 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 11. 5. 2021 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu ohledně zákonného úroku z prodlení z částky 700 000 Kč za den 10. 5. 2021 (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III) a o náhradě nákladů státu (výrok IV).
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III, a IV (výrok I napadeného rozhodnutí) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozhodnutí).
Proti tomuto rozsudku (výslovně v celém rozsahu) podal žalovaný dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalobce v podaném vyjádření k dovolání zpochybnil dovolací argumentaci žalovaného, označil jeho dovolání za nepřípustné a navrhl dovolacímu soudu, aby je odmítl, případně zamítl a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a čl. XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaný dovolacímu soudu předložil otázku, jak má bývalý prokurista dlužníka „prokazovat něco, co mělo zůstat v administrativním systému jeho zaměstnavatele, dlužníka, kterého nyní zastupuje insolvenční správce“, nemá-li již k takovým dokumentům přístup. Tato otázka však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť – jak se jednoznačně podává z napadeného rozhodnutí (srov. body 10 a 11 odůvodnění napadeného rozhodnutí) –, soudy své rozhodnutí založily na závěru, že žalovaný nedostál své procesní povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti na svou obranu, tj. neunesl břemeno tvrzení, a nikoliv břemeno důkazní.
V projednávané věci žalovaný přes řádné poučení podle §118a odst. 1 o. s. ř. neuvedl ani ve lhůtě poskytnuté soudem prvního stupně účastníkům podle §118b odst. 1 věty druhé o. s. ř. všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, neboť nekonkretizoval, jak naložil s finanční hotovostí ve výši 700 000 Kč, kterou měl převzít od vydlužitelů. Vzhledem k tomu, že žalovaný netvrdil, jakým konkrétním způsobem s převzatými penězi nakládal, soudy nepřistoupily k provedení žalovaným navržených důkazů (srov. body 27, 46, 47, 49 a 50 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 10 a 11 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a uzavřely, že žalovaný v předmětné věci neunesl břemeno tvrzení. Námitka žalovaného, týkající se neunesení břemene důkazního, se proto míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, a nemůže tak založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ze stejného důvodu nemůže přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. založit ani otázka žalovaného, jak vykládat právní jednání v případě, že je výklad právního jednání ze strany účastníků řízení vzájemně odlišný, neboť jak je uvedeno výše, soudy nižších stupňů založily své rozhodnutí na tom, že žalovaný v koncentrační lhůtě netvrdil skutečnosti na svoji obranu, a nikoli na výkladu právního jednání, a proto nemohou být odkazy žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 2021, sp. zn. 33 Cdo 199/2020, pro projednávanou věc přiléhavé.
Žalovaný dále v dovolání namítal, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s jeho námitkami způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti, dále že odvolací soud neprovedl některé jím navržené důkazy a že napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné, čímž bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tím však ve skutečnosti namítá vady řízení, ke kterým by mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalované na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018).
Nejvyšší soud rovněž konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v daném případě nebyly. Nejvyšší soud tak uzavřel, že ani v tomto ohledu nedošlo k porušení práva žalovaného na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 31. 1. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu