ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.385.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 385/2023-324
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně M. D. , proti žalovanému J. Š. , zastoupenému JUDr. Markétou Tukinskou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Teplicích, J. V. Sládka 1363/2, o zaplacení 220 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 110 C 33/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 6. 2021, č. j. 110 C 33/2019-247, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2022, č. j. 10 Co 270/2021-306:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 6. 2021, č. j. 110 C 33/2019-247, se zastavuje .
II. Dovolání se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 2. 6. 2021, č. j. 110 C 33/2019-247, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 220 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rovněž náhradu nákladů řízení ve výši 122 657 Kč (výrok II).
Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že náhrada nákladů řízení tvoří částku 111 186 Kč, jinak jej ve výroku I a II potvrdil (výrok I), a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 11 471 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně (oba ve všech jejich výrocích), napadl žalovaný včasným dovoláním. Namítl nesprávné právní posouzení věci a navrhl zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Naplnění předpokladu přípustnosti dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud v prvé řadě zdůrazňuje, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. §236 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný svým dovoláním výslovně napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně podle §243b o. s. ř. ve spojení s §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sb. rozh. obč., jež je veřejnosti též dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ).
Dále se Nejvyšší soud zabýval dovoláním žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá námitka nesprávného právního posouzení procesní otázky opominutí poučit účastníka ve smyslu §118a o. s. ř., příp. otázky, kdy je namístě takovou výzvu formulovat písemně.
Odvolací soud ve vztahu k té části procesní obrany žalovaného, v níž namítal, že mu žalobkyně svým jednáním způsobila škodu ve výši 500 000 Kč, uzavřel, že soud prvního stupně byl připraven při jednání dne 2. 6. 2021 žalovaného vyzvat ve smyslu §118a o. s. ř. k doplnění rozhodných tvrzení ve vztahu k této části jeho procesní obrany a poučit jej, v čem má svá tvrzení doplnit (konkretizovat), a o následcích nesplnění této výzvy, stejně jako žalovaného vyzvat k označení důkazů k prokázání takto doplněných tvrzení. Jelikož se však žalovaný, ačkoli vzal při jednání dne 14. 4. 2021, kterému byl osobně přítomen, na vědomí odročení tohoto jednání na den 2. 5. 2021, jakož i skutečnost, že již nebude obeslán, k jednání dne 2. 6. 2021 bez omluvy nedostavil, soud prvního stupně jednal v jeho nepřítomnosti a z důvodu jeho absence při jednání mu nemohl poučení poskytnout.
Judikatura Nejvyššího soudu je v otázce poučovací povinnosti dle §118a o. s. ř. ustálena mimo jiné v závěru, že poučení podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní. Postup podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2103/2013, či ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007). Poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. plní soud při jednání vůči přítomnému účastníku. Není-li účastník jednání přítomen, soud mu potřebné poučení poskytnout nemůže (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009, ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1163/2013, a ze dne 20. 6. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1371/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5639/2017). Poučovací povinnost podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. tedy soud plní při jednání, popř. při přípravném jednání nařízeném podle §114c o. s. ř. Při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3512/2017). Nejvyšší soud rovněž formuloval a odůvodnil závěr, že je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006, či usnesení ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 578/2011, a ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1793/2011). Pokud se tedy žalovaný na odročené jednání bez omluvy nedostavil, byl to právě on, kdo svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo, neboť takové poučení je poskytováno výlučně při jednání (či při přípravném jednání). Řešení této procesní otázky odvolacím soudem, který v tomto směru shledal postup soudu prvního stupně správným, bylo zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Pokud žalovaný současně předkládal k dovolacímu přezkumu jako dosud judikaturně neřešenou též otázku, „v jakém okamžiku je soud povinen účastníka ve smyslu §118a o. s. ř. poučit“, a namítal, že soud prvního stupně pochybil, pokud nevyužil §118a o. s. ř. již při jednání dne 14. 4. 2021, na kterém byl žalovaný přítomen, pak ani tato otázka přípustnost dovolání nezaloží. S uvedenou námitkou přichází žalovaný poprvé až v dovolání (v odvolání ani v rámci odvolacího jednání žádnou námitku v tomto směru nevznesl) a odvolací soud tudíž takovou otázku, tj. otázku, zda měl být žalovaný poučen podle §118a o. s. ř. již při jednání dne 14. 4. 2021, neřešil (a ani neměl důvod řešit, pokud vycházel z toho, že soud prvního stupně byl připraven žalovaného vyzvat při odročeném jednání dne 2. 6. 2021). Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013), přičemž tato podmínka nebyla ve vztahu k této otázce naplněna. Prostřednictvím uvedené námitky tak žalovaný ve skutečnosti namítá existenci tzv. jiné vady řízení, k níž však dovolací soud přihlíží – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018, ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 21 Cdo 170/2021, či ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2033/2020).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že poučení o procesních právech je soud povinen poskytnout účastníku v době, kdy je toho podle stavu řízení pro něj zapotřebí, tj. v takovém stádiu řízení, kdy je to pro vedení řízení potřebné, a za takové situace, kdy bez konkrétního a podrobného poučení by mohl účastník pro nedostatek potřebných znalostí procesních pravidel utrpět újmu na svých právech (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 813/97, uveřejněné pod číslem 40/99 Sb. rozh. obč., nebo rozsudky ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 810/2001, a ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 26 Cdo 82/2011). Vycházel-li žalovaný v dovolací argumentaci z toho, že soud prvního stupně jej měl poučit již při jednání dne 14. 4. 2021, neboť k jeho obraně vznesené v písemném podání již při tomto jednání prováděl dokazování, patrně přehlédl, že toto dokazování bylo vedeno nikoliv k té části jeho obrany, v níž namítal, že mu žalobkyně svým jednáním způsobila škodu ve výši 500 000 Kč (tj. nikoliv k existenci žalovaným tvrzeného započitatelného nároku vůči žalobkyni), nýbrž k jiné části jeho obrany týkající se nemravnosti nároku žalobkyně s ohledem na okolnosti společného podnikání a jejich vzájemné vztahy, kterou se zabýval soud prvního stupně primárně při posouzení, zda je vůbec dán nárok žalobkyně.
Předložil-li žalovaný k dovolacímu přezkumu otázku použití §119 odst. 1 o. s. ř., vhodné formulace usnesení, kterým je jednání odročováno a s tím související otázku řádného předvolání účastníka k odročenému jednání, pak ani tyto otázky přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezaloží, neboť je odvolací soud neřešil (ani neměl důvod řešit). Žalovaný též tyto námitky uplatnil až v rámci dovolacího přezkumu. Ve skutečnosti i tímto namítá vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží tehdy, jestliže je dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.), což v posuzované věci není naplněno.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že soud prvního stupně při jednání dne 14. 4. 2021, kterého se žalovaný osobně účastnil, odročil jednání „za účelem doplnění dokazování na den 2. 6. 2021, v 8:30 hodin, č. dv. 15/I. patro, což přítomní berou na vědomí s tím, že již nebudou ve věci obesíláni“. U jednání konaného dne 2. 6. 2021 pak soud prvního stupně konstatoval, že se žalovaný bez omluvy nedostavil a že jednání bude konáno v jeho nepřítomnosti podle §101 odst. 3 o. s. ř. Pokud tedy soud prvního stupně při jednání přítomným účastníkům (i žalovanému) sdělil, na jaký den, do jaké místnosti a z jakého důvodu jednání odročil, byl žalovaný k odročenému jednání řádně předvolán (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. III. ÚS 189/01, jenž je veřejnosti dostupný na https://nalus.usoud.cz , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1051/2021). Pokud žalovaný v dovolání namítá, že takový postup soudu prvního stupně byl nepředvídatelný a překvapivý, neboť na odročeném jednání mělo dojít pouze k dalšímu dokazování, nikoli k jeho poučení dle §118a o. s. ř., přehlíží, že za situace, kdy soud zamýšlí provádět další dokazování, nemůže být (ani soudu) zřejmé, co z takto provedeného dokazování bude zjištěno a zda nebude namístě v návaznosti na taková zjištění poučit účastníka podle §118a o. s. ř.
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i v té části jeho výroku I, a ve výroku II, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 1. 2024
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu