ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.1253.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 1253/2023-403
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: M. S. , zastoupená JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, 120 00 Praha 2, proti žalované: Urologie Zahradní Město, s. r. o. , IČO 28958730, se sídlem Jabloňová 2992/8, 106 00 Praha 10, zastoupená Mgr. Alešem Buriánkem, advokátem se sídlem Vodičkova 699/28, 110 00 Praha 1 , za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Pojišťovna VZP, a. s., IČO 27116913, se sídlem Lazarská 1718/3, 110 00 Praha 1 , o 700 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 98/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2022, č. j. 14 Co 362/2022-373, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se domáhala po žalované náhrady nemajetkové újmy za to, že v důsledku pochybení žalované, které spočívalo v nesprávném popisu sonografického obrazu levé ledviny jejího manžela, byl u něj opožděně diagnostikován zhoubný nádor, a proto přišla o možnost delšího života s manželem.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 12. 2022, č. j. 14 Co 362/2022-373, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 7. 2022, č. j. 16 C 98/2019-345, jímž tento soud zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni 700 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po částečném zopakování dokazování vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalobkyně a V. S. byli od roku 2011 manželé. S. byl léčen urologem MUDr. Poduškou (u jiného poskytovatele zdravotních služeb) již od roku 2009, kdy mu bylo provedeno CT. Na základě inominátní smlouvy byl od roku 2013 sledován v zařízení žalované, jejímž jednatelem je MUDr. Poduška, pro korovou cystu levé ledviny a opakovaně (ve dnech 29. 4. 2013, 21. 2. 2014 a 27. 2. 2015) u ní absolvoval sonografické vyšetření se závěrem, že cysta je neměnná. Zdravotnická dokumentace obsahuje popis sonografických vyšetření, avšak nikoli obrazové záznamy těchto vyšetření. V červenci 2015 byl S., poté co si stěžoval na bolesti břicha, poslán svým praktickým lékařem na sono břicha na specializované pracoviště Polikliniky Agel. Sono břicha provedla dne 22. 7. 2015 MUDr. Petrová, která zjistila cystu zhruba o velikosti 7 cm a která doporučila doplnit CT břicha. Dne 27. 7. 2015 podstoupil S. CT vyšetření hrudníku, břicha a malé pánve, při kterém byl zjištěn velký tumor levé ledviny, metastáze do levé nadledviny, metastáze do plic. Na oddělení patologie byl dne 4. 9. 2015 potvrzen renální karcinom 115 mm a metastázy v levé nadledvině. Dne 16. 6. 2016 byl S. hospitalizován na onkologické klinice, kde dne XY zemřel. Na základě závěrů znaleckých posudků, zejména revizního posudku znalce MUDr. Wagenknechta, odvolací soud uzavřel, že urolog žalované MUDr. Poduška provedl manželu žalobkyně řádně všechna urologická vyšetření, ke změně klinického stavu ani sonografického nálezu nedocházelo, cysta byla popisována jako stacionární, neměnná, což potvrzuje i závěr sonografického vyšetření provedeného na Poliklinice Agel MUDr. Petrovou, která popisuje atypickou cystu ledviny do 7 cm, tedy velikostně stejnou jako při CT vyšetření v roce 2009. Nádorové onemocnění nemohlo být odhaleno dříve, neboť nemělo žádné klinické příznaky. Odvolací soud uzavřel, že lékař žalované postupoval při léčbě manžela žalobkyně lege artis. Žalovaná tak neporušila povinnost ze smlouvy uzavřené v roce 2013, kterou soud (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1745/2014) kvalifikoval jako smlouvu příkazní, ani povinnosti stanovené v §4 odst. 5, §28 odst. 2 a §49 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, (dále jen „zákon o zdravotních službách“) ve spojení s §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a §3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), jde-li o vyšetření provedené v roce 2013, ani ve spojení s §2910, §2911 a §167 o. z., jde-li o vyšetření provedená v letech 2014 a 2015. Při posuzování otázky, zda žalovaná vedla řádně zdravotnickou dokumentaci, vyšel soud ze zprávy České lékařské komory a posudku znalce MUDr. Wagenknechta. Podle něj žalovaná vedla zdravotnickou dokumentaci řádně v souladu s §53 a §69 zákona o zdravotních službách, obrazová dokumentace není nezbytná k posouzení správnosti postupu MUDr. Podušky, neboť je dostačující popis sonografického nálezu ve spojení se závěry vyšetření provedeného MUDr. Petrovou, navíc podle přílohy č. 1 bodu 3 vyhlášky č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci, nemusí být dokumentace vedena v obrazové podobě. Odvolací soud poté uzavřel, že absence obrazových záznamů ze sonografických vyšetření provedených žalovanou v letech 2013, 2014 a 2015 není sama o sobě tak zásadní, aby odůvodňovala obrácení důkazního břemene, neboť k posouzení toho, zda byl postup MUDr. Podušky řádný, postačují jiné důkazy, zejména popis sonografického vyšetření z února 2015 ve spojení s výsledky vyšetření provedeného MUDr. Petrovou na specializovaném sonografickém pracovišti. Ani MUDr. Petrová nádor neodhalila, uvedla pouze atypickou cystu levé ledviny do 7 cm, což je velikostně stejné jako při CT vyšetření v roce 2009. Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1785/21 soud označil za nepřiléhavý pro skutkové odlišnosti.
3. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, pokud jím byl potvrzen zamítavý meritorní výrok I rozsudku soudu prvního stupně, napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při právním posouzení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu. Soud nesprávně vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1745/2014, které analogickou aplikaci ustanovení o příkazní smlouvě odůvodňovalo tím, že neexistuje speciální úprava. To však již od 1. 1. 2014 není pravda, a proto měl odvolací soud použít §2636 a násl. o. z. Odvolací soud proto pochybil, když se nezabýval právním posouzením smluvního vztahu mezi zemřelým a žalovanou v letech 2014 a 2015 z hlediska těchto speciálních ustanovení, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (sp. zn. 25 Cdo 2968/2018, sp. zn. 25 Cdo 3788/2019). Dále dovolatelka uvádí, že žalovaná původně obrazové záznamy sonografických vyšetření provedených mezi lety 2013 a 2015 měla a již je nemá, byť doba jejich uchování činí podle vyhlášky č. 98/2012 Sb. 10 let od ukončení vyšetření pacienta. Odvolací soud rovněž pochybil, pokud převzal závěry znalce MUDr. Wagenknechta, který po právní stránce posuzoval otázku, zda byla zdravotnická dokumentace vedena v souladu se zákonem o zdravotních službách a vyhláškou č. 98/2012 Sb. Znalci totiž nepřísluší řešit právní otázky, ale pouze otázky odborné. Tím se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Cz 38/91, sp. zn. 5 Tz 1/98, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, sp. zn. 30 Cdo 677/2010, sp. zn. 22 Cdo 5137/2015 nebo rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1785/21, ze kterých dovolatelka cituje). Dovolatelka rovněž pokládá řadu obecných hypotetických otázek. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobkyně není přípustné.
5. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
7. Dovolatelka vznáší námitku, že soud měl na smlouvu uzavřenou mezi jejím zemřelým manželem a žalovanou aplikovat §2636 a násl. o. z. Podle skutkových zjištění učiněných nalézacími soudy byla mezi S. a žalovanou smlouva, na základě které byl S. sledován v zařízení žalované pro korovou cystu levé ledviny, uzavřena v roce 2013. Tím mezi účastníky vznikl smluvní závazkový vztah, který lze charakterizovat jako „jiné právní poměry“ ve smyslu §3028 odst. 3 věty první o. z.; ve vztahu k odstavci druhému téhož ustanovení jde o poměry jiné než týkající se práv „osobních, rodinných a věcných“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5234/2016, uveřejněný pod č. 77/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh. obč.“). Ustanovení §3028 odst. 3 o. z. vychází z principu tzv. úplné neretroaktivity pro dosavadní závazkové vztahy. Jeho základem je pravidlo, že závazek si nese svůj právní řád, který stál u jeho vzniku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 840/2022). Práva a povinnosti ze závazkových právních vztahů založených za účinnosti „starého“ občanského zákoníku se tedy řídí původní (jinak již neplatnou) úpravou až do jejich úplného ukončení a vypořádání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 344/2018). Odvolací soud tedy postupoval v souladu s judikaturou, jestliže smluvní vztah mezi S. a žalovanou posuzoval podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. S okolností, že právní úprava účinná do 31. 12. 2013 neobsahovala výslovnou úpravu smlouvy o péči o zdraví a bylo nutné analogicky aplikovat ustanovení o příkazní smlouvě, jak dovodil Nejvyšší soud v odvolacím soudem i dovolatelkou citovaném rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1745/2014, přechodná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. nespojují změnu právní úpravy, kterou se má tento smluvní závazek řídit. Skutečnost, že by si S. a žalovaná ujednali, že se jejich práva a povinnosti budou řídit zákonem č. 89/2012 Sb. ode dne nabytí jeho účinnosti (§3028 odst. 3 druhá věta o. z.), pak nebyla ani tvrzena. V řízení se neprokázalo, že by účastníci v letech 2014 a 2015 uzavřeli smlouvu novou, proto i v těchto letech vyšetřovala žalovaná S. na základě smlouvy uzavřené v roce 2013. Odvolací soud tedy předloženou otázku vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto uplatněná námitka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Sluší se dodat, že výše uvedené se týká odpovědnosti za újmu vzniklou ze smluvního vztahu (§2913 o. z.). Odvolací soud ale neopomněl, že byla-li by újma způsobena porušením povinnosti stanovené právními předpisy (§2910 o. z.), potom by bylo třeba (rovněž) postupovat podle současné právní úpravy (srov. §3079 odst. 1 o. z.), neboť k tvrzenému pochybení žalované mělo dojít i v letech 2014 a 2015.
8. Ke druhé dovolatelkou formulované námitce dovolací soud uvádí, že posouzení otázky, zda byla zdravotnická dokumentace vedena v souladu s §53 a §69 zákona o zdravotních službách a vyhláškou č. 98/2012 Sb., je skutečně otázkou právní, jejíž řešení přísluší soudu a nikoliv znalci (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, nebo dovolatelkou odkazované rozhodnutí ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5137/2015, či nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. I. ÚS 1785/21). Dovolatelce lze přisvědčit, že vyjadřoval-li se soudní znalec MUDr. Wagenknecht ve znaleckém posudku k posouzení právní otázky, pochybil. Avšak odvolací soud z právních závěrů znalce při svém právním posouzení nevycházel. Vyšel totiž z jeho odborného závěru, že sonografické snímky pořízené při vyšetřeních provedených ve dnech 29. 4. 2013, 21. 2. 2014 a 27. 2. 2015 nebyly nutné k posouzení otázky, zda MUDr. Poduška postupoval při vyšetření řádně, neboť postačoval jejich popis, a navíc ani při vyšetření provedeném MUDr. Petrovou na specializovaném sonografickém pracovišti a na lepším přístroji, než který měl k dispozici MUDr. Poduška, nebyl nádor odhalen. Při tomto vyšetření dne 22. 7. 2015 se cysta jevila ve stejném stavu jako v roce 2009 a odhalena byla až při CT vyšetření. Odvolací soud tedy vycházel z odborných závěrů a dalších důkazů a nikoli z právních závěrů znalce. Lze souhlasit se závěrem soudu, že vyřešení otázky, zda zdravotnická dokumentace byla, či nebyla vedena v souladu se zákonem o zdravotních službách, není v posuzovaném případě stěžejní, neboť znalci byli schopni posoudit otázku, zda MUDr. Poduška postupoval lege artis, i bez sonografických snímků z předmětného vyšetření. Nejde proto o případ, ve kterém by nedostatky zdravotnické dokumentace opodstatňovaly výjimečný postup tzv. obrácení důkazního břemene (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. I. ÚS 1785/21). Odvolací soud se tudíž neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ani judikatury Ústavního soudu, a proto dovolání žalobkyně není ani v této části přípustné podle §237 o. s. ř.
9. Pokládá-li dovolatelka obecně formulované hypotetické otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí, dovolací soud zdůrazňuje, že pro posouzení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je klíčové, zda je dovolatelem vymezená právní otázka (tímto vymezením je dovolací soud vázán v rámci tzv. kvalitativního rozsahu dovolacího přezkumu podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř.) pro napadené rozhodnutí určující, či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). Jestliže se na dovolatelkou obecně kladených otázkách napadené rozhodnutí nezakládá, nemohou přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
10. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
11. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 2. 2024
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu