ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.2767.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 2767/2022-983
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: Pavel Šafránek , zastoupený JUDr. Evou Dundáčkovou, advokátkou se sídlem Žižkova 708, 261 01 Příbram, proti žalovaným: 1. Lenka Koubková, DiS. , a 2. Zdeňka Prokopová , obě zastoupené Mgr. Janem Hoškem, advokátem se sídlem Lidická 168, 386 01 Strakonice, o ochranu osobnosti a náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C 221/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 3. 2022, č. j. 7 Co 66/2022-906, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobou na ochranu osobnosti se žalobce po žalovaných domáhal zdržení se protiprávního jednání, zaslání omluv a náhrady nemajetkové újmy v penězích.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání všech účastníků rozsudkem ze dne 23. 3. 2022, č. j. 7 Co 66/2022-906, rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 11. 11. 2021, č. j. 7 C 221/2019-838,
- výrokem I potvrdil ve výroku V, kterým tento soud zamítl žalobu na uložení povinnosti oběma žalovaným zdržet se tvrzení o tom, že žalobce je „debil, dement, kretén a úchyl“
- výrokem II jej změnil ve výroku VI tak, že uložil 1. žalované povinnost zajistit zaslání omluvy žalobci ve znění: „Omlouvám se Vám, pane Šafránku, za to, že jsem Vás při telefonickém hovoru s Policií ČR dne 15. 5. 2017 nazvala debilem, kreténem a dementem, a dále za výroky: nežere léky, jak se ho zbavit a nemuset mu dát jednu tečku mezi voči – už je na to zralej a že se mi nabízel do postele, za výrok, který jsem uvedla 3. 7. 2017 do úřední záznamu o podání vysvětlení na Policii ČR, že jste si sahal na přirození, toto tvrzení není pravdivé a událost se nestala, za výrok do protokolu o ústním jednání Komise pro projednávání přestupků města Kašperské Hory (dále jen KPPP) dne 11. 4. 2018, že jste si v jedné chvíli sahal na přirození a že jsem Vás nazvala úchylem a za to, že jsem dále uvedla, že jste v jeden okamžik si sáhl na přirození rukou pod nepřiléhavé průsvitné modré tepláky a bylo zjevné, že nemáte slipy ani trenýrky a že jste změnil u toho výraz v obličeji, vytřeštil oči….a měl p. Šafránek erekci, tyto tvrzené události se nestaly a tato tvrzení nejsou pravdivá“
- výrokem III žalobu zamítl, pokud se žalobce domáhal omluvy za to, že při telefonickém hovoru s Policií ČR dne 15. 5. 2017 1. žalovaná uvedla: „že obtěžuje a ničí nám majetek“ , „dále, že jsem Vás před ústním jednáním KPPP nazvala debilem a při jednání komise Vás označila za psychicky narušeného člověka, jež vykazuje poruchy chování a u něhož by bylo záhodno nechat přezkoumat duševní způsobilost lékařem z oboru“ , „a za to, že uvedla, že stál s baterkou u plotu u domu č. p. XY, s tímto lomcoval, čímž mělo dojít ke škodě s tím, že toto tvrzení není pravdivé a událost se nestala“ ,
- výrokem IV odmítl odvolání 2. žalované proti výroku VI
- výrokem V rozsudek potvrdil ve výroku VII, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti 1. žalované zajistit zaslání omluvy ve znění uvedeném ve výroku VI Ing. Mgr. Květoslavě Štěpánkové, Mgr. Anně Havlové, Prof. Václavu Havlovi, JUDr. Janu Kelmanovi, Policii České republiky – Obvodní oddělení Kašperské Hory-npor. Mgr. Jaromír Vaněk a společnosti Seznam.cz TV, s. r. o.,
- výrokem VI změnil rozsudek ve výroku VIII tak, že uložil 2. žalované povinnost zajistit zaslání omluvy žalobci ve znění: „Omlouvám se Vám, pane Šafránku, za výroky k Vaší osobě v Televizi Seznam, pořad Záhady Josefa Klímy, reportáž „Když sousedské vztahy mohou skončit i vraždou“ uvedené v TV Seznam dne 28. 10. 2018 ve 20:00 hodin a šířené i na internetových stránkách archivu TV Seznam: i podle výsledků znaleckého posudku soudního znalce z oboru zdravotnictví vyžádaného soudem nejste pro společnost nebezpečný“
- výrokem VII zamítl žalobu, pokud se žalobce domáhal po 2. žalované dovětku omluvy uvedené ve výroku VI ve znění: „než kterýkoli jiný (průměrný) člověk“ a dále, že „podprůměrné rozumové schopnosti u Vás soudní znalec nezjistil“ ,
- výrokem VIII žalobu zamítl i v části, jíž se žalobce po 2. žalované domáhal omluvy za výrok ze dne 14. 3. 2015, který uvedla do úředního záznamu Policie ČR, Územního odboru Klatovy, „že po dobu více jak dvacet let nám opakovaně vyhrožuje, nadává nám, posílá na nás ukrajinskou mafii a vyhrožuje nám, dokud mu neprodáme naši chalupu za 200 000 Kč, tak nám nedá pokoj“ , za výroky, které uvedla 3. 7. 2017 do protokolu o výpovědi svědka: „Proč si obviněný neustále všímá naší rodiny, vyhrožuje, psychicky týrá, šikanuje, pokud si budeme stěžovat, že bude muset přitvrdit“ , za to, že při jednání Komise pro projednávání přestupků města Kašperské Hory dne 22. 5. 2017 se vyjádřila tak, že přítomnost pana Šafránka a jeho otázky jí způsobují takové psychické potíže, že se jí chce zvracet a dále uvedla, že „ pokud mu neprodají chalupu za 200 000 Kč, tak přitvrdí “, a za to, že do úředního záznamu Policie ČR, Územního odboru Klatovy uvedla, že „jste přišel do stodoly za manželem Ing. Prokopem a zlomil mu ruku“ , když do úředního záznamu Policie ČR dne 14. 3. 2016 toto svoje tvrzení opravila s tím, že se v tomto výroku spletla, chtěla říci, pohmoždil ruku; s tím, že tato tvrzení nejsou pravdivá,
- výrokem IX jej změnil ve výroku IX tak, že uložil 2. žalované povinnost dát na své náklady na vědomí omluvu žalobci Ing. Mgr. Květoslavě Štěpákové, Mgr. Anně Havlové, prof. Václavu Havlovi, Spolku osadníků v Červené na Šumavě a společnosti Seznam.cz., TV s.r.o., Radlická 3294/10, Praha 5 – Smíchov – Josef Klíma: „Vážení, tímto Vám dávám na vědomí, že se omlouvám za výroky k osobě pana Pavla Šafránka v televizi Seznam, pořad Záhady Josefa Klímy, reportáž „Když sousedské vztahy mohou skončit i vraždou“, uvedené v TV Seznam dne 28. 10. 2018 ve 20:00 hodin a šířené i na internetových stránkách archivu TV Seznam, kdy i podle výsledku znaleckého posudku soudního znalce z oboru zdravotnictví pan Pavel Šafránek není pro společnost nebezpečný“
- výrokem X zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal dovětku omluvy uvedené ve výroku IX rozsudku soudu prvního stupně: „než kterýkoliv jiný (průměrný) člověk“ s tím, že podprůměrné rozumové schopnosti u něho soudní znalec nezjistil,
- výrokem XI odmítl odvolání 1. žalované proti výrokům VIII a IX rozsudku soudu prvního stupně,
- výrokem XII rozsudek potvrdil v zamítavých výrocích X (na uložení povinnosti 2. žalované zaslat ve výroku formulované omluvy Ing. Mgr. Květoslavě Štěpánkové, Mgr. Anně Havlové, Prof. Václavu Havlovi a společnosti Seznam.cz TV, s. r. o., Radlická 3294/10, Praha 5-Smíchov-Josef Klíma), XII (na uložení povinnosti 2. žalované zajistit zaslání omluvy uvedené ve výroku IX rozsudku soudu prvního stupně Ing. Milanu Bechyněmu a Kurtu Weishäupelovi) a XIII (na uložení povinnosti oběma žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně 100 000 Kč),
- výrokem XIII rozsudek změnil ve výroku XI tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti 2. žalované zaslat omluvu ve znění uvedeném ve výroku VIII rozsudku soudu prvního stupně JUDr. Janu Kelmanovi, Policii ČR – Obvodní oddělení Kašperské Hory a Bohuslavě Bernardové,
- výroky XIV a XV rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky i vůči státu.
3. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. XY, XY a parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba pro rodinnou rekreaci č. ev. XY a spoluvlastníkem pozemku parc. č. st. XY; 2. žalovaná je vlastnicí pozemků parc. č. XY a parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba pro rodinnou rekreaci čp. XY, vše v obci XY a v k. ú. XY. Nemovitosti účastníků spolu sousedí, přičemž nemovitosti 2. žalované jsou přístupné z místní cesty a přes část zahrady žalobce, kde byla zřízena příjezdová cesta. Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 8. 10. 2012, č. j. 4 C 70/2002-897, (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 11. 2013, č. j. 15 Co 420/2013-993) bylo ve prospěch vlastníků budovy čp. XY (v té době 2. žalované a jejího manžela) zřízeno věcné břemeno chůze a jízdy osobními vozidly přes pozemek žalobce. Mezi žalobcem a žalovanými (1. žalovaná je dcerou 2. žalované) panují dlouhodobě spory, které byly předmětem mnoha správních řízení i řízení před Policií ČR. Vyjma jednoho případu, kdy byla 1. žalovaná uznána vinnou ze spáchání přestupku proti občanskému soužití (při jednání přestupkové komise dne 3. 7. 2017 nazvala žalobce „debilem“ a dne 15. 5. 2017 v obci Červená, pronesla směrem k žalobci: „Vypadáš jako úchyl“, „Jsi úchyl?“) a bylo jí za to uděleno napomenutí, skončila veškerá řízení buď zastavením řízení nebo odložením věci. Žalobce žalované nad míru obvyklou vyhledává a kontaktuje je většinou pod záminkou vyřešení sousedských sporů a vad nemovitosti 2. žalované. Často se písemně i ústně obrací nejen na žalované, ale i na další osoby mající k žalovaným vztah (osoby jim blízké, ale i zaměstnavatele 1. žalované, sousedy apod.) i úřady a předkládá jim vlastní verzi sporů a návrhy na jejich řešení. První žalovaná dne 15. 5. 2017 telefonicky policii oznámila, že je žalobce obtěžuje, pronásleduje a snaží se je napadat a žádala o radu, jak se ho zbavit a nemuset mu „dát jednu tečku mezi voči - už je na to zralej“, hovořila o něm jako o debilovi, dementovi a kreténovi a uvedla, že nežere léky, ničí jim majetek a že se jí nabízel do postele. Dne 3. 7. 2017 při ústním jednání Komise pro projednávání přestupků Města Kašperské Hory (dále jen „KPPP”) nazvala žalobce debilem a do úředního záznamu o podání vysvětlení policii sdělila, že při komunikaci s její rodinou si žalobce sahal na přirození (toto tvrzení se neprokázalo). Dne 22. 11. 2017 před KPPP uvedla, že jeho chování vykazuje znaky duševní choroby, přičemž navrhla nechat žalobce přezkoumat soudním znalcem na deviace, úchylky a poruchy osobnosti. Oznámila rovněž, že žalobce ve večerních až nočních hodinách dne 1. 11. 2017 stál s baterkou u sloupku plotu u domu 2. žalované, se kterým lomcoval až došlo k vytržení vzpěry sloupku z betonového bloku a ke vzniku škody (ani toto tvrzení se neprokázalo). Druhá žalovaná dne 14. 3. 2016 (ve výroku nesprávně uvedeno 14. 3. 2015) do úředního záznamu policie uvedla, že žalobce jejich rodině opakovaně vyhrožuje, nadává jim, posílá na ně ukrajinskou mafii a vyhrožuje tím, že dokud mu neprodají jejich chalupu za 200 000 Kč, tak jim nedá pokoj. Ohledně incidentu žalobce s jejím manželem původně uvedla, že mu žalobce zlomil ruku, avšak následně uvedla, že se spletla, že mu ruku pouze pohmoždil. Dne 3. 7. 2017 před KPPP ve vztahu k žalobci vznesla dotaz, proč si neustále všímá jejich rodiny, vyhrožuje, psychicky je týrá, šikanuje, s tím, že pokud si budou stěžovat, bude muset přitvrdit. Při jednání komise opakovaně uváděla, že vždy když vidí žalobce, tak je celá špatná, rozrušená, třese se a je jí zle. Dne 30. 10. 2018 byla na serveru www.seznamzpravy.cz zveřejněna reportáž z pořadu Záhady Josefa Klímy s názvem „Dva příběhy, které ukazují, jak tenká je hranice mezi normálním chováním a šílenstvím“ (dále jen „reportáž“), která byla odvysílána dne 28. 10. 2018 v televizi (odkaz na ni je na uvedeném serveru stále dostupný). V tomto pořadu žalované popsaly vzájemné vztahy s žalobcem, vyjádřil se tam i žalobce, zazněla i vyjádření místních občanů, 2. žalovaná popsala útok žalobce, který se na ni do chalupy dobýval a vulgárně jí nadával, uvedla, že kdysi počmáral štětkou jejího manžela, fyzicky ho napadl a zlomil mu ruku. Uvedla rovněž, že se žalobce bojí, že je psychicky nemocný a měl by se léčit a že na něj po jednom incidentu volali policii a rychlou záchranou službou byl převezen na psychiatrii. Ze znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Michalem Hronem soud zjistil, že žalobce netrpí forenzně významnou duševní poruchou, sexuální deviací či dementním syndromem, nemá ani snížený intelekt. Trpí však smíšenou poruchou osobnosti se schizoidními, kverulantskými a anakastickými rysy. Jedná se o povahové změny (emoční oploštělost, zvýšená situační vzrušivost, zvýšená kritičnost vůči okolí na jedné straně a snížená sebekritičnost na straně druhé), které jsou trvalou charakteristikou osobnosti žalobce. Jeho poruchové chování nevychází z duševní poruchy v pravém smyslu slova, ale z jeho osobnostní struktury. Jedná se o plně uvědomované, promyšlené a cílené chování zaměřené převážně na konkrétní osoby. Ačkoliv v zátěžových situacích u něj nelze vyloučit eventuálně afektivní jednání, není nebezpečný vůči svému okolí, neboť své chování dokáže ovládat a je způsobilý posoudit význam a důsledky svého jednání. Soud uzavřel, že původcem většiny konfliktních situací je žalobce, který žalované nepřiměřeně často vyhledává a obrací se na ně s různými požadavky, což žalované nejsou schopny akceptovat a provokuje je to k neúměrným reakcím. Úmyslné jednání žalobce spočívající ve vyhledávání žalovaných a jejich neustálém kontaktování všemi možnými formami žalované obtěžuje, snižuje kvalitu jejich života, omezuje je a ve vyostřené fázi u nich může vyvolat obavu o jejich bezpečí nebo bezpečí jejich blízkých, čehož si žalobce musí být vědom, a přesto ve svém jednání pokračuje. Žalované žalobce samy aktivně nevyhledávají, avšak opakovaně na jeho adresu do poloviny roku 2018 pronášely vulgarismy a výrazy hanlivé a expresivní.
4. Odvolací soud věc v napadené části posoudil podle §81 odst. 1 a 2, §82 odst. 1, §2951 odst. 1 a §2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Ve vztahu ke zdržovacímu nároku (ohledně tvrzení o tom, že žalobce je „debil, dement, kretén a úchyl“) se odvolací soud ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že důvodný není, jestliže žalované od těchto zásahů dobrovolně upustily, od poloviny roku 2018 k nim již nedochází a ani reálně nehrozí jejich opakování (výrok I). Na rozdíl od soudu prvního stupně shledal odvolací soud žalobu důvodnou ohledně výroků 1. žalované před policií ze dne 15. 5. 2017 (telefonický hovor) a ze dne 3. 7. 2017 (úřední záznam), jakož i dne 11. 4. 2018 uvedených do protokolu KPPP, proto rozsudek soudu prvního stupně v této části změnil a uložil 1. žalované zajistit zaslání omluvy žalobci (ve znění ve výroku II uvedeném), neboť tyto její výroky mají difamační charakter a dotkly se osobnosti žalobce, navíc pravdivost tvrzení týkajících se intimní oblasti nebyla prokázána. Domáhal-li se však žalobce omluvy za výrok „obtěžuje a ničí majetek“, zdůraznil odvolací soud (s odkazem na judikaturu), že je třeba klást důraz na celkový kontext a situaci v níž byl učiněn. Tento výrok, stejně jako to, že žalobce stál s baterkou u plotu u domu čp. XY, s plotem lomcoval a tím mělo dojít ke škodě, v dané situaci (1. žalovaná zoufale telefonicky žádala policii o radu, jak se má proti jednání žalobce právními cestami bránit) nebyly urážlivé a nemohly zasáhnout lidskou důstojnost žalobce. Za výrok 1. žalované, která před ústním jednáním KPPP nazvala žalobce debilem, byla postižena sankcí podle veřejného práva, přičemž potrestání v přestupkovém řízení považuje odvolací soud vzhledem k okolnostem za dostačující zadostiučinění. Označila-li žalobce při samotném jednání komise za psychicky narušeného člověka, jenž vykazuje poruchy chování a u něhož by bylo záhodno nechat přezkoumat duševní způsobilost lékařem, bylo znaleckým zkoumáním zjištěno, že žalobce trpí smíšenou poruchou osobnosti, přičemž 1. žalovaná jakožto laik nebyla schopna rozpoznat rozdíl mezi duševní poruchu a poruchou osobnosti. Odvolací soud zdůraznil, že 1. žalovaná tím vyjadřovala svůj názor a v řízení prokázala, že základ kritiky je dán a jejím primárním cílem nebylo hanobení žalobce, a proto žalobu v této části zamítl (výrok III). Ve shodě se soudem prvního stupně považoval odvolací soud za důvodnou žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po 2. žalované omluvy za její výroky v reportáži, které mají difamující charakter a které se nezakládají na pravdě; jsou kombinací skutkových tvrzení a hodnotících soudů. Tímto jednáním 2. žalovaná neoprávněně zasáhla do osobnostních práv žalobce. Vzhledem k tomu, že reportáž je stále dostupná na internetu, má tento zásah širší dosah. Proto je na místě zadostiučinění ve formě omluvy zaslané žalobci, přičemž odvolací soud znění omluvy částečně změnil, neboť o podprůměrných rozumových schopnostech žalobce v reportáži není žádná zmínka a její znění neodpovídá formulacím ve znaleckém posudku (výrok VI) a o dovětek žalobu zamítl (výrok VII). Pokud jde o omluvu za výroky 2. žalované, jak jsou specifikovány ve výroku VIII rozsudku odvolacího soudu, odvolací soud uzavřel, že jde o hodnotový soud, jehož základ byl prokázán, neboť jimi 2. žalovaná popisovala svoje pocity, své hodnocení situace a v té souvislosti u ní vznikly psychické obtíže. Ohledně tvrzení o zlomené ruce manžela svoji výpověď následně opravila. K zásahu do osobnostních práv žalobce tak nedošlo, a proto odvolací soud v této části žalobu zamítl jako nedůvodnou (výrok VIII). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je na místě, aby 2. žalovaná zaslala omluvu rovněž dalším osobám. Žalobce se cítí být nejvíce poškozen reportáží a oznámením žalovaných, na základě kterého byl v minulosti odvezen na psychiatrické oddělení. Soud však uzavřel, že žalované mu nechtěly prvoplánově ublížit, chování žalobce v nich vyvolávalo opodstatněnou obavu, že žalobce trpí duševní poruchou (nemohly rozpoznat, že není primárně agresivní). Proto dostatečným zadostiučiněním (krom omluvy žalobci) shledal ve shodě se soudem prvního stupně zaslání omluvy nově formulované ve výroku IX rozsudku odvolacího soudu osobám v tomto výroku uvedeným, a zamítl dovětek „než kterýkoliv jiný (průměrný) člověk“ ze stejných důvodů jako u omluvy žalobci (výroky IX a X). Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že zaslání omluv ve výrocích VII a X rozsudku soudu prvního stupně osobám uvedeným v těchto výrocích není účelné. A to proto, že by se právně z nich dozvěděly o výrocích 1. i 2. žalované před státními orgány a dehonestující jednání by tak bylo jen dovršeno. Ztotožnil se rovněž s jeho závěrem, že je dostačující, pokud bude omluva Ing. Bechyněmu doručena jako předsedovi Spolku osadníků Červená na Šumavě; na mínění Kurta Weishäupela neměla reportáž vliv (výroky V a XII). Odvolací soud pak zamítl žalobu, pokud se žalobce domáhal zaslání omluvy JUDr. Janu Kelmanovi, jako předsedovi KPPP a policii, pouze tento okruh osob rozšířil o osobu starostky Bohuslavy Bernardové s tím, že jde o státní orgány a úřední osoby, které mají povinnost mlčenlivosti (výrok VIII). Správným pak odvolací soud shledal závěr, že nárok na zadostiučinění v penězích není dán, neboť mnohá jednání žalovaných byla žalobcem vyprovokována a zásah do osobnostních práv žalobce tak nedosáhl takové intenzity, která by odůvodňovala zadostiučinění v penězích, dostačuje-li zadostiučinění poskytnutá jinou formou (výrok XII). Odvolání 1. žalované proti výrokům VIII a IX a 2. žalované proti výroku VI odvolací soud pro nedostatek subjektivní legitimace odmítl (výroky IV a XI).
5. Žalobce podal dovolání proti výrokům I, III, V, VII, VIII, X, XII, XIV a XV rozsudku odvolacího soudu. Má za to, že rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V mimořádně obsáhlém dovolání rekapituluje průběh řízení a prezentuje svou verzi vztahů a konfliktů se žalovanými s tím, že na rozdíl od nich nebyl nikdy uznán vinným z přestupku. Namítá, že v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, 30 Cdo 940/2017 a Pls ÚS 2/76 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1424/09 a I. ÚS 84/09, odvolací soud založil své rozhodnutí na zcela opačných skutkových a právních zjištěních, než byla zjištění správních orgánů. Soudy, aniž by komplexně zopakovaly dokazování provedené správními orgány, podrobily jejich rozhodnutí kritice a nepřihlédly k nim. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1293/99 namítá, že ačkoliv dovolateli nelze klást k tíži, že přátelským způsobem soustavně oslovuje žalované za účelem uspořádání sousedských vztahů, právě touto úvahou soudy zdůvodnily zamítnutí jeho nároku na relutární odškodnění. Odklon od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2854/2006, 23 Cdo 1241/2011, 21 Cdo 1163/2013, 29 Cdo 604/2012, 32 Odo 807/2006 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2014/10, pak spatřuje v absenci poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř., a napadený rozsudek tak pro dovolatele představuje překvapivé rozhodnutí. K zamítnutí jeho zdržovacího nároku ohledně pejorativních výroků žalovaných odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2939/2011, s jehož závěry je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, neboť další závadné jednání žalovaných nelze vyloučit. Rušební zásahy žalovaných do jeho práva na ochranu osobnosti sestávají z mnoha dílčích útoků, které odvolací soud po skutkové a právní stránce posoudil rozdílně a vyvodil z nich protichůdné závěry. Založil tím nepřesvědčivost rozsudku, resp. vzájemnou rozpornost jeho částí. V některých případech rozdílně interpretoval skutková zjištění soudu prvního stupně, aniž by zopakoval dokazování (odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1295/2011 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 84/09). S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1689/99, 24 Cdo 3703/2020, 30 Cdo 541/2008 a Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1544/16 a I. ÚS 1135/17 napadá věrohodnost svědků i jejich výpovědí (dlouholetí přátelé žalovaných, lživé výpovědi). Ohledně zamítnutí nároku na zadostiučinění v penězích pak namítá, že vzhledem k povaze, intenzitě, opakování a trvání rušebního zásahu pociťuje a prožívá způsobenou újmu jako velmi závažnou a napadá v tomto směru skutková zjištění odvolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 27/2020, 30 Cdo 2042/2013, 30 Cdo 4431/2007, 24 Cdo 3703/2020, 30 Cdo 1373/2009 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1343/20, II. ÚS 1966/16, III. ÚS 1544/16, I. ÚS 668/21, Pl. ÚS 3/14, III. ÚS 3001/20). Namítá, že reportáž je stále veřejně snadno dostupná, pomluvy o žalobcově deviaci a duševní nemoci zasáhly i do jeho rodinného a intimního života. Namítá rozpornost výroků rozsudku odvolacího soudu a jejich odůvodnění s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně s nímž se odvolací soud ztotožnil. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2482/2012, 30 Cdo 1404/2006, 30 Cdo 3352/2012, 25 Cdo 149/2020 namítá, že difamační výroky žalovaných útočící na jeho čest a bezúhonnost se jej dotkly o to více, když závadová tvrzení byla pronesena před orgánem, který měl rozhodovat o jeho ne/vině. Celé dovolání se vyznačuje opakovanými námitkami týkajícími se (dle dovolatele) nesprávných skutkových závěrů soudů a vad při dokazování s tím, že dovolatel vždy uvádí svou verzi skutkového stavu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3723/2015 a 30 Cdo 2880/2013 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1317/19, II. ÚS 3627/13, III. ÚS 2618/21, III. ÚS 1840/10 a I. ÚS 2079/19, dovolatel poukazuje i na to, že odvolací soud pochybil při aplikaci §150 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení, neboť nepřihlédl k úspěchu žalobce ve věci, podílu žalovaných na vzniku sporu a enormnímu rozsahu jimi navrhovaných důkazů a majetkovými poměry účastníků se vůbec nezabýval. Rozhodnutí o nákladech řízení tak považuje za nesprávné a nespravedlivé. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
6. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátkou ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
7. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Námitky dovolatele směřují především proti skutkovému stavu, z něhož odvolací soud v návaznosti na soud prvního stupně vycházel (že soud nepřihlédl k velkému množství správních rozhodnutí a předložených důkazů, námitky proti hodnocení svědeckých výpovědí). Dovolatel předkládá vlastní hodnocení provedených důkazů a z nich dovozuje odlišný závěr o skutkovém stavu. Nesprávnost rozhodnutí je v dovolání vyvozována nikoliv z nesprávného právního názoru soudu, nýbrž z toho, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž dovolatel nesouhlasí. V podstatě předkládá vlastní verzi skutkového stavu, přičemž polemizuje s tím, jak soudy nižších stupňů zhodnotily důkazy významné pro závěr o důvodnosti jeho nároku. Uplatněné námitky tak postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. totiž není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
9. Nezbytnou náležitostí dovolání je vymezení konkrétní právní otázky, v jejímž řešení spatřuje dovolatel důvodnost dovolání, tedy nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a jejímž vymezením je dovolací soud při přezkumu vázán (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Dovolatel však žádnou konkrétní právní otázku nevymezuje. Z obsahu dovolání a odkazů na judikaturu lze však dovodit, že má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury při posouzení zdržovacího nároku.
10. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že podmínkou úspěšnosti žaloby směřující k odstranění neoprávněného zásahu do osobnostních práv je, aby daný neoprávněný zásah doposud trval anebo aby existovalo konkrétní aktuální nebezpečí (hrozba) jeho opakování v budoucnu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3729/2009, ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2010, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2939/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3544/2022). Jestliže odvolací soud v roce 2022 zjistil, že od poloviny roku 2018 k zásahu, jehož zdržení se žalobce domáhá (označování žalobce vulgárními výrazy), nedošlo, potom jeho závěru, že nebezpečí jeho opakování nehrozí, nelze ničeho vytknout. Pouze teoretická obava dovolatele, že by další závadné jednání žalovaných mohlo v budoucnu nastat, proto bez dalšího nepostačuje. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, a proto dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné není.
11. Odvolací soud založil své rozhodnutí rovněž na závěru, že do osobnostních práv žalobce bylo sice neoprávněně zasaženo, avšak intenzita tohoto zásahu neodůvodňuje zadostiučinění v penězích. Dovolatel nepředkládá konkrétní otázku, avšak namítá, že i při právním posouzení poskytnutí zadostiučinění v penězích se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu.
12. Pro případ, že v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti člověka došlo ke vzniku nemajetkové újmy, stanoví občanský zákoník, že fyzická osoba má právo se domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti nebo aby byly odstraněny následky těchto zásahů (§82 odst. 1 o. z.), resp. aby jí bylo podle §2951 odst. 2 o. z. poskytnuto přiměřené zadostiučinění, které náleží v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Otázku přiměřeného zadostiučinění je třeba posuzovat zejména z hlediska závažnosti, intenzity, trvání a rozsahu nepříznivých následků (obdobně nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 668/21 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2195/2019). Ustanovení §2951 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o formě a případně výši přiměřeného zadostiučinění přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, nebo ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018). Odvolací soud uzavřel, že 1. žalovaná do osobnostních práv žalobce zasáhla pouze vulgárními označeními žalobce při telefonickém hovoru s policií a svým tvrzením před státními orgány, že si před ní žalobce sahal na přirození apod, přičemž toto její tvrzení se neprokázalo. Zásah ze strany 2. žalované pak spočíval pouze v tom, že v reportáži pronesla výroky, z nichž vyplývalo, že je žalobce pro společnost nebezpečný. Dovodil-li soud, že v případě 1. žalované je újma, jež byla jednorázová a rozsah nepříznivých následků minimální (výroky nebyly zveřejněny, byly pouze uvedeny při úředním jednání), odčiněna částečně již v minulosti vydaným rozhodnutím správního orgánu a dále omluvou, a v případě 2. žalované postačí k odčinění újmy, jež vzhledem ke zveřejnění měla větší dosah, rovněž omluva žalobci i dalším osobám, nelze jeho závěr považovat za zjevně nepřiměřený. Soud přihlédl k povaze zásahů, rozsahu jejich působení, a i k tomu, že to bylo právě chování žalobce, které u žalovaných vyvolalo obavu o vlastní bezpečí a vedlo je k jednání, které je předmětem tohoto řízení. Opodstatněně se totiž domnívaly, že žalobce trpí duševní poruchou, neboť nemohly rozpoznat, že jde (toliko) o smíšenou poruchu osobnosti. Navíc bylo prokázáno, že konflikty vyvolává především žalobce, který žalované (i jejich rodinné příslušníky) svým neustálým kontaktováním obtěžuje. I toto je okolnost, kterou je třeba při stanovení přiměřeného zadostiučinění zohlednit. Odvolací soud se proto při svém právním posouzení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Dovolání podle §237 o. s. ř. tak není přípustné.
13. Námitka, že odvolací soud nerespektoval úřední rozhodnutí není důvodná, neboť jediné správní rozhodnutí, kterým byla 1. žalovaná uznána vinnou ze spáchání přestupku proti občanskému soužití (a kterým proto byl soud podle §135 odst. 1 o. s. ř. vázán) bylo soudem zcela respektováno. Výsledky jiných řízení vázán nebyl.
14. Námitky nepřezkoumatelnosti, vzájemné rozpornosti, překvapivosti rozsudku a absence poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř., představují námitky vad řízení, k nimž však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ. Pouze pro úplnost dovolací soud dodává, že spatřoval-li dovolatel rozpornost závěrů odvolacího soudu v tom, že ohledně téměř stejného výroku v jednom případě shledal zásah a v druhém nikoli, zcela pomíjí, že pro závěr, zda k zásahu vůbec došlo, jsou podstatné i další okolnosti, mimo jiné i to, zda byl výrok zveřejněn či nikoli.
15. Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
16. Z těchto důvodů dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
17. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 2. 2024
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu