ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.2909.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 2909/2022-715
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) Z. V. , b) V. V. , c) M. V. , d) S. V. , všichni zastoupeni JUDr. Otto Hradilem, advokátem se sídlem Uničov, Olomoucká 226, proti žalovaným: 1. V. H. , 2. P. H. , o 23 500 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 86/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2021, č. j. 23 Co 110/2021-635, takto:
I. Řízení o dovolání žalobkyň c) a d) se zastavuje .
II. Dovolání žalobců a) a b) se odmítá .
III. Žalobci a), b), c) a d) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit 1. žalovanému a 2. žalované oprávněným společně a nerozdílně náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 24. 9. 2020, č. j. 8 C 86/2012-603, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci a) náhradu škody na zdraví ve výši 1 000 000 Kč a náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč, žalobkyni b) náhradu nemajetkové újmy ve výši 2 500 000 Kč, žalobcům a) a b) společně a nerozdílně náhradu škody na věcech ve výši 15 000 000 Kč, žalobkyním c) a d) každé náhradu nemajetkové újmy ve výši 2 000 000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o odměně ustanoveného zástupce. Dle žalobních tvrzení žalobcům měly vzniknout výše specifikované nároky v souvislosti s protiprávním vyklizením bytu dne 25. 6. 2009, který do té doby užívali z titulu nájemní smlouvy. Vyklizení měli provést žalovaní jako majitelé bytu, a to prostřednictvím třetích osob. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nelze mít za prokázané jednání žalovaných vůči žalobci a), tj. žalobcem tvrzené fyzické napadení jeho osoby, v jehož důsledku by utrpěl újmu na zdraví. Po právní stránce tak soud konstatoval, že s ohledem na absenci relevantních skutkových zjištění o napadení žalobce a) ze strany žalovaných a o jimi způsobeném zranění nelze vyhovět podané žalobě co do požadavku žalobce a) na náhradu újmy na zdraví (tj. co do náhrady za bolest ve výši 300 000 Kč, náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 700 000 Kč i náhrady další nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč) ve smyslu §420 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“). Ze stejného důvodu byly zamítnuty rovněž nároky ostatních žalobkyň, odvozované od škody na zdraví žalobce a), tj. požadavek žalobkyně b) na zaplacení částky 2 200 000 Kč a požadavky žalobkyň c) a d) na zaplacení každé z nich 1 500 000 Kč za zásahy do rodinného života v důsledku nepohyblivosti žalobce a) a nutnosti péče o něj. Ve vztahu k nároku na náhradu škody na movitých věcech soud konstatoval jednak neunesení břemene tvrzení (ohledně konkretizace věcí, o něž měli žalobci při vyklizení bytu přijít), zejména však promlčení tohoto nároku vzhledem k žalovanými vznesené námitce promlčení. Soud prvního stupně vyšel z §106 obč. zák., podle kterého je subjektivní promlčecí doba u práva na náhradu škody dvouletá, přičemž žalobci získali vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, nejpozději ke dni 20. 5. 2010, kdy žalovaní naposledy přivezli věci žalobců a složili je před domem v němž žalobci aktuálně bydleli. Subjektivní promlčecí doba, která započala běžet tímto dnem, tak k datu podání žaloby (24. 6. 2012) již uplynula. Na okraj pak soud ještě poznamenal, že některé věci mohly být považovaný za tzv. věci opuštěné. Za promlčené byly dále shledány rovněž nároky žalobkyň b), c) a d) na náhradu nemajetkové újmy, které byly po skutkové stránce vymezeny až v podání ze dne 28. 3. 2018 (soud tyto požadavky posoudil jako návrh na změnu žaloby, kterou následně připustil), tj. po uplynutí obecné tříleté promlčecí doby podle §101 obč. zák. Šlo o dílčí nároky žalobkyně b) na zaplacení částek v celkové výši 300 000 Kč a o nároky žalobkyň c) a d) na zaplacení každé z nich 100 000 Kč a 400 000 Kč, přičemž tyto nároky již nebyly skutkově odvozeny od škody na zdraví žalobce, nýbrž z dalšího údajného jednání žalovaných v souvislosti s vyklizením bytu. Námitku promlčení nepovažoval soud prvního stupně za rozpornou s dobrými mravy.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 5. 2021, č. j. 23 Co 110/2021-655, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé, dále jej změnil ve výroku o náhradě nákladu řízení, zrušil jej ve výroku o odměně ustanoveného zástupce a v tomto rozsahu jej vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a potvrdil jeho právní závěry. Především závěr o neunesení důkazního břemene ohledně tvrzeného jednání žalovaných vůči žalobci a), v jehož důsledku měl utrpět újmu na zdraví. Za správný v této souvislosti označil postup soudu prvního stupně, který zamítl pro nadbytečnost další důkazní návrhy žalobce a), neboť jejich případné provedení by nemohlo ničeho změnit na výše uvedeném závěru. Dále ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval promlčení nároku na náhradu škody na movitých věcech (úvahy, že některé věci lze považovat za tzv. věci opuštěné, měl však již za nadbytečné) a nároku na náhradu nemajetkové újmy žalobkyním b), c) a d), vymezeného v podání ze dne 28. 3. 2018. Rovněž neshledal důvody, pro které by mělo být vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, a odmítl tvrzení žalobců, že námitku promlčení za žalované formuloval soud prvního stupně.
3. Rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřují v řešení otázek, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešeny. Namítají, že soudy neprovedly dostatečné dokazování, pokud zamítly další důkazní návrhy, zejména znalecký posudek k posouzení újmy na zdraví žalobce a). Takto mělo být dovolatelům znemožněno prokázat důvodnost jimi uplatňovaných nároků. Za nesprávný též považují závěr soudů o promlčení nároku na náhradu škody na movitých věcech, neboť běh subjektivní dvouleté promlčecí doby nelze odvozovat od okamžiku vyvezení (jen některých) movitých věcí dovolatelů před jejich tehdejší aktuální bydliště. Většina věcí totiž takto převezena nebyla a dovolatelé k nim neměli přístup. Ke škodě tak podle nich došlo až později, kdy s těmito věcmi bylo naloženo bez jejich vědomí. Dále mají za to, že žalobní nároky vymezené v jejich podání ze dne 28. 3. 2018 nejsou promlčené, neboť předmětné podání mělo být posouzeno nikoliv jako návrh na změnu žaloby, nýbrž jako doplnění původní (včas podané) žaloby. Uplatněnou námitku promlčení navíc dovolatelé považují za rozpornou s dobrými mravy, neboť žalovaní protiprávně bez soudního rozhodnutí svémocně sami, resp. za pomoci třetích osob, dovolatele fakticky vyhodili z domu a znemožnili jim přístup do bytu. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání uvedli, že dovolatelé bezúspěšně uplatňují své domnělé právo a žalovaní nesouhlasí s jejich tvrzeními a námitkami. Navrhli, aby dovolací soud „potvrdil“ rozsudek odvolacího soudu.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 o. s. ř..), avšak není přípustné (§237 o. s. ř.).
6. Podle §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2014), jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.
7. Vzhledem k §3036 zákona č. 89/2012 Sb. se věc posuzuje podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
8. Podle §101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
9. Podle §106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
10. Judikatura dovolacího soudu je ustálená v závěru, že o osobě, která odpovídá za vzniklou škodu, se poškozený dozví, jakmile obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce, tedy jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech rozhodných pro vymezení odpovědného subjektu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003). Počátek běhu subjektivní promlčecí doby nastává v okamžiku, kdy poškozený má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou; nejde o nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody. Najisto lze totiž odpovědnost určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízení, které je teprve podáním žaloby, tedy uplatněním nároku u soudu, zahájeno. Postačuje přitom vědomost o skutkových okolnostech, aniž by bylo nutné, aby oprávněná osoba měla právní znalosti potřebné k jejich právnímu posouzení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005). O škodě se dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 224/2010).
11. Odvolací soud v projednávané věci konstatoval, že pokud měla škoda na straně žalobců spočívat v tom, že jim nebyly vydány věci, které měli žalobci umístěné v pronajatém bytě a souvisejících prostorách, potom muselo být žalobcům zřejmé, o jaké věci jde a že jim jsou zadržovány (bylo-li tomu skutečně tak) již v čase, kdy je opustili. Tímto okamžikem se žalobci mohli domáhat vydání předmětných věcí (z titulu vlastnického práva), případně náhrady škody vzniklé jim tím, že jim věci vráceny nebyly. Dvouletá promlčecí doba v daném případě poskytuje nepochybně dostatek času pro to, aby si žalobci ujasnili, jaké věci jsou jim zadržovány a jaká je jejich hodnota, a aby odtud plynoucí právo řádně uplatnili u soudu. Tím spíše si těchto skutečností museli být vědomi (nejpozději) k datu 20. 5. 2010, kdy jim byla část věcí z jimi původně užívaného bytu předána, jakkoli tato okolnost není z hlediska běhu shora uvedené subjektivní promlčecí doby podstatná. Pokud odvolací soud na základě uvedeného uzavřel, že jelikož žalobci podali žalobu dne 24. 6. 2012, je jejich nárok na náhradu škody spočívající v hodnotě nevydaných věcí promlčen, nelze takovému závěru ničeho vytknout, neboť je v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nelze přitom přisvědčit námitce dovolatelů, že subjektivní promlčecí doba měla začít běžet až od (blíže nespecifikovaného) okamžiku, kdy žalovaní (blíže netvrzeným způsobem) s věcmi žalobců „naložili“, neboť taková skutečnost nemá vliv na vědomost dovolatelů o tom, že přestali mít v držení věci v důsledku žalovanými protiprávně provedeného vyklizení bytu, ve kterém dříve žalobci bydleli z titulu nájemní smlouvy.
12. Pokud dále dovolatelka b) namítala, že její nárok na náhradu nemajetkové újmy, který byl po skutkové stránce vymezen až v podání ze dne 28. 3. 2018, není promlčen, neboť předmětné podání mělo být posouzeno nikoliv jako návrh na změnu žaloby, nýbrž jako doplnění původní (včas podané) žaloby, nelze takové námitce přisvědčit. Jak dovolací soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvedl, ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je soud vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě (tzv. skutkovým základem) ve spojitosti se žalobním petitem je charakterizován a vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí skutečnosti, které v případě, že budou prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Bez toho, že by v řízení došlo ke změně žaloby, nemůže soud přiznat plnění z jiného skutkového základu než toho, který je žalobcem vymezen, neboť by tak rozhodl o jiném nároku, než jak jej žalobce učinil předmětem řízení [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, publikovaný pod č. 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, (dále jen „Sb. rozh. obč.“), dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004].
13. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že v projednávané věci došlo podáním žalobkyně b) ze dne 28. 3. 2018 k podstatné změně žalobních tvrzení jak ohledně toho, jaká újma jí měla vzniknout [šlo o jiné zásahy do jejích práv než ty, které byly způsobeny poškozením zdraví žalobce a) a jeho následky], tak i toho, z čeho měla tato újma plynout [příčinou již nebylo tvrzené poškození zdraví žalobce a) ze strany žalovaných, nýbrž další (jiné) jednání žalovaných při popisovaném vyklizení žalobců z předmětného bytu či následně poté]. Závěr odvolacího soudu, že takto od původní žaloby odlišný nárok byl poprvé u soudu uplatněn až podáním ze dne 28. 3. 2018, je tedy souladný s výše uvedenou konstantní rozhodovací praxí dovolacího soudu; stejně tak i jeho závěr o promlčení tohoto nároku (k námitce žalovaných) v důsledku marného uplynutí obecné tříleté promlčecí doby (§101 obč. zák.), která se uplatní, jak uvedl již odvolací soud, rovněž pro peněžité nároky plynoucí ze zásahu do osobnostních práv (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, uveřejněný pod číslem 73/2009 Sb. rozh. obč.).
14. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřovali dovolatelé i v závěru, že námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy. Uplatnění námitky promlčení by však bylo možno posoudit jako rozporné s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006). O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná. Dovolatelé uplatnili své nároky více než dva roky poté, co byli vyklizeni z bytu žalovaných, aniž by jim v dřívějším uplatnění cokoli bránilo. Zjevně tím zavinili marné uplynutí promlčecí doby, přičemž za daných okolností je nerozhodné, jakým způsobem k vyklizení bytu došlo. Dovolací soud tedy uzavírá, že ani v posouzení rozpornosti uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
15. Přisvědčit nelze ani námitkám dovolatelů vztahujících se k nárokům souvisejícím s tvrzenou újmou na zdraví žalobce a). I když dovolatelé uvedli, že uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 1 o. s. ř., z vylíčení důvodů dovolání k těmto nárokům vyplývá, že nesouhlasí zejména s tím, jak soudy obou stupňů na základě provedených důkazů zjistily skutkový stav. Namítají nesprávné hodnocení důkazů, které však spadá do rámce skutkových zjištění, jež dovolacímu přezkumu nepodléhají a nepředstavují dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Výtkami, směřujícími proti procesnímu postupu odvolacího soudu, který nepřipustil provedení dovolateli navržených důkazů, a proti neúplnosti dokazování, se Nejvyšší soud nezabýval, neboť se jedná o námitky tzv. jiných vad řízení, ke kterým může dovolací soud přihlížet, jen je-li dovolání jinak přípustné (§242 odst. 3 věta 2. o. s. ř.).
16. Lze dodat, že je sice právem účastníků navrhovat provedení důkazů, avšak o tom, které důkazy budou provedeny, rozhoduje soud (§120 odst. 1 o. s. ř.) a povinností soudu je pouze v odůvodnění rozhodnutí vyložit, proč návrhu na provedení důkazu nevyhověl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 16/2014). To odvolací soud učinil, když vysvětlil, že na závěru, že nelze mít za prokázané jednání žalovaných vůči žalobci a), tj. žalobcem tvrzené fyzické napadení jeho osoby, v jehož důsledku by utrpěl újmu na zdraví, nemůže ničeho změnit ani případná účastnická výpověď žalobce a). Skutečnost, že žalobce a) v den incidentu odmítl jakékoli vyšetření a při jeho vyšetření následujícího dne nebylo žádné zranění jeho osoby zjištěno, byla provedenými důkazy prokázána a z hlediska závěrů soudů byla právě tato skutečnost rozhodující. Ničeho nemohl změnit ani obsah žalobci předkládaných pozdějších lékařských zpráv, které ve vztahu k tehdejším událostem vycházejí z toho, co o nich uváděl sám žalobce (žádný z lékařů, kteří tyto zprávy vydávali, u incidentu dne 25. 6. 2009 nebyl osobně přítomen). Obdobné platí rovněž ve vztahu k navrhovanému znaleckému posudku, který by se z povahy věci mohl vyjádřit pouze k odborným (zdravotnickým) otázkám, a to ještě jen na podkladě toho, že určité zranění (pohmoždění ramene) bylo u žalobce zjištěno až ke dni 16. 7. 2009; nemohl by se však jakkoli zabývat otázkou jednání žalovaných (či jiných osob), případně tím, zda takové (nezjištěné) jednání bylo příčinou žalobcova (teprve později zjištěného) poranění. K jiným skutkovým závěrům, než jaké učinil soud prvního stupně, by tedy ani na tomto základě nebylo možno dospět. Lze proto uzavřít, že i z hlediska vypořádání se s důkazními návrhy žalobců se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
17. Protože žádná ze vznesených námitek nezakládá přípustnost dovolání žalobců a) a b), Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
18. Nejvyšší soud zastavil podle §243c odst. 3 věty druhé o. s. ř. řízení o dovolání žalobkyň c) a d) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2021, č. j. 23 Co 110/2021-635, neboť dovolání jimi bylo vzato zcela zpět.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 28. 2. 2024
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu