ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.3025.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 3025/2022-504
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: Mgr. Dalibor Mlejnský , zastoupený Mgr. Jiřím Melkusem, advokátem se sídlem Washingtonova 1624/5, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Hnutí pro Prahu 11 , IČO 27039145, se sídlem Zakouřilova 776/82, 149 00 Praha 4, zastoupený Mgr. Václavem Láskou, advokátem se sídlem Štefánikova 1/65, 150 00 Praha 5, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 198/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2022, č. j. 22 Co 27/2022-442, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 9. 9. 2021, č. j. 16 C 198/2018-352, výrokem I zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému ihned odstranit z internetových stránek www.hpp11.cz , jichž je provozovatelem, celkem 37 článků uveřejněných v letech 2016 až 2018, mimo jiné i článek žalovaného a Ing. Jiřího Štylera ze dne 17. 11. 2016 uveřejněný pod titulkem „Změna Z2832/00: kdo potřebuje ohýbat územní plán?“ [označený jako článek p)] a článek Ing. Štylera, Ing. Kosa, Ing. Krautwurma a M. Farmačky ze dne 2. 1. 2018 pod titulkem „Právníci pana Mlejnského z JMND vyhrožují HPP 11“ [označený jako článek ff)]. Dále zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému ihned odstranit ze svého oficiálního profilu (oficiálních stránek) na sociální síti Facebook ve výroku označené příspěvky (výrok II), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému zajistit zveřejnění omluvy v časopise Jihoměstské noviny v jeho nejbližším vydání ve výroku uvedeném a omluvy na hlavní (úvodní) straně webu www.hpp11.cz (minimálně po dobu 30 dnů) ve znění uvedeném ve výroku (výrok III), zamítl žalobu se žádáním: „Žalovaný je povinen zdržet se jakýchkoli protiprávních zásahů do práv a oprávněných zájmů žalobce, tedy zdržet se rozšiřování nepravdivých a zavádějících či zkreslených údajů a informací o žalobci, které by zasahovaly do jeho dobré pověsti a dobrého jména, spočívajících v tom, že“ a následuje výčet tvrzení ve výroku rozsudku uvedených (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V). V řízení o ochranu osobnosti vyšel soud ze zjištění, že žalobce byl k datu podání žaloby členem zastupitelstva městské části Praha 11 a členem politické strany Jižní Město – Náš domov. Žalovaný je politickým hnutím a současně vydavatelem periodika Jihoměstské noviny. Na svých oficiálních internetových stránkách www.hpp11.cz a na sociální síti Facebook, publikoval články, jejichž autory byli členové (nebo dřívější členové) žalovaného, osoby v postavení jeho statutárního orgánu a zemřelý Václav Šmrha, který byl dříve členem zastupitelstva, klubu Hnutí pro Prahu 11. Články obsahovaly informace týkající se politické činnosti žalobce, jeho trestního stíhání a jeho diplomové práce. Článek p) obsahuje skutková tvrzení o nevýhodném prodeji pozemku v Praze 11 a trestním stíhání žalobce a článek ff) obsahuje zmínku o obvinění žalobce. V roce 2015 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro nevýhodný prodej majetku městské části Praha 11, toto trestní stíhání bylo zastaveno rozhodnutím Městského státního zastupitelství v Praze (sp. zn. 1 KZV 221/2014) a bylo rozhodnuto i o zrušení zajištěných věcí. Před Městským soudem v Praze probíhá pod sp. zn. 47 T 2/2020 trestní řízení mimo jiné i proti žalobci. Po právní stránce soud věc posoudil podle §81 odst. 1 a §82 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a dospěl k závěru, že pokud šlo o osobu žalobce, obsahovaly jednotlivé články dílem skutková tvrzení a dílem hodnotící soudy, v některých článcích nebylo o žalobci ničeho. Odkázal na judikaturu Ústavního soudu a uzavřel, že v době publikace bezpočtu předmětných článků byl žalobce skutečně trestně stíhán (a to i v době rozhodování soudu prvního stupně), přičemž žalovaný o něm psal pouze jako o osobě podezřelé z nejrůznějších nekalostí. Jednalo se tedy o pravdivá skutková tvrzení. Další výroky politické povahy publikované v rámci konkurenčního boje neměly komerční povahu, neobsahovaly žádné účelově vulgární či nedovoleně expresivní výroky. Šlo o hodnotící soudy stojící na reálném základě jednotlivých událostí, které se udály na Jižním Městě. Proto žalobce jako osoba politicky aktivní a na Jižním Městě znám požívá menší právní ochranu z hlediska osobnostních práv při výkonu politické funkce. Žalovaný tyto výroky publikoval v okamžiku, kdy získal rozhodné informace o trestním stíhání žalobce a kdy se na základě stanoviska odborníků dozvěděl, že žalobce opsal svoji diplomovou práci. Soud proto shledal skutkové tvrzení žalovaného v daném okamžiku pravdivým. Zamítl proto žalobu ohledně požadované omluvy, kterou navíc označil za obecně formulovanou, a nevyhověl ani požadavku na odstranění článků ani na uložení povinnosti zdržet se dalšího takového jednání.
2. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 6. 2022, č. j. 22 Co 27/2022-442, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I tak, že uložil žalovanému povinnost odstranit z internetových stránek www.hpp11.cz z článku p) část textu: „V době nedávno minulé exstarosta Dalibor Mlejnský a jeho kolegové (někteří z nich jsou stále zastupiteli Prahy 11) nevýhodně rozprodávali pozemky ve správě Prahy 11 developerům (za což jsou dnes trestně stíháni).“, a z článku ff) část textu: „který v minulosti jako starosta Prahy 11 mimo jiné rozprodal obecní pozemky (např. Roztyl, Litochleb) hluboko pod cenou, za což je násobně obviněn“ (výrok I bod 1), potvrdil jej v zamítavém výroku I ohledně článků b), c), e), i), k), n), p) v části nad rozsah uvedený pod bodem 1, s), v), z), bb), cc), gg), hh), ii) (výrok I bod 2), ve zbytku jej v této části zrušil a v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I bod 3). V zamítavém výroku II ohledně odstranění článku a) z profilu na sociální síti Facebook, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a ve zbytku jej zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II), potvrdil jej v zamítavém výroku III (výrok III) a výroku IV ohledně uložení povinnosti zdržet se jakýchkoli protiprávních zásahů do práv a oprávněných zájmů žalobce, tedy zdržet se rozšiřování nepravdivých a zavádějících či zkreslených údajů a informací o žalobci, které by zasahovaly do jeho dobré pověsti a dobrého jména, spočívajících v tom, že žalobce po dobu výkonu funkce starosty zamlčoval veřejnosti důležité informace či jí poskytoval informace neúplné či nepravdivé, opsal svou diplomovou práci za účelem získání titulu Mgr., při správě věcí veřejných postupoval v rozporu se zájmy městské části Praha 11; ve zbývající části rozsudek v tomto výroku zrušil (výrok IV) a zrušil jej i ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok V) a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením ohledně článků b), c), e), i), k), n), p) [části textu], s), v), z), bb), cc), gg), hh) a ii), jimiž nebylo zasaženo do osobnostních práv žalobce, povinnosti odstranit z oficiálního profilu na sociální síti Facebook příspěvek a), požadovaných omluv a požadavku na zdržení se tvrzení: „žalobce po dobu výkonu funkce starosty zamlčoval veřejnosti důležité informace či jim poskytoval informace neúplné či nepravdivé“, „žalobce opsal svou diplomovou práci za účelem získání titulu Mgr.“ a „žalobce při správě věcí veřejných postupoval v rozporu se zájmy městské části Praha 11.“. Ohledně zbývajících článků, příspěvků na sociální síti Facebook a zbytku zdržovacích nároků soud rozsudek zrušil a vrátil soudu prvního stupně k doplnění dokazování. Neztotožnil se ani s jeho právním posouzením věci ohledně odstranění konkrétně vymezených částí článků p) a ff). Podle §82 odst. 1 o. z. dovodil, že žalovaný jednal v rozporu s principem presumpce neviny, neboť v souvislosti s informací o trestním řízení tvrdil jako fakt, že žalobce spáchal trestnou činnost, za kterou byl obviněn, nikoli však odsouzen. Rozhodl proto, že žalovaný je povinen odstranit z těchto článků uvedené části textu.
3. Žalovaný podal dovolání proti výroku I bodu 1 rozsudku odvolacího soudu (tedy pouze proti té části rozsudku odvolacího soudu, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn). Má za to, že rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Rekapituluje dosavadní průběh řízení a namítá, že soudy obou stupňů překročily svou pravomoc, jestliže rozhodly o odstranění pouze části článku, ačkoli se žalobce v řízení domáhal odstranění celých článků zveřejněných na internetu. Vadu řízení spatřuje v tom, že žalobce nebyl schopen ani přes výzvy soudu označit konkrétní buď nepravdivá, nebo urážlivá vyjádření, natož aby takové označení zdůvodnil. Soud si tak sám vybral z desítek článků několik konkrétních tvrzení a k nim vedl dokazování, čímž suploval roli žalobce neschopného plnit břemeno tvrzení. Domnívá se, že po nesplnění výzev ze strany soudu měla být žaloba pro neprojednatelnost zamítnuta. Podobnou vadou bylo zatíženo i odvolání žalobce. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4427/2011, 25 Cdo 932/2021. Namítá rovněž, že v rozporu s judikaturou (25 Cdo 652/2020, 25 Cdo 720/2020) odvolací soud zasáhl do jeho práva na svobodu projevu, když mu uložil odstranit text, v němž se nachází tvrzení nesporně platné v době jejich publikace. V článcích je uvedeno, že žalobce je trestně stíhán, nikoliv že byl uznán vinným či odsouzen, šlo o běžné zpravodajství o trestním stíhání. Je přesvědčen, že žaloba měla být zamítnuta, neboť z jejího obsahu (neurčitá) a značného rozsahu je zřejmé, že jde o šikanózní výkon práva. Jejím smyslem je pouze zastrašit žalovaného, když žalobce sám se ve vztahu k členům dovolatele vyjadřuje daleko nevybíravějším způsobem, než jaký volil dovolatel ve výrocích, které jsou předmětem žaloby. Odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 37 C 58/2013 a Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 464/2016, 30 Cdo 1016/2010, s tím, že nelze poskytovat právo na ochranu osobnosti někomu, kdo sám nerespektuje čest a důstojnost jiných lidí. Na žalobce jakožto osobu politicky činnou jsou kladeny vyšší nároky a ve vztahu k právům na ochranu takové osobnosti je třeba vyšší stupeň tolerance. Dovolatel se domnívá, že odvolací soud svým rozhodnutím zasáhl do svobodné politické soutěže politických sil (30 Cdo 954/2006). Žalobce měl využít jiné prostředky obrany (reagovat na články prostřednictvím médií), neboť není úkolem soudu politickou soutěž kultivovat. Pokud by tak soud učinil, zvlášť na základě neurčité a abnormálně rozsáhlé žaloby účastníka politické soutěže, vytvořil by tím precedent, v jehož důsledku by mohly být soudy zavaleny žalobami politiků, kteří by z žalob na ochranu osobnosti udělali nástroj politické soutěže a ze soudů jakési rozhodčí politických půtek. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
4. Žalobce ve vyjádření navrhl odmítnutí, případně zamítnutí dovolání pro absenci dovolacího důvodu s tím, že věc byla odvolacím soudem posouzena správně. Žalovaný porušil princip presumpce neviny, když v článcích p) a ff) jsou skutky, pro které byl žalobce vyšetřován orgány činnými v trestním řízení, prezentovány jako fakt, nikoliv jako obecné informování o probíhajícím trestním stíhání.
5. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není přípustné.
6. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
8. Předně dovolací soud konstatuje, že dovolatel namítá pouze odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá-li, že předestřená otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (což znamená, že existují alespoň dvě rozhodnutí dovolacího soudu, která totožnou otázku řeší rozdílně), anebo má být posouzena jinak [tato možnost míří pouze na případ otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit, posoudit ji jinak, a nikoliv, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1674/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)], tyto předpoklady přípustnosti dovolání nijak nekonkretizuje. Dovolání tak ohledně těchto důvodů přípustnosti trpí vadou, pro kterou nelze ohledně nich v dovolacím řízení pokračovat (§241a odst. 2 o. s. ř.).
9. K zásahu do osobnosti žalobce mělo dojít články zveřejněnými na oficiálních stránkách žalovaného. Proto je třeba zabývat se střetem dvou základních práv stojících na stejné úrovni, a to práva na svobodu projevu a šíření informací a práva na ochranu osobnosti a soukromého života. Při střetu svobody projevu s právem na ochranu osobnosti a soukromého života je vždy věcí soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto třeba, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti, dobré pověsti a soukromí dotčené osoby, nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2711/2006, ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 149/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016, ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 1996, sp. zn. IV. ÚS 154/96, či ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04). Při zkoumání přiměřenosti konkrétního výroku je pak třeba v prvé řadě odlišit, zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící soud, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. Přitom v zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by jeho zveřejnění odporovalo právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Pravdivost hodnotícího soudu proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, rozsudek téhož soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018, a řada dalších).
10. Na žalobce, který vykonává politickou funkci (zastupitel městské části), je třeba pohlížet jako na tzv. veřejně činnou osobu, u níž jsou měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů mnohem měkčí ve prospěch původců těchto výroků. To vyplývá z toho, že osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod drobnohledem veřejnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5021/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, uveřejněné pod č. 29/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016).
11. Odvolací soud uzavřel, že k zásahu do osobnosti žalobce částmi texu článků p) a ff) došlo porušením zásady presumpce neviny. Obecně platí, že presumpce neviny nebrání informování o trestním řízení nebo o okolnostech, které mohou opodstatňovat závěr o tom, že se někdo dopustil trestného činu, plynou z ní ovšem určité meze, pokud jde o způsob, jakým má k takovémuto projevu (informaci) dojít. V obecné rovině není zakázána ani veřejná diskuze přímo o otázce viny, vždy však musí být zřejmé, že žádný v tomto směru prezentovaný názor, byť sebevíce odůvodněný a skutkově podložený, ještě s jistotou neznamená, že se konkrétní osoba trestného činu skutečně dopustila, resp. nesmí vést ke zpochybnění toho, že s konečnou platností může o vině rozhodnout jen soud (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13). Zveřejněné informace by měly být vždy do té míry objektivní, přesné, korektní a nezavádějící, aby svým obsahem nepředjímaly rozhodnutí soudu o vině osoby, na niž bylo podáno trestní oznámení, uvalena vazba, ve vztahu k níž bylo zahájeno trestní řízení, či figuruje v pozici obžalovaného či nepravomocně odsouzeného, resp. aby takovou osobu neoznačovaly, byť implicitně, za pachatele, ačkoli její vina dosud nebyla vyslovena pravomocným soudním rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1413/2012, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 13478; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí zamítl Ústavní soud nálezem ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13).
12. V posuzované věci je konkrétní ve výroku rozsudku odvolacího soudu uvedený text v článcích p) a ff) formulován tak, jako by se konkrétního jednání (nevýhodného rozprodávání pozemků ve správě Prahy 11 developerům a rozprodávání obecních pozemků hluboko pod cenou) žalobce dopustil. Předjímá tak konečné rozhodnutí soudu o vině a nepřípustně označuje žalobce a jeho kolegy za pachatele trestné činnosti. Na tomto vyznění uvedených článků nic nemění to, že v článcích je rovněž uvedeno, že žalobce a jeho kolegové jsou trestně stíháni či že je žalobce z trestné činnosti obviněn. Jinak řečeno, porušení presumpce neviny žalobce je dáno formulací textu o jeho konkrétním jednání a nikoli tvrzením o tom, že by byl žalobce trestně odsouzen. Důvodná není ani námitka, že odvolací soud nerespektoval principy svobodné politické soutěže politických sil tak, jak byly vyjádřeny v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 954/2006. Skutečnost, že veřejně činné osoby mají reálnou možnost zveřejnit své politické názory a tím politickou soutěž realizovat, aniž by bylo potřebné své neshody řešit prostřednictvím žalob o ochranu osobnosti, se totiž nijak netýká zásahu spočívajícího v porušení presumpce neviny. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto v souladu s výše uvedenou judikaturou (včetně judikatury dovolatelem namítané), a dovolání proto není podle §237 o. s. ř. přípustné.
13. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. může založit jen taková otázka, na níž byl výrok odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013). Otázkou, zda podanou žalobou sledoval žalobce šikanování žalovaného, se odvolací soud nezabýval a své měnící rozhodnutí na řešení této otázky nepostavil. Proto pro řešení této otázky dovolání přípustné není.
14. Námitka překročení pravomoci odvolacím soudem, jestliže rozhodl pouze o odstranění částí článků p) a ff) a nikoli celých těchto článků, představuje námitku vady řízení, k níž však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy,
je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ. V této souvislosti se sluší připomenout, že vyhovění pouze části žalobního žádání není v rozporu s procesními předpisy.
15. Z uvedených důvodů dovolací soud uzavřel, že dovolání žalovaného není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
16. Tímto rozhodnutím se řízení nekončí; o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 2. 2024
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu