ECLI:CZ:NS:2024:27.CDO.1396.2023.1
sp. zn. 27 Cdo 1396/2023-525
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobců a) T. D. , b) D. D. , a c) K. R. , všech zastoupených JUDr. Stanislavem Keršnerem, advokátem, se sídlem v Brně, Orlí 492/18, PSČ 602 00, proti žalovanému P. K. , zastoupenému Mgr. Radkem Vondráčkem, advokátem, se sídlem v Kroměříži, Masarykovo náměstí 128/3, PSČ 767 01, o zaplacení 1.500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 437/2011, o dovolání žalobců a)–c) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 10. 2018, č. j. 8 Cmo 5/2018-443, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 4. 11. 2011 se původní žalobce domáhal po žalovaném (po částečném zpětvzetí žaloby) zaplacení 1.500.000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu vrácení zaplacené části ceny za převod podílu ve společnosti M. s. s. r. o. (na základě smlouvy ze dne 29. 1. 2008) poté, kdy žalovaný (pro prodlení původního žalobce se zaplacením zbývající části ceny) odstoupil (dne 10. 6. 2011) od smlouvy o převodu podílu.
[2] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 10. 2017, č. j. 19 Cm 437/2011-412, zamítl žalobu (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Jde přitom o pátý rozsudek soudu prvního stupně, když předchozí čtyři rozsudky vždy zrušil Vrchní soud v Olomouci.
[3] Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem v pořadí pátý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[4] Ve lhůtě pro podání dovolání proti tomuto (v pořadí pátému) rozhodnutí odvolacího soudu (dne 10. 12. 2018) původní žalobce zemřel.
[5] Na návrh dědiců původního žalobce po skončení dědického řízení následně Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 5. 12. 2022, č. j. 19 Cm 437/2011-469, že v řízení bude (na místě žalobce) pokračováno s nimi [jako se žalobci a), b) a c)].
[6] Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci [s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2729/2010, uveřejněný pod číslem 47/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek] dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[7] Nejvyšší soud sice považuje za problematický předchozí postup odvolacího soudu, který čtyřikrát (sic!) zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, nicméně jde-li o jeho páté rozhodnutí ve věci samé, odpovídá dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, na němž spočívá napadený rozsudek a podle něhož je třeba výkon práva původního žalobce (spočívající ve vymáhání zaplacené části ceny za převod podílu) považovat za nepoctivý, ustálené judikatuře Nejvyššího soudu přijaté k výkladu §265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“).
[8] Z té se (mimo jiné) podává, že:
1) Korektiv zásadami poctivého obchodního styku je poslední možností ( ultima ratio ), jak – ve výjimečných případech – zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým. Ustanovení §265 obch. zák. je třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1866/2016).
2) Účastník obchodněprávního vztahu nesmí překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku při prosazování svých zájmů, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona, vznikla (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003, či ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 487/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 731/2004).
3) Oproti dobrým mravům dovolují zásady poctivého obchodního styku vzít v úvahu zvláštnosti profesionálních vztahů podnikatelského prostředí a jeho specifické etiky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007).
4) Při posuzování, zda je právo vykonáváno v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, je třeba přihlédnout ke všem okolnostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006).
[9] K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v řadě dalších rozhodnutí, mimo jiné v rozsudku ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4428/2009, ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010 (uveřejněném pod číslem 104/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v rozsudku ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1866/2016, ze dne 23. 8. 2018, sen. zn. 29 ICdo 64/2016, či v usnesení ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 2564/2017, a ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 27 Cdo 3050/2022. Obdobně srov. k zákazu zneužití práva i nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, či ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2842/10.
[10] Odvolací soud – v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího (a Ústavního) soudu přijatou k výkladu korektivů zásad poctivého obchodního styku a zákazu zneužití práva – přihlédl ke všem relevantním okolnostem projednávané věci, jež byly v řízení zjištěny, vysvětlil, jak tyto okolnosti hodnotí a proč jej vedly k závěru o nepoctivosti původního žalobce.
[11] Jeho závěrům, podle kterých by bylo s ohledem na zjištěné okolnosti, spočívající především v chování původního žalobce v období, kdy již věděl, že zbývající část ceny za převod podílu nezaplatí, a kdy mohl očekávat, že žalovaný pravděpodobně od uzavřené smlouvy (pro porušení této povinnosti) odstoupí, odporovalo zásadám poctivého obchodního styku přiznat původnímu žalobci jím požadovanou pohledávku, nelze z pohledu ustálených judikatorních závěrů ničeho vytknout.
[12] Poukaz dovolatelů na údajnou pasivitu žalovaného (s tím, že mohl a měl pohledávky společnosti za původním žalobcem vymáhat) nemůže na hodnocení přijatém odvolacím soudem ničeho změnit (ani případná pasivita žalovaného při ochraně jeho práv, popř. práv společnosti, by nemohla vést k odlišnému hodnocení jednání původního žalobce).
[13] Brojí-li dovolatelé proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud podotýká, že v tomto směru neotevírají (způsobem předvídaným ustanovením §237 o. s. ř.) žádnou otázku procesního práva, ani k takové otázce nevymezují některý z předpokladů přípustnosti dovolání.
[14] Přesto Nejvyšší soud podotýká, že odvolací soud postupoval při hodnocení důkazů v souladu s ustanoveními §132 a násl. o. s. ř., jakož i ustálenou judikaturou přijatou k jejich výkladu (za všechna rozhodnutí srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1751/97, a ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2286/2010).
[15] Odvolací soud provedené důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Provedené důkazy pak hodnotil jak z pohledu závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, tak i z pohledu pravdivosti (věrohodnosti). Žádné důkazy nepominul, odůvodnil, proč některé důkazy neprovedl, a pečlivě, srozumitelně a podrobně vyložil, ze kterých provedených důkazů vycházel a proč (na základě jakých úvah) z nich dovodil skutkový závěr o tom, že dovolatel souhlasil s převodem podílu.
[16] Dovolatelé ve skutečnosti prostřednictvím dovolání brojí proti samotnému hodnocení důkazů, majíce za to, že odvolací soud měl na jeho základě přijmout odlišné skutkové závěry. Jestliže odvolací soud respektoval pravidla hodnocení důkazů, nepřísluší Nejvyššímu soudu posuzovat správnost skutkových závěrů. Samo hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, totiž nelze, s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů, dovoláním napadnout (srov. za všechna rozhodnutí např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, a ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, či – mutatis mutandis – nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
[17] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 2. 2024
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu