ECLI:CZ:NS:2024:27.CDO.2024.2023.1
sp. zn. 27 Cdo 2024/2023-440
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudkyně JUDr. Lenky Broučkové a soudce JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce Václava Minxe , narozeného 25. 4. 1966, se sídlem ve Zhoři, č. p. 8, PSČ 588 26, identifikační číslo osoby 10120785, zastoupeného Mgr. Janem Valihrachem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Žižkova 1934/12, PSČ 586 01, proti žalovanému Viktoru Bodnárovi , narozenému 11. 4. 1972, bytem v Brtnici, 5. května 349, PSČ 588 32, zastoupenému Mgr. Hanou Maškovou, LL.M., advokátkou, se sídlem v Jihlavě, Žižkova 1696/15, PSČ 586 01, o zaplacení 909.737,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 94/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2023, č. j 5 Cmo 19/2023-388, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 11. 2022, č. j. 50 Cm 94/2021-350, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 909.737,80 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 710.930,80 Kč od 16. 10. 2011 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[2] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil výrok I. soudu prvního stupně v části, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 445.723,07 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 710.930,80 Kč za dobu od 16. 11. 2011 do 9. 3. 2023 (první výrok), v části výroku I.,
v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 10.753,23 Kč a úrok z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 710.930,80 Kč za dobu od 16. 10. 2011 do 15. 11. 2011, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (druhý výrok), a ve zbylé části napadeného výroku I., tj. ohledně nároku žalobce na zaplacení 453.261,50 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 710.930,80 Kč za dobu od 10. 3. 2023 do zaplacení, a ve výroku II. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (třetí výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[4] Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k řešení otázku, zda pohledávka věřitele musí být reálně nevymahatelná, aby bylo založeno ručení člena statutárního orgánu právnické osoby dle §159 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Dovolatel má za to, že v řízení před soudy nižších stupňů prokázal, že společnost C.ICE a. s. (dříve „ BECC&CO a. s.“), identifikační číslo osoby 26840502, vlastní majetek nezanedbatelné (vysoké) hodnoty, který však nebyl v exekučním řízení zpeněžen „pouze z důvodu neochoty a liknavosti žalobcem zvoleného soudního exekutora“; podmínky nezbytné pro vznik ručení člena statutárního orgánu tak nebyly splněny.
[5] Dovolatel však zjevně přehlíží, že při formulaci výše uvedené otázky vychází z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu věci. Odvolací soud totiž – oproti mínění dovolatele – uzavřel, že pověřenému soudnímu exekutorovi se po podrobném a rozsáhlém šetření nepodařilo dohledat žádnou hotovost či reálně zpeněžitelný majetek společnosti C.ICE a. s., jež by mohl být použit na uhrazení pohledávky žalobce.
[6] Dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod, a skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014,
a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Z řečeného pak plyne, že při posuzování přípustnosti i důvodnosti dovolání Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
[7] Dovolatel, odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4869/2010, dále namítá, že skutkový stav, jak jej zjistil odvolací soud, resp. soud prvního stupně, je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, čímž se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[8] Dovolatel však svou argumentací ve skutečnosti brojí proti samotnému hodnocení důkazů, maje za to, že odvolací soud měl na jeho základě přijmout odlišné skutkové závěry (totiž že společnost C.ICE a. s. disponuje majetkem vysoké hodnoty). Hodnocení důkazů však nelze, s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů, dovoláním napadnout (srov. za všechna rozhodnutí např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, a ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, či – mutatis mutandis – nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
[9] O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002,
sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 2. 2024
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu