ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.134.2024.1
sp. zn. 28 Cdo 134/2024-713
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce V. H. , zastoupeného JUDr. Markem Hlaváčem, advokátem se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 285/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 14. 9. 2023, č. j. 23 Co 107/2023-684, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 17.424,- Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Marka Hlaváče, advokáta se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Pardubicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 12. 2022, č. j. 10 C 285/2021-631, zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), a to ohledně pozemku par. č. XY o výměře 99 m 2 tak, jak je vymezen v geometrickém plánu č. 2704-001029/2022, PGP 1472/2022-606 vyhotovitele AGS, spol. s.r.o. (výrok I.). Dále nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v obci a katastrálním území XY, za podmínek blíže specifikovaných v uvedeném výroku (výrok II.) a konstatoval, že převodem pozemků specifikovaných ve výroku II. dojde k uspokojení restitučního nároku žalobce ve výši 1.448.998, - Kč (výrok III.). Rozhodl rovněž o nákladech řízení státu (výrok IV.) a o povinnosti žalované zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů řízení částku 178.013, - Kč (V.).
2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 14. 9. 2023, č. j. 23 Co 107/2023-684, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II., III. a V. potvrdil (výrok I.) a výrok IV. změnil tak, že žalovaná je povinna nahradit České republice – Okresnímu soudu v Pardubicích náklady řízení ve výši 7.162,- Kč (výrok II.). Rovněž rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 37.835,49 Kč (výrok III.).
3. Rozhodnutí odvolacího soudu, jenž aproboval skutkové a právní konkluze soudu prvního stupně, je odůvodněno závěrem, že žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhá se převedení náhradních pozemků (pozemku parc. č. XY a parc. č. XY, oba v katastrálním území a obci XY) za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Protože odvolací soud shledal dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobci liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení žalobce z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku žalobce žalovanou, vyhověl požadavku uspokojit restituční nárok žalobce mimo zákonem předpokládaný postup a nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu těch žalobou vymezených pozemků, u nichž nekonstatoval překážku jejich převoditelnosti na oprávněnou osobu (překážka byla konstatována pouze u pozemku parc. č. XY vedeného taktéž v katastrálním území XY, ohledně kterého vzal žalobce svůj nárok v řízení před soudem prvního stupně zpět). Pokud jde o výši restitučního nároku, dovodil, že nevydané pozemky je třeba ocenit – vzdor stanovisku žalované – jako stavební, jelikož k pozemkům existovala ke dni jejich odnětí státem územně plánovací dokumentace (v přítomné věci tzv. severní regulační plán), která tyto pozemky určovala k zastavění, k němuž později skutečně došlo. Nevydané pozemky pak dle znaleckého posudku doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., svou hodnotou několikanásobně převyšují hodnotu žalobcem vybraných náhradních pozemků.
4. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též ,,dovolatelka“) dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K přezkumu tak předložila otázku posouzení existence a platnosti územní plánovací dokumentace (tzv. severního regulačního plánu), na základě které byly oceňovány odňaté pozemky. V této souvislosti dovolatelka pak odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1754/2016, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016 (označená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). V návaznosti na to dovolatelka namítla, že pozemky nelze posoudit jako stavební, a proto restituční nároky žalobce nepokryjí cenu převáděných náhradních pozemků. Dovolatelka současně uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř). Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu změnil tak, že žalobu zamítne.
5. Žalobce ve svém vyjádření označil dovolání žalované za nepřípustné, přičemž poukázal na několik rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1716/22, či usnesení ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1253/20, zmíněná usnesení, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) a Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 11. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2984/2022 či rozsudek ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019), s nimiž je dle jeho názoru napadený rozsudek zcela v souladu. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl jako nepřípustné, popřípadě zamítl jako nedůvodné.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalované není pro jí vymezenou právní otázku ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
9. Podstatou dovolací argumentace žalované je nesouhlas s tím, že odvolací soud posuzoval a oceňoval (v návaznosti na znalecký posudek doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc.) pozemky, které byly žalobci v minulosti odňaté, jako stavební, a to na základě tzv. severního regulačního plánu. Žalovaná tvrdí, že pozemky zahrnuté do tohoto regulačního plánu nebyly určeny k zastavění, neboť tento nebyl schválen regulační komisí, a nebyl potvrzen Ministerstvem veřejných prací, a proto je nebylo možno ohodnocovat jako pozemky stavební. Proto dle názoru dovolatelky nelze převést na žalobce požadované náhradní pozemky, neboť restituční nárok žalobce je podstatně nižší a byl již vyčerpán (dřívějším převodem jiných pozemků). Dle názoru dovolatelky podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (odkazované v dovolání) přitom nepostačuje, aby se podle určité územně plánovací dokumentace postupovalo, ale aby tato dokumentace byla rovněž existující, a aby byla schválená. Tento tzv. severní regulační plán však podle žalované nejenže nenabyl platnosti, ale ani existence a zůstal proto pouze v rovině návrhu jako nepodepsané správní rozhodnutí.
10. V souvislosti s argumentací, kterou žalovaná v projednávané právní věci předkládá, týkající se posouzení charakteru odňatých pozemků v době jejich přechodu na stát, potažmo na ni navazující otázku určení výše restitučního nároku žalobce, je nutné poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (jíž korespondují i rozhodnutí soudů nižších stupňů). V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán – pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srovnej např. usnesení ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3267/2022, usnesení ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1444/2019, usnesení ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020 či rozsudek ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota, ke dni odnětí státem. Pokud byly sice odnímané pozemky, byť formálně, vedeny jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny, popřípadě dále využity, jako pozemky stavebního charakteru, je na místě oprávněnému subjektu poskytnout náhradu ve výši odpovídající pozemkům stavebním (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1754/2016 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016 a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015 ).
11. Jestliže byly tedy pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době jejich převodu na stát existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (k tomu srovnej např. rozsudky ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3080/2022, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019).
12. Nejvyšší soud připomíná, že již dříve v řadě právních věcí aproboval flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3403/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3400/2020), přičemž judikatura poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, pouze příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést (k tomu srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2776/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1007/2020).
13. V projednávané věci závěr o stavebním charakteru některých odňatých pozemků učinily oba soudy nižších stupňů na základě konkrétních skutkových zjištění, dle kterých existovala územně plánovací dokumentace dopadající na původní pozemky – konkrétně návrh přehledného regulačního a zastavovacího plánu pro část území Prahy XI (Malešice) s přilehlými částmi území Prahy IX (Hloubětín), Prahy XI (Hrdlořezy), Prahy XIII (Strašnice), mezi státními silnicemi českobrodskou a černokosteleckou (tzv. severní regulační plán), a návrh přehledného regulačního a zastavovacího plánu pro část území Prahy XIII (Strašnice, Hostivař, Záběhlice) mezi státní silnicí černokosteleckou a tělesem státní dráhy, s přilehlými částmi Praha XI (Malešice a Štěrbohol) (tzv. jižní regulační plán). Ačkoliv tzv. severní regulační plán nebyl dle skutkových zjištění soudu prvního stupně, která převzal také odvolací soud, potvrzen Ministerstvem veřejných prací (což dovolatelka namítá v dovolání), jiná (v době odnětí původních pozemků platná) územně plánovací dokumentace není Institutem plánování a rozvoje hl. m. Prahy evidována, a z provedeného dokazování měl soud prvního stupně za prokázané, že výstavba (i podle tohoto) regulačního a zastavovacího plánu fakticky probíhala.
14. K polemice dovolatelky stran platnosti tzv. „severního regulačního plánu“ se tak nejprve sluší uvést, že se jedná o otázku skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů a jíž nelze dovoláním účinně zpochybnit (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí (zejména soudu prvního stupně) je zjevné, že se platností územně plánovací dokumentace (včetně regulačních plánů) soudy nižších stupňů řádně zabývaly. Dospěl-li tak odvolací soud k závěru, že odňaté pozemky mají stavební charakter, přičemž toto hodnocení založil nejenom na konkluzi o existenci platného severního regulačního plánu, nýbrž tento odvodil i z jiných skutkových zjištění – např. zápisu sepsaného stavební komisí dne 19. 6. 1950, návrhu na schválení programu výstavby pro podrobný územní plán Malešického města ze dne 24. 6. 1958, územního rozhodnutí o vyvlastnění pozemku ze dne 22. 1. 1969 (viz bod 20. rozsudku odvolacího soudu), pak nelze posouzení povahy nevydaných pozemků nic vytknout a prezentovaný náhled se nepříčí požadavku ekvivalence mezi původními nevydanými a náhradními pozemky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018). Z tohoto důvodu lze přitakat i názoru odvolacího soudu, že na závěr o stavebním charakteru pozemků dotčených severním regulačním plánem nemohly mít žádný vliv žalovanou nově předložené důkazní prostředky, jimiž měla žalovaná v úmyslu prokázat toliko (opět) své tvrzení, že severní regulační plán byl neplatný.
15. K dovolatelkou tvrzenému odklonu od ní citovaných rozhodnutí dovolacího soudu konstatuje, že závěr dle něhož by odňaté pozemky bylo možno ocenit jako pozemky stavební jedině na základě platné územně plánovací dokumentace, byl překonán pozdější judikaturou Nejvyššího soudu, dle které jak již bylo uvedeno výše v řadě případů přijal flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy posuzují každý jednotlivý případ dle jeho kontextu a zohledňují různé relevantní okolnosti a nelpí pouze na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015 , nebo ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016 , a rozhodnutí v něm odkazovaná). Ostatně tento názor se však nepodává ani z rozhodnutí odkazovaných dovolatelkou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1754/2016 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016 ).
16. Ke stejným závěrům o stavebním charakteru pozemků dotčených tzv. „severním regulačním plánem“ dospěl ostatně Nejvyšší soud za obdobných skutkových i právních poměrů i v dalších projednávaných sporech žalobce a dalších oprávněných osob, jejichž restituční nárok je založen na tomtéž rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání původních pozemků [srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, a ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3080/2021 (ústavní stížnost proti němu směřující Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodnou usnesením ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1716/22), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4091/2019, a ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3267/2022].
17. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky o tom, že vydáním předmětných pozemků bude restituční nárok žalobce přečerpán, neboť výtka o přečerpání nároku žalobce má svůj původ v nesprávně stanovené výši restitučního nároku žalovanou odvíjející se od mylného stanoviska žalované o charakteru původních pozemků v okamžiku jejich odnětí státem (viz výklad výše). Dospěly-li soudy nižších stupňů k závěru, že celkový restituční nárok žalobce byl vyčíslen částkou 9.596.740,- Kč, což představuje jeho čtvrtinový podíl na restitučním nároku původní oprávněné osoby, přičemž do současné doby byl restituční nárok žalobce uspokojen ve výši 4.918.419,73 Kč, pak ani převedením náhradních pozemků, jejichž hodnota v součtu činí 1.448.998,- Kč, do vlastnictví žalobce, není jeho restituční nárok vyčerpán [k tomu srovnej obdobně situaci řešenou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 100/2020 (ústavní stížnost proti němu směřující Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodnou usnesením ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1253/20), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1444/2019]. Nelze rovněž přehlédnout, že dovolatelka ani v souvislosti s námitkou o přečerpání restitučního nároku neklade žádnou kvalifikovanou otázku hmotného ani procesního práva, jejímž prostřednictvím lze usuzovat na přípustnost dovolání. Toliko opětovně rozporuje skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, jímž je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (opět viz výše).
18. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1, část věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalovaná povinna žalobci tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 17.424,- Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 14.100,- Kč (z tarifní hodnoty 1.448.998,- Kč) - §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 6. a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč - §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 3.024,- Kč.
20. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobce, který je advokátem (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 1. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu