ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.1749.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 1749/2023-542
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce R. B. , zastoupeného Mgr. Dominikou Havelkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Běchovická 701/26, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , IČO 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/18, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 4.866.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 219/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2022, č. j. 36 Co 314/2022-493, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 7. 6. 2022, č. j. 19 C 219/2020-452, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 166.500 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 4.866.500 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Žalobce se domáhal finančního odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem v řízení vedeném před Okresním soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 49/2014, v němž žalobce vystupoval jako obžalovaný ze spáchání trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku a pletich při veřejné soutěži a dražbě. Ve výsledku byl žalobce obžaloby zproštěn. V řízení před obvodním soudem tvrdil, že v důsledku nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání došlo k zásahům do ochrany jeho dobrého jména, byly mu způsobeny duševní útrapy, poškozeno zdraví a byl přepaden, přičemž za tuto nemajetkovou újmu požadoval 5.000.000 Kč. Dále dovozoval nepřiměřenou délku trestního řízení trvajícího 6 let a 6 měsíců, za niž žádal odškodnění v celkové částce 99.000 Kč, kterou však žalovaná po podání žaloby do výše 66.000 Kč odškodnila, což v řečeném rozsahu mělo za následek částečné zpětvzetí žaloby. Obvodní soud přiznal žalobci 150.000 Kč za zásahy do osobní sféry, částku stanovil při zohlednění specifických okolností kauzy především na základě vícero srovnávacích případů. Co se týče satisfakce za nepřiměřenou délku řízení, obvodní soud dospěl k závěru o adekvátnosti částky 82.500 Kč (15.000 Kč ročně, resp. za první 2 roky ve výši poloviční), a z předestřeného důvodu tak žalobci přiznal 16.500 Kč nad rámec částky žalovanou již uhrazené. Při stanovení výše odškodnění obvodní soud využil především kritérií dle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Co do zbytku nároku žádaného žalobou pak obvodní soud žalobu zamítl.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 11. 2022, č. j. 36 Co 314/2022-493, k odvolání obou účastníků potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku II., potvrdil a částečně změnil jej ve výroku III. (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením soudu prvního stupně, přičemž nepřisvědčil žádné z odvolacích námitek žalobce. Rozhodnutí v zamítavém výroku II. o věci samé proto potvrdil a změnil jej pouze v nákladovém výroku III., neboť shledal oprávněnou námitku žalované o chybně vymezené výši zaplaceného soudního poplatku.
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce dovolání, maje je za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přičemž dané rozhodnutí napadá v plném rozsahu vyjma výroků o náhradě nákladů řízení. Nesprávné právní posouzení spatřuje v nepromítnutí skutečnosti, že v průběhu trestního řízení došlo k nezákonnému jednání orgánů činných v trestním řízení, konkrétně nepřípustnému ovlivňování znaleckého ústavu do zvýšení kompenzace, a to i přesto, že soudy nižších stupňů shodně konstatovaly, že k této skutečnosti došlo. Nadto se domnívá, že měl být nesprávný postup orgánů činných v trestním řízení zohledněn pro oba nároky na zadostiučinění zvlášť. Napadené rozhodnutí přitom považuje za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně s jeho rozsudkem ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3604/2014, jakož i se sjednocujícím stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. I přes dovolatelem předpokládaný rozpor s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu vnímá současně danou námitku jako otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, přičemž se táže, jak mají soudy v naznačených situacích správně postupovat.
4. Dovolatel se dále domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na dovolacím soudem vyřešené otázce, která by měla být posouzena jinak, neboť měl odvolací soud nesprávně určit výši náhrad nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím. Byť je toho názoru, že rozsudek městského soudu v dané otázce není v přímém rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, vyzdvihuje, že současný stav rozhodování soudů ve věcech přiznání náhrady nemajetkové újmy nedostatečně odráží závažnost zásahů státu do osobní sféry poškozeného (náhrada je poskytována toliko v symbolické výši) a nereflektuje požadavky plynoucí z ústavního pořádku. Akcentuje přitom, že soudy mechanicky rozhodují na základě již judikovaných případů, avšak upozaďují konkrétní okolnosti posuzované kauzy.
5. Z nastíněných důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v plném rozsahu zrušil a vrátil věc Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, případně aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. a věc vrátil k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 2.
6. K dovolání se vyjádřila žalovaná, jež navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto, a aby byla žalobci uložena povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení.
7. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
8. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
9. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání žalobce není přípustné.
11. K námitce dovolatele stran nepromítnutí nezákonného postupu orgánů činných v trestním řízení do zvýšení kompenzace Nejvyšší soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3604/2014, na nějž upozorňuje též dovolatel a ve kterém je uvedeno, že domáhá-li se poškozený zároveň nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, a z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (§13 odst. 1, věta druhá a třetí, OdpŠk), není u druhého uvedeného nároku namístě vycházet z předpokladu vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného [viz §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009], neboť tato skutečnost bude zohledněna v posouzení prvního z uvedených nároků. Pokud již dříve došlo k odškodnění újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání, u kterého bylo v rámci stanovení přiměřeného zadostiučinění zohledněno kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného v tom, že šlo o trestní stíhání, a z toho důvodu došlo ke zvýšení základní částky odškodnění, je třeba tuto skutečnost ve stejném rozsahu zohlednit i při stanovení přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, aby nedocházelo ke dvojímu odškodnění téhož.
12. Dovolatelova námitka se míjí s právním posouzením odvolacího soudu, jenž v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu promítl zmíněný postup do výše přiznaného zadostiučinění. Úvahy ohledně této otázky ostatně vedl již obvodní soud v bodě 33 rozsudku, v němž zdůraznil, že jde o skutečnost natolik významnou a odlišující věc od srovnávaných případů (v nichž byla povětšinou přiznána satisfakce výrazně nižší), že odůvodňuje přiznání vyšší částky finančního zadostiučinění za trestní stíhání jako takové. Odvolací soud pak na zmíněné zdůvodnění v plném rozsahu odkázal, konkrétně tak učinil v bodě 25 napadeného rozsudku. Zohlednění řečené skutečnosti v rámci tohoto nároku přitom Nejvyšší soud považuje za správné, neboť jak zdůrazňují nejen soudy nižších stupňů, ale i samotný dovolatel, popsané nezákonné jednání prokazatelně hrálo roli především v začátku trestního řízení, kdy ovlivnilo vyšetřování a vedlo k podání obžaloby a následnému projednávání věci před soudem. Újma žalobce způsobená nezákonným rozhodnutím tímto byla dozajista umocněna, a je proto namístě zvýšit kompenzaci tak, jak to učinily soudy nižších stupňů. Co se týče promítnutí do druhého z nároků, není zde možné spatřovat jiný kvalitativní dopad předmětného nepřípustného ovlivňování (na tomto místě je pak zapotřebí připomenout, že přiměřené zadostiučinění za nestandardní délku trestního řízení bylo oproti tomu zvýšeno pro povahu posuzovaného řízení o 30 %, viz bod 22 odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně). Lze proto uzavřít, že se odvolací soud nepatřičnými zásahy při vypracovávání znaleckého posudku náležitě zabýval a jednoznačně je zahrnul do výše kompenzace za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání. Rozhodl správně také s ohledem na zákaz dvojího odškodnění téhož, když výslovně tento nezákonný postup zohlednil pouze u jednoho z nároků, což učinil zcela v souladu se závěry shora uváděného rozhodnutí dovolacího soudu.
13. Přípustnost dovolání potom nezakládá ani otázka dovolatelem považovaná za dosud neřešenou. Z hlediska obsahového jde o otázku, která se fakticky kryje s otázkou první, dovolatel pouze odlišně vymezil důvod její přípustnosti a formuloval ji abstraktněji. Není přitom možné, aby Nejvyšší soud podával výklad otázky, jak má být úmyslná manipulace s důkazy zohledněna, a to jak v teoretické rovině, tak v hypotetických skutkových variantách, nýbrž je toliko nezbytné, aby tento problém vyřešil pro účely posuzované kauzy (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 306/2021, ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017). Řečené přitom již učinil v předcházejících bodech předmětného usnesení, v nichž vysvětlil, proč způsob zohlednění dané skutečnosti soudy nižších stupňů považuje za adekvátní, a proto na ně v dalším odkazuje.
14. Dovolání není přípustné rovněž v otázce stanovení výše zadostiučinění srovnáním projednávané věci s jinými obdobnými případy, která měla být dle dovolatele posouzena jinak. Z judikatury Ústavního soudu se podává, že žádné dva případy odehrávající se v reálném světě nemohou být totožné a šlo by mezi nimi teoreticky najít takřka nekonečné množství odlišností. Srovnávací přístup je však možné považovat za racionální metodu pro stanovení náhrady za újmu. Nelze se pouze s odkazem na jedinečnost každého případu automaticky uchylovat k použití kritéria „obecného vnímání spravedlnosti“, protože takové vnímání je z definice subjektivní, a docházelo by poté k nedůvodným rozdílům v odškodňovací praxi a porušení zásady rovnosti před zákonem (srov. zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2023, sp. zn. II. ÚS 1797/22, bod 13, a ze dne 13. 6. 2023, sp. zn. II. ÚS 3589/22, či ze dne 18. 7. 2023, sp. zn. I. ÚS 800/23, bod 30). Z vylíčeného tedy jasně plyne, že srovnávací přístup není rozporný s ústavními předpisy, jak snad naznačuje dovolatel, naopak se jedná o postup legitimní. Nejvyšší soud pro úplnost znovu, v reakci na dovolatelovy námitky stran této otázky, poznamenává, že soudy nižších stupňů zohlednily v posuzované věci její individuální okolnosti, a to včetně nestandardního průběhu řízení. Výsledná výše odškodnění je v souladu s odůvodněním rozhodnutí obou soudů, z nichž se podává, že ji nelze považovat za nahodilou či symbolickou, jak namítal dovolatel. Vzhledem k právě uvedenému tak nemůže být dovolání v této otázce přípustné, neboť dovolatelem předpokládaný stav, a to jak co se týče nezohlednění podstatných okolností, tak nesouladu s ústavními předpisy, ve skutečnosti ve věci nenastal.
15. Z výše vylíčeného je zřejmé, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto na základě §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž dovolání žalobce bylo odmítnuto a k nákladům žalované, která podala vyjádření k dovolání, aniž byla zastoupena zástupcem podle §137 odst. 2 o. s. ř., patří v souladu s §151 odst. 3 o. s. ř. paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč (§1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 1. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu