ECLI:CZ:US:2023:1.US.800.23.1
sp. zn. I. ÚS 800/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele B. T., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Markem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2022 č. j. 30 Cdo 2473/2022-264, výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2022 č. j. 25 Co 71/2022-231 (ve znění opravného usnesení ze dne 4. srpna 2022 č. j. 25 Co 71/2022-250) a výroku III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. prosince 2021 č. j. 26 C 23/2019-189, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky ve výši 4 278 670,78 Kč s příslušenstvím a 11 813,04 EUR s příslušenstvím z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy, jež mu měly být způsobeny nezákonným trestním stíháním pro podezření ze spáchání trestného činu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 trestního zákoníku, které bylo vedeno u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 49 T 1/2016, a v jehož závěru byl stěžovatel pravomocně zproštěn obžaloby. Uvedené částky zahrnovaly náhradu nákladů vynaložených na stěžovatelovu obhajobu ve výši 135 170,78 Kč, náklady na jeho obhajobu advokátem se sídlem ve Spolkové republice Německo ve výši 3 113,04 EUR, ušlou mzdu ve výši 8 700 EUR, náhradu nájemného za pronajatý byt, který stěžovatel nemohl po dobu své vazby užívat, ve výši 54 000 Kč, náhradu nemajetkové újmy způsobné pobytem ve vazbě ve výši 89 500 Kč a náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním ve výši 4 000 000 Kč. Poté, co stěžovatel obdržel od vedlejší účastnice částku 38 599 Kč připadající na náhradu nákladů jeho obhajoby, o tuto částku svůj žalobní požadavek omezil.
3. Vedlejší účastnice stěžovateli uhradila náklady právního zastoupení ve výši 206 437,10 Kč včetně DPH, jde-li však o požadovaný nárok stěžovatele na zaplacení zahraničního obhájce, tento pro neúčelnost neuznala. Za důvodné nepovažovala ani nároky stěžovatele na náhradu škody, týkající se náhrady nájemného, jakož i ušlé mzdy. Nesouhlasila rovněž s nárokem stěžovatele na nemajetkovou újmu ve výši 4 000 000 Kč za nezákonné trestní stíhání, neboť stěžovateli se omluvila a konstatovala porušení jeho práva. K náhradě nemajetkové újmy způsobené pobytem ve vazbě vedlejší účastnice proplatila stěžovateli částku 179 000 Kč, tj. v sazbě 1 000 Kč za jeden den.
4. V záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") zastavil řízení vedené o částce 38 599 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 60 000 Kč s příslušenstvím připadající na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným trestním stíháním, a dále částku 8 700 EUR s příslušenstvím, jež odpovídala jeho požadavku na náhradu ušlé mzdy (výrok II.), dále zamítl žalobu co do zbývajících částek 4 180 071,70 Kč a 3 113 EUR s příslušenstvím (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
5. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé potvrdil (výrok I.) a ve vyhovujícím výroku o věci samé co do částky 8 700 EUR s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a v této části věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.).
6. Obě tato rozhodnutí - rozsudek obvodního soudu ve výroku III. a rozsudek městského soudu ve výroku I., napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud s ohledem na skutečnost, že rozhodnutí soudu prvního stupně v dovolacím řízení přezkoumávat nelze [srov. §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští], dovolací řízení o této části podaného dovolání podle §243b a §104 odst. 1 věty první o. s. ř., zastavil.
7. V části, ve které stěžovatel brojil proti rozsudku městského soudu, Nejvyšší soud podané dovolání podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podané dovolání nesplňuje náležitosti v části, kterou je napaden rozsudek městského soudu ve vztahu k částce 89 500 Kč připadající na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou stěžovateli vazbou, neboť stěžovatel neuvedl žádný dovolací důvod, v rámci kterého by uvedl právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyložil by, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení (§241a odst. 2 o. s. ř.). Požadavkům formulovaným v §241a odst. 2 o. s. ř., podle Nejvyššího soudu nevyhovuje podané dovolání ani ve vztahu k nárokům na náhradu nákladů vynaložených na obhajobu ve výši 96 571,78 Kč a 3 113,04 EUR a na náhradu nájemného ve výši 54 000 Kč. V případě zbývajícího nároku na náhradu nemajetkové újmy, kterou stěžovatel utrpěl v důsledku nezákonného trestního stíhání, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podané dovolání požadavkům uvedeným v §241a odst. 2 o. s. ř., vyhovělo, avšak městský soud se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Navíc v případě náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, je stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího.
II.
Argumentace stěžovatele
8. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že částka 60 000 Kč za téměř tříleté trestní stíhání za zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 trestního zákoníku, za který byl ohrožen trestem odnětí svobody v rozmezí 8 až 15 let (což lze také spočítat jako 1 714 Kč za jeden měsíc trestního stíhání, a 55 Kč za jeden den trestního stíhání) je symbolická a s ohledem na okolnosti jeho případu by mu měla být přiznána částka podstatně vyšší. Vzhledem k výši přiznané částky měl soud své rozhodnutí řádné odůvodnit, neučinil-li tak porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces. Nepřiznáním vyšší částky porušil soud i stěžovatelovo vlastnické právo.
9. Stěžovatel dále namítá, že obvodní soud nebyl oprávněn posuzovat jeho nárok na náhradu právního zastoupení za úkony, které vedlejší účastnice uznala, a nebyly tedy předmětem sporu. Konkrétně jde o poradu s klientem ze dne 3. 3. 2015 a prostudování spisu při skončení vyšetřování dne 7. 12. 2015. Tyto úkony byly podle stěžovatele účtovány po právu. Stěžovatel dále namítá, že soudy neuznaly další část úkonů za účelné, aniž by však dostatečně vysvětlily, v čem shledaly jejich neúčelnost. Úkony, které soudy považovaly za neúčelné, byly další porady s klientem, studium spisu v průběhu přípravného řízení, porady s Dr. Waglerem ze Spolkové republiky Německo, žádost o přemístění klienta ze dne 15. 4. 2015 a složení kauce v České národní bance ze dne 13. 8. 2015.
10. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudů, že v jeho věci, kdy byl omezen na osobní svobodě 179 dnů v průběhu trestního stíhání pro závažnější trestný čin, je odpovídající částka 1 000 Kč za jeden den vazby. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy neuznaly jeho námitky týkající se narušení jeho rodinného života s poukazem na to, že se svou rodinou nesetrvává ve společné domácnosti v průběhu celého roku, neboť odešel do České republiky, kde dlouhodobě pobývá. K argumentaci obecných soudů poukazuje stěžovatel na to, že s rodinou je v pravidelném styku, a to v osobním styku je s ní přibližně jednou měsíčně, kdy jezdí na týden domů za rodinou a tam se jí plně věnuje, a jednak je s rodinou v každodenním styku prostřednictvím počítačové techniky.
11. Stěžovatel dále brojí proti zamítnutí jeho nároku na náhradu majetkové újmy za uhrazené nájemné bytu ve výši 54 000 Kč, který v důsledku vazby nemohl užívat. Městský soud ve shodě s obvodním soudem uzavřel, že zákonem stanovené podmínky pro úhradu takového nároku nejsou splněny. Stěžovatel namítá, že mohl jako případnou újmu vzniklou v souvislosti s pobytem ve vazbě pociťovat to, že pronajatý byt v době pobytu ve vazbě nemůže užívat, avšak měl v něm své věci, uvedené je však podle soudů součástí nemajetkové újmy oceňované paušální částkou za jeden den vazby, nikoliv skutečnou škodou z titulu zaplaceného nájemného.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu, ve vztahu k výroku I. rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen výrok III. rozsudku obvodního soudu o zamítnutí nároku stěžovatele na zaplacení částky ve výši 3 940 000 Kč, a ve vztahu k výroku III. rozsudku obvodního soudu v části, ve které byl zamítnut nárok stěžovatele na zaplacení částky ve výši 3 940 000 Kč, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je v této části přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
13. Ve vztahu ke zbývající části ústavní stížnosti, ve které stěžovatel brojí proti výroku I. rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen výrok III. rozsudku obvodního soudu o zamítnutí nároku stěžovatele na zaplacení částek ve výši 89 500 Kč, 96 571,78 Kč, 3 113,04 EUR a 54 000 Kč, a proti výroku III. rozsudku obvodního soudu v části, ve které byl zamítnut nárok stěžovatele na zaplacení částek 89 500 Kč, 96 571,78 Kč, 3 113,04 EUR a 54 000 Kč, je ústavní stížnost nepřípustná (viz sub 35).
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
15. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
16. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud poukazuje na to, že ve svých rozhodnutích [srov. např. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527)], vyslovil, že čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci. Tyto požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů. Jednotlivě ani ve svém celku zároveň nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu dotýkalo v samotné jeho podstatě, a fakticky by tak znemožňovalo jeho uplatnění. Jsou-li v konkrétním případě splněny předpoklady projednání návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající tomuto základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl.
17. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20).
18. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.), uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
19. Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Důvod dovolání (§241a odst. 3 o. s. ř.), se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Stěžovatel dále tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - musí konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Ve všech případech musí jít o řešení určité otázky hmotného či procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (§237 o. s. ř.).
20. Při vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), jde o výběr jedné ze situací uvedených v §237 o. s. ř., tedy že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že předestřená otázka v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje. Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, neodůvodní-li zároveň konkrétně, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, a z jakých důvodů. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Přípustnost dovolání lze podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu [srov. stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.), nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269) nebo nález ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2478/18 (N 23/98 SbNU 299)].
21. Nesplní-li dovolatel tuto svoji základní argumentační povinnost, Nejvyšší soud odmítne dovolání v daném bodě jako vadné, jelikož pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat (Nejvyšší soud je obsahovým vymezením a právní konstrukcí uplatněného dovolacího důvodu vázán). Nejvyšší soud se trváním na dodržení náležitostí dovolání nedopouští přepjatého formalismu, neboť jeho rolí není přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední (k tomu srov. obdobně např. usnesení ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. I. ÚS 1744/20, zejm. body 10 a 13). K zákonem vymezeným vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř., pak Nejvyšší soud může přihlédnout tehdy, je-li dovolání vyhodnoceno již jako přípustné (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20).
22. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu - k důvodům jeho rozhodnutí, stěžovatel v ústavní stížnosti žádnou ústavně právní argumentaci neuvádí a ani Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ve výše naznačeném směru vykazovalo nějaké nedostatky.
23. V posuzované věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podané dovolání v části, kterou je napadeno rozhodnutí městského soudu ve vztahu k částce 89 500 Kč připadající na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou stěžovateli vazbou, náležitosti nesplňuje, neboť ohledně tohoto nároku stěžovatel žádný dovolací důvod, v rámci kterého by uvedl právní posouzení věci, jež pokládá za nesprávné, a vyložil by, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.), v dovolání nevymezil, nýbrž pouze poukázal na některé skutkové okolnosti případu, pro které nadále trvá na odškodnění tohoto nároku v maximální možné výši. Požadavkům formulovaným v §241a odst. 2 o. s. ř., nevyhovuje podané dovolání ani ve vztahu k nárokům na náhradu nákladů vynaložených na obhajobu ve výši 96 571,78 Kč a 3 113,04 EUR a na náhradu nájemného ve výši 54 000 Kč. Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatel ve vztahu k nároku na náhradu nákladů vynaložených na svou obhajobu a náhradu nájemného v podaném dovolání vymezil různé právní otázky, aniž však ve vztahu ke každé z nich uvedl, kterou ze čtyř možných variant přípustnosti dovolání upravených v §237 o. s. ř., považuje za splněnou, když v souvislosti s uvedenými nároky v dovolání zformuloval nikoliv jednu, nýbrž několik různých otázek, a to aniž by specifikoval, ve vztahu k jaké z nich má být uvedený důvod přípustnosti dovolání naplněn, a v jakém směru stěžovatel považuje tuto konkrétní otázku za dosud "částečně" neřešenou.
24. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel v posuzované věci (v rozsahu vymezeném v bodě 23 tohoto usnesení) zákonným požadavkům upravujícím stanovený postup domáhání se práva u soudu nedostál, neboť ve svém dovolání řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, resp. důvod dovolání (§241a odst. 2 a 3). Jde přitom o zákonem stanovený, srozumitelný, legitimní, a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
25. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že v již opakovaně uvedeném stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, se uvádí, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
26. Jde-li o zbývající nárok na náhradu nemajetkové újmy, kterou stěžovatel utrpěl v důsledku nezákonného trestního stíhání, dospěl Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí k závěru, že podané dovolání požadavkům uvedeným v §241a odst. 2 o. s. ř., vyhovělo, proto se námitkami stěžovatele zabýval, avšak rozhodnutí městského soudu v této části shledal souladným s judikaturou Nejvyššího soudu.
27. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, z jakého důvodu považoval dovolání stěžovatele za vadné, resp. za nepřípustné. Ústavní soud konstatuje, že důvody, pro které Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, jsou v odůvodnění jeho rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
28. Jde-li o námitky stěžovatele ohledně jeho nároku na odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, Ústavní soud poukazuje na to, že ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že osoba, která byla povinna podrobit se úkonům orgánů činných v trestním řízení, musí mít záruku, že nespáchala-li trestnou činnost, dostane se jí odškodnění. Neexistovala-li by taková perspektiva, nebylo by možné trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v průběhu trestního stíhání snášet. Tato záruka musí být dána i v případě, že je pro poškozenou osobu výše újmy či příčinná souvislost problematicky prokazatelná (srov. nález ze dne 21. 6. 2021 sp. zn. II. ÚS 417/21, bod 23 odůvodnění). Již samotné trestní stíhání zásadním způsobem ovlivňuje osobní život stíhaného, zejména zasahuje do jeho cti a dobré pověsti, a to navzdory principu presumpce neviny. Zásah je o to citelnější, bylo-li trestní řízení poté skončeno zprošťujícím rozsudkem, protože skutek, z něhož byl stěžovatel obžalován, nebyl trestným činem [srov. nález ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2551/13 (N 71/73 SbNU 305), bod 20 odůvodnění in fine]. Byť tedy stát v zásadě odpovídá osobám, které trestně stíhal a vůči nimž trestní stíhání neskončilo odsuzujícím rozsudkem, nelze bez dalšího uzavřít, že by rovněž každou takovou osobu v jednotlivém případě musel zásadně odškodnit penězi. K odčinění určité míry nejistoty, frustrace a jiných negativ vnesených do života prostřednictvím trestního stíhaní, které probíhalo přiměřenou dobu v souladu s právními předpisy, zásadně postačují jiné než peněžní formy odškodnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. 30 Cdo 4525/2017, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2022 sp. zn. I. ÚS 1766/22).
29. Ústavní soud se k otázce odškodňování nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, která tvoří podstatu předložené ústavní stížnosti, již mnohokrát vyjádřil [srov. např. nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 2175/16 (N 45/88 SbNU 615)], usnesení ze dne 23. 8. 2022 sp. zn. II. ÚS 1198/22). Jeho přístup vychází z teze, že trestní stíhání (a to zejména trestní stíhání, které trvá po řadu let a je ukončené konstatováním, že se skutek nestal, nebo nebyl trestným činem) představuje velmi závažný zásah do právní sféry jednotlivce. Nárok na náhradu v případě nezákonně vedeného trestního stíhání přitom neplyne jen z čl. 36 odst. 3 Listiny, ale přímo z principů materiálního právního státu. Ústavní soud si však je současně vědom okolnosti, že určení spravedlivé výše zadostiučinění je velmi obtížné a že tyto těžkosti plynou již ze samotné podstaty věci, totiž z nutnosti přepočítávat nemajetkovou újmu na peníze. Zhodnocení intenzity újmy závisí na jedinečných okolnostech případu a vzpírá se jednoduchému "tabulkovému přístupu".
30. Na druhé straně je však nutno zajistit, aby i zadostiučinění za majetkovou újmu způsobenou státem bylo přiznáváno s respektem k principu rovnosti před zákonem a aby se jednotlivcům ve srovnatelných případech dostalo srovnatelné právní ochrany (srov. usnesení ze dne 23. 8. 2022 sp. zn. II. ÚS 1198/22). Toto srovnání přitom musí být provedeno důkladně a zejména přezkoumatelně tak, aby z něj bylo dostatečně patrno, které konkrétní okolnosti srovnávaných případů jsou podobné a ve kterých naopak soud shledává odlišnosti. Obecné soudy přitom ve svém postupu vycházejí z judikatury Nejvyššího soudu (zejména rozsudku ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011), která stanoví základní kritéria pro srovnávání případů a určování výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním.
31. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby posuzoval (ne)přiměřenost výše přiznaného zadostiučinění, nejde-li o případ extrémního vybočení ze zákonem stanovených kritérií. Úlohou Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy neústavně zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces a do práva na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím státního orgánu. Ústavněprávní přezkum se tak omezuje na posouzení otázek, zda obecné soudy zachovaly základní zásady spravedlivého procesu, podrobily nárok stěžovatele pečlivému přezkumu a svá rozhodnutí dostatečně (i) co do výše zadostiučinění řádně zdůvodnily (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení) a v tom rámci, zda vyšly z podmínek, resp. kritérií stanovených zákonem a případně rozvedených ustálenou judikaturou, a zda tato kritéria neaplikovaly nepřiměřeným (tj. extrémním) způsobem, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle v soudním rozhodování (srov. usnesení ze dne 9. 8. 2022 sp. zn. I. ÚS 1766/22, usnesení ze dne 6. 9. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1654/22).
32. Jde-li o nárok stěžovatele na přiznání peněžitého zadostiučinění, městský soud shodně s obvodním soudem dospěly k závěru, že odpovídající finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou stěžovateli nezákonným rozhodnutím, je částka 60 000 Kč, která zohledňuje veškeré zásahy do osobnostní sféry stěžovatele. Oba soudy shodně dovodily, že přiznaná částka odpovídá všem hlediskům pro posouzení náhrady vzniklé nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonným rozhodnutím, a odpovídá i výši přiznaného zadostiučinění ve srovnatelných případech, tedy v případech, které se v podstatných znacích shodují. S ohledem na uvedené považovaly oba soudy nárok stěžovatele na zaplacení dalšího peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím ve výši 3 940 000 Kč za neopodstatněný. Městský soud výstižně poukázal na to, že rozhodnutí obvodního soudu respektuje judikaturu Nejvyššího soudu i zásady v ní uvedené. Nejvyšší soud následně po přezkoumání napadeného rozhodnutí potvrdil, že městský soud v předmětné věci ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu respektoval, přičemž Nejvyšší soud neshledal žádný důvod, pro který by se měl od ustálené judikatury nyní odchýlit. Nejvyšší soud rovněž poukázal na to, že městský soud při stanovení zadostiučinění postupoval v souladu s požadavky formulovanými v rozsudku ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, při stanovení výše o zadostiučinění zohlednil nejen povahu trestní věci, délku trestního stíhání a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry stěžovatele, a přihlédl také ke konkrétním okolnostem, za nichž k jeho újmě došlo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022 sp. zn. I. ÚS 1029/2021), současně vyšel i z výše odškodnění přiznaného poškozeným v případech, které vyhodnotil jako srovnatelné s případem stěžovatele. Městský soud tak vyhověl závěrům vyplývajícím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, podle kterého výše zadostiučinění přiznaného podle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují. Výše uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti cokoli vytknout.
33. Obecné soudy v ústavní stížností napadených rozsudcích zaujaly k řešení otázky přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu postoj, který je racionální a jenž je Ústavním soudem obecně akceptován [srov. nález ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3183/15 (N 183/82 SbNU 773), usnesení ze dne 23. 8. 2022 sp. zn. II. ÚS 1198/22], tj. pokusily se srovnat intenzitu zásahu a s tím spojenou výši zadostiučinění s podobnými případy řešenými soudní praxí. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obvodního soudu i městského soudu vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly a poskytly mu právo na řádný proces. Napadená rozhodnutí obsahují srozumitelné, logické a celkově ústavně uspokojivé odůvodnění, z něhož je v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř., patrné, jaké skutkové závěry a na základě jakých důkazů učinily a jak věc právně posoudily.
34. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech Nejvyššího soudu, městského soudu a obvodního soudu Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
V.
Závěr
35. Jak z výše uvedeného vyplývá, stěžovatel dovolání, jež z hlediska řízení o ústavní stížnosti v posuzované věci představuje mimořádný opravný prostředek podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, na jehož vyčerpání je třeba trvat (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), v části, kterou bylo napadeno rozhodnutí městského soudu ohledně částek ve výši 89 500 Kč, 96 571,78 Kč, 3 113,04 EUR a 54 000 Kč, neuplatnil řádně a způsobil tak, že jeho dovolání muselo být v této části pro vady odmítnuto. Podání vadného opravného prostředku přitom přestavuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby byl třeba podán opožděně, resp. nebyl podán vůbec. Protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, je ústavní stížnost proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu v této části podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná (srov. usnesení ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2194/14, ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1496/14, ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3347/15, ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 atd.).
36. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, proti výroku I. rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen výrok III. rozsudku obvodního soudu o zamítnutí nároku stěžovatele na zaplacení částky ve výši 3 940 000 Kč a proti výroku III. rozsudku obvodního soudu v části, ve které byl zamítnut nárok stěžovatele na zaplacení částky 3 940 000 Kč, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Ve zbývající části, tj v části, ve které ústavní stížnost směřuje proti výroku I. rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen výrok III. rozsudku obvodního soudu o zamítnutí nároku stěžovatele na zaplacení částek ve výši 89 500 Kč, 96 571,78 Kč, 3 113,04 EUR a 54 000 Kč a ve vztahu k výroku III. rozsudku obvodního soudu v části, ve které byl zamítnut nárok stěžovatele na zaplacení částek ve výši 89 500 Kč, 96 571,78 Kč, 3 113,04 EUR a 54 000 Kč, Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu