ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.3324.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 3324/2023-1267
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyň: a) H. B. , b) K. Č. , a c) K. S. , zastoupeny Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 3 C 164/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. září 2021, č. j. 22 Co 112/2021-1166, 22 Co 113/2021, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 623 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Mládka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 14. 9. 2021, č. j. 22 Co 112/2021-1166, 22 Co 113/2021, byl rozsudek Okresního soudu v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 25. 9. 2020, č. j. 3 C 164/2018-813, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 15. 4. 2021, č. j. 3 C 164/2018-916, potvrzen ve výroku I., jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobkyněmi ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, a v části výroku II., v níž byla zamítnuta žaloba o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobkyněmi smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY a části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY; současně odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil v části výroku II. týkající se pozemku parc. č. XY v k. ú. XY tak, že nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyněmi smlouvu o jeho bezúplatném převodu (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Výroky II., III. a IV. odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání žalobkyně i žalovaná. Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 7. 2022, č. j. 28 Cdo 1044/2022-1239, dovolání obou účastnic řízení odmítl.
3. Ústavní soud následně nálezem ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. III. ÚS 2722/22, usnesení dovolacího soudu ke stížnosti žalované zrušil v části, v níž bylo odmítnuto její dovolání, dovozuje, že dovolací soud porušil její ústavně zaručené právo na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neposoudil-li přípustnost dovolání též se zřetelem ke stěžovatelkou vznesené procesní otázce, zda znalecký posudek (vycházející z dosud nedostupných mapových podkladů získaných leteckým snímkováním v roce 1960) dokončený za odvolacího řízení lze v systému neúplné apelace uplatnit dle §205a písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nový důkaz. Závěry dovolacího soudu o tom, že prostřednictvím otázky vhodnosti pozemku parc. č. XY v k. ú. XY k bezúplatnému převodu na oprávněné osoby, coby pozemku náhradního, či kritiky konkluzí o aplikaci srážek z ceny odňatých pozemků (ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.) na přípustnost dovolání žalované usuzovat nelze, přitom ústavně nekonformními shledány nebyly.
4. Podle §237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Podle závěrů ustálené judikatury dovolacího soudu skutečnosti a důkazy, o nichž se účastník dozvěděl až po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně a které nastaly (vznikly) před vyhlášením (vydáním) rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze uplatnit v odvolání nebo za odvolacího řízení, ale pouze žalobou na obnovu řízení, jestliže jsou splněny předpoklady vyžadované ustanovením §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, publikovaný pod č. 175 v časopise Soudní judikatura, ročník 2003). Znalecký posudek vypracovaný až v odvolacím řízení nepředstavuje tedy výjimku ze zákazu novot v systému neúplné apelace ve smyslu §205a písm. f) o. s. ř., jestliže se týká skutečností nastalých již před rozhodnutím soudu prvního stupně a dovolateli objektivně nic nebránilo, aby je uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1262/2018).
6. Zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků se pak v první řadě rozumí tvrzení a pomocí důkazů prokázání takových skutečností, které vyvracejí závěry soudu prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je nevěrohodný (a že proto z něj nelze při zjišťování skutkového stavu věci vycházet) nebo že je věrohodný (a že tedy je třeba na něm vybudovat zjištění skutkového stavu věci), popřípadě které vedou k závěru, že důkazní prostředek měl být správně z hlediska své věrohodnosti hodnocen soudem prvního stupně jinak. Zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků přitom může spočívat i na takových skutečnostech, které – kdyby byly prokázány – mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi jen vliv na hodnocení provedených důkazních prostředků, z nichž vychází rozhodnutí soudu prvního stupně, a to z hlediska jejich věrohodnosti. Věrohodnost důkazního prostředku může být zpochybněna například tehdy, bude-li tvrzeno a prokázáno, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky (tedy „křivě“), že listina je ve skutečnosti falzifikátem apod. Nejde však o zpochybnění věrohodnosti důkazního prostředku, jestliže účastník uvede v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení skutečnosti či navrhne důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Uvedením skutečností a označením důkazů o věci samé totiž účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale požaduje zjištění skutkového stavu soudem jinak, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně na základě před ním uvedených skutečností a provedených důkazů; takový postup neodpovídá požadavkům ustanovení §205a písm. c) o. s. ř. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4136/2009, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 95/2010, ze dne 9. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 520/2010, ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2421/2013, ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2006/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2529/2009, a ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 448/2016).
7. Odvolací soud se tedy výše citované ustálené judikatuře nikterak nezpronevěřil, jestliže v systému neúplné apelace neprovedl důkaz částí znaleckého posudku vypracovanou nově na základě (dříve nedostupných) mapových podkladů získaných leteckým snímkováním z roku 1960, neboť jde o skutečnosti, o nichž se žalovaná dozvěděla až po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně, byť zjevně nastaly již před tím (viz §205a písm. f/ o. s. ř.), a bylo je tak lze za podmínek §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. uplatnit žalobou na obnovu řízení. V souladu s uvedenou judikaturou odvolací soud rovněž dovodil, že provedení předmětného důkazu (v části, v níž nejde o revizní znalecký posudek) brání okolnost, že jím má být v odvolacím řízení zjištěn skutkový stav jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě hodnocení provedeného dokazování, pročež nejde ani o zpochybnění věrohodnosti užitých důkazních prostředků ve smyslu §205a písm. c) o. s. ř. Konkluze odvolacího soudu se přitom nikterak neodchylují ani od závěrů plynoucích z žalovanou zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2711/2018, v němž otázka provádění dokazování v odvolacím řízení v systému neúplné apelace (§205a o. s. ř.) řešena není.
8. Pouze pro úplnost jest dodat, že z předběžného charakteru otázek ocenění náhradních pozemků či stanovení zbývající výše restitučního nároku, řešených v řízeních o žalobách na vydání náhradních pozemků za pozemky podle zákona o půdě nevydané, vyplývá, že závěry o těchto otázkách vyslovené v pravomocných rozhodnutích o uvedených typech žalob nejsou pro jejich účastníky v jiném řízení (týkajícím se uspokojení téhož restitučního nároku, resp. jeho zbývající části) závazné (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016). Z uvedeného důvodu může dle ustálené rozhodovací praxe na straně oprávněné osoby vzniknout bezdůvodné obohacení též tehdy, budou-li na ni (bez ohledu na výsledky předcházejících řízení o vydání náhradních pozemků) v rámci restitučního řízení převedeny náhradní pozemky v hodnotě vyšší, než odpovídající skutečné hodnotě jejího restitučního nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3388/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4401/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017). Případné spory účastníků řízení ohledně zbývající výše restitučního nároku pak soudní praxe připouští řešit formou určovacích žalob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4271/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2400/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011). Žalovanou předestřený oponentní posudek znaleckého ústavu Grant Thornton Appraisal services a.s. tedy bude moci být proveden k důkazu a hodnocen též v navazujících soudních řízeních (o nahrazení projevu vůle směřujícího k bezúplatnému převodu dalších náhradních zemědělských pozemků, případně o určení zbývající výše restitučního nároku či o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého jeho přečerpáním).
9. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že prostřednictvím otázky, zda znalecký posudek (vycházející z dosud nedostupných mapových podkladů získaných leteckým snímkováním v roce 1960) dokončený za odvolacího řízení lze v systému neúplné apelace uplatnit dle §205a písm. f) o. s. ř. jako nový důkaz, na přípustnost dovolání usuzovat nelze (§237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání pak nezakládá ani otázka vhodnosti pozemku parc. č. XY v k. ú. XY k bezúplatnému převodu na oprávněné osoby, coby pozemku náhradního, či kritika konkluzí o aplikaci srážek z ceny odňatých pozemků (ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.), jak dovodil Nejvyšší soud již v – nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. III. ÚS 2722/22, nedotčené části – usnesení ze dne 12. 7. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1044/2022. V části napadající nákladový výrok vylučuje přípustnost dovolání §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
10. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání žalované jako nepřípustné opětovně odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř).
11. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyň patří odměna advokáta ve výši 6 000 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 3 písm. b/, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 7 623 Kč.
12. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 1. 2024
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu