ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.3942.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 3942/2023-1298
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) J. N. , b) J. N. , zastoupených JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby: 00064581, zastoupenému JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 271/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2023, č. j. 11 Co 94/2023-1189, ve znění opravného usnesení ze dne 23. června 2023, č. j. 11 Co 94/2023-1193, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2023, č. j. 11 Co 94/2023-1189, ve znění opravného usnesení ze dne 23. června 2023, č. j. 11 Co 94/2023-1193, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 14. 6. 2023, č. j. 11 Co 94/2023-1189, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 6. 2023, č. j. 11 Co 94/2023-1193, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 26. 2. 2014, č. j. 13 C 271/2005-467, ve výroku III. tak, že se zamítá žaloba o uložení povinnosti žalovanému vydat žalobcům pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY vymezený geometrickým plánem č. 2714-7/2011 – dále „pozemek parc. č. XY“ (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti žalobců nahradit společně a nerozdílně náklady řízení, a to České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 6 ve výši 31.931,20 Kč a žalovanému k rukám jeho zástupce ve výši 44.264,50 Kč (výroky II. a III.).
2. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že původní žalobkyně A. N. (dále „původní žalobkyně“), domáhající se vydání pozemků, jež přešly do vlastnictví státu ve smyslu ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 87/1991 Sb.“), byla osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. V průběhu řízení A. N. zemřela a jejími právními nástupci se stali nynější žalobci. Původní žalobkyně vyzvala ve lhůtě stanovené zákonem osoby povinné k vydání nemovitostí v katastrálním území XY, původně v pozemkové knize označených jako parcela č. XY, parcela č. XY, parcela č. XY, parcela č. XY, parcela č. XY, parcela č. XY, parcela č. XY a dům č. p. XY a č. p. XY, a rovněž včas uplatnila svůj nárok žalobou u soudu. Soud prvního stupně, vázán právním názorem vysloveným v předchozím kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2005, sp. zn. 28 Cdo 653/2005 (označený rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz ), dospěl k závěru, že pozemek parc. č. XY, jenž představuje část původního pozemku dle PK č. XY v katastrálním území XY (dále „pozemek dle PK č. XY“) a který náleží do vlastnictví žalovaného, splňuje předpoklady pro jeho vydání žalobcům dle zákona č. 87/1991 Sb., a proto co do označeného pozemku žalobnímu žádání vyhověl.
3. Odvolací soud konstatoval, že pozemek parc. č. XY byl geometrickým plánem oddělen z pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále „pozemek parc. č. XY“) a odpovídá části původního pozemku dle PK č. XY, který byl v žalobě zařazen mezi pozemky požadované. Zdůraznil, že v průběhu řízení u soudu prvního stupně byla na základě podání původní žalobkyně ze dne 16. 6. 1999 připuštěna změna žaloby v tom smyslu, že žalující specifikovala požadované pozemky podle jejich stávajícího stavu označení v katastru nemovitostí. Ve zmíněném podání však nebyl zahrnut pozemek parc. č. XY, pročež odvolací soud dovodil, že původní žalobkyně ode dne 16. 6. 1999 nežádala vydání pozemku v rozsahu odpovídajícím nynějšímu pozemku parc. č. XY, přestože k zastavení řízení ohledně pozemku parc. č. XY nedošlo. Dle názoru odvolacího soudu pozemek parc. č. XY přestal být předmětem řízení ke dni právní moci usnesení soudu prvního stupně o připuštění změny žaloby, tedy ke dni 21. 11. 1999. Dále podotkl, že žalovaný se řízení neúčastnil po celou jeho dobu, neboť řízení proti němu řádně zahájené bylo s ohledem na zpětvzetí žaloby vůči jeho osobě pravomocně zastaveno ke dni 7. 5. 2002. Odvolací soud uvedl, že byl-li nárok na vydání pozemku parc. č. XY opětovně vůči žalovanému uplatněn u soudu až dne 7. 8. 2012, stalo se tak po uplynutí roční prekluzivní lhůty stanovené ustanovením §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež považují za přípustné ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu pro existenci otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených. S poukazem na nejasnosti o totožnosti původních pozemků uvedených v pozemkové knize s pozemky zapsanými v katastru nemovitostí připomněli, že při identifikaci nárokovaných pozemků dle aktuálního katastrálního označení v podání ze dne 16. 6. 1999 postupovala původní žalobkyně dle srovnávacího sestavení parcel ze dne 24. 10. 1995, v němž v důsledku chyby katastrálního úřadu nebyl označen pozemek parc. č. XY, pročež ani původní žalobkyně jej ve svém podání nezmínila a pravděpodobně z téhož důvodu vzala žalobu proti žalovanému zpět. Upozornili, že až na základě v řízení vypracovaného znaleckého posudku vyšlo najevo, že součást původních (odňatých) pozemků tvořil i pozemek parc. č. XY. Na vzniklou situaci reagoval odvolací soud dle mínění dovolatelů neadekvátně a formalisticky, jelikož nevzal dostatečně v úvahu specifika řízení, které bylo v důsledku majetkové křivdy provedené státem a následných úkonů státu na tyto křivdy navazujících pro původní žalobkyni skutkově nepřiměřeně složité. Mají za to, že pokud není úkon účastníka řízení učiněný vůči soudu jasný, musí soud vést účastníka řízení k ujasnění obsahu takového úkonu, a tudíž nelze ex post po 24 letech dospět k závěru, že ačkoli soud řízení na vydání části pozemku parc. č. XY nezastavil, ve skutečnosti daný nárok předmětem řízení nebyl. Namítli rovněž, že v přítomné kauze není rozhodné, že se žalovaný v letech 2002 až 2012 řízení neúčastnil, a to mimo jiné s ohledem na příčiny tohoto stavu. Vyjádřili přesvědčení, že je třeba zohlednit specifika probíhajícího restitučního řízení, přičemž za důležité pokládají, že žalovaný byl k vydání pozemku řádně vyzván a žaloba proti němu byla podána v zákonné lhůtě. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalovaný ve vyjádření k dovolání přisvědčil správnosti rozsudku odvolacího soudu. Vyzdvihl, že pokud bylo právo uplatněno u soudu, promlčecí ani prekluzivní lhůta po dobu řízení neběží za předpokladu řádného pokračování v řízení, přičemž za řádné pokračování v řízení nelze považovat zpětvzetí žaloby, a to i v případě následného opětovného rozšíření žaloby. Akcentoval přitom, že původní žalobkyně ve svém podání ze dne 16. 6. 1999 vymezila předmět řízení jednoznačně. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl, popřípadě zamítl.
6. K dovolání žalobců se nesouhlasně vyjádřila také Česká republika – Státní pozemkový úřad jakožto původní žalovaná 3) a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 14. 6. 2023 v řízení, jež bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 7. 12. 1995 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobců je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné pro řešení obsahově vymezené otázky naplnění předpokladů pro aplikaci ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud se v poměrech projednávané věci při řešení nastolené právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; sluší se uvést, že jiný názor dovolacího soudu na identifikaci zákonného předpokladu přípustnosti dovolání obsaženého v ustanovení §237 o. s. ř. nečiní dovolání vadným, a tudíž neprojednatelným (k tomu srovnej přiměřeně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 36, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb. a jež je přístupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz ). V rozsahu, v němž bylo dovolání žalobců shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
10. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
11. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
12. Procesní úkony se od hmotněprávních úkonů liší především v tom, že právní účinky nevyvolávají samy o sobě, nýbrž až ve spojení s dalšími procesními úkony soudu či účastníků, jež jim v průběhu občanského soudního řízení předcházejí, nebo po nich následují. Ze zásady bezformálnosti procesních úkonů vyplývá, že je soud posuzuje podle jejich obsahu. Pro posouzení procesních úkonů proto není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Posouzení procesního úkonu podle obsahu soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl a aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář . 1. vydání. Praha: C. H. Beck. 2009, 261 s., dále z rozhodovací praxe dovolacího soudu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1646/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 1997, pod číslem 69, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, jež bylo uveřejněno pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 30 Cdo 721/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2704/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 87/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1560/2012, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4165/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2748/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2399/2013).
13. Změnou návrhu se rozumí změna spočívající v tom, že žalobce: a) na základě stejného skutkového základu požaduje stejné plnění ve větším rozsahu, než se domáhal v návrhu (jde o tzv. rozšíření návrhu), b) na základě stejného skutkového základu požaduje jiné plnění, např. místo uložení povinnosti k nepeněžitému plnění se domáhá zaplacení peněžité částky, c) na základě stejného skutkového stavu požaduje místo splnění povinnosti vydání určujícího výroku, nebo naopak, tj. mění žalobu o plnění na určovací žalobu, nebo naopak, d) požaduje stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než ho vylíčil v návrhu, a to buď zcela nového, nebo doplněného o další rozhodující skutečnosti, e) na základě jiného skutkového stavu požaduje jiné plnění, popřípadě navrhuje vydání určovacího rozhodnutí, a naopak (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 171/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1798/2014). Od změny žaloby je třeba odlišit podání, kterými žalobce odstraňuje vady žaloby nebo doplňuje žalobu o skutkové okolnosti odůvodňující uplatněný nárok z hlediska hmotněprávního ustanovení dopadajícího na danou věc (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 688/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, č. sešitu 7/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3162/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3920/2017, jakož i přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16).
14. Obsahové náležitosti zpětvzetí žaloby občanský soudní řád nestanoví; z jeho smyslu ovšem plyne, že jsou jimi ty, z nichž lze bez rozumných pochybností dovodit, že daný úkon vyjadřuje rezignaci na původní záměr, aby o žalobě (respektive její části vymezené ve zpětvzetí) bylo jednáno a věcně rozhodnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1211/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4830/2007, a usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 694/17).
15. Závěr odvolacího soudu, že podáním původní žalobkyně ze dne 16. 6. 1999 došlo ve vztahu k pozemku parc. č. XY ke zpětvzetí žaloby, je neúplný, a tudíž nesprávný. Z označeného podání totiž není patrná vůle, že by již neuplatňovala nárok na vydání pozemku dle PK č. XY, respektive jemu odpovídajících pozemků dle evidence katastru nemovitostí. Ba naopak původní žalobkyně ve zmíněném podání ohledně specifikace parcel, které jsou předmětem řízení, odkázala na návrh na zahájení řízení a na ve spisu založené srovnávací sestavení parcel, přičemž žalobní petit upřesnila (změnila) v tom směru, že uvedla, ve vztahu k jakému konkrétnímu žalovanému se domáhá vydání té které nemovitosti. Původní žalobkyně nárokované pozemky v podání ze dne 16. 6. 1999 i v textu samotné žaloby ze dne 7. 12. 1995 vymezila shodně, byť v petitu žaloby se omezila pouze na identifikaci pozemků dle původní pozemkové evidence. Pokud tedy byly nárokované pozemky označeny v žalobě takovým způsobem, že nejsou pochyby o tom, o které pozemky se jedná, pak postupné upřesňování žaloby (uvedením parcelních čísel požadovaných pozemků dle katastru nemovitostí, nikoli toliko odkazem na původní označení parcel podle pozemkových knih) nemohlo mít na hmotněprávní účinky spojené s podáním žaloby u soudu žádný vliv.
16. Smyslem občanskoprávního řízení není výklad předpisů ryze formalistickým způsobem, který ve svém důsledku vede k odepření existujícího ohroženého práva. Přestože procesní právo poskytuje ochranu subjektivním právům vzniklým na základě ustanovení pozitivního (zpravidla hmotného) práva, nemůže tento důsledek vést k závěru, podle něhož formalistickým výkladem ustanovení procesního práva dojde k odepření práva, jehož existence a případné porušení nebo ohrožení bylo v žalobě náležitě odůvodněno, avšak vyústilo v nepřiléhavou formulaci žalobního petitu. Úprava žaloby z hlediska posledně uvedeného požadavku plynoucího z ustanovení procesního práva, nemůže měnit nic na zachování účinků včasného uplatnění hmotněprávního nároku, který jinak byl ze žaloby srozumitelně seznatelný (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 641/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4533/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5417/2017).
17. Jestliže původní žalobkyně při konkretizaci nárokovaných pozemků podle jejich stávajícího stavu označení v katastru nemovitostí postupovala podle srovnávacího sestavení parcel ze dne 24. 10. 1995 vyhotoveného příslušným katastrálním úřadem, v němž bylo namísto pozemku parc. č. XY uvedeno – patrně v důsledku písařské chyby – parc. č. XY, přičemž tato nesprávnost se stala zcela zjevnou po doplnění dokazování znaleckým posudkem ze dne 22. 6. 2011 vypracovaným Ing. Petrem Vyskočilem a oddělovacím geometrickým plánem číslo 2714-7/2011 ze dne 10. 3. 2011, pak nelze podání, v nichž žalobci tuto okolnost reflektovali, pokládat za rozšíření předmětu řízení, jelikož se zřetelem k výše uvedenému byl pozemek parc. č. XY předmětem celého řízení. Nejvyšší soud připomíná, že v restitučních řízeních je namístě přistupovat k věci tak, aby nedocházelo k nevstřícnému, formalistickému postupu soudu, který hrozí případnou další křivdou, neboť restituční nároky jsou nároky mimořádnými, což odůvodňuje i mimořádný postup soudů [viz např. KMEC, Jiří. Kapitola XVI (Právo na spravedlivý proces (čl. 6 EÚLP)). In: KMEC, Jiří, KOSAŘ, David, KRATOCHVÍL, Jan, BOBEK, Michal. Evropská úmluva o lidských právech . 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 704–705: je třeba brát zřetel na nejasnosti, které provázely uplatňování restitučních nároků a způsob jejich vypořádání, jakož i to, že právní vztahy vzniklé podle restitučních předpisů nejsou obvyklými a ustálenými právními vztahy, známými z klasických forem občanského práva hmotného; vypořádání nároků z nich plynoucích se realizovalo nesnadno ].
18. Nejvyšší soud dále uvádí, že obstát nemůže ani úvaha odvolacího soudu, že vyhovění nároku na vydání pozemku parc. č. XY odděleného z pozemku parc. č. XY brání též okolnost, že žalovaný přestal být ke dni 7. 5. 2002 účastníkem řízení, neboť došlo ke zpětvzetí žaloby vůči jeho osobě v plném rozsahu. Původní žalobkyně vyzvala řádně a včas k vydání žalobou nárokovaných nemovitostí osoby povinné, včetně žalovaného, a následně svůj nárok vůči povinným osobám uplatnila u soudu. Vyplynulo-li v řízení ze srovnávacího sestavení parcel ze dne 24. 10. 1995 vytvořeného příslušným katastrálním úřadem, že z pozemku dle PK č. XY nebyl oddělen pozemek parc. č. XY, a vzala-li poté původního žalobkyně žalobu směřující proti žalovanému zpět, přičemž až v následujících fázích řízení z dalších provedených důkazů vyšlo najevo, že pozemek parc. č. XY odpovídá části původního pozemku dle PK č. XY, lze konstatovat, že nevyhovění žalobou vznesenému nároku co do pozemku parc. č. XY, respektive z něj oddělené části označené parc. č. XY, pro nenaplnění podmínky dané ustanovením §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. by bylo v příkrém rozporu s účelem a cílem restituční legislativy. Ostatně jak bylo vysloveno již v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 691/01, uveřejněném pod číslem 148/2002 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu: „Smyslem zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, učiněných v rozhodném období (§1 odst. 1). Z tohoto pohledu není možno při aplikaci tohoto zákona postupovat příliš restriktivně a formalisticky, nýbrž naopak je nutno používat jej velmi citlivě, vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu a zejména s ohledem na citovaný smysl a účel tohoto zákona.“ Stát, který je jedním z protagonistů restitučního procesu, se v projednávané věci ocitá v postavení, které je neslučitelné s jeho posláním. Pokud stát jako zákonodárce při přijímání zákona č. 87/1991 Sb. deklaroval svou „vůli, aby k podobným křivdám už nikdy nedocházelo“ , není možné přitakat jednání, kterým by stát k tíži restituenta profitoval z omylu (chybného zápisu ve srovnávacím sestavení parcel ze dne 24. 10. 1995), k jehož vzniku přispěl (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2408/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1088/2021).
19. Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu shora uvedeném založen na nesprávném právním posouzení věci, a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc odvolacímu soudu vrátit k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
20. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
21. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
22. Sluší se pro doplnění uvést, že dovolací soud nepřehlédl, že dovolatelé zaplatili na základě výzvy soudu prvního stupně soudní poplatek z dovolání ve výši 14.000,- Kč (viz záznam o složení na č. l. 1230). Soudní poplatek z dovolání neměl být soudem prvního stupně podle položky č. 23 bod 1. Sazebníku soudních poplatků, jenž je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 549/1991 Sb.“), vůbec vyměřen, jelikož dovolatelé jsou podle ustanovení §11 odst. 2 písm. k) zákona č. 549/1991 Sb. osvobozeni od soudního poplatku z dovolání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 1. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu