ECLI:CZ:NS:2024:29.CDO.260.2023.1
sp. zn. 29 Cdo 260/2023-767
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobců a/ VPP Group a. s. , se sídlem ve Velimi, Palackého 233, identifikační číslo osoby 05191211, b/ MAREL a spol. s r. o. , se sídlem v Libčicích nad Vltavou, Dělnická 728, identifikační číslo osoby 26174634, c/ LR system s. r. o. , se sídlem v Sázavě 186, identifikační číslo osoby 26245051, všech zastoupených Mgr. Miroslavem Sládkem, advokátem, se sídlem v Brně, Heršpická 800/6, proti žalovaným 1/ J. S. , zastoupenému Mgr. Ing. Radkou Felgrovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, a 2/ M. M. , zastoupené Mgr. Ivem Kroužkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kroftova 3370/20, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 71 Cm 1/2015, o náhradu škody, o dovolání žalobců a/ a c/ proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2022, č. j. 16 Cmo 1/2022-725, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce a/ je povinen zaplatit prvnímu žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 20 582,10 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.
III. Žalobce c/ je povinen zaplatit prvnímu žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12 838,10 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.
IV. Ve vztahu mezi žalobci a/ a c/ a druhou žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 26. ledna 2022, č. j. 71 Cm 1/2015-669, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 31. ledna 2022, č. j. 71 Cm 1/2015-683, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce a/ (VPP Group a. s.) domáhal, aby mu žalovaní (1/ J. S. a 2/ M. M.) zaplatili společně a nerozdílně 2 137 200,92 Kč (bod I. výroku).
[2] Zamítl žalobu, kterou se žalobce b/ (MAREL a spol. s r. o.) domáhal, aby mu žalovaní zaplatili společně a nerozdílně 1 377 350 Kč (bod II. výroku).
[3] Zamítl žalobu , kterou se žalobce c/ (LR system s. r. o.) domáhal, aby mu žalovaní zaplatili společně a nerozdílně částku 539 773,60 Kč (bod III. výroku).
[4] Rozhodl o náhradě nákladů řízení (body IV. až VI. výroku).
2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
[1] Žalobci a/ vznikla pohledávka za dlužníkem (Betonstav PSV s. r. o.) ve výši 2 137 200,92 Kč z titulu smlouvy o dílo ze dne 16. prosince 2009, č. 770-015/02, označené jako „Litvínov-čistírna odpadních vod“.
[2] Žalobci b/ vznikla pohledávka za dlužníkem ve výši 1 377 350 Kč z titulu smlouvy o dílo ze dne 21. října 2010, č. 710-556, označené jako „Rozšíření a úpravy prodejny OBI Modřany“.
[3] Žalobci c/ vznikla pohledávka za dlužníkem ve výši 539 773,60 Kč z titulu plnění z objednávky dodávky a montáže EPS č. 351, ve znění dodatku č. 1 ohledně objednávky dodávky a montáže EPS č. 356 a EPS č. 422 a objednávky montáže EPS č. 20110041.
[4] Insolvenční soud zveřejnil v insolvenčním rejstříku vyhlášku o zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka dne 14. června 2011. Usnesením ze dne 11. dubna 2012, č. j. KSUL 71 INS 10332/2011-A-41, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a ustanovil insolvenčního správce. Dne 24. května 2012 se konalo přezkumné jednání a schůze věřitelů, na němž insolvenční správce sdělil, že dlužník nemá majetek významné hodnoty.
[5] Pohledávky přihlášené žalobci byly u přezkumného jednání konaného dne 24. května 2012 zjištěny v celé výši.
[6] Usnesením ze dne 3. března 2015, č. j. KSUL 71 INS 10332/2011-B-31, insolvenční soud zrušil konkurs, neboť majetek dlužníka je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující. Pohledávky žalobců nebyly v insolvenčním řízení uspokojeny ani zčásti.
[7] První žalovaný byl jednatelem dlužníka v době od 17. srpna 2006 do 31. března 2011 a společníkem dlužníka od 17. srpna 2006 do 24. února 2016. Druhá žalovaná byla jednatelkou dlužníka v době od 17. srpna 2006 do 31. března 2011 a prokuristkou dlužníka od 31. března 2011 do 22. října 2011.
[8] Žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 15. června 2015 se žalobce a/ domáhal zaplacení částky 2 137 200,92 Kč, žalobce b/ zaplacení částky 1 377 350 Kč a žalobce c/ částky 539 773,60 Kč. Žalobci odůvodnili žalobu tím, že žalovaní v rozporu s ustanovením §98 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), nepodali insolvenční návrh na majetek dlužníka, takže odpovídají za škodu vzniklou žalobcům ve výši přihlášených, zjištěných, avšak (v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka) neuspokojených pohledávek.
3. Na výše uvedeném základě soud prvního stupně – vycházeje z ustanovení §98, §99 a §109 až §111 insolvenčního zákona, jakož i z ustanovení §135, §193 odst. 1 a §194 odst. 5 a 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.), z ustanovení §106 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a z ustanovení §3036 a §3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k následujícím závěrům:
4. Žalobci mohli uplatnit nárok na náhradu škody od okamžiku, kdy se dozvěděli o zahájení insolvenčního řízení, tedy ode dne zveřejnění vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (14. června 2011). Insolvenční řízení nepřerušuje běh promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu škody; tato lhůta běží po celou dobu trvání insolvenčního řízení a může tak uplynout před jeho koncem. U přezkumného jednání konaného 24. května 2012 se žalobci dozvěděli o nedostatečném majetku dlužníka; nejpozději u přezkumného jednání se tak dozvěděli o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Subjektivní dvouletá promlčecí doba započala žalobcům běžet nejpozději dne 24. května 2012 a uplynula 24. května 2014. Žaloba doručená soudu prvního stupně dne 15. června 2015 tak byla podána po marném uplynutí promlčecí doby.
5. Námitka promlčení vznesená žalovanými není v rozporu s dobrými mravy a nemá šikanózní povahu, neboť žalovaní nezavinili svým jednáním marné uplynutí promlčecí doby.
6. K odvolání žalobců a druhé žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. září 2022, č. j. 16 Cmo 1/2022-725 , potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I., II. a III. výroku, změnil jej v bodech IV., V. a VI. výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
7. Odvolací soud – vycházeje (mimo jiné) z ustanovení §71 odst. 2 a 3, §98, §99, §170 písm. a/ a b/ insolvenčního zákona, z ustanovení §100, §106 a §122 obč. zák. a z §3036 o. z., a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně k následujícím závěrům:
8. Objektivní tříletá promlčecí doba k podání žaloby na náhradu škody způsobené porušením povinnosti podat insolvenční návrh začíná běžet dnem podání (řádného) insolvenčního návrhu (14. června 2011). Od tohoto dne totiž již případný pokles míry uspokojení věřitelovy pohledávky z majetku dlužníka nelze odvozovat od porušení povinnosti podat insolvenční návrh. Žaloba byla podána (až) dne 15. června 2015, tj. po marném uplynutí objektivní tříleté promlčecí doby, která uplynula dne 14. června 2014.
9. Subjektivní dvouletá promlčecí doba začala běžet dnem konání přezkumného jednání (24. května 2012), kdy se žalobci mohli dozvědět o finanční situaci dlužníka a ujasnit si, že jim nebude (téměř ničeho) plněno. Žaloba byla podaná (až) dne 15. června 2015, tj. po marném uplynutí subjektivní dvouleté promlčecí doby, která uplynula 25. května 2014.
10. Z provedeného dokazování nevyplývá úmysl žalovaných způsobit škodu úmyslně; žalovaní se „dopustili“ (jen) vědomé nedbalosti, neboť ačkoli věděli (museli vědět), že se dlužník nachází „ve stavu úpadku“, nepodali (dlužnický) insolvenční návrh a spoléhali se, že škodu nezpůsobí, když pasivně vyčkávali, že místo nich podají insolvenční návrh věřitelé, což se nakonec stalo. Uplatnění námitky promlčení není ani v rozporu s dobrými mravy.
11. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a/ a c/ dovolání, a to výslovně proti prvnímu výroku, jehož přípustnost vymezují ve smyslu §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, respektive otázek, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu doposud vyřešeny. Dovolatelé namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požadují, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Jednotlivé otázky, k nimž obsáhle argumentují, formulují dovolatelé (posuzováno podle obsahu dovolání) tak, že nesouhlasí se závěry o marném uplynutí subjektivní ani objektivní promlčecí doby. Ohledně subjektivní promlčecí doby nepovažují za správný závěr o tom, kdy (podle odvolacího soudu) počala běžet ve smyslu §106 odst. 1 obč. zák. (v návaznosti na přezkumné jednání). Rovněž tak se vymezují ke stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby ve smyslu §106 odst. 2 obč. zák., přičemž nemají věřitelský insolvenční návrh za okolnost zabraňující vzniku škody ve smyslu §99 insolvenčního zákona; ohledně délky promlčecí doby pak mají za to, že odvolací soud měl přihlédnout k tomu, že žalovaní způsobili škodu úmyslně.
12. První žalovaný ve vyjádření uvedl, že napadené rozhodnutí považuje za věcně správné a navrhl dovolání odmítnout, případně zamítnout.
13. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
14. Dovolatelé napadají rozsudek odvolacího soudu dovoláním v celém rozsahu prvního výroku, tedy i v rozsahu, v němž odvolací soud změnil body IV., V. a VI. výroku soudu prvního stupně, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Ve vztahu k těmto (nákladovým) výrokům však přípustnost dovolání vylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání v této části bez dalšího odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.
15. Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
16. Subjektivní i objektivní promlčecí doba počínají běžet a končí nezávisle na sobě. Obecně platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy běží obě doby, tj. doba objektivní a v jejím rámci doba subjektivní; marným uplynutím jedné z těchto dob se nárok promlčuje, i když ještě běží druhá promlčecí doba. Výjimku z tohoto pravidla představuje nárok na náhradu škody na zdraví (o kterou však v posuzované věci nejde), k jehož uplatnění je stanovena pouze subjektivní promlčecí doba. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 2019, sp. zn. 29 Cdo 339/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2022, sp. zn. 29 Cdo 1223/2021, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3933/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10-11, ročník 2011, pod číslem 164, které jsou (stejně jako rozhodnutí uvedená níže) dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu.
17. Odpověď na otázku, jakou povahu má odpovědnost osob uvedených v §98 insolvenčního zákona za porušení povinnosti podat insolvenční návrh, a kdy začíná běžet objektivní promlčecí doba k uplatnění případného nároku na náhradu tím způsobené škody, se podává z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 1212/2016, přiléhavě citovaného odvolacím soudem [ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 6. prosince 2016, sp. zn. II. ÚS 3230/16, jako zjevně neopodstatněnou (uváděje v důvodech usnesení, že nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv)].
18. Ze závěrů shora označeného rozsudku Nejvyšší soud ustáleně vychází i v jiných svých rozhodnutích; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2016, sp. zn. 29 Cdo 2356/2016, ze dne 15. března 2018, sp. zn. 29 Cdo 1668/2016, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 44/2019, ze dne 25. července 2018, sp. zn. 29 Cdo 5595/2017, ze dne 19. srpna 2020, sp. zn. 29 Cdo 3321/2018, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2019, sp. zn. 29 Cdo 1598/2017, ze dne 30. dubna 2019, sp. zn. 29 Cdo 4147/2018, a ze dne 31. března 2021, sp. zn. 29 Cdo 3473/2019. Závěry obsažené v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1212/2016 zopakoval Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 10. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4180/2016, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2020, pod číslem 28.
19. Výše označená judikatura Nejvyššího soudu k otázce vzniku škody způsobené nepodáním insolvenčního návrhu a k počátku běhu objektivní promlčecí lhůty je ustálená, vnitřně konzistentní a nerozporná. Právní posouzení věci odvolacím soudem je s touto judikaturou v souladu a Nejvyšší soud neshledal důvod přikročit na základě podaného dovolání ke změně takto dlouhodobě ustálené rozhodovací praxe.
20. Nejvyšší soud dále uvádí, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh podle §99 insolvenčního zákona může mít též formu úmyslného jednání, zakládajícího běh desetileté objektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2016, sp. zn. 25 Cdo 2904/2016, uveřejněný pod číslem 7/2018 Sb. rozh. obč. Zavinění ve formě úmyslu, resp. skutečnosti, z nichž by úmysl (ať již přímý či nepřímý) vyplýval, by však musely být tvrzeny (a prokázány), přičemž břemeno tvrzení (a důkazní) nese poškozený. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. dubna 1968, sp. zn. 3 Cz 17/68, uveřejněné pod číslem 34/1969 Sb. rozh. obč., k otázce rozdílu mezi zaviněním ve formě nepřímého úmyslu a vědomé nedbalosti potom srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sb. rozh. obč. S těmito závěry je napadené rozhodnutí v souladu (důvod usuzovat na běh desetileté objektivní promlčecí doby odvolací soud v poměrech zjištěného skutkového stavu věci neměl).
21. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí je co do posouzení otázky marného uplynutí objektivní promlčecí doby souladné s judikaturou Nejvyššího soudu, nezabýval se odvolací soud otázkou týkající se počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Marným uplynutím objektivní promlčecí doby se nárok promlčuje, odlišné posouzení právní otázky týkající se subjektivní promlčecí doby tak nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč.
22. Pro případ, že dovolatelé vytýkají napadenému rozhodnutí jeho nepřezkoumatelnost (tedy existenci tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), Nejvyšší soud dodává, že taková vada, k níž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), není způsobilým dovolacím důvodem, jestliže nezahrnuje podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř.
23. Potud je ostatně napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč. Tam Nejvyšší soud vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. K tomu lze dodat, že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
24. Výroky o nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a/ a c/ a žalovanými se opírají o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců a/ a c/ bylo odmítnuto. Procesně úspěšní žalovaní tak mají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, druhé žalované však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
25. Žalobci jsou ve sporu samostatnými společníky (každý z nich uplatňoval vůči žalovaným svůj vlastní nárok) a není tak dán důvod pro postup podle §12 odst. 3 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu); odměna advokátky prvního žalovaného se tak stanoví ve vztahu ke každému ze žalobců a/ a c/ samostatně.
26. Advokátka prvního žalovaného učinila v dovolacím řízení jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 14. srpna 2023). Podle ustanovení §7 bodu 6. a §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu činí odměna advokátky prvního žalovaného ve vztahu k žalobci a/ 16 860 Kč a ve vztahu k žalobci c/ 10 460 Kč. Vzhledem k tomu, že advokátka prvního žalovaného učinila vyjádření jedním podáním, činí paušální částka náhrady hotových výdajů toliko jedenkrát 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu); tuto částku je třeba rozdělit k náhradě rovným dílem mezi oba žalobce. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) jde ve vztahu k žalobci a/ celkem o částku 20 582,10 Kč a ve vztahu k žalobci c/ celkem o částku 12 838,10 Kč. Lhůta k plnění a místo plnění byly určeny v souladu s §160 odst. 1 o. s. ř. a §149 odst. 1 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 28. 2. 2024
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu