ECLI:CZ:NS:2024:29.ICDO.81.2021.3
MSPH 79 INS 13739/2014
179 ICm 961/2015
sp. zn. 29 ICdo 81/2021-383
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Gaspera s. r. o. , se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 671/15, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 24793078, zastoupeného Mgr. Jakubem Tučkem, advokátem, se sídlem v Praze, Provázkova 2265/20, PSČ 143 00, proti žalovanému Ing. Lee Loudovi, Ph.D. , se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka Rezidence Kavčí Hory a. s., zastoupenému JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, PSČ 603 00, o vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 179 ICm 961/2015, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Rezidence Kavčí Hory a. s. , se sídlem v Praze, Hartigova 2660/141, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 27228207, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS 13739/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2021, č. j. 179 ICm 961/2015, 101 VSPH 187/2021-343, MSPH 79 INS 13739/2014, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2021, č. j. 179 ICm 961/2015, 101 VSPH 187/2021-343, MSPH 79 INS 13739/2014, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 19. ledna 2021, č. j. 179 ICm 961/2015-281, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu, jíž se žalobce (G aspera s. r. o . ) domáhal vůči žalovanému (Ing. Lee Loudovi, Ph.D., jako insolvenčnímu správci dlužníka Rezidence Kavčí Hory a. s.) vyloučení označených bytových jednotek, se specifikovanými spoluvlastnickými podíly na společných částech budovy a pozemcích, a vyloučení označených spoluvlastnických podílů na nebytových prostorech ˗ garážích, se specifikovanými spoluvlastnickými podíly na společných částech budovy a pozemcích (dále též jen „nemovité věci“) z majetkové podstaty dlužníka (bod I. výroku).
[2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 48 183 Kč (bod II. výroku).
2. Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu, když první rozhodnutí – rozsudek ze dne 13. března 2020, č. j. 179 ICm 961/2015-229, kterým insolvenční soud žalobě vyhověl – zrušil k odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. prosince 2020, č. j. 179 ICm 961/2015, 101 VSPH 409/2020-267 (MPSH 79 INS 13739/2014), [proto, že výrok rozsudku vyhlášený u jednání neodpovídal písemnému odůvodnění (podle něhož byla žaloba zamítnuta) ] .
3. Insolvenční soud – cituje ustanovení §224 a §225 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), a odkazuje na označenou judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
4. Na proces uzavírání obou kupních smluv, které uzavřel žalobce jako kupující a dlužník jako prodávající dne 26. března 2013, a dodatků ze dne 26. listopadu 2013 je nutno nahlížet komplexně. Z dokazování plyne, že smluvní strany sledovaly jiný cíl v době podpisu kupních smluv a jiný cíl v době uzavírání dodatků. O prodeji nemovitostí rozhodl L. M. (dále jen „L. M.“), který s žalobcem předjednal cenu a její splatnost.
5. Kupní smlouvy nejsou neplatné pro nepřiměřeně nízké kupní ceny. Smluvní strany si mohou sjednat cenu odchylující se od ceny obvyklé. Důvodem nižší než obvyklé ceny a odkladu splatnosti mohlo být nastartování vzájemné spolupráce dlužníka a žalobce. Žalobce a dlužník nepostupovali (ani) v rozporu s dobrými mravy; k podpisu kupních smluv došlo v období, kdy se dlužníku nedařilo prodávat vystavěné byty a stanovení nižší než obvyklé ceny mohlo být pro žalobce pobídkové.
6. Kupní smlouvy podepsal za dlužníka předseda představenstva Ivan Ondřejka (dále jen „ I. O.“), který držel majoritní podíl akcií dlužníka pro jejich skutečného vlastníka (L. M.), a člen představenstva Jiří Zemánek. Dodatky ke kupním smlouvám byly uzavírány v jiné situaci než kupní smlouvy. L. M. náhle zemřel a dodatky uzavíral za dlužníka člen představenstva Petr Dostál (dále jen „P. D.“).
7. Dodatky změnily podmínky úhrady kupní ceny. Nově bylo umožněno dříve výslovně zapovězené započtení vzájemných pohledávek prodávajícího a kupujícího. Dále byla zrušena povinnost kupujícího uhradit kupní cenu pouze na účet dlužníka. V době uzavírání dodatků již dlužník věděl, že jeho věřitel Credit Suisse A. G. (dále jen „věřitel C“) [ jenž developerský projekt Rezidence Kavčí Hory financoval částkou 300 000 000 Kč ] může vůči němu uplatnit úvěrovou pohledávku. Reakcí dlužníka bylo podání insolvenčního návrhu spojeného s reorganizačním plánem, v němž věřitele C pominul.
8. Kromě uzavření dodatků dlužník učinil i další jednání, která vedla ke zmenšení jeho majetku a k vytvoření nových závazků. Zejména zastavil veškerý zbývající nemovitý majetek k zajištění nově vzniklé pohledávky společnosti Corfin Capital Partners SE. Tato jednání za dlužníka činila nezpůsobilá osoba (jediná členka představenstva Karolína Mrázková). Její právní jednání napadl insolvenční správce celkem 11 odpůrčími žalobami.
9. Pro vyhodnocení úmyslu obou smluvních stran jsou podstatné související smluvní vztahy, a to smlouva o postoupení pohledávky dlužníka z titulu kupní ceny na společnost DATEP s. r. o. (dále jen „společnost D“) a smlouva o poradenské činnosti uzavřená mezi dlužníkem a společností D dne 12. září 2013. Pohledávka, jež měla vzniknout na základě smlouvy o poradenské činnosti, neexistuje, když nebylo prokázáno provedení služeb pro dlužníka v období cca dvou měsíců trvání smlouvy. Proto pohledávka společnosti D nemohla být ani započtena na úhradu úplaty za postoupení pohledávky dlužníka.
10. Cílem a účelem dodatků ke kupním smlouvám bylo umožnit, aby kupní ceny nebyly fakticky dlužníku zaplaceny, a aby bylo možné je započíst. Ze vzájemných časových a věcných souvislostí a osobního propojení osob jednajících za žalobce, dlužníka a společnost D vyplývá, že jejich jednání vedla k poškození majetkové podstaty dlužníka. Šlo přitom o sofistikovaný řetězec právních jednání, jejichž výsledkem bylo, že dlužník pozbyl nemovitosti v hodnotě 7 244 170 Kč, aniž za ně obdržel jakékoliv plnění. Vlastník žalobce (S.) o tři měsíce později (v červnu 2013) založil společnost S. (dále jen „společnost S“), která po dalších třech měsících formálně „přebrala vlastnictví“ dlužníka.
11. Vzhledem k úmyslu osob jednajících na obou smluvních stranách jsou kupní smlouvy (včetně dodatků) absolutně neplatné pro rozpor se zákonem podle §39 obč. zák.
12. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem:
[1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že nemovité věci vyloučil z majetkové podstaty dlužníka (první výrok).
[2] Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 45 991 Kč (druhý výrok).
13. Podle odvolacího soudu nebyly zjištěny žádné okolnosti, jež by vedly k závěru, že při uzavírání kupních smluv bylo postupováno v rozporu s dobrými mravy. Sjednání nižší kupní ceny ani odklad její splatnosti nezpůsobuje neplatnost kupních smluv. Jak vysvětlil již insolvenční soud, důvodem těchto ujednání mohlo být nastartování budoucí spolupráce žalobce a dlužníka, jejímž cílem bylo zlepšení prodeje bytových jednotek. Na základě kupních smluv žalobce řádně nabyl vlastnické právo k nemovitým věcem. Právní účinky vkladu vlastnického práva k nemovitým věcem ve prospěch žalobce do katastru nemovitostí nastaly k 3. dubnu 2013.
14. Teprve v situaci, kdy jediným akcionářem dlužníka se dne 19. září 2013 stala společnost S [ jejímž jednatelem byl od 25. června 2013 do 4. prosince 2013 R. S. (dále jen „R. S.“), který je od 26. ledna 2011 jednatelem žalobce ] , byly ke kupním smlouvám uzavřeny dodatky. Za dlužníka je podepsal člen představenstva P. D. a člen dozorčí rady R. S. Odvolací soud na rozdíl od insolvenčního soudu dospěl k závěru, že proces uzavírání kupních smluv a jejich dodatků nelze posuzovat jako jediný právní úkon.
15. Následně odvolací soud uzavřel, že dodatky ke kupním smlouvám představují kumulativní novaci, neboť jimi došlo ke změně způsobu úhrady kupní ceny. Uzavřením dodatků si smluvní strany změnily vzájemná práva a povinnosti. Kupní smlouvy jimi nezrušily ani je nenahradily novými smlouvami (jejichž účelem by bylo nezaplatit kupní cenu). Změnou způsobu úhrady kupní ceny nedošlo ke „změně a způsobu nabytí“ vlastnického práva žalobce. V době uzavírání dodatků byl proces převodu vlastnického práva platně ukončen vkladem vlastnického práva. Nelze proto dovodit, že v důsledku uzavření dodatků žalobce zpětně nabyl nemovité věci v rozporu s dobrými mravy. Žalobce prokázal, že nemovité věci nabyl a že je jejich vlastníkem; prokázal tedy, že tento majetek neměl být zařazen do soupisu majetkové podstaty dlužníka, i to, že mu svědčí právo vylučující zařazení tohoto majetku do soupisu majetkové podstaty dlužníka.
16. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
17. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně jde o tyto otázky:
[1] Je kupní smlouva neplatná, je-li kupní cena sjednána v hrubém nepoměru s cenou tržní a existují-li další důvodné pochybnosti a okolnosti svědčící o nepoctivosti jednání smluvních stran, a to odklad splatnosti kupní ceny o 21 měsíců, kdy smluvní strany ve lhůtě splatnosti uzavřely dodatek s úmyslem cíleně znemožnit úhradu kupní ceny?
[2] Lze dovodit neplatnost právního úkonu i z okolností, jež nastaly po učinění předmětného právního úkonu?
[3] Lze pro účely ustanovení §196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), dovodit neplatnost právního úkonu učiněného mezi dvěma právnickými osobami proto, že členové orgánů právnických osob jsou zároveň členy orgánů v jiné (třetí) právnické osobě?
18. K položeným otázkám argumentuje dovolatel následovně:
19. Kupní smlouvy byly sjednány v rozporu s dobrými mravy. Ujednání o kupní ceně bylo v hrubém nepoměru s možným tržním plněním, když dosahovalo jen 63 % tržní kupní ceny. Důvod, proč byla kupní cena takto sjednána, nedokázaly vysvětlit ani osoby jednající za dlužníka při uzavírání kupních smluv. Přitom dne 30. dubna 2013 dlužník prodal bytovou jednotku za částku 4 650 000 Kč, tedy za téměř dvojnásobek ceny dle kupních smluv. Posouzení věci odvolacím soudem je v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2003, sp. zn. II. ÚS 119/01 (jde o nález uveřejněný pod číslem 47/2003 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2011, sp. zn. 29 Cdo 4211/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1117/2010, když odvolací soud nevzal v úvahu (další tvrzené a zjištěné) okolnosti jako např. odložení splatnosti kupní ceny o 21 měsíců, kdy v této době došlo k uzavření dodatků „se započtením kupní ceny“ na plnění postoupené pohledávky dle smlouvy o postoupení pohledávky (kterážto pohledávka neexistovala).
20. Úmyslem smluvních stran při uzavření kupních smluv a jejich dodatků bylo dosáhnout výsledku, jenž odporuje zákonu, respektive jej obchází, konkrétně vyvést nemovité věci z majetkové podstaty dlužníka. Právní jednání tu nelze rozdělit na dílčí úkony; celou transakci je nutno posuzovat jako celek.
21. Kupní smlouvy jsou neplatné též pro rozpor s ustanovením §196a obch. zák.
22. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
23. Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř., a v posouzení otázky neplatnosti kupních smluv je napadené rozhodnutí v rozporu s dále označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
24. Skutkový stav věci, z nějž vyšly soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
25. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
26. V rovině procesního práva jsou pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu (ve znění, jež nedoznalo změn od podání žaloby v této věci):
§132
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
§213
(1) Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně.
(2) Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.
(3) K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel.
(4) Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování.
(5) Při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s §205a nebo §211a.
27. Z dovolání se podává, že otázky č. [1] a [2] poukazem na skutečnosti, které odvolací soud (podle dovolatele) nezohlednil, nepřímo směřují též proti způsobu, jakým odvolací soud hodnotil provedené důkazy. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Porušení procesních pravidel předepsaných odvolacímu soudu ohledně procesu dokazování v §213 o. s. ř. (co do změny skutkových zjištění učiněných z provedených důkazů soudem prvního stupně), však (jako otázku procesního práva) prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. uplatnit lze. Ostatně, u přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ mezi něž patří (mohou patřit) i vady spočívající v porušení pravidel formulovaných pro odvolací řízení v ustanovení §213 o. s. ř. ] z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.).
28. Z rozsudku insolvenčního soudu se podává, že insolvenční soud založil své závěry, v jejichž rámci posuzoval při zkoumání úmyslu smluvních stran proces uzavírání kupních smluv a jejich dodatků jako jeden právní úkon (jako právní jednání, které již v době uzavření kupních smluv sledovalo záměr odporující zákonu realizovanými následnými dodatky ke kupním smlouvám), též na svědeckých výpovědích I. O., R. S. a P. Ž. (srov. např. závěry v odstavci 16. odůvodnění rozsudku insolvenčního soudu). Odvolací soud pak dospěl k závěru, že úmysl smluvních stran u kupních smluv a u dodatků má být zkoumán odděleně, respektive k závěru, že kupní smlouvy a dodatky nelze posuzovat jako jediný právní úkon (srov. reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavci 14. odůvodnění shora a odstavec 23. odůvodnění napadeného rozhodnutí) poté, co při odvolacím jednání konaném 3. června 2021 (srov. protokol o tomto jednání č. l. 338-341) zopakoval důkaz dvěma kupními smlouvami z 26. března 2013 a dvěma dodatky z 26. listopadu 2013 k těmto kupním smlouvám (č. l. 339).
29. Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval. U důkazních prostředků listinných (§129 o. s. ř.) je však vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen; proto není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval, případně doplnil. Srov. shodně z recentní judikatury např. již odstavec 63. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2022, sp. zn. 29 Cdo 1917/2021 nebo odstavce 70. až 72. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2023, sen. zn. 29 NSČR 51/2023. Při hodnocení důkazů výpovědí účastníků řízení nebo svědků však spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které (ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodností vypovědí) nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Srov. shodně např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR.
30. Jinak řečeno, chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu (rozuměj důkazu výpovědí účastníka či svědka), je nutno, aby takové důkazy sám opakoval, případně provedením dalších důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení takového důkazu; k tomu srov. dále např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
31. V posuzované věci odvolací soud předepsaným způsobem nepostupoval, jelikož dospěl k jiným skutkovým zjištěním (skutkovým závěrům) než insolvenční soud, aniž zopakoval důkaz výpověďmi osob, z nichž při formulaci svých skutkových zjištění a skutkových závěrů vyšel insolvenční soud. Tím odvolací soud zatížil odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
32. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislého výroku o nákladech řízení) a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Další dovolací argumentací se již (pro nadbytečnost) nezabýval (vypořádat se s těmito námitkami bude v další fázi řízení úkolem odvolacího soudu).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 1. 2024
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu