ECLI:CZ:NS:2024:3.TDO.1122.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 1122/2023-239
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 1. 2024 o dovolání, které podal obviněný F. K. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2023, č. j. 8 To 205/2023-215, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 143/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 5. 2023, č. j. 3 T 143/2022-196 (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“) byl obviněný F. K. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tak, že (zjednodušeně řečeno)
dne 4. 4. 2022 v době od 17:00 do 18:23 hodin v garáži u rodinného domu na adrese XY uchopil do každé ruky jednu sekyrku, šermoval jimi před poškozeným R. K. v úrovni jeho hlavy, nadával mu a vyhrožoval, že byl už několikrát zavřený a že poškozený neví, jaké má kamarády, následně kopl do židle, na níž poškozený seděl, a ten v důsledku toho spadl do montážní jámy hluboké 1,6 m, se sekyrkami v rukách na poškozeného dále křičel „ty zmrde, ty hajzle, dej mi peníze, nemám kde bydlet, v důsledku čehož mu poškozený následně v obývacím pokoji rodinného domu z obavy o svůj život postupně vydal finanční hotovost ve výši 120 EUR, poté po návratu do garáže obviněný poškozenému dále vyhrožoval, že jej zabije, že neví, s kým má tu čest, načež poškozený z obavy o svůj život vzal ze skříně pistoli zn. CZ 36/45, z níž na obviněného nejméně jednou vystřelil, a obviněný s poraněním ruky z místa utekl; tímto jednáním obviněný poškozenému způsobil zranění spočívající nejméně v odřenině pod levým kolenem a bolestivosti ramene, která si nevyžádala lékařské ošetření a neomezovala poškozeného v obvyklém způsobu života, a majetkovou škodu ve výši 120 EUR.
2. Za tento zločin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému podle §173 odst. 1 a §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody na 32 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3,5 roku, to vše při současném zrušení výroku o trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 14. 9. 2022, č. j. 3 T 79/2022-124, jakož i všech dalších na tento výrok obsahově navazujících rozhodnutí. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán zaplatit na náhradě škody poškozenému R. K. částku 120 EUR a se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byl tento poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti všem výrokům tohoto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 8. 8. 2023, č. j. 8 To 205/2023-215 (dále též jen „napadené usnesení“ nebo „napadené rozhodnutí“) zamítl jako nedůvodné podle §256 tr. ř.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Mgr. Jiřího Drobečka dovolání s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jestliže v té souvislosti současně uvedl (v části III. na str. 2 a znovu pak i na str. 4 svého podání) §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zřejmě se tak stalo v důsledku chybného nezohlednění novelizace §265b tr. ř. s účinností od 1. 1. 2022, když slovně jasně vyjádřený dovolací důvod odpovídá aktuálnímu znění ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. V odůvodnění dovolání obviněný následně rozvedl, že, aniž by nově interpretoval skutková zjištění, poukazuje na to, že v řízení před oběma soudy nižších stupňů došlo „na základě zjištěného skutkového stavu k nesprávné aplikaci normy hmotného práva, a sice ustanovení §173 tr. zákoníku“. Je si vědom, že jím vymezený dovolací důvod v sobě nezahrnuje možnost přezkumu správnosti skutkových zjištění, avšak s ohledem na judikaturu Ústavního soudu (např. nález ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04) má za to, že je zde pro dovolací soud prostor zabývat se i otázkou správnosti skutkových zjištění soudem druhého stupně, a to „zejména v rovině vzájemné závislosti skutkového zjištění na jeho základě pak učiněného právního posouzení zažalovaného zločinu loupeže ve smyslu ustanovení §173 tr. zákoníku“.
6. Obsahem skutkové podstaty trestného činu loupeže je takové jednání, kdy pachatel jedná v úmyslu zmocnit se cizí věci v bezprostřední časové návaznosti na užité násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí. To však v projednávaném případě prokázáno nebylo. Je vůbec otázkou, zda je možné hodnotit jeho jednání jako užití násilí nebo pohrůžky násilím v úmyslu donutit poškozeného, aby mu vydal věc někdy v budoucnosti. Pokud ano, pak mělo být toto jednání kvalifikováno jako trestný čin vydírání podle §175 tr. zákoníku a nikoli jako trestný čin loupeže podle §173 tr. zákoníku. Základním znakem trestného činu loupeže je to, že pachatel jedná v úmyslu zmocnit se cizí věci, a tudíž se z hlediska nastalého následku jedná o trestný čin předčasně dokonaný. Objektem tohoto trestného činu je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. V daném případě však nedošlo k tomu, že by se zmocnil cizí věci v bezprostřední návaznosti na fyzické napadení poškozeného, který v důsledku jeho jednání nebyl schopen adekvátní reakce. Poškozený na něj naopak v daném okamžiku zaútočil střelnou zbraní. Za agresora je nutné označit poškozeného, nikoli jeho. Navíc finanční prostředky, o nichž hovoří soud prvního stupně, byly ve skutečnosti jeho vlastní, tudíž si vytýkaným jednáním nemohl přisvojit cizí věc. Skutek a jeho popis nevycházejí z provedeného dokazování a užitou právní kvalifikaci tak nelze bez pochybností dovodit. Ani jeden ze soudů nižších stupňů nedostál požadavkům volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., a to právě ve vztahu k tomu, zda finanční prostředky, o kterých se píše ve skutkové větě, byly v jeho vlastnictví nebo ve vlastnictví poškozeného. V důsledku toho došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a současně i zásady nullum crimen sine lege podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
7. S ohledem na výše uvedenou argumentaci lze dovodit, že napadené usnesení je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hodoníně a tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat rozhodnout.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného nejprve připomněl, že novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2022 ke změně ve formulaci dovolacích důvodů. Do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. byl nově zakomponován dovolací důvod označený písmenem g), týkající se správnosti skutkových zjištění, a současně došlo k přečíslování následujících dovolacích důvodů. S ohledem na obsahovou stránku dovolání je zřejmé, že se obviněný při označení vytýkaného dovolacího důvodu dopustil formální nepřesnosti, která má svůj základ zřejmě v tom, že zmíněnou novelu trestního řádu přehlédl. Hodlal-li totiž skutečně vytknout nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, pak měl označit důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) a nikoli g) tr. ř. Navíc zcela opomněl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Tyto nedostatky však projednání dovolání nebrání.
9. Dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování jeho obhajoby uplatněné již v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se však oba soudy nižších stupňů bezezbytku a správně vypořádaly. Bylo by nadbytečné obsáhle opakovat všechny přiléhavé argumenty obsažené v odůvodnění rozhodnutí těchto soudů. Část námitek obviněného nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř., když v některých pasážích svého mimořádného opravného prostředku jen obecně a bez podrobnějších argumentů poukazuje na údajně nesprávné hodnocení důkazů soudy nerespektující §2 odst. 6 tr. ř. a jejich údajně vadná skutková zjištění, a to mimo jiné v otázce vlastnictví předmětných peněžních prostředků, aniž by však současně konkretizoval, co ho k takovému závěru vede. Není povinností státního zástupce, a už vůbec ne Nejvyššího soudu, dotvářet v rámci dovolacího řízení dovolací argumentaci obviněného či jakkoli rozšiřovat škálu jím vytýkaných dovolacích důvodů.
10. Okresní soud v Hodoníně provedl komplexní a bezvadné dokazování, na jehož základě ustálil a ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku rozvedl taková skutková zjištění, která z provedených důkazů po jejich vyhodnocení v souladu s principy elementární logiky vyplývají. To se týká nejen otázky vlastnictví peněžních prostředků, které ve vztahu k dovolateli byly nepochybně věcí cizí, ale též okolností souvisejících s průběhem skutkového děje na místě činu. Pokud obviněný v dovolání zmínil, že na něj poškozený zaútočil střelnou zbraní a tudíž že byl agresorem, pak zcela přehlíží zjištění soudů, podle kterých poškozený zbraň použil až v samém závěru celého incidentu, po dokonání zločinu loupeže, jehož byl obětí, přičemž tak učinil výlučně ze strachu z dovolatele a v obavě o svůj život.
11. Svým povinnostem se nezpronevěřil ani Krajský soud v Brně, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a s jím uplatněnými námitkami se sice stručně, současně však přiléhavě, vypořádal. Podstatné je, že výlučně skutková zjištění Okresního soudu v Hodoníně a nikoli vlastní představy dovolatele o tom, jak se skutkový děj odehrál či měl odehrát, mohou (a musejí) být hodnoceny optikou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
12. Dovolací námitku v tom smyslu, že majetkový prospěch byl obviněnému vydán až s určitým časovým odstupem po jeho násilí a hrozbách násilím, a že se tudíž mohlo jednat maximálně o trestný čin vydírání, pod zmiňovaný dovolací důvod sice podřadit lze, je však zjevně neopodstatněná. Zločin loupeže byl dokonán již v momentě, kdy dovolatel užil násilí a pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci (viz např. rozhodnutí publikované pod č. 37/1970 Sb. rozh. tr.). Z jednání obviněného na místě činu vyplynulo, že se domáhal bezprostředního vydání peněz v krátké časové návaznosti na vlastní agresivní chování. To, že k faktickému předání částky 120 EUR došlo až následně v obývacím pokoji poškozeného, na věci ničeho nemění, neboť zločin loupeže byl v té době již dokonán. Současně nelze přehlédnout, že podle zjištění soudů obviněný poškozeného doprovázel do obývacího pokoje se sekyrkami v ruce. Jedno se přitom o stejné sekyrky, jimiž mu předtím vyhrožoval. Předání peněz až s určitým časovým odstupem od předchozího užití násilí a pohrůžek bezprostředního násilí bylo logické, neboť v garáži poškozený požadované peníze neměl.
13. S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s tím, aby rozhodnutí o dovolání bylo ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
14. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je dovolání v této trestní věci přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na určeném místě a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje všechny obsahové náležitosti podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., a to včas a na místě, kde lze takové podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
15. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto následně hodnotil, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
16. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
IV.
Důvodnost dovolání
17. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že jednu z námitek obviněného (a to konkrétně tu, že se nezmocnil cizí věci v bezprostřední návaznosti na fyzické napadení poškozeného, tudíž nemohl svým jednáním naplnit znaky trestného činu loupeže) lze s jistou mírou tolerance podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a v té souvislosti pak samozřejmě i pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě). Posledně uvedený důvod sice obviněný chybně explicitně neuplatnil, projednání jeho dovolání to však nebránilo. Výše zmíněnou námitku obviněného, jakož ani žádnou jinou, které pod uplatněný dovolací důvod již nespadají, Nejvyšší soud důvodnými neshledal.
18. Argumentace obviněného je celkově nejasná a veskrze obecná. Povětšinou ani není zřejmé, k jakému dovolacímu důvodu by se měl ten který argument (či spíše tvrzení) vlastně vztahovat. Jak už bylo řečeno, v části III. svého dovolání, na str. 2 a 4, obviněný formálně označil §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak bezprostředně následující slovní vyjádření vždy jasně odpovídá §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Na str. 3 obviněný dále uvedl, že si je vědom toho, že jím uplatněný dovolací důvod „v sobě nezahrnuje možnost přezkumu správnosti skutkových zjištění“ a že nehodlá tato skutková zjištění „nově interpretovat“, aby hned nato skutková zjištění soudů nižších stupňů za nesprávná označil, polemizoval s nimi a na této polemice vystavěl tvrzení o vadné právní kvalifikaci skutku.
19. Každopádně jde o námitky soustředěné až na jednu zmíněnou výjimku do oblasti dokazování (skutkové), přičemž se obecně poukazuje na údajný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Až na tuto argumentaci pak navazuje (vychází z ní) tvrzení, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Jinými slovy, bude-li jinak posouzen skutkový stav (ve prospěch obviněného ve smyslu jeho skutkových námitek), pak nebude namístě použitá právní kvalifikace (bude se jednat o jiný trestný čin, příp. nepůjde o žádný trestný čin). Takovouto konstrukci samozřejmě nelze přijmout, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. na jejím základě nelze dovodit. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat pouze to, že skutek, jak byl soudem zjištěn , byl chybně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Veškeré námitky obviněného, s výjimkou jediné, však ve skutečnosti směřují pouze k tomu, že soudy nižších stupňů údajně vadně zjistily skutkový stav, tedy se fakticky vztahují k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který však obviněný výslovně neuplatnil, a navíc jde o námitky natolik obecné (nekonkrétní), že jejich přezkum v dovolacím řízení ani není možný.
20. Nejvyšší soud v posuzované věci žádný, natož pak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neshledal. Rovněž tak nezjistil, že by správně zjištěné jednání obviněného bylo vadným způsobem právně kvalifikováno, resp. že by napadené rozhodnutí, případně rozhodnutí soudu prvního stupně, spočívalo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nebyl zde proto žádný důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat.
21. Je třeba připomenout, že o tzv. zjevný rozpor ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde pouze tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou tato zjištění opakem toho, co je obsahem provedených důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
22. V projednávaném případě se obviněný domáhá evidentně především právě toho, aby provedené důkazy byly zhodnoceny jiným (jeho představám lépe vyhovujícím) způsobem. Prosazuje přitom vlastní skutková tvrzení, aniž by ovšem zohlednil všechny relevantní důkazy nejen jednotlivě, ale zejména i v jejich logickém souhrnu a ve vzájemných souvislostech. Toto naopak správně učinily soudy nižších stupňů.
23. Jak zdůraznil Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (jehož porušení obviněný v kontextu svého dovolání též implicitně namítá) nelze vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení, resp. že mu zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám. Je jím zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, což se ovšem v projednávané trestní věci stalo.
24. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral je, porovnával je s obhajobou obviněného a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že Okresní soud v Hodoníně a Krajský soud v Brně v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 a §138 tr. ř., dostatečně podrobně, logicky a přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů uznaly obviněného vinným ze spáchání předmětného skutku, jak tyto důkazy hodnotily a na základě čeho mají za vyvrácenou obhajobu obviněného. Dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu a učiněná skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech, na něž soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích zcela konkrétně odkázaly. Při provádění a hodnocení důkazů tyto soudy postupovaly v souladu s ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř. Veškeré relevantní důkazy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a na základě toho pak učinily správné skutkové a právní závěry. Obviněnému rozhodně nelze přisvědčit, pokud ve svém dovolání tvrdí opak.
25. Zmíněným soudům nelze nic vytknout, pokud rozhodnutí o vině obviněného založily především na výpovědi poškozeného R. K., konfrontaci mezi ním a obviněným, výpovědi svědka J. M., listinných důkazech (včetně protokolů o ohledání místa činu, zajištění otisku pachových stop a prohlídce těla poškozeného, odborných vyjádřeních z oboru kriminalistika, odvětví genetika a pachová identifikace aj.), to vše v kombinaci s oznámením činu poškozeným bezprostředně po jeho spáchání a následným zadržením obviněného, objektivně doloženými zraněními poškozeného atd. Obhajoba obviněného byla nelogická a těžko akceptovatelná sama o sobě, na rozdíl od v podstatných bodech neměnné a věrohodně vyznívající výpovědi poškozeného, jež byla navíc podpořena řadou jiných ve věci provedených důkazů, zjištěných skutečností a jejich vzájemných souvislostí. Není zde nic, co by věrohodnost výpovědi poškozeného podstatným způsobem narušilo, co by mohlo nasvědčovat závěru, že se z jeho strany jedná o křivé obvinění dovolatele.
26. Soud prvního stupně i soud odvolací si byly vědomy všech zásadních skutečností zmiňovaných obviněným nyní shodně i v jeho dovolání. Ve skutečnosti vůbec nejde o situaci, že by z provedených důkazů vyplývalo něco jiného, než s čím oba soudy nižších stupňů pracovaly a z čeho při svém rozhodování (včetně posouzení otázky právní kvalifikace činu) vycházely. Podstata dovolání obviněného spočívá toliko v polemice se způsobem, jakým soudy zhodnotily provedené důkazy a jaké závěry z toho vyvodily. Argumentace obviněného není ničím jiným než pokračováním jeho stále stejné obhajoby, opakováním argumentů vznesených již v dřívějších fázích trestního řízení, včetně námitek odvolacích, s nimiž se ovšem soudy nižších stupňů vypořádaly. Nejvyšší soud mnohokrát ve svých předchozích rozhodnutích zdůraznil, že za této situace jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (viz např. usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408).
27. Jak už bylo řečeno, dovolacím námitkám obviněného nebylo možné přisvědčit ani zčásti. Závěr soudů nižších stupňů o tom, že se dopustil předmětného skutku, je správný, a zcela správná je i použitá právní kvalifikace. Nejvyšší soud se v podstatnému ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů a odkazuje na relevantní pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí (viz str. str. 2-3, odst. 4. - 5. napadeného usnesení odvolacího soudu a zejména str. 6-8, odst. 10. - 16. rozsudku soudu prvního stupně).
28. Problematikou potřeby reakce (odpovědí) na stále se opakující argumenty (otázky) obviněných se opakovaně zabýval i Ústavní soud. Například ve svém usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, zdůraznil, že ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (viz např. věc řešená před ESLP García proti Španělsku). Totožné stanovisko Ústavní soud zaujal i ve svém usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16 (zde s odkazem na rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle proti Finsku) a řadě jiných. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak to tím spíše platí pro řízení dovolací, je-li zjištěno, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám obviněného věnovaly dostatečnou pozornost.
29. Nad rámec toho, co v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí uvedly soudy prvního a druhého stupně, tak považuje Nejvyšší soud za potřebné učinit už jen několik málo poznámek.
30. Ani tu část argumentace obviněného, která je jako jediná reálně podřaditelná pod výslovně uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a která se týká údajného nenaplnění „znaku bezprostřednosti“ trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku (s tím, že se může jednat nanejvýš o trestný čin vydírání podle §175 tr. zákoníku), nelze označit za jednoznačnou a jasně odůvodněnou. Obviněný poukazuje zřejmě především na to, že k předání peněz ze strany poškozeného nedošlo okamžitě po násilí, resp. výhrůžkách násilím v garáži, ale až s určitým časovým odstupem v obývacím pokoji domu. Zřejmě se domnívá, že když se „nezmocnil cizí věci v bezprostřední návaznosti na fyzické napadení poškozeného“, který navíc byl podle něj schopen se adekvátně bránit – měl k dispozici a použil střelnou zbraň (viz poslední odstavec na str. 3 dovolání), tak se o trestný čin loupeže nemůže jednat. S tím však nelze souhlasit.
31. Trestného činu loupeže se podle §173 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Jedná se o tzv. předčasně dokonaný trestný čin – dokonán je již v okamžiku užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí pachatelem ve specifickém úmyslu zmocnit se cizí věci, a to aniž by bylo rozhodné, zda se oné cizí věci nakonec reálně zmocní či nikoli. Takový specifický úmysl obviněného byl v řešeném případě jednoznačně prokázán (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). K dokonání trestného činu loupeže došlo již ve chvíli, kdy obviněný, veden opakovaně zmíněným úmyslem zmocnit se cizí věci (peněz poškozeného), v garáži poškozenému nejprve slovně vyhrožoval a žádal vydání peněz, na zdůraznění svých výhrůžek si vzal do rukou dvě sekyrky, s nimiž šermoval před obličejem poškozeného, a poté poškozeného i přímo fyzicky napadl (skopl jej i se židlí, na níž seděl, do montážní jámy). Skutečnost, že k předání peněz nedošlo okamžitě po pronesených výhrůžkách a použití násilí přímo v garáži, nýbrž „až“ s odstupem několika minut v obývacím pokoji domu, nemá z hlediska naplnění znaků trestného činu loupeže vůbec žádný význam. Navíc nelze přehlédnout (jak správně připomněl státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného), že obviněný jednak ve svém výhrůžném jednání vůči poškozenému plynule pokračoval – se sekyrkami v rukách jej doprovázel až do obývacího pokoje, po vydání první části hotovosti ve výši 100 EUR se s tímto nespokojil a žádal více a výhrůžky zabitím opakoval i poté, co se s poškozeným vrátil zpět do garáže, a jednak že k předání peněz přímo v garáži ani objektivně dojít nemohlo, když je tam poškozený neměl. Střelnou zbraň poškozený proti obviněnému použil až na samém konci incidentu, kdy již byl trestný čin loupeže „dávno“ dokonán, tudíž ani tato skutečnost nemá z hlediska posuzované problematiky žádný význam.
32. Následující námitka obviněného, že peníze byly jeho (poškozený mu je dlužil), tudíž že se z hlediska ustanovení §173 tr. zákoníku nejednalo o věc cizí, je námitkou jednoznačně skutkovou, spadající pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž však obviněný ve svém dovolání formálně neuplatnil (naopak deklaroval, že skutková zjištění soudů nehodlá „nově interpretovat“). Ve své podstatě se zde, stejně jako ani nikde jinde v jeho dovolání, nejedná o skutečnou argumentaci, nýbrž jen o prosté tvrzení, které není nijak blíže rozvedeno a odůvodněno (proč je toto skutkové zjištění podle jeho názoru chybné, v rozporu s jakými konkrétními důkazy bylo učiněno, z jakých konkrétních důkazů vyplývá odlišné skutkové zjištění atd.). Úkolem Nejvyššího soudu v žádném případě není, aby si dovolací argumentaci obviněného jakkoli domýšlel nebo ji dokonce sám rozvíjel a doplňoval.
33. Všechna výše uvedená konstatování ústí v závěr, že rozsudek soudu prvního stupně ani usnesení soudu druhého stupně netrpí vadami, které by naplňovaly obviněným formálně či fakticky deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h), resp. g) tr. ř. Z důvodu vzájemné podmíněnosti pak nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve své druhé alternativě.
V.
Způsob rozhodnutí
34. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 1. 2024
JUDr. Aleš Kolář
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Ondřej Círek