ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.1119.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1119/2023-311
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce J. T. , zastoupeného Mgr. Markétou Špalkovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Hnězdenská 585/14, proti žalované České republice – České národní bance , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 864/28, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 179/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2022, č. j. 15 Co 434/2021-272, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2022, č. j. 15 Co 434/2021-300, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 10. 2021, č. j. 65 C 179/2020-228, ve znění opravného usnesení stejného soudu ze dne 13. 9. 2022, č. j. 65 C 179/2020-298, zastavil řízení ohledně zaplacení částky 399 070,96 Kč s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů z této částky od 4. 10. 1999 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do zaplacení částky 3 030 620,91 Kč s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů z této částky od 4. 10. 1999 do zaplacení (výrok II) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 800 Kč (výrok III).
2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 1. 3. 2022, č. j. 15 Co 434/2021-272, ve znění opravného usnesení stejného soudu ze dne 1. 11. 2022, č. j. 15 Co 434/2021-300, odvolání žalobce proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výrocích II a III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
3. Zaplacení částky 3 429 691,87 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal z titulu náhrady škody spočívající v nevyplacených částech jeho termínovaných vkladů, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami při výkonu dohledu nad Družstevní stavební záložnou Praha (dále jen „dlužník“), na níž byla vyhlášena nucená správa a následně konkurz. V průběhu řízení vzal žalobce svoji žalobu ohledně částky 399 070,96 Kč s příslušenstvím zpět a předmětem řízení tak zůstala částka 3 030 620,91 Kč s příslušenstvím.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním směřujícím dle obsahu jen proti výroku o věci samé, tedy proti výroku II, a to v rozsahu potvrzení výroku II rozsudku soudu prvního stupně. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
5. Nejvyšší soud předesílá, že podané dovolání je na samé hraně jeho tzv. projednatelnosti, neboť z ustálené judikatury dovolacího soudu plyne, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), což potvrdil i Ústavní soud ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb.
6. Žalobce v dovolání neuvedl explicitně žádnou právní otázku, jíž by měl dovolací soud vyřešit, ani řádný předpoklad její přípustnosti dle §237 o. s. ř., pouze obecně konstatoval, že je zde „důvodná obava, že řízení, jež předcházelo vynesení rozsudku, je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci, rozhodnutí ve věci samé a napadený rozsudek potažmo napadené soudní řízení je stiženo nejen vadami procesně-právními, ale že je zde též zřejmý rozpor s právem hmotným, když se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ a dále, že „se jedná o rozpor mezi původním rozhodnutím soudů všech úrovní až po Nejvyšší soud v ČR o žalobě dříve žalobcem podané, avšak zamítnuté pro předčasnost, a nynějšími rozhodnutími soudů I. A II. instance“. Podané dovolání je pak ve svém převažujícím rozsahu pouhým pokračováním prosté (v dovolacím řízení nepřípustné) polemiky se soudy obou stupňů a nevystihuje formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku. V části VI dovolání se dokonce jedná o prosté vyjádření k jednotlivým odstavcům odůvodnění napadeného rozsudku, a to dokonce i k těm, v nichž byl pouze shrnut průběh řízení před soudem prvního stupně nebo obsah odvolání žalobce či vyjádření žalované.
7. Z obsahu dovolání je však přesto zřejmé, že se žalobce domáhá přezkumu správnosti posouzení otázky počátku běhu promlčecí doby nároku na náhradu škody v daném případě s tím, že dle žalobce tato mohla začít běžet až (1) po pominutí účinků konkurzu a současně (2) po likvidaci (zániku) dlužníka, ke kterému v daném případě došlo až 2. 8. 2017, přičemž zde žalobce namítal rozpor se závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 953/2003, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003, a poukazoval i na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v jeho věci, kterým bylo usnesení ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004. Tato otázka však přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud dospěl k závěru, že se žalobce o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (to mu bylo známo již v roce 2000), dozvěděl nejpozději dne 17. 4. 2014, kdy bylo na úřední desce Městského soudu v Praze zveřejněno (konečné) rozvrhové usnesení. Judikatura Nejvyššího soudu se ustálila v závěru, že pro počátek běhu subjektivní lhůty k uplatnění nároku na náhradu škody je rozhodné, kdy se poškozený dozví o již vzniklé škodě (tedy nikoli jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a o tom, kdo za ni odpovídá s tím, že dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozví o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001). Ve vztahu k promlčení nároku na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci a spočívající ve ztrátě pohledávky pak Nejvyšší soud uzavřel, že promlčecí doba nemůže začít běžet dříve než škoda vznikne s tím, že taková škoda vzniká okamžikem, kdy je zřejmé, že se právo žalobce (věřitele) na plnění proti dlužníkovi fakticky stalo nevymahatelným, a že je vyloučeno, aby vůbec bylo uspokojeno, což v případě pohledávky vymáhané v rámci konkurzu může nastat až pominou účinky prohlášeného konkursu, popř. v okamžiku vydání rozvrhového usnesení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 335/2020). Ve vztahu ke vzniku škody spočívající ve ztrátě pohledávky vymáhané v konkurzu pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že škoda nevzniká až zrušením konkurzu, ale pohledávku lze považovat za nedobytnou na základě pravomocného rozvrhového usnesení, příp. dle okolností daného konkurzního řízení i dříve, např. po částečném rozvrhu nebo po konečné zprávě, pokud je již v tomto okamžiku zřejmé, že pohledávka v konkurzu uspokojena nebude (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4615/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. III. ÚS 3627/17, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 924/2013, uveřejněný pod č. 30/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2610/2010, uveřejněný pod č. 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4968/2009, uveřejněný pod č. 93/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
8. Výše uvedeným závěrem se pak odvolací soud neodchýlil ani od žalobcem zmiňovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu (a to od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 953/2003, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003, a od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004), neboť ta se netýkají určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby, ale otázky předčasnosti žaloby. Navíc v otázce posouzení předčasnosti žaloby vychází tato rozhodnutí z obecného závěru, že v době probíhajícího konkursního řízení na majetek dlužníka nemohla žalobci jako věřiteli ještě vzniknout škoda spočívající v neuspokojení pohledávky, poněvadž takový nárok lze vůči státu úspěšně uplatnit až tehdy, pokud nelze dosáhnout uspokojení pohledávky vůči dlužníkovi. Představuje-li škoda majetkovou újmu v podobě zkrácení majetkového stavu poškozeného, nelze však vznik škody bez dalšího spojovat s formálním ukončením konkursního řízení, tj. s právní mocí usnesení o zrušení konkursu, rozhodující je skutkové zjištění, že žalobce prokazatelně již nemůže vůči svému dlužníku úspěšně dosáhnout uspokojení pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4615/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. III. ÚS 3627/17, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný pod č. 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které se vyjadřovaly k závěrům usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004). Navíc z těchto rozhodnutí neplyne, že by byla žaloba předčasná i v době mezi pominutím účinků konkurzu a formálním zánikem společnosti (dlužníka), jak z nich vyvozuje žalobce. Kromě toho dle skutkových zjištění soudů obou stupňů byl konkurz na majetek dlužníka zrušen dne 21. 4. 2017 a předběžné projednání nároku žalobce u žalované trvalo od 30. 5. 2017 (doručení žádosti žalobce) do 27. 7. 2017 (doručení odpovědi žalované), tedy 58 dnů, pročež i v případě, že by promlčecí doba začala plynou až od formálního skončení konkurzu, uplynula by již 18. 6. 2020, tedy dříve, než žalobce podal u soudu žalobu dne 30. 7. 2020.
9. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, když žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 1. 2024
JUDr. David Vláčil
předseda senátu