ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.1265.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1265/2023-335
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce T. H. , zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 2 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 51/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2022, č. j. 17 Co 217/2022-311, takto:
Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2022, č. j. 17 Co 217/2022-311, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 1. 2022, č. j. 12 C 51/2019-280, a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se podanou žalobou po žalované domáhá zaplacení částky 2 000 000 Kč jako náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem notáře JUDr. Zdeňka Veverky spočívajícím v tom, že dne 13. 10. 2004 sepsal neplatný notářský zápis č. N 318/2004, NZ 300/2004 o zúžení společného jmění manželů žalobce a jeho tehdejší manželky ohledně pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a dále pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY (dále jen „předmětné nemovité věci“), které se měly stát výlučným vlastnictvím žalobce. Nejprve byl podle tohoto notářského zápisu proveden vklad vlastnického práva žalobce do katastru nemovitostí, později však z důvodu jeho neplatnosti soud pravomocně určil, že je bývalá manželka žalobce vlastníkem ideální poloviny předmětných nemovitostech věcí. V důsledku neplatného notářského zápisu tedy nedošlo ke zúžení společného jmění a tři roky po rozvodu manželství se předmětné nemovitosti staly předmětem podílového spoluvlastnictví bývalých manželů, v čemž žalobce spatřuje okamžik vzniku škody. Žalobce pak byl za účelem dosažení výlučného vlastnictví k předmětným nemovitým věcem, které mělo být založeno neplatným notářským zápisem, nucen uzavřít s bývalou manželkou dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a zaplatit jí vypořádací podíl ve výši 2 000 000 Kč, který tedy představuje polovinu tržní hodnoty předmětných nemovitých věcí, o níž se jeho majetek z důvodu neplatného notářského zápisu snížil a žalobce musel tuto částku vynaložit „na obnovu původního stavu“.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 1. 2022, č. j. 12 C 51/2019-280, zamítl žalobu o zaplacení částky 2 000 000 Kč (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel z těchto skutkových zjištění. V souhlasném prohlášení ze dne 7. 9. 2004 žalobce a jeho tehdejší manželka prohlásili, že předmětné nemovité věci, které vydražila tehdejší manželka žalobce, patří do společného jmění manželů. Notářským zápisem č. N 318/2004, NZ 300/2004 ze dne 13. 10. 2004, sepsaným notářem JUDr. Zdeňkem Veverkou (dále jen „notářský zápis ze dne 13. 10. 2004“), se pak žalobce a jeho manželka dohodli na zúžení jejich společného jmění manželů tak, že se předmětné nemovité věci stanou výlučným vlastnictvím žalobce. Originál notářského zápisu byl podepsán jen účastníky řízení, nikoli notářem, a nebyl opatřen otiskem úředního razítka notáře, ačkoliv stejnopis notářského zápisu (v rozporu s originálem) podpis notáře i otisk jeho úředního razítka obsahoval včetně nepravdivého prohlášení notáře, že se shoduje s originálem. Rozhodnutím katastrálního úřadu ze dne 27. 12. 2004, s právními účinky k datu 14. 10. 2004, byl podle stejnopisu notářského zápisu ze dne 13. 10. 2004 proveden vklad vlastnického práva žalobce k předmětným nemovitým věcem do katastru nemovitostí. Manželství žalobce a jeho tehdejší manželky bylo následně rozvedeno. Bývalá manželka žalobce podala dne 25. 8. 2014 žalobu, jíž se domáhala určení, že předmětné nemovité věci jsou v jejím vlastnictví, neboť manželství se žalobcem neuzavřela platně a notářský zápis ze dne 13. 10. 2004 je neexistentní. Řízení bylo vedeno pod sp. zn. 9 C 218/2014 u Okresního soudu Plzeň – jih, jenž rozsudkem ze dne 23. 11. 2016 (který byl potvrzen rozsudkem Krajský soud v Plzni ze dne 31. 5. 2017, jenž nabyl právní moci dne 26. 6. 2017) určil, že bývalá manželka žalobce je vlastníkem ideální jedné poloviny předmětných nemovitých věcí s tím, že její manželství se žalobcem bylo platně uzavřeno dne 6. 4. 1996 a k uvedenému dni rovněž vzniklo jejich společné jmění manželů a že v řízení bylo prokázáno, že originál notářského zápisu ze dne 13. 10. 2004 neobsahuje zákonné náležitosti (podpis notáře a otisk jeho úředního razítka), a proto je smlouva o zúžení společného jmění manželů absolutně neplatná pro nedostatek zákonem vyžadované formy notářského zápisu. Soud tudíž uzavřel, že po uplynutí 3 let od rozvodu manželství se předmětné nemovité věci staly podílovým spoluvlastnictvím obou bývalých manželů. Žalobce proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni podal dovolání, které však vzal dne 17. 10. 2017 zpět a dovolací řízení bylo zastaveno. Dne 13. 12. 2017 žalobce uzavřel se svou bývalou manželkou smlouvu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitým věcem, na základě níž se stal jejich výlučným vlastníkem a zavázal se zaplatit bývalé manželce za její spoluvlastnický podíl částku 2 000 000 Kč, kterou složil do advokátní úschovy. Žalobce dne 12. 3. 2018 předběžně uplatnil u žalované nárok uplatněný v žalobě, žalovaná však této žádosti nevyhověla.
4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), a uzavřel, že námitka promlčení vznesená žalovanou není důvodná a nárok žalobce není promlčen, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo pravomocně rozhodnuto, že žalobce se nestal výlučným vlastníkem předmětných nemovitých věcí, nabylo právní moci dne 26. 6. 2017. Teprve tento den se tedy žalobce s jistotou dozvěděl, že mu vznikla škoda v podobě spoluvlastnického podílu, který svědčil dle soudů jeho bývalé manželce, nikoli žalobci, a teprve tento den tak počala běžet tříletá promlčecí doba, která by uplynula až dne 26. 6. 2020; žalobce však podal žalobu již dne 12. 3. 2018. Ve vztahu k uplatněnému žalobnímu nároku pak soud prvního stupně uzavřel, že vyhotovení neplatného notářského zápisu ze dne 13. 10. 2004 přestavuje nesprávný úřední postup notáře, absentuje však příčinná souvislost mezi tímto nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou, neboť žalobce zaplatil částku 2 000 000 Kč (čímž mu vznikla tvrzená škoda) nikoli v příčinné souvislosti s neplatným notářským zápisem, ale v přímém důsledku dobrovolně uzavřené smlouvy. Nad rámec uvedeného soud prvního stupně poukázal na to, že žalobce vzal zpět své dovolání proti rozhodnutí soudů, dle nichž byl notářský zápis neplatný, a zbavil se tak možnosti zvrátit pro něj nepříznivé rozhodnutí, čímž porušil svou prevenční povinnosti snažit se vzniku škody zabránit. Soud prvního stupně tudíž žalobu zamítl a tvrzenou škodou a její výší se pro nadbytečnost nezabýval.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud zcela vyšel se skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci včetně závěru, že se notář při sepisu notářského zápisu dopustil nesprávného úředního postupu, a s tím, že absentuje příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a uzavřením dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, resp. vyplacením vypořádacího podílu 2 000 000 Kč, neboť žalobce nebyl povinen ani nikterak nucen ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví s bývalou manželkou (včetně zvoleného způsobu vypořádání). Pohnutku k určitému jednání totiž dle odvolacího soudu nelze zaměňovat s příčinou vzniku škody. Vzhledem k tomuto závěru pak bylo dle odvolacího soudu nadbytečné zabývat se otázkou výše škody i dalšími námitkami žalované (zřejmě má být uvedeno „žalobce“; poznámka Nejvyššího soudu). Nad rámec uvedeného odvolací soud uzavřel, že nelze vyloučit, že v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem notáře vznikla žalobci jiná než žalovaná škoda, např. ve formě ušlého zisku, neboť nedošlo k rozmnožení jeho majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Takovou škodu však žalobce v řízení neuplatňoval a soudy vázány žalobním návrhem se naplněním podmínek odpovědnosti za tento druh škody zabývat nemohly. Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I dovoláním, v němž uplatnil následující dovolací důvody.
8. V úvodu dovolání žalobce uvedl, že jeho dovolání je přípustné, neboť (1) napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dále (2) závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále (3) závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Následně podrobně rekapituloval skutkové okolnosti věci a konstatoval, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem musí dojít ke splnění tří podmínek, a to (a) existence nesprávného úředního postupu, (b) vznik škody a (c) existence příčinné souvislosti mezi nimi. Žalobce se ztotožnil se závěrem soudů obou stupňů, že při sepisu notářského zápisu ze dne 13. 10. 2004 došlo k nesprávnému úřednímu postupu notáře, vymezil se však vůči posuzování ostatních dvou podmínek.
9. Ve vztahu k podmínce vzniku škody žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, a namítal, že v rozporu s ním soudy nižších stupňů rezignovaly na vlastní právní posouzení otázky vzniku škody, resp. posouzení, které z dovolatelem tvrzených skutkových okolností vedly k naplnění podmínky vzniku škody. V této souvislosti pak žalobce vymezil několik otázek, jež dle něj dosud nebyly v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešeny a jejichž řešení dovolacím soudem se tedy domáhal, a to otázky posouzení okamžiku vzniku škody v daném případě (zda již nastolením zákonné domněnky vypořádání zaniklého společného jmění manželů nebo až zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví), otázky, zda je rozlišení skutečné škody a ušlého zisku otázkou právní nebo skutkovou a zda škoda spočívající v tom, že se oprávněný držitel vlastnického práva k nemovitým věcem nestane jejich výlučným vlastníkem, nýbrž spoluvlastníkem jejich ideální jedné poloviny, představuje škodu skutečnou nebo ušlý zisk. V souvislosti s otázkou vzniku škody pak žalobce rovněž namítal, že ačkoliv řádně uvedl, že se domáhá náhrady škody vzniklé nesprávným úředním postupem notáře při sepisu notářského zápisu, pro nějž nedošlo k zamýšlenému vypořádání společného jmění žalobce a jeho bývalé manželky tak, že by žalobce nabyl předmětné nemovité věci do výlučného vlastnictví, nýbrž uplynutím tří let od rozvodu manželství vzniklo mezi bývalými manželi podílové spoluvlastnictví těchto nemovitých věcí s tím, že vzniklou škodu vyčíslil částkou odpovídající výši vypořádacího podílu bývalé manželky ujednanou v dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, kterou s ní byl nucen uzavřít, aby nastolil stav předpokládaný neplatným notářským zápisem, soudy obou stupňů zamítly žalobu čistě na základě závěru, že žalobce vznik škody opírá o uzavření dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, i když okamžik vzniku škody se pojí s jinými skutkovými okolnostmi, na základě kterých by bylo možné žalobě vyhovět. Tímto se tedy soudy obou stupňů dle žalobce odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž lze žalobu zamítnou jen, pokud jí nelze vyhovět podle hmotného práva vůbec, tedy ani podle jiné právní normy, než se dovolává žalobce (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 768/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99, ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, a ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4344/2018). Dále žalobce namítal, že nebyl žádným ze soudů nižších stupňů vyzván dle §118a občanského soudního řádu, aby doplnil svá skutková tvrzení či navrhl důkazy potřebné k prokázání svých sporných tvrzení ohledně okamžiku vzniku uplatňované škody s poučením o následcích neuposlechnutí této výzvy; zřejmě tedy jeho tvrzení a důkazní návrhy považovaly soudy za dostatečné. Pokud tomu tak ale nebylo, odchýlily se od judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 212/06), neboť žalobu zamítly, aniž žalobce k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů vyzvaly.
10. Ve vztahu k otázce příčinné souvislosti žalobce namítal, že soudy nižších stupňů ji nesprávně posuzovaly mezi nesprávným úředním postupem notáře a závazkem žalobce vyplatit bývalé manželce vypořádací podíl ve výši 2 000 000 Kč na základě dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, nikoli mezi nesprávným úředním postupem a škodou na jeho straně vzniklou nastolením nevyvratitelné zákonné domněnky o vypořádání společného jmění manželů, a odkázal na teorii tzv. adekvátní příčinné souvislosti, dle které je příčinná souvislost dána tehdy, jestli je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního jednání nebo škodní události, a pokud by bez této příčiny nastala (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů posuzovaly vztah příčinné souvislosti mezi správnými skutečnostmi, tak i v takovém případě by vztah příčinné souvislosti byl dle žalobce dán, neboť uzavření dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví představovalo nezbytný krok k narovnání vzájemných vztahů mezi manželi, k němuž byl žalobce dohnán právě vzniklými okolnostmi (neplatnost notářského zápisu) s tím, že neuznání existence příčinné souvislosti v tomto případě představuje přepjatý formalizmus a je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 3750/11, a ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. II ÚS 2085/08) i Nejvyššího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1474/2011, a ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009), neboť dobrovolným uzavřením dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k přetržení příčinné souvislosti nedošlo. Nakonec žalobce zdůraznil, že při zužování společného jmění manželů (neplatným) notářským zápisem obvyklou míru pozornosti neporušil, nelze mu tedy přičítat spoluodpovědnost za vzniklou škodu.
11. Závěrem žalobce navrhl změnu napadeného rozsudku tak, že se žalobě v plném rozsahu vyhovuje, nebo zrušení napadeného rozsudku a příp. i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu nižšího stupně k dalšímu řízení.
12. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a §241a odst. 2 o. s. ř.
15. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání žalobce není přípustné v části směřující proti výroku I v rozsahu potvrzení výroku II rozsudku soudu prvního stupně, a to podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Toto však v případě přípustnosti a důvodnosti dovolání ve zbývajícím rozsahu nebrání dovolacímu soudu, aby zrušil i nákladový výrok jako výrok závislý na výroku o věci samé.
18. Pokud žalobce v úvodu dovolání obecně uváděl, že jeho dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí (1) na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dále (2) na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále (3) na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, tak byť v této části nijak nespecifikoval, jakých otázek se mají jednotlivé předpoklady přípustnosti dovolání týkat a od jaké konkrétní judikatury Nejvyššího soudu by se při jejich řešení měl odvolací soud odchýlit, jednotlivé právní otázky a předpoklady přípustnosti k nim konkretizoval v další části dovolání. Nejvyšší soud tudíž dovolání v této části za vadné nepovažoval.
19. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají otázky vztahující se ke vzniku škody (a to posouzení okamžiku vzniku škody, zda je rozlišení skutečné škody a ušlého zisku otázkou právní nebo skutkovou, zda škoda spočívající v tom, že se oprávněný držitel vlastnického práva k nemovitým věcem nestane jejich výlučným vlastníkem, nýbrž spoluvlastníkem jejich ideální jedné poloviny, představuje škodu skutečnou nebo ušlý zisk, které dle názoru žalobce dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny), neboť tyto námitky se týkají otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud (který stejně jako soud prvního stupně žalobu zamítl s ohledem na to, že neshledal existenci příčinné souvislosti mezi sepsáním neplatného notářského zápisu a žalobcem tvrzenou škodou) na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu zedne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výše uvedené námitky se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem. Současně se odvolací soud (a před ním ani soud prvního stupně) neodchýlil od žalobcem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, který se věnuje tomu, jaké otázky jsou ve vztahu k posouzení vzniku škody otázkami skutkovými a které jsou právním posouzením. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že se odvolací soud (a před ním ani soud prvního stupně) s ohledem na závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou již z důvodu hospodárnosti právním posouzením vzniku tvrzené škody a její výše nezabýval (viz odstavec 37 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), čímž se rovněž od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, neboť objektivní odpovědnost státu za škodu dle §13 odst. 1 OdpŠk vyžaduje současné (kumulativní) splnění tří předpokladů, a to (1) existenci nesprávného úředního postupu, (2) vznik škody a (3) existenci příčinné souvislosti mezi nimi s tím, že v případě závěru o nenaplnění jedné z nich není třeba zabývat se naplněním podmínek dalších, neboť by to na celkový závěr soudu nemohlo mít žádný vliv (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 578/2011, nebo obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, vztahující se k předchozí právní úpravě zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, jež jsou však aplikovatelné i na novou právní úpravu zákona č. 82/1998 Sb.).
20. Ze stejného důvodu pak nemohou přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit ani procesní námitky žalobce, že se odvolací soud při posuzování otázky vzniku škody odchýlil od v dovolání citované judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, pokud žalobu ve vztahu k posouzení vzniku škody zamítl, ačkoliv mohl nárok žalobce po právní stránce posoudit jinak a žalobě vyhovět, popř. pokud dospěl k závěru, že žalobce netvrdil pro posouzení otázky vzniku škody všechny rozhodné skutečnosti, nevyzval jej k doplnění skutkových tvrzení, popř. označení důkazů, a nepoučil jej o následcích nesplnění takové výzvy, neboť i tato námitka se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, který se otázkou vzniku škody vůbec nezabýval, jak je blíže rozebráno výše. Navíc se žalobcem odkazované závěry judikatury vztahující se k tomu, že soud je vázán skutkovým vymezením nároku, nikoliv jeho právním posouzením (a to usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 768/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99, ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, a ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4344/2018), zcela míjí s tvrzením žalobce, že v případě odlišného závěru ohledně okamžiku vzniku škody by žalobě mohlo být vyhověno, v čemž žalobce spatřuje ono odlišné právní posouzení nároku, které měl odvolací soud učinit, ale neučinil, neboť toto nepřestavuje posouzení skutku podle jiného právního předpisu (jinak, než nárok právně kvalifikuje žalobce, tedy např. místo nároku z titulu smlouvy jako nárok z bezdůvodného obohacení), kterého se žalobcem odkazovaná judikatura týká, nýbrž posouzení, mezi jakými skutečnostmi je třeba zkoumat existenci příčinné souvislosti (co konkrétně představuje vznik škody), které se však věnují jiné dovolací námitky žalobce, ohledně nichž bylo dovolání shledáno přípustným (viz níže).
21. Zcela nepřípadné pak jsou i námitky žalobce ohledně nepoučení dle §118a o. s. ř., neboť k zamítnutí žaloby (ani ve vztahu k posouzení otázky příčinné souvislosti) odvolací soud nepřistoupil z důvodu neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního žalobcem, nedospěl tudíž k závěru, že by žalobce netvrdil některé rozhodné skutečnosti, příp. je neprokázal. Postup dle §118a o. s. ř. tak v daném případě nepřicházel v úvahu a argumentace žalobce judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu (a to rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 212/06) v tomto směru se tudíž opět míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem.
22. Jak je uvedeno již výše, z hlediska hmotného práva záviselo rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení otázky existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem notáře a vznikem tvrzené škody. Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009), což žalobce v rámci dovolání zpochybnil. Ohledně otázky posouzení existence příčinné souvislosti je tedy dovolání přípustné, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
23. Dovolání je důvodné.
24. Podle §13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
25. Nejvyšší soud dospěl ve své judikatuře (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, a ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013) k závěru, že jedním z předpokladů odpovědnosti státu za škodu z nesprávného úředního postupu dle zákona č. 82/1998 Sb. je vztah příčinné souvislosti mezi škodou a nesprávným úředním postupem. O vztah příčinné souvislosti pak jde, vznikla-li škoda následkem nesprávného úředního postupu (nesprávný úřední postup a škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku), tedy je-li doloženo, že nebýt nesprávného úředního postupu, ke škodě by nedošlo (teorie podmínky sine qua non ). Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou, bez níž by ke vzniku škody nedošlo. Je-li více příčin, které působí souběžně anebo následně, je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (tedy, že prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další). K přerušení příčinné souvislosti pak dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je pak příčinná souvislost dána, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události a současně by bez ní škoda nenastala. Pro odpovědnost za škodu tedy není nutné, aby její vznik byl pro škůdce konkrétně předvídatelný, nýbrž nesmí být vysoce nepravděpodobný.
26. Odvolací soud (jenž se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně) postavil svůj závěr o neexistenci příčinné souvislosti na tom, že tato absentuje mezi nesprávným úředním postupem a uzavřením dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, resp. vyplacením vypořádacího podílu 2 000 000 Kč, neboť žalobce nebyl ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví s bývalou manželkou povinen ani nucen. Žalobce však v řízení netvrdil, že požaduje nahradit škodu spočívající čistě v povinnosti vyplacení částky 2 000 000 Kč bývalé manželce, nýbrž v tom, že se na základě neplatného notářského zápisu nestal výlučným vlastníkem předmětných nemovitých věcí (jeho majetek se tudíž nerozmnožil, jak by tomu bylo v případě platnosti notářského zápisu), ale ty zůstaly součástí společného jmění manželů, které se následně změnilo na rovnodílné podílové spoluvlastnictví, a aby tedy docílil stavu, který měl nastolit neplatný notářský zápis, musel dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví s bývalou manželkou uzavřít a zaplatit jí vypořádací podíl, o němž tvrdí, že odpovídá obvyklé ceně podílu v době uzavření dohody. Žalobce tudíž staví svůj nárok na existenci několika následných příčin vzniku škody, kdy jedna vyvolává jako následek příčinu jinou (předmětné nemovité věci se nestaly z důvodu nesprávného úředního postupu výlučným vlastnictvím žalobce, ale zůstaly součástí společného jmění manželů; to se následně změnilo na rovnodílné podílové spoluvlastnictví bývalých manželů; což vedlo k tomu, že za účelem dosažení výlučného vlastnictví žalobce musel uzavřít dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a vyplatit bývalé manželce vypořádací podíl, což by učinit nemusel, pokud by notářský zápis byl platný). Za této situace tedy bylo nutné, aby se odvolací soud (a před ním i soud prvního stupně) zabýval tím, zda tento řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Toto však odvolací soud (ani soud prvního stupně) neučinil, jeho právní posouzení příčinné souvislosti je tak neúplné, a tedy nesprávné.
27. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci existují zmatečnostní vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad však žalobce netvrdil (kromě výše vypořádaných procesních námitek vůči posouzení vzniku škody, které však soudy obou stupňů neprováděly, jak je rozebráno výše) a nepodávají se ani z obsahu soudního spisu.
28. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to jak v části jeho výroku I, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, tak v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení [§242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí rovněž pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně, a to jak ve výroku I o věci samé, tak v navazujícím výroku II o náhradě nákladů řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
29. Při novém projednání věci soud prvního stupně nárok žalobce nově posoudí, případně i na základě zopakovaného či doplněného dokazování, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. V rámci posouzení existence příčinné souvislosti bude nutné zabývat se i tím, zda (příp. jakým způsobem) se žalobce s bývalou manželkou dohodl na vypořádání ohledně předmětných nemovitých věcí, o něž se pokoušeli společné jmění manželů zúžit, neboť zúžení společného jmění manželů ještě nemusí zahrnovat dohodu o vypořádání ohledně takto částečně zaniklého společného jmění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 183/2008). Teprve částka, o níž by žalobce v důsledku neplatnosti notářského zápisu musel při „druhém pokusu“ o vypořádání ohledně tohoto majetku vyplatit bývalé manželce více, totiž může představovat škodu způsobenou nesprávným úředním postupem notáře. V této souvislosti bude nezbytné zabývat se tvrzením žalobce, že dne 8. 9. 2004 uzavřel s bývalou manželkou pro účely rozvodu jejich manželství dohodu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů a práva a povinnosti společného bydlení, dále tím, zda tato dohoda nabyla účinnosti a zda se vztahovala i na vypořádání ohledně majetku, o nějž se bývalí manželé pokusili společné jmění zúžit. V případě, že se bývalí manželé ohledně takového majetku nevypořádali, bude nutné se dále zabývat tím, kdy mezi nimi vznikl spor ohledně platnosti notářského zápisu, zda před tím, než by nastala fikce vypořádání ohledně takového majetku nebo až poté, tedy v době, kdy již o jeho vypořádání žádat nemohli. Rovněž bude nezbytné zabývat se i tím, zda částka vyplacená žalobcem bývalé manželce představovala obvyklou cenu jejího podílu na předmětných nemovitých věcech. K tomu Nejvyšší soud dodává, že se soudy obou stupňů dosud nezabývaly další podmínkou odpovědnosti za škodu dle §13 OdpŠk, a to vznikem škody, proto se ani Nejvyšší soud k této otázce nemohl nijak vyjádřit.
30. Soudy nižších stupňů jsou v dalším řízení vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 2. 2024
JUDr. David Vláčil
předseda senátu