ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.154.2024.1
sp. zn. 30 Cdo 154/2024-724
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobkyně R. M. , zastoupené Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4, U Nového dvora 1076/2 proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 – Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1 669 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 154/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2023, č. j. 72 Co 193/2023-677, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 28. 3. 2023, č. j. 11 C 154/2016-645, zastavil řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2022, č.j. 72 Co 108/2022-557 (výrok I), a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání před soudem prvního stupně (výrok II). Svůj postup odůvodnil tím, že žalobkyně zaplatila soudní poplatek z odvolání ve výši 14 000 Kč až po marném uplynutí 15denní lhůty, jež jí k úhradě byla poskytnuta.
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
3. Usnesení odvolacího soudu žalobkyně napadla v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
4. Otázka splatnosti poplatku z dovolání, který pro svou výši 14 000 Kč nemá být (fakultativně) hrazen prostřednictvím kolkových známek, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť žalobkyně zde brojí proti jasnému znění zákona (§2432c odst. 1 o. s. ř.), jehož výklad nemůže vyvolávat rozumné pochybnosti, nadto byla, stejně jako otázka ústavnosti zpoplatnění dovolacího řízení ve věcech upravených zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena.
5. Zákon o soudních poplatcích (č. 549/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2022, dále jen „ZoSP“) jednoznačně stanoví, pokud jde o vznik poplatkové povinnosti při podání dovolání, že (zcela bez ohledu na to, jak má či může být takový poplatek uhrazen) nastává již samotným podáním dovolání [§4 odst. 1 písm. c) uvedeného zákona]. Od vzniku poplatkové povinnosti je třeba odlišovat splatnost soudního poplatku. Zákonodárce zde ovšem vychází z konstrukce, že soudní poplatek z dovolání (stejně tak ze žaloby či odvolání) je splatný k okamžiku vzniku poplatkové povinnosti, neboť podle §7 odst. 1 ZoSP platí, že poplatek, s výjimkou poplatku za zápis skutečnosti do veřejného rejstříku provedený notářem, je splatný vznikem poplatkové povinnosti. Vzniká-li poplatková povinnost způsobem uvedeným v §4 odst. 1 písm. e) až j) (což ovšem není případ projednávané věci), je poplatek splatný do 3 dnů od právní moci rozhodnutí, kterým byla povinnost poplatek zaplatit uložena nebo jímž byl schválen smír, nestanoví-li rozhodnutí o schválení smíru splatnost delší.
6. Řečeno jinak: vznik poplatkové povinnosti i splatnost poplatku (až na výše uvedené výjimky) není závislá na tom, jaká je výše poplatku, ani na tom, jakým způsobem má být poplatek uhrazen. Pro případ, že poplatník soudní poplatek z dovolání z jakéhokoliv důvodu neuhradí, nastupuje povinnost soudu postupovat podle §9 odst. 1 ZoSP, podle něhož, nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.
7. Z ukázaných důvodů je zcela nerozhodné, zda a z jakých důvodů si žalobkyně či její právní zástupce (jimž s ohledem na jasné znění položky 23 Sazebníku soudních poplatků musela být výše soudního poplatku z dovolání známa, neboť neznalost zákona neomlouvá) nezjistili údaje k bezhotovostní platbě soudního poplatku, určující je naopak toliko okolnost, že žalobkyně ani v dodatečně soudem stanovené prekluzivní lhůtě, ať už sama nebo [bránila-li jí v tom jakákoliv překážka prostřednictvím jiné osoby (např. svého právního zástupce, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1917/2015)] soudní poplatek neuhradila, ač jí v tom z objektivního hlediska nic nebránilo.
8. K diskutované materii lze připomenout, že Nejvyšší soud dospěl ve své ustálené rozhodovací praxi k závěru, podle kterého, neuhradí-li poplatník soudní poplatek za řízení splatný podáním žaloby ani dodatečně ve lhůtě určené ve výzvě soudu dle §9 odst. 1 věty první zákona ZoSP, soud zastaví řízení pro neuhrazení soudního poplatku bez zřetele k tomu, že poplatník v mezidobí soudní poplatek již (opožděně) uhradil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sen. zn. 29 ICdo 156/2018, uveřejněné pod číslem 30/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a obdobně rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018, ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3918/2018, ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4200/2018, ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3698/2018, a ze dne 20. 12. 2018, sen. zn. 29 ICdo 152/2018, proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 1147/19).
9. Ústavní soud v tomto směru dovodil, že již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníku v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby, odvolání nebo dovolání. Jestliže tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) propadné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, a ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18).
10. Ústavní soud dále dospěl k závěru, že právní úprava dle §9 odst. 1 poslední věty ZoSP je v souladu s ústavním pořádkem, a návrh na její zrušení zamítl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/20). Nejvyšší soud, bez pohledu na to, že je uvedeným závěrem podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán, jej zcela sdílí a doplňuje, že ani on nespatřuje v povinnosti zaplatit jinak obvyklý soudní poplatek z dovolání v řízeních, která nejsou zákonem osvobozena od soudních poplatků, nic, co by se příčilo právu na spravedlivý proces; ostatně takovou poplatkovou povinností jsou rovnoměrně zatíženi i mnozí další (potenciální) žalobci ocitající se ve srovnatelné procesní situaci jako nynější žalobkyně. Ta přitom, ve vztahu k argumentaci čl. 36 Listiny základních práv a svobod, pomíjí, že daná ustanovení jí zakládají nárok na náhradu škody na základě zákona a v jeho mezích, neřeší však v nejmenším problematiku jeho vlastního uplatnění, včetně případného osvobození od soudních poplatků. Otázka, zda a která řízení budou či naopak nebudou osvobozena od soudních poplatků, je problematikou právně politickou náležející k posouzení moci zákonodárné, nikoliv moci soudní. Nejvyšší soud současně neshledal důvod k přerušení řízení podle §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v dovolací argumentaci žalobkyně rovněž nespatřoval dostatečný potenciál k tomu, aby danou otázku posoudil nyní jinak, tedy odlišně od své již dříve ustálené judikatury, která zcela odpovídá i náhledu soudu ochrany ústavnosti.
11. Ze shora uvedeného plyne, že otázky předložené dovolatelkou již byly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, přičemž odvolací soud nemá důvod se od tohoto řešení odchylovat, a odvolací soud je posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu.
12. Proto dovolací soud s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení a v němž byl potvrzen výrok II usnesení soudu prvního stupně, o nákladech dovolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
14. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 1. 2024
JUDr. David Vláčil
předseda senátu