ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.3911.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3911/2023-316
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobkyně Nyrden a.s. , zahraniční osoba registrovaná pod č. 36755940, se sídlem v Bratislavě, Vansovej 2, Slovenská republika, zastoupené Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze 3, Boleslavská 2178/13 proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 30/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2023, č. j. 39 Co 114/2023-297, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 28. 2. 2023, č. j. 24 C 30/2016-271, zamítl žalobu na obnovu řízení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala povolení obnovy řízení završeného pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 21. 3. 2018, č. j. 24 C 30/2016-112, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 10. 6. 2020 č. j. 39 Co 52/2020-204, pokud jimi byla zamítnuta žaloba o náhradu škody.
Usnesení odvolacího soudu žalobkyně napadla v celém rozsahu stručným, leč výstižně formulovaným dovoláním, vybaveném předepsanými formálními náležitostmi (§241a odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř., odmítl.
Otázka, zda může odvolací soud napravit pochybení soudu prvního stupně, který v rozporu se zákonem nenařídil k projednání věci jednání, a to tím, že věc projedná při odvolacím jednání, při němž dostavivším se účastníkům poskytne potřebná poučení a provede k jejich návrhu dokazování, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu.
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1537/2020 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu z 24. 11. 2020, sp. zn. II. ÚS 3035/20), bylo vysvětleno, že dovolání lze ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.(tedy, mimo jiné proto, že rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo zmatečnostní vadou).
Posledně označené rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 29 Odo 55/2004, bylo přijato s právní větou: „Jestliže možnost učinit procesní úkony, kterou účastníku nesprávným postupem v průběhu řízení odňal soud prvního stupně (tím, že při jednání, při kterém rozhodl o věci samé, věc projednal v nepřítomnosti účastníka v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 /nyní odst. 3/ o. s. ř.), poskytl účastníku odvolací soud v odvolacím řízení, pak nejde o vadu dle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., ve znění účinném před 1. 1. 2001 (nyní o vadu ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř.)“, kdy ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud svým usnesením ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 344/04, odmítl. Nejvyšší soud tehdy odkázal na své dřívější usnesení ze dne 26. 5. 1998, sp. zn. 3 Cdon 610/96, podle něhož zmatečnost podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. (ve znění tehdy účinném) není dána, jestliže možnost učinit procesní úkony, kterou účastníku nesprávným postupem odňal soud prvního stupně, mu byla poskytnuta v odvolacím řízení. Obdobný závěr formuloval Nejvyšší soud též v usnesení ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 32 Cdo 56/99, uveřejněném pod číslem 53/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Lze tak k diskutované materii shrnout, že pochybení soudu prvního stupně, který nenařídil jednání lze napravit i tím, že odvolací soud nařídí k projednání odvolání jednání, při němž má dostavivší se účastník řízení (po případném poučení podle §118a o. s. ř.) možnost uplatnit svá tvrzení a navrhovat o nich důkazy. Doplnit možno, že odvolací soud výše popsaným způsobem nemohl porušit (nyní již překonanou) zásadu dvojinstančnosti řízení, neboť tato zásada tak, jak byla formulována starší judikaturou Ústavního soudu (například v nálezu ze dne 23. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98) a poté i Nejvyššího soudu (zejména v rozsudku ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, publikovaném pod č. 30/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), byla vývojem legislativy (v důsledku novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 59/2005 Sb.) i judikatury překonána. Namísto toho je, i s vědomím zásady rychlosti řízení (§6 o. s. ř.) nyní kladen důraz na to, aby rozhodnutí odvolacího soudu nebyla pro účastníky nepředvídatelná a překvapivá (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a článek Ištvánek, F., Spáčil, J. Quo vadis, dvojinstanční zásado . Právní rozhledy, 2006, č. 20, s. 727). Dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení. Právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni (v poměrech projednávané věci odvolacím) orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt v. Belgie ze dne 17. 1. 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo rozsudek téhož soudu ve věci Butkevičius v. Litva , ze dne 26. 3. 2002, stížnost č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43, nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, či nález ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012, ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011, ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 292/2013). Navíc odvolací soud v přítomné věci nevycházel z výsledků jím provedeného dokazování, nýbrž, co do včasnosti návrhu, výlučně z údajů předestřených samotnou žalobkyní v jí podané žalobě na obnovu a nadto, v plném souladu se soudem prvního stupně, zdůraznil, že pro zamítnutí žaloby na obnovu by zcela – v rovině prostého právního posouzení – postačilo, že žalobkyně jejím prostřednictvím sledovala zpochybnění posouzení splnění podmínky příčinné souvislosti, nicméně žaloba na náhradu škody byla v původním řízení zamítnuta též pro neprokázání existence (výše) škody, kteroužto skutečnost žalobou na obnovu kvalifikovaně ani nezpochybnila (a již proto byla žaloba na obnovu odsouzena k nezdaru).
Závěrem Nejvyšší soud doplňuje, že dovolání žalobkyně (správně) nemířilo na zmatečnostní vadu v podobě odnětí projednání věci před soudem, která je na základě zákona vztahována výlučně jen k řízení před odvolacím soudem (srov. §229 odst. 3 o. s. ř.), neboť zákonodárce naopak předpokládá, že odnětí možnosti účastníka jednat před soudem prvního stupně bude moci být napraveno v řízení odvolacím.
Dovolání napadající implicitně usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 1. 2024
JUDr. David Vláčil
předseda senátu