ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.444.2024.1
sp. zn. 30 Cdo 444/2024-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně A. H. , zastoupené Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, proti žalovanému JUDr. Juraji Podkonickému, Ph.D. , soudnímu exekutorovi se sídlem v Praze 6, Evropská 663/132, o zaplacení částky 244 843,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 178/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2023, č. j. 20 Co 220/2023-100, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení domáhala po žalovaném zaplacení částky 244 843,30 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, kterou utrpěla v důsledku postupu žalovaného jako soudního exekutora v exekuci vedené pod sp. zn. 067 EX 5807/10 na majetek jejího manžela. Uvedená částka konkrétně představovala dosud nevrácenou část plnění, jež bylo vymoženo na základě exekučních příkazů k provedení exekuce přikázáním pohledávky z bankovních účtů žalobkyně, ve vztahu k nimž byla tato exekuce následně částečně zastavena.
Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 1. 2023, č. j. 7 C 178/2019-80, žalobě zcela vyhověl (výrok I) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalovaný včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, zčásti jako nepřípustné a zčásti pro jeho vady.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že v případě, kdy přípustnost dovolání vychází z §237 o. s. ř., nepostačuje ke splnění zákonem požadovaných obsahových náležitostí dovolání pouhá citace textu tohoto ustanovení, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, kterákonkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.
Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou [n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v §237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22, nebo ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23).
Požadavkům plynoucím z §241a odst. 2 o. s. ř. a z citované judikatury však podané dovolání vyhovělo pouze zčásti. V rozporu s tím, co bylo uvedeno výše, v něm totiž dovolatel neuvedl, jaký důvod přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považuje za naplněný ve vztahu k právní otázce týkající se závěru odvolacího soudu, podle kterého se žalovaný dopustil nesprávného úředního postupu, pokud vymožené plnění vyplatil subjektu, jenž v předmětné exekuci vystupoval v procesním postavení oprávněného, dříve, než soudy pravomocně rozhodly o návrhu žalobkyně na částečné zastavení exekuce, přičemž se namísto toho omezil pouze na kritiku tohoto závěru. Totéž pak platí i o (v samotném závěru dovolání obsaženém) zpochybnění názoru odvolacího soudu, že vyplacením příslušných finančních prostředků oprávněnému vznikla žalobkyni škoda, nikoliv nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči oprávněnému.
Dovolání tak nelze v uvedené části věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Na řešení otázky, zda lze nesprávný úřední postup žalovaného spatřovat v tom, že vymožené plnění vyplatil oprávněnému sice po vydání zamítavého rozhodnutí exekučního soudu o návrhu žalobkyně na odklad exekuce, avšak předtím, než toto rozhodnutí nabylo právní moci, tedy otázky, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1465/2014, a od usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. III. ÚS 961/18 (jakož i od v dovolání zmíněné judikatury Nejvyššího správního soudu), pak napadené rozhodnutí nespočívá. Jak plyne z bodu 6 odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud své rozhodnutí na vyřešení uvedené otázky nezaložil (přestože ji zmínil, žádný jednoznačný závěr ve vztahu k ní nezaujal), nýbrž nesprávný úřední postup žalovaného spatřoval jednak v již zmíněném vyplacení vymoženého plnění oprávněnému před právní mocí rozhodnutí soudu o návrhu na částečné zastavení exekuce (což však žalovaný v dovolání řádně nezpochybnil, jak bylo uvedeno výše), a jednak v tom, že žalovaný předmětný majetek žalobkyně v exekuci vůbec postihl, neboť tehdy účinná právní úprava takovýto postup neumožňovala (na což žalovaný v dovolání nereagoval). Přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. tudíž nelze v této jeho části dovodit, neboť se uvedená otázka ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, pročež se její řešení nemůže v poměrech dovolatele nikterak příznivě projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
V části, v níž podané dovolání směřuje proti výroku II napadeného rozsudku, jakož i proti jeho výroku I, pokud jím byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, tedy proti výrokům, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení, je dovolání objektivně nepřípustné, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2024
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu