ECLI:CZ:NS:2024:33.ICDO.49.2023.1
KSOS 36 INS 12666/2014
36 ICm 3483/2014
sp. zn. 33 ICdo 49/2023-721
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce D. M. , zastoupeného Mgr. Danielem Kapitánem, advokátem se sídlem Plzeň, Sady 5. května 36, proti žalovaným 1) D. N. , a 2) V. N. , zastoupeným JUDr. Evou Janíkovou, advokátkou se sídlem Frýdek-Místek, Farní 19, o určení pravosti pohledávek, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 ICm 3483/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci žalovaných, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS 12666/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 9. 2022, č.j. 36 ICm 3483/2014, 12 VSOL 23/2022-671 (KSOS 36 INS 12666/2014), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 11. 2021, č. j. 36 ICm 3483/2014-516, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení pravosti dílčí pohledávky č. P4-2 přihlášené žalobcem ve výši 376 510 Kč z titulu zajišťovací směnky ze dne 16. 3. 2010 do společného insolvenčního řízení žalovaných (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení pravosti dílčí pohledávky č. P4-3 přihlášené žalobcem ve výši 156 132 Kč z titulu smlouvy o půjčce ze dne 16. 3. 2010 do téhož insolvenčního řízení (výrok II.), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení pravosti dílčí pohledávky č. P4-4 přihlášené žalobcem ve výši 106 991 Kč z titulu smluvní pokuty ujednané ve smlouvě o půjčce ze dne 16. 3. 2010 do téhož insolvenčního řízení (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. – VI.).
Vrchní soud v Olomouci (odvolací soud) rozsudkem ze dne ze dne 15. 9. 2022, č. j. 36 ICm 3483/2014, 12 VSOL 23/2022-671 (KSOS 36 INS 12666/2014), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. ve vztahu mezi žalobcem a Mgr. Kateřinou Siudovou (insolvenční správkyní dlužníků D. a V. N.) zrušil, ve výrocích I., III. a V. a ve výroku II. ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými potvrdil, ve výroku IV. změnil (ohledně výše nákladů řízení) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaní uzavřeli se společností ES. (dále jen jako „společnost ES“), jejímž jednatelem byl žalobce, dne 1. 11. 2007 smlouvu o budoucí smlouvě o dílo a dne 10. 12. 2008 smlouvu o dílo (zhotovení stavby rodinného domu), podle níž jednotlivé zálohy na cenu díla byly splatné okamžikem dokončení příslušné části díla (nešlo o pevné datum) s tím, že společnost ES po dokončení příslušné části díla vystaví fakturu až dodatečně toliko na výslovnou žádost žalovaných. Dne 10. 3. 2009 žalovaní uzavřeli s Hypoteční bankou, a. s. smlouvu o poskytnutí předhypotečního úvěru ve výši 880 000 Kč účelově určeného na výstavbu nemovitosti a na vypořádání půjčky na investici do nemovitosti, v níž se zavázali k použití vlastních peněžních prostředků ve výši 306 204 Kč, a smlouvu o hypotečním úvěru ve výši 2 690 000 Kč účelově vázaného na výstavbu nemovitosti a refinancování předhypotečního úvěru. Dne 16. 3. 2010 žalobce s žalovanými uzavřel smlouvu označenou jako smlouva o půjčce, kterou se zavázal poskytnout žalovaným peněžní prostředky na zaplacení zálohy (č. 6) na cenu díla ve výši 250 000 Kč s tím, že peněžní prostředky převede přímo společnosti ES; žalobce téhož dne dal pokyn společnosti ES (jako její jednatel) k zaúčtování částky 250 000 Kč z částky 8 000 000 Kč žalobcem již dříve převedené na účet jmenované společnosti. Ve smlouvě ze dne 16. 3. 2010 byl sjednán úrok z jistiny (předmětu plnění) ve výši 16 % ročně, pro případ prodlení smluvní pokuta ve výši 40 % jistiny, a k zajištění pohledávky ze smlouvy byla žalovanými vystavena směnka vlastní na částku 366 767 Kč (zahrnující jistinu, sjednané úroky do dne splatnosti a smluvní pokutu). Stejné smluvní podmínky (vyjma výše jistiny a splatnosti) obsahují i smlouvy - rovněž označené jako smlouvy o půjčce - ze dne 13. 12. 2007 a ze dne 24. 9. 2009 uzavřené mezi žalobcem a žalovanými za účelem úhrady záloh na cenu díla (plnění v částce 170 000 Kč a 450 000 Kč).
Odvolací soud s poukazem na závěry Nejvyššího soudu (stanovisko sp. zn. Cpjn 200/2013 a rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 688/2012 a sp. zn. 33 Cdo 874/2016) a Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 913/16) dovodil, že závazek ze smlouvy ze dne 16. 3. 2010 nelze poměřovat ustanovením §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), již proto, že jeho obsahem ve skutečnosti nebylo přenechání dohodnuté částky dlužníkovi, nýbrž zajištění financování díla, a to tím způsobem, že žalobce nechá ve prospěch žalovaných „zaúčtovat část finančních prostředků, které poukázal na účet společnosti ES“ (což také učinil). Podle odvolacího soudu smlouva ze dne 16. 3. 2010 je smlouvou nepojmenovanou (inominátní) ve smyslu §51 obč. zák. stejně jako (předchozí) smlouvy ze dne 13. 12. 2007 a ze dne 24. 9. 2009 uzavřené za účelem zajištění financování díla. Současně shledal, že jde o smlouvy spotřebitelské (žalovaní je uzavírali v postavení spotřebitelů) formulářového typu obsahující individuálně neprojednaná (typová) smluvní ujednání, jež poměřoval úpravou §55 a §56 obč. zák.
Vzhledem k tomu, že smlouvy ze dne 16. 3. 2010, ze dne 13. 12. 2007 a ze dne 24. 9. 2009 (dále též jen „sporné smlouvy“) obsahují totožná (typová) ujednání, tj. úročení jistiny (předmětu plnění) ve výši 16 % ročně, smluvní pokutu ve výši 40 % jistiny pro případ prodlení a zajištění jistiny, smluveného úroku a smluvní pokuty směnkou, a také s přihlédnutím k tomu, že žalobci byl znám způsob (mechanismus) poskytování peněžních prostředků úvěrující bankou při čerpání hypotečního úvěru na stavbu pro bydlení, že věděl (na základě dokladů vyhotovených společností ES k žádosti žalovaných a z obsahu sporných smluv), že žalovaní disponují pouze peněžními prostředky průběžně jim poskytovanými z hypotečního úvěru (jiné peněžní prostředky k dispozici neměli), a že způsob jejich poskytování úvěrující bankou (na základě faktury vystavené společností ES) ve spojení se sjednaným okamžikem splatnosti jednotlivých záloh (při dokončení dané části díla) nevyhnutelně vedl k prodlení žalovaných s úhradou dané zálohy, odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že žalobce – ve svém dvoudomém postavení jednatele společnosti ES a poskytovatele peněžních prostředků (věřitele) – pokud by jednal s žalovanými jako spotřebiteli poctivě a přiměřeně, nemohl rozumně očekávat, že by se zmíněnými ujednáními v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy souhlasili; proto dovodil, že smlouva jako celek (tj. jednotlivá smluvní ujednání ve svém souhrnu) v rozporu s požadavkem dobré víry zakládá k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a je tedy absolutně neplatná.
Odvolací soud dodal, že vzhledem k absolutní neplatnosti (všech) sporných smluv žalobci vznikl toliko nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§451 obč. zák.) ve výši poskytnuté jistiny, tj. celkem 870 000 Kč (součet částek 170 000 Kč, 450 000 Kč a 250 000 Kč). Tento nárok zanikl (v důsledku plnění žalovaných před zahájením insolvenčního řízení), a proto žalobce pohledávky ze sporných smluv (v insolvenčním řízení označených P4/3 a P4/4) nemá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že mezi účastníky uzavřené smlouvy o půjčce obsahují ujednání, jež v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran ve smyslu §56 odst. 1 a 3 obč. zák.
Odvolací soud se podle jeho přesvědčení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 156/2018 a sp. zn. 23 Cdo 1201/2009) v otázce „výkladu obsahu spotřebitelské smlouvy dle ust. §56 odst. 1 a 3 obč. zák.“. Prosazuje, že sporné smlouvy „neumožňují jiný výklad než stranami projevenou vůli spočívající v poskytnutí půjčky za podmínek uvedených ve smlouvě o půjčce“ , přičemž v nich sjednanou „kombinaci úroků, smluvní pokuty a zajištění směnkou nelze považovat za nepřiměřenou, ale naopak za zcela obvyklý postup (zejména při poskytování půjček)“. Odvolacímu soudu vytýká, že se „snaží o přepjatou ochranu“ žalovaných jako spotřebitelů, což „absolutně překračuje“ možnosti zákonné ochrany spotřebitelů, zásadu rovnosti stran a smluvní volnosti účastníků, a že tak zasahuje do autonomie vůle účastníků „ex-post zcela nepřípustným způsobem, když zejména tak přiznává žalovaným ochranu jejich neodpovědnosti a lehkomyslnosti“ . Odvolací soud „absolutně nedostatečně vyhodnotil“ zjištění, že žalovaní se „chovali deliktně-nepoctivě, když porušili svůj závazek a do díla neinvestovali částku 306 204 Kč předpokládanou hypoteční smlouvou, což zásadně narušilo průběh financování díla z úvěru a současně vyvolalo potřebu předmětné půjčky“ .
Odvolací soud se dále odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2279/2018) v otázce „zda odvolací soud v rámci svého rozhodnutí co do konstatovaného zjištění, že žalobce jednal nepoctivě, postupoval v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů (viz §132 o. s. ř.), když mezi závěrem o nepoctivosti jednání žalobce a provedenými důkazy nelze shledat podloženost takového závěru provedenými důkazy“ . Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že vůči žalovaným nejednal poctivě, což „soudy spatřují v tom, že žalobce věděl, že žalovaní půjčku v dohodnutém termínu splatnosti nevrátí, ačkoliv takovému závěru chybí jakýkoliv byť nepatrný důkaz; z provedených důkazů naopak vyplývá, že žalobce vystupoval vůči žalovaným transparentně“ (k tomu poukázal na §6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů). Konečně dovolatel namítá, že v napadeném rozhodnutí „zcela absentuje tzv. test neplatnosti specifikovaný v §56 odst. 2 obč. zák.“, jehož provedení v případě aplikace ustanovení na ochranu spotřebitele (§51a a násl. obč. zák.) je předpokládáno judikaturou.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Usnesením ze dne 31. 1. 2023, č. j. KSOS 36 INS 12666/2014-B-44, vzal insolvenční soud (v souladu s §413 a §414 insolvenčního zákona) na vědomí splnění oddlužení žalovaných dlužníků, schválil odměnu a hotové výdaje insolvenční správkyně, kterou zároveň zprostil funkce, a osvobodil dlužníky od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu v němž dosud nebyly uspokojeny, s tím, že osvobození se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit, i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníkům pro tyto pohledávky právo postihu. Nastaly tak důsledky uvedené v §413 odst. 1 in fine ve spojení s §159 odst. 4 a 5 insolvenčního zákona.
Podle §237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
K aplikaci §55 a 56 obč. zák. na smlouvy uzavřené mezi účastníky:
Ustanovením §56 odst. 1 obč. zák. byl do českého právního řádu implementován článek 3 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „směrnice 93/13“), podle něhož smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Z toho plyne povinnost soudu vykládat i §56 odst. 1 obč. zák. tak, aby bylo dosaženo cíle sledovaného jeho unijní předlohou, tj. aby byla spotřebitelům poskytována ochrana před nepřiměřenými podmínkami ve spotřebitelských smlouvách alespoň v rozsahu uvedenou směrnicí předvídaném. Jinak řečeno, povinnost vykládat vnitrostátní právo souladně se zněním směrnice 93/13 a jejím účelem (požadavek eurokonformního výkladu) je projevem jejího nepřímého účinku.
Článek 3 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že:
- pojem „významná nerovnováha“ v neprospěch spotřebitele je třeba posuzovat na základě analýzy vnitrostátních právních předpisů, které by se použily v případě neexistence dohody stran, aby bylo možné posoudit, zda a případně do jaké míry je právní postavení spotřebitele smlouvou zhoršeno ve srovnání s právním postavením, jaké by měl podle platné vnitrostátní právní úpravy. Stejně tak by za tímto účelem mělo být přezkoumáno právní postavení, v jakém se daný spotřebitel nachází s ohledem na prostředky, které má podle vnitrostátních právních předpisů k dispozici pro zabránění dalšímu používání zneužívajících klauzulí;
- za účelem zodpovězení otázky, zda je způsobena nerovnováha „v rozporu s požadavkem dobré víry“, je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013 ke smlouvám o propagaci reklamní plochy, Cpjn 200/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 102/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5017/2015 a ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 961/2017).
V rozsudku ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4601/2008, Nejvyšší soud vysvětlil, že při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě z pohledu ustanovení §55 a §56 obč. zák. nelze odhlížet od ostatních ujednání spotřebitelské smlouvy a od důsledků, které tato ujednání mají ve svém souhrnu; i když totiž sankční ujednání nemusí samo o sobě vyvolávat značnou nerovnováhu smluvních stran, smlouva jako celek (tj. jednotlivá její ujednání ve svém souhrnu) může představovat výrazně nerovnocenný právní vztah k újmě spotřebitele.
Sporné smlouvy obsahují ujednání o (smluvních) úrocích z prodlení ve výši 16 % ročně, ujednání o smluvní pokutě ve výši 40 % jistiny pro případ prodlení a ujednání o zajištění směnkou (a to jistiny, smluveného úroku i smluvní pokuty), která nebyla individuálně sjednána. Odvolací soud k závěru o absolutní neplatnosti sporných smluv dospěl poté, co – vedle posouzení zmíněných ujednání v jejich souhrnu – vzal rovněž v úvahu,
- že sporné smlouvy jsou smlouvami nepojmenovanými (nikoli smlouvami o půjčce),
- že žalobce je v dvoudomém postavení jednatele společnosti ES [v tomto postavení uzavíral s žalovanými smlouvu o dílo] a poskytovatele peněžních prostředků (věřitele) na základě sporných smluv,
- že žalobce věděl (na základě dokladů vyhotovených společností ES k žádosti žalovaných a z obsahu sporných smluv), že žalovaní disponují toliko peněžními prostředky průběžně jim poskytovanými z hypotečního úvěru (jiné peněžní prostředky k dispozici neměli),
- že žalobci byl znám způsob (mechanismus) poskytování peněžních prostředků úvěrující bankou při čerpání hypotečního úvěru na stavbu pro bydlení,
- že v uzavřené smlouvě o dílo (čl. IV. bod 5) byla sjednána splatnost jednotlivých záloh (vázána na proměnlivý okamžik dokončení dané části díla) takovým způsobem, který [ve spojení s mechanismem poskytování peněžních prostředků úvěrující bankou – na základě dodatečně vystavené faktury společností ES (a to pouze na žádost objednatele)] nevyhnutelně vedl k prodlení žalovaných s placením příslušné zálohy, a
- že smluvní pokuta byla ve sporných smlouvách sjednána ve výši 40 % jistiny i pro případ byť jediného dne prodlení.
Hodnotící úsudek odvolacího soudu ústící v závěr, že dotyčné smlouvy jsou neplatné, je souladný s výše citovanou judikaturou.
Je vhodné poznamenat, že v době uzavření sporných smluv platilo ustanovení §55 odst. 2 věta druhá zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 7. 2010, podle něhož ovlivňuje-li ujednání smlouvy (které bylo posouzeno jako neplatné poté, co se jeho neplatnosti spotřebitel dovolal), přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy.
V souvislosti s argumentací, že odvolací soud se „snaží o přepjatou ochranu“ žalovaných jako spotřebitelů a že žalovaným „ přiznává ochranu jejich neodpovědnosti a lehkomyslnosti“, dovolatel neformuluje žádnou otázku (hmotného či procesního práva) k dovolacímu přezkumu. Nadto dovolatel v souvislosti s uvedenou argumentací vychází z toho, že jde o smlouvy o půjčce (nikoli nepojmenované), a svou argumentaci buduje na izolovaně posuzovaných – a toliko některých – okolnostech projednávané věci (od ostatních rozhodných skutkových okolností odhlíží), a pomíjí, že kdyby sám jednal s žalovanými poctivě a přiměřeně, nemohl rozumně očekávat, že by s předmětnými ujednáními (klauzulemi) souhlasili v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy.
Namítá-li dovolatel, že žádné z ujednání ve smlouvě nejsou neurčitá, přehlíží, že takový právní závěr nalézací soudy neučinily.
Poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009, není pro skutkovou i právní odlišnost porovnávaných kauz přiléhavý již proto, že v projednávané věci nejde o posouzení platnosti rozhodčí doložky obsažené ve zprostředkovatelské smlouvě. Pro skutkovou i právní odlišnost porovnávaných kauz není přiléhavý ani poukaz na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 156/2018, a ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2279/2018, neboť v nyní souzené věci nejde toliko o posouzení přiměřenosti ujednání o smluvní pokutě.
Námitkou, že v napadeném rozhodnutí „zcela absentuje tzv. test neplatnosti specifikovaný v §56 odst. 2 obč. zák.“, dovolatel patrně míní aplikaci dotyčného ustanovení odvolacím soudem, podle něhož se ustanovení odstavce 1 nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění. Přitom odvolací soud poté, co sporné smlouvy shledal absolutně neplatnými, vrácení předmětu plnění (vymezeného smluvním ujednáním sporné smlouvy) posoudil podle zásad pro vydání bezdůvodného obohacení (plnění z neplatné smlouvy).
Námitky, že vůči žalovaným nejednal nepoctivě, popř. že vůči nim „ vystupoval transparentně“ , dovolatel zčásti zakládá na vlastní skutkové verzi odlišné od toho, co zjistily nalézací soudy, jež vyšly ze zjištění, že žalobce věděl, že žalovaní půjčku v dohodnutém termínu nevrátí a že nemají žádné vlastní prostředky. Ve skutečnosti tedy nenapadá právní posouzení věci, ale správnost skutkových zjištění, z nichž při svém právním posouzení vycházel odvolací soud. Výtkami, že odvolací soud „absolutně nedostatečně vyhodnotil“ zjištění, že žalovaní se „chovali deliktně-nepoctivě, když porušili svůj závazek a do díla neinvestovali částku 306 204 Kč předpokládanou hypoteční smlouvou, což zásadně narušilo průběh financování díla z úvěru a současně vyvolalo potřebu předmětné půjčky“ , jimiž polemizuje s hodnocením důkazů odvolacím soudem, dovolatel neuplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nýbrž namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž však jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) pouze, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě pak takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
Napadá-li dovolatel způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, pomíjí, že samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Z toho, že žalovaný v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005. sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti tvrzené účastníky má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů
- §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá žalobcem zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že pokud by jednal s žalovanými poctivě a přiměřeně, nemohl rozumně očekávat, že by s předmětnými ujednáními (klauzulemi) souhlasili v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy; není zde rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalobce svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Napadá-li žalobce rozhodnutí odvolacího soudu i v rozsahu jeho nákladových výroků, tak ve vztahu k nim není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2024
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu