ECLI:CZ:NS:2024:4.TDO.108.2024.1
sp. zn. 4 Tdo 108/2024-412
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2024 o dovolání obviněného M. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. 6 To 196/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 3 T 28/2023, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 3 T 28/2023, byl obviněný M. K. uznán vinným zločinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
dne 6. 6. 2022 kolem 17.30 hodin v XY, ulici XY na komunikaci II. třídy ve směru od XY na XY v km 16,017 řídil nákladní soupravu složenou z nákladního vozidla zn. Scania RZ: XY a přívěsu zn. Doll RZ: XY a na přímém úseku vedoucím do kopce po projetí levotočivé zatáčky započal předjíždění elektrické koloběžky zn. Bluetouch, kterou v tu chvíli řídil poškozený W. G. a obžalovaný při předjíždění v místě, kde jsou jízdní pruhy odděleny příčnou čárou souvislou V1a nedodržel bezpečný boční odstup, v důsledku čehož došlo k pádu poškozeného W. G. na komunikaci pod pravá kola dvou zadních náprav přívěsu zn. Doll, kterými poškozeného W. G. přejel a způsobil mu rozdrcení hlavy s tříštivým rozlámáním lebky včetně obličejových kostí, rozhmoždění a výhřez mozku, roztržení skloubení spodiny lební s 1. krčním obratlem a tříštivým rozlámáním krční páteře, částečné přehmoždění horní poloviny těla v úrovni nad oběma prsy, rozdrcení trupu s tříštivým rozlámáním kostry hrudníku v celém rozsahu, rozhmoždění a výhřez prakticky všech orgánů dutiny hrudní a břišní, rozdrcení kostry pánve, tříštivé zlomeniny příčných výběžků všech bederních obratlů oboustranně, rozdrcení obou ramenních kloubů, otevřenou zlomeninu levého loketního kloubu a mnohočetné oděrky na těle, v důsledku čehož poškozený W. G. bezprostředně po dopravní nehodě zemřel, čímž obžalovaný M. K. porušil ustanovení §4 písm. a), b), c), §17 odst. 3, odst. 5 písm. a), b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, přičemž tato ustanovení porušil ve spojení s ustanovením §125c odst. 1 písm. k) téhož zákona a všechny tyto povinnosti je třeba v tomto případě považovat za důležité povinnosti podle téhož zákona .
2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání 3 let. Dále byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu zákazu činnosti, spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let.
3. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození J. H., J. N., H. W. a V. Z. P. Č. odkázáni s nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 3 T 28/2023, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. 6 To 196/2023, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
dne 6. 6. 2022 kolem 17.30 hodin v XY, ulici XY na komunikaci II. třídy ve směru od XY na XY v km 16,017 řídil nákladní soupravu složenou z nákladního vozidla zn. Scania RZ: XY a přívěsu zn. Doll RZ: XY a na přímém úseku vedoucím do kopce po projetí levotočivé zatáčky započal předjíždění elektrické koloběžky zn. Bluetouch, kterou v tu chvíli řídil poškozený W. G. a obžalovaný při předjíždění v místě, kde jsou jízdní pruhy odděleny podélnou čárou souvislou V1a nedodržel bezpečný boční odstup, v důsledku čehož došlo k pádu poškozeného W. G. na komunikaci pod pravá kola dvou zadních náprav přívěsu zn. Doll, kterými poškozeného W. G. přejel a způsobil mu rozdrcení hlavy s tříštivým rozlámáním lebky včetně obličejových kostí, rozhmoždění a výhřez mozku, roztržení skloubení spodiny lební s 1. krčním obratlem a tříštivým rozlámáním krční páteře, částečné přehmoždění horní poloviny těla v úrovni nad oběma prsy, rozdrcení trupu s tříštivým rozlámáním kostry hrudníku v celém rozsahu, rozhmoždění a výhřez prakticky všech orgánů dutiny hrudní a břišní, rozdrcení kostry pánve, tříštivé zlomeniny příčných výběžků všech bederních obratlů oboustranně, rozdrcení obou ramenních kloubů, otevřenou zlomeninu levého loketního kloubu a mnohočetné oděrky na těle, v důsledku čehož poškozený W. G. bezprostředně po dopravní nehodě zemřel, čímž obžalovaný M. K. porušil ustanovení §4 písm. a), b), c), §17 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, přičemž tato ustanovení porušil ve spojení s ustanovením §125c odst. 1 písm. k) téhož zákona a všechny tyto povinnosti je třeba v tomto případě považovat za důležité povinnosti podle téhož zákona.
5. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Dále byl obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let.
6. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození J. H., J. N., H. W. a V. Z. P. Č. odkázáni s nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. 6 To 196/2023, podal následně obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obviněný namítl, že v trestním řízení nebyla jeho vina prokázána nade vší pochybnost, stejně tak nebylo prokázáno, že se dopustil skutku tak, jak je popsáno ve výroku rozsudku. Dále uvedl, že poškozeného W. G. jedoucího před ním na elektrické koloběžce značky Bluetouch již stojícího objížděl, nikoli jedoucího předjížděl, což je zásadní vzhledem k posouzení, zda se v daném případě jednalo o jednání trestné. V této souvislosti rozporoval závěry znaleckého posudku z oboru dopravy vypracovaného znalcem Ing. Tomášem Kubešem, přičemž pokud soudy na základě znaleckého posudku dospěly k závěru, že koloběžka měla jet po celou dobu a neměla vůbec zastavit, podle názoru dovolatele nic takového z posudku nevyplývá. Rovněž se vymezil rovněž proti tomu, jakým způsobem byla hodnocena výpověď jeho syna M. K., který jel ve vozidle za ním. Dále označil za procesně nepoužitelné důkazy jeho oznámení nehody na linku 158 a kamerový záznam z osobní kamery na místě zasahujícího policisty, neboť zachycují jeho vyjádření k průběhu nehody. Dovolatel se domnívá, že tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Rovněž dovolatel namítl, že došlo k zásadnímu porušení jeho práva na obhajobu, když obhajoba dodala výpočet toho, jakou rychlostí se mohla koloběžka pohybovat a jakou vzdálenost by mohla urazit, avšak těmito námitkami se žádný ze soudů nezabýval. Dále dovolatel vytkl soudům, že vůbec nezvažovaly spoluzavinění poškozeného. Za podstatnou otázku dovolatel považuje, zda vůbec porušil ustanovení §4 písm. a), b), c) a §17 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a to ve spojení s ustanovením §125c odst. 1 písm. k) téhož zákona. Soudy se podle dovolatele náležitě nezabývaly ani otázkou příčinné souvislosti mezi porušením povinností z jeho strany a úmrtím poškozeného.
8. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 3 T 28/2023, a aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že pochybnosti o skutkových zjištěních soudů obviněný založil výlučně na své vlastní, od soudů odlišné interpretaci výsledků dokazování. Soudy ale důkazy hodnotily ve shodě s jejich obsahem a žádné deformace důkazů se nedopustily, avšak ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Verze obviněného, že poškozený zastavil a obviněný jej proto objížděl, přičemž poškozený se následně znovu rozjel a spadl pod kola přívěsu, byla vyvrácena, a to především závěry znaleckého posudku z oboru doprava, který vypracoval znalec Ing. Tomáš Kubeš. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními a že se neztotožňuje se způsobem, jakým soudy hodnotily důkazy, není možné považovat za zjevný rozpor ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále konstatovala, že je třeba odmítnout i výhrady dovolatele k nepoužitelnosti důkazů, a to audiozáznamu o hovoru obviněného na linku 158 a kamerového záznamu z osobní kamery na místě zasahujícího policisty, přičemž v trestní věci není možné zaznamenat ani důkazy opomenuté.
10. Konstatovala, že soudy příčinný vztah mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem v podobě smrti poškozeného W. G. hodnotily správně. Správně hodnotily rovněž míru spoluzavinění poškozeného se závěrem, že porušení pravidel silničního provozu z jeho strany nebylo zásadní příčinou, ale ani jinak podstatnou příčinou předmětné dopravní nehody. Z hlediska příčinné souvislosti tedy jednání obviněného bylo zjevně významnější, respektive bylo zásadní příčinou předmětné dopravní nehody. Nejpodstatnější vliv na vznik smrtelného následku mělo nedbalé protiprávní jednání obviněného. V posuzované věci bylo třeba vyjít z metody gradace příčinné souvislosti a hodnotit, zda mezi porušením bezpečnostního předpisu a následkem je dán mimo příčinného vztahu ještě další vztah, a to mezi účelem předpisu a následkem vyplývajícím z toho, že smyslem bezpečnostního předpisu je zabránit právě následkům toho druhu, jaký v konkrétním případě nastal. V souvislostech dané trestní věci je tedy třeba přiznat opodstatněnost a správnost závěru odvolacího soudu, který náležitě zkoumal účel předpisů, které byly porušeny jak ze strany obviněného, tak ze strany poškozeného, přičemž dospěl k závěru, že určující pro danou trestní věc bylo jednání obviněného, který porušil ustanovení §4 písm. a), b), c) a §17 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a to ve spojení s ustanovením §125c odst. 1 písm. k) téhož zákona. Ve svém rozhodnutí se zabýval rozborem právních předpisů v dopravě, přičemž dospěl k závěru, že rozsah porušení je užší než v rozsudku soudu prvého stupně. Stejně tak jako soud prvního stupně však uzavřel, že nejzásadnější bylo porušení dopravní značky V1a přílohy č. 8 vyhlášky č. 294/2015 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích, a to vodorovné dopravní značky, kterou je podélná čára souvislá, kterou je zakázáno přejíždět nebo ji nákladem přesahovat, pokud to není nutné k objíždění, odbočování na místo ležící mimo pozemní komunikaci nebo vyjíždění na pozemní komunikaci z místa ležícího mimo pozemní komunikaci.
11. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
14. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
15. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvody podle §265 odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jinak řečeno, skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Je ovšem třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soud.
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
17. Vzhledem k uplatněným námitkám obviněného musí Nejvyšší soud především konstatovat, že v rámci podaného dovolání uplatňuje dovolatel v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudem druhého stupně, přičemž tento na jeho argumenty dostatečně reagoval, tedy zabýval se jimi. V souvislosti s námitkami, které obviněná uplatnila v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněná v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnila před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
18. Námitky obviněného jsou částečně skutkové (když zpochybnil stěžejní skutková zjištění soudů, především skutečnost, že předjížděl jako řidič nákladní soupravy složené z nákladního vozidla a přívěsu pohybující se elektrickou koloběžku, kterou řídil poškozený W. G., dále to, že nedodržel bezpečný boční odstup, a že by pád poškozeného na komunikaci pod pravá kola dvou zadních náprav přívěsu byl v důsledku nedodržení bezpečné vzdálenosti. Současně dovolatel neguje, porušení ustanovení §4 písm. a), b), c), §17 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a to ve spojení s ustanovením §125c odst. 1 písm. k) téhož zákona.
19. Nejvyšší soud na tomto místě uvádí, že námitkami skutkové a procesní povahy jsou ty námitky, kterými obviněný (z hlediska výroku o vině) ve své podstatě zpochybňuje jednak rozsah dokazování z pohledu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., jednak způsob hodnocení provedených důkazů soudy a jejich soulad s výslednými skutkovými zjištěními, tedy pokud rozporuje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Otázky rozsahu dokazování a hodnocení důkazů jsou však čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Pokud se nyní v rámci dovolacího řízení obviněný snaží Nejvyššímu soudu předestřít jinou verzi skutkového děje či jeho některé zásadní (skutkové) okolnosti, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů, pak se nachází mimo rámec dovolacího důvodu podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
21. Z pohledu těchto zákonných a judikatorních východisek a z hlediska této trestní věci Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině konstatuje, že dokazování v projednávané věci bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. Soudy následně podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotily zjištěný skutkový stav věci v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a dostatečně a srozumitelně se vypořádaly se všemi podstatnými argumenty obviněného, přičemž z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ani odvolacího soudu nevyplývá, že by soudy rozhodly na podkladě jakýchkoliv důkazně nepodložených domněnek. Naopak je zřejmé, na základě jakých úvah podložených provedenými důkazy soudy učinily rozhodná skutková zjištění a současně vyvrátily skutkovou verzi obviněného.
22. Dovolací argumentace obviněného je dílem založena na selektivním hodnocení jednotlivých provedených důkazů s jejich interpretací tak, aby tyto důkazy a skutečnosti z nich vyplývající vyznívaly ve prospěch obviněného, dílem je jeho dovolací argumentace ignorováním dalších skutečností vyplývajících z dokazování. Takovýto přístup obviněného k hodnocení důkazní situace je však zcela v rozporu s citovanými ustanoveními §2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř., podle kterého orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i ve svém souhrnu.
23. Nejvyšší soud nezaznamenal vytýkaný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Co se týká námitky obviněného, že soudy mylně vyložily, že koloběžka měla jet po celou dobu a neměla vůbec zastavit, této nelze přisvědčit. Podle znaleckého posudku z oboru doprava, analýza dopravních nehod, zpracovaného Ing. Tomášem Kubešem, se koloběžka před střetem pohybovala na vozovce, když v čase cca 2,5 s před střetem (přejetím řidiče koloběžky) byla koloběžka cca 9,8 m od místa střetu/pádu. Tj. v době reakce řidiče koloběžky byla koloběžka u boční části nákladního vozidla. Tento závěr stvrdil znalec i v hlavním líčení, v němž vypověděl, že lze vyloučit, že by v době objíždění koloběžky byla tato koloběžka v klidu a nepohybovala se, a to z důvodu, že vzdálenost od zadních kol k přední části vozidla je asi 8 m. Koloběžka by se tak musela v době, když by byla u přední části nebo u kabiny toho vozidla, rozjet asi na vzdálenosti 8 metrů na rychlost 20 km/h, což je s ohledem na akceleraci koloběžky technicky nemožné. Dále ze znaleckého posudku vyplynulo, že koloběžka nestála v místě, kde byla původně objížděna, neboť měla určitou rychlost, což vyplývá i ze zaznamenaných stop. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (viz bod 45.) uvedl, že výslechem znalce byla vyvrácena verze obviněného, že poškozený s koloběžkou zastavil. Současně v tomto odůvodnění konstatoval, že bylo prokázáno, že s ohledem na zaznamenané stopy na vozovce už v době reakce řidiče koloběžky, to znamená přibližně 21 m od místa střetu, se nákladní vozidlo s přívěsem muselo pohybovat 0,8 až 1 m od pravého okraje té vozovky. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí správně rekapituloval závěry znaleckého posudku a výslech znalce, který se k tomu, zda obviněný předjížděl jako řidič nákladní soupravy složené z nákladního vozidla a přívěsu pohybující se elektrickou koloběžku, vyjadřoval jasně způsobem shora popsaným. Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že závěr o průběhu skutkového děje je podpořen i dalšími ve věci shromážděnými důkazy, a to konkrétně audiozáznamem o hovoru obviněného na linku 158 a kamerovým záznamem z osobní kamery na místě zasahujícího policisty, z nichž vyplývá, že obviněný vůbec nehovořil o tom, že by poškozený zastavil, ale o tom, že jel velmi pomalu.
24. Je třeba zdůraznit, že pochybnosti o skutkových zjištěních soudů obviněný založil výlučně na své vlastní, od soudů odlišné interpretaci výsledků dokazování. Soudy ale důkazy hodnotily ve shodě s jejich obsahem a žádné deformace důkazů se nedopustily, avšak ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními a že se neztotožňuje se způsobem, jakým soudy hodnotily důkazy, není možné považovat za zjevný rozpor ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
25. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možné podřadit i námitku procesní nepoužitelnosti důkazů, a to audiozáznamu o hovoru obviněného na linku 158 a kamerového záznamu z osobní kamery na místě zasahujícího policisty. Dovolatel v rámci této námitky citoval judikaturu Ústavního soudu, podle které úřední záznam sepsaný před sdělením obvinění stěžovateli nelze jako důkaz před soudem použít, neboť tomu výslovně brání znění ustanovení §158 odst. 3 a 4 tr. ř. Z ústavněprávního hlediska je neakceptovatelný názor, že výpovědi policistů, kteří sepsali úřední záznam o podaném vysvětlení podle §158 odst. 3 tr. ř., lze rozdělit na dvě jasně oddělitelné části: na část, u níž vnímali svými smysly spontánní obšírné vyprávění stěžovatele poté, co se sám dostavil na služebnu Policie České republiky, přičemž tato část je procesně využitelných důkazem, a na část, v níž policisté popsali, co se dozvěděli od stěžovatele při provádění úkonů podle trestního řádu, tedy údaje, které jim sdělil při podání vysvětlení podle §158 odst. 3 a 4 tr. ř., přičemž tato část je důkazem k využití v trestním řízení nezpůsobilým. Výslech policistů, kteří pořizovali záznam o podaném vysvětlení, nelze, vzhledem k jeho obsahu, použít, neboť by takovým procesním postupem byl obcházen výslovný zákonný zákaz daný ustanovením §158 odst. 3 a 4 tr. ř. V posuzované věci však soudy z takových důkazů nečerpaly.
26. Ustanovení §89 odst. 2 tr. ř. obsahuje pravidlo, že za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, přičemž zároveň toto ustanovení obsahuje demonstrativní výčet důkazních prostředků. Žádný druh důkazního prostředku nelze předem vyloučit, kromě případů, v nichž přímo z trestního řádu (nebo i z jiného právního předpisu) vyplývá nepřípustnost určitého důkazního prostředku, postupu nebo úkonu, resp., kde lze dovodit jeho nepřípustnost z některých souvislostí a za určitých okolností. Český trestní řád však neobsahuje kromě §89 odst. 3 žádné další tzv. vylučovací klauzule, v nichž by byl výslovně stanoven výčet všech případů nepřípustných (zakázaných, neúčinných či nepoužitelných) důkazních prostředků, postupů a úkonů. Jejich nepřípustnost pak lze dovodit výkladem zejména z jednotlivých ustanovení trestního řádu (viz Šámal, P. A kol.: Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 1308). S ohledem na ustanovení §89 odst. 2 tr. ř. zásadně nelze vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam, který byl pořízen bez souhlasu osoby, jejíž hlas je takto zaznamenán. Proto není žádný důvod pro to, aby jako procesně použitelné důkazy nebyly vnímány hovor obviněného na linku 158 a kamerový záznam z osobní kamery na místě zasahujícího policisty. Tyto důkazy byly řádně provedeny v rámci hlavního líčení, a to zákonným postupem . Nepominutelný je i fakt, že důkazy v podobě pořízeného zvukového a kamerového záznamu nestojí v posuzované věci osamoceny v rámci hodnocení otázky viny obviněného, nýbrž soudy měly k dispozici i další usvědčující důkazy, s nimiž jsou tyto záznamy v obsahové shodě a na nichž rovněž založily výrok o vině obviněného.
27. Obviněný touto argumentací sice zpochybňuje hmotněprávní posouzení svého jednání a jeho argumentaci tedy lze formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Tuto svou argumentaci nicméně obviněný opět staví na odlišném skutkovém stavu , než jaký zjistily nižší soudy svým dokazováním. Argumentace obviněného totiž opět vychází ze skutkové verze, podle níž obviněný nezaregistroval a ani nemusel zaregistrovat, že by cokoliv přejel. Tato skutková verze přitom byla provedeným dokazováním vyvrácena.
28. K námitce obviněného vytýkající opomenutí důkazů (vlastní výpočty obviněného vyvracející závěry znaleckého posudku z oboru dopravy a dále neprovedení ohledání předmětné koloběžky) je možné předeslat, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
29. Z rozhodnutí soudu druhého stupně je přitom zjevné, že se danými důkazními návrhy obviněného řádně zabýval (obdobné ovšem platí i pro soud prvního stupně a jeho rozhodnutí). K navrhovanému důkazu vlastními výpočty obviněného se explicitně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 6, přičemž vyložil, z jakých důvodů jej neprovedl. Stejně tak se odvolací soud dostatečně zabýval i návrhem na provedení důkazu na ohledání koloběžky poškozeného. Za této situace postačuje odkázat opět na str. 6 odůvodnění jeho rozhodnutí, kde řádně vyložil důvody pro odmítnutí důkazního návrhu. Dovolací soud proto shledal, že řízení nebylo zatíženo vadou v podobě opomenutých důkazů.
30. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný vytkl, že při posuzování jeho trestní odpovědnosti nebylo zohledněno to, že koloběžka poškozeného nebyla schválena k použití v běžném provozu na pozemních komunikacích a že poškozený měl být držitelem řidičského oprávnění, zpochybnil, že by sám porušil ustanovení §4 písm. a), b), c) a §17 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích ve vztahu k §125c odst. 1 písm. k) téhož zákona, a dále namítl, že nebyla náležitě řešena otázky příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti obviněného a úmrtím poškozeného.
31. Je třeba zdůraznit, že soudy příčinný vztah mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem v podobě smrti poškozeného W. G. hodnotily správně. Správně hodnotily rovněž míru spoluzavinění poškozeného se závěrem, že porušení pravidel silničního provozu z jeho strany nebylo zásadní příčinou, ale ani jinak podstatnou příčinou předmětné dopravní nehody. Z hlediska příčinné souvislosti tedy jednání obviněného bylo zjevně významnější, respektive bylo zásadní příčinou předmětné dopravní nehody. Nejpodstatnější vliv na vznik smrtelného následku mělo nedbalé protiprávní jednání obviněného. V posuzované věci bylo třeba vyjít z metody gradace příčinné souvislosti a hodnotit, zda mezi porušením bezpečnostního předpisu a následkem je dán mimo příčinného vztahu ještě další vztah, a to mezi účelem předpisu a následkem vyplývajícím z toho, že smyslem bezpečnostního předpisu je zabránit právě následkům toho druhu, jaký v konkrétním případě nastal. V případě, že předpis poruší oba účastníci silničního provozu, je totiž důležité, že účelem předpisu, který byl porušen, bylo zabránit právě tomu následku, respektive účinku, který v daném případě nastal. Například pokud řidič nedá přednost řidiči jiného vozidla, který však jel nepřiměřeně nebo příliš vlevo, za způsobený následek odpovídá řidič, který nedal přednost v jízdě, neboť účelem předpisu o rychlosti je upravit rychlost. Rozhodující v takovém případě bylo nedání přednosti v jízdě, byť samozřejmě porušení pravidla i druhým řidičem může být zhodnoceno v rovině trestu. Mezi porušením konkrétního ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích a následkem tedy musí existovat vedle příčinného vztahu ještě vztah k účelu daného ustanovení. Nezachoval-li jednající všechny předpisy vztahující se na jeho jednání, má to pro otázku nedbalosti význam jen pokud škoda, která vznikla, je právě ta, které mají vydané předpisy čelit. Tento názor zastává konstantní judikatura, neboť již z R č. 10/1990 Sb. rozh. tr. vyplývá, že jestliže příčinnou dopravní nehodou je skutečnost, že obviněný předjížděl osobním automobilem koňský potah jedoucí stejným směrem, ačkoliv v protisměru projížděl osobní automobil a v důsledku toho došlo k dopravní nehodě, potom samotná skutečnost, že provoz koňského potahu byl v době dopravní nehody zakázán, nemůže vyvinit obviněného.
32. V souvislostech dané trestní věci je tedy třeba přiznat opodstatněnost a správnost závěru odvolacího soudu, který náležitě zkoumal účel předpisů, které byly porušeny jak ze strany obviněného, tak ze strany poškozeného, přičemž dospěl k závěru, že určující pro danou trestní věc bylo jednání obviněného, který porušil ustanovení §4 písm. a), b), c) a §17 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a to ve spojení s ustanovením §125c odst. 1 písm. k) téhož zákona. V dané dopravní situaci byl obviněný povinen dbát při předjíždění elektrokoloběžky zvláštní opatrnosti a dodržovat bezpečnou vzdálenost. Tuto povinnost však nedodržel, neboť situaci zjevně podcenil, a právě v důsledku uvedené situace došlo k předmětné dopravní nehodě. To, že předmětná koloběžka nebyla určena k provozu na pozemních komunikacích, že poškozený nedisponoval řidičským oprávněním a neměl správnou přilbu na vznik dopravní nehody, její průběh a následek nemělo žádný vliv. Odvolací soud tedy správně vyhodnotil, že porušení předpisů ze strany poškozeného v dané věci nesehrálo v rámci spoluzavinění žádnou roli, neboť to s ohledem na celou dopravní situaci zcela absentovalo.
33. Soudy obou stupňů se zabývaly rovněž tím, zda na vzniku dopravní nehody měl podíl i samotný poškozený a hodnotily, do jaké míry bylo jejich jednání významné z hlediska posuzování kauzálního nexu. Lze přisvědčit tomu, že soudy hodnotily příčinný vztah mezi jednáním obviněného a vzniklými následky v podobě úmrtí poškozeného. Stejně tak se zabývaly mírou spoluzavinění poškozeného vzhledem k porušení dopravních předpisů z jeho strany, a to za užití metody gradace příčinné souvislosti. Zhodnotily, že primární povinností obviněného, která je konstantně považována za „důležitou povinnost“ ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku, bylo dbát při předjíždění elektrokoloběžky zvláštní opatrnosti a dodržovat bezpečnou vzdálenost. Tuto povinnost však obviněný nedodržel, neboť situaci zjevně podcenil, a právě v důsledku uvedené situace došlo k předmětné dopravní nehodě. Za zásadní příčinu předmětné dopravní nehody odvolací soud označil nesprávnou reakci obviněného na před ním na koloběžce jedoucího poškozeného, který se evidentně neřídil vodorovnou dopravní značkou V1a a v místě touto značkou označeném tedy zakázaným způsobem poškozeného předjížděl. Z hlediska příčinné souvislosti tedy jednání obviněného bylo výrazně významnější příčinou než jednání poškozeného, který se pohyboval na koloběžce, kterou pro její konstrukční rychlost nebylo možné považovat za jízdní kolo. Soudy tak po zhodnocení míry spoluzavinění poškozeného uzavřely, že toto nedosáhlo takové míry, aby mělo vliv na změnu právní kvalifikace jednání obviněného, neboť významný a podstatnější vliv na vznik následku mělo nedbalé protiprávní jednání obviněného.
34. Nejvyšší soud uzavírá, že za základní příčinu vzniku dopravní nehody je třeba pokládat správně určená a v popisu skutku i konkrétně vyjádřená pochybení dovolatele projevující se v nedodržení označených povinností vyplývajících pro něj jako řidiče motorového vozidla ze zákona [porušení ustanovení §4 písm. a), b), c), §17 odst. 3 ve spojení s ustanovením §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/200 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, v platném znění]. Odvolací soud konstatoval, že nejzásadnější bylo porušení dopravní značky V1a přílohy č. 8 vyhlášky č. 294/2015 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích, a to vodorovné dopravní značky, kterou je podélná čára souvislá, kterou je zakázáno přejíždět nebo ji nákladem přesahovat, pokud to není nutné k objíždění, odbočování na místo ležící mimo pozemní komunikaci nebo vyjíždění na pozemní komunikaci z místa ležícího mimo pozemní komunikaci. Soudy důvodně uzavřely, že spoluzavinění poškozeného nedosáhlo té úrovně, aby mohlo být označeno za dostatečně významnou příčinu dopravní nehody (a s ní spojeného úmrtí poškozeného), která by ve smyslu vyloženém v rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia (ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015) měla vést k závěru, že dovolateli nelze klást za vinu porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona a tím naplnění kvalifikované skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 2 tr. zákoníku. Námitky, které dovolatel uplatňuje, tj. tvrzené nezohlednění dalších skutečností, které by podle něj bylo třeba přičíst poškozenému, nejsou způsobilé pro závěr, že rozhodující příčinou dopravní nehody bylo jeho jednání, zvrátit.
35. Bez kauzálního významu pro dopravní nehodu jsou poukazy dovolatele na to, že koloběžka poškozeného nebyla schválena k použití v provozu na pozemních komunikacích, a že poškozený měl být držitelem řidičského oprávnění pro skupinu vozidel AM.
36. Nejvyšší soud nemohl výhradám dovolatele přisvědčit.
37. Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 2. 2024
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu