ECLI:CZ:NS:2024:4.TDO.112.2024.1
sp. zn. 4 Tdo 112/2024-156
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2024 o dovolání obviněné E. S. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2023, sp. zn. 9 To 378/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 110/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 10. 10. 2022, sp. zn. 1 T 110/2022, byla obviněná E. S. uznána vinnou zločinem šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že
přestože si byla vědoma, že má v období od 26. 11. 2021 do 10. 12. 2021 nařízenou izolaci z důvodu nákazy vysoce nakažlivou nemocí COVID-19, kdy dne 26. 11. 2021 byla pozitivně testována na onemocnění COVID-19 metodou RT-PCR, s čímž byla seznámena mj. SMS zprávou KHS Královehradeckého kraje ze dne 30. 11. 2021, přičemž na onemocnění COVID-19 byla rovněž pozitivně testována její dcera AAAAA (pseudonym), o čemž byla telefonicky vyrozuměna KHS Královehradeckého kraje dne 26. 11. 2021, dne 5. 12. 2021 v době okolo 14:00 hodin odjela osobním automobilem zn. Škoda Octavia, RZ: XY, společně se svou nezletilou dcerou BBBBB (pseudonym), z místa svého bydliště v obci XY, okres XY, do obce XY, okres XY, kde na adrese XY č.p. XY kontaktovala a následně hovořila s M. P. za účelem vyzvednutí věcí po prodeji nemovitosti na uvedené adrese, následně se necítila dobře a namísto odjezdu do místa svého bydliště se rozhodla společně s dcerou přespat ve svém osobním automobilu, kde byla dne 6. 12. 2021 v době okolo 11:20 hod. na základě telefonického podnětu manžela obžalované kontrolována hlídkou Městské policie Jihlava, která vzhledem k obavám o život a zdraví obžalované a její dcery přivolala na místo ZZS kraje Vysočina, která následně obžalovanou a její dceru převezla do Nemocnice Jihlava,
přičemž nemoc COVID-19 je uvedena v příloze č. 1 nařízení vlády č. 453/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za nakažlivé lidské nemoci, jakožto nakažlivá lidská nemoc,
a výše uvedeného jednání se dopustila za situace, kdy byl na území České republiky usnesením vlády České republiky č. 1065 ze dne 25. 11. 2021, (publikováno ve Sbírce zákonů pod č. 434/2021 Sb.), v souladu s čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění pozdějších předpisů, vyhlášen pro území České republiky nouzový stav od 00:00 hodin dne 26. listopadu 2021 na dobu 30 dnů, a to z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru /označovaný jako SARS-CoV-2/ na území České republiky, tedy v době extrémně škodlivého stavu, v rámci kterého je potřeba směřovat veškeré lidské zdroje právě a toliko k odstranění tohoto extrémně škodlivého stavu .
2. Za uvedené jednání byla obviněná odsouzena podle §152 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání 2 let.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 10. 10. 2022, sp. zn. 1 T 110/2022, podala obviněná odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 1. 2023, sp. zn. 9 To 378/2022, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2023, sp. zn. 9 To 378/2022, podala následně obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná namítla, že soud prvního stupně v daném případě nemohl bez porušení principu presumpce neviny učinit závěr, že byla pachatelkou skutku, z něhož byla uznána vinnou, neboť soudy neodstranily mnoho důvodných pochybností o vině dovolatelky, aby mohly vynést odsuzující rozsudek. Soudy také dle názoru dovolatelky porušily její právo na řádnou obhajobu a na nestranné posuzování věci, důkazy hodnotily jednostranně a nesprávně a odmítly obhajobou navržené důkazy. Opomněly se také vypořádat se zásadou materiální pravdy. Dále v dovolání odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1531/2017. Na základě tohoto rozhodnutí dovozuje, že projednaný skutek není trestným činem, neboť dovolatelka byla v kontaktu pouze s jednou osobou (M. P.), s níž hovořila v dostatečné vzdálenosti v otevřeném prostranství. Jiné osoby obviněná ohrozit nemohla, neboť o onemocnění měly povědomost a používaly ochranné prostředky zabraňující nákaze, navíc s nimi hovořila pouze přes zavřené okno automobilu. Rovněž uvedla, že nebyla naplněna ani subjektivní stránka skutkové podstaty předmětného trestného činu, a to úmyslné zavinění, neboť dovolatelka nechtěla šířit nakažlivou lidskou nemoc. Dále obviněná namítla, že odvolací soud neaplikoval §12 odst. 2 tr. zákoníku, když porušení podmínek nařízené izolace je dostačující přezkoumat na poli přestupkového trestání u orgánu ochrany veřejného zdraví. Současně obviněná poukázala na to, že vláda vyřadila COVID-19 ze seznamu nemocí, jejichž šíření je trestným činem. Dovolatelka také zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, kterým byla zrušena protiepidemická rozhodnutí. V bodech V až VIII odůvodnění dovolání pak obviněná namítla, že soudy provedené důkazy interpretovaly v rozporu se zásadami trestního řízení, přičemž vadným postupem soudu bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces. V této souvislosti vyjádřila názor, že soudy provedené důkazy nehodnotily jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, a v důsledku toho dospěly k nesprávnému závěru o vině.
5. Závěrem obviněná vyslovila i svou nespokojenost s uloženým podmíněným trestem odnětí svobody, který považuje za nepřiměřený.
6. Z uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 10. 10. 2022, sp. zn. 1 T 110/2022 a aby postupoval podle §265l a násl. tr. ř.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že nebude reagováno na kritiku, již obviněná pojala formálně do svého dovolání v obecných formulacích (zejména v bodech V. až VIII. odůvodnění dovolání) a jež se týkala její nespokojenosti s rozsahem dokazování, způsobem hodnocení důkazů, použitím zásady volného hodnocení důkazů, naopak nevyužitím procesních zásad in dubio pro reo a presumpce neviny a zahrnovala i nedostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů (§265a odst. 4 trestního řádu). Pokud dovolatelka poukázala na skutečnost, že vláda vyřadila onemocnění COVID-19 ze seznamu nemocí, jejichž šíření je trestným činem, je nutno připustit jistou relevanci této námitky. Při posuzování trestnosti činu ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku se pozdější, pro pachatele příznivější právo uplatní, jen pokud ještě nebylo pravomocně rozhodnuto o vině a trestu pachatele. Bylo-li již pravomocně rozhodnuto o vině i trestu, citované ustanovení o časové působnosti trestního zákona nelze použít. V posuzovaném případě byla nemoc COVID-19 v době jednání obviněné nakažlivou nemocí.
8. Dovolatelka poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1531/2017, podle něhož nejsou naplněny znaky základní skutkové podstaty trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 trestního zákoníku spočívající v tom, aby k postihovanému jednání došlo směrem k více lidem, tedy znaku slovně vyjádřeného „ u lidí “ ve spojení se znakem „ zvýšení nebezpečí rozšíření (zavlečení) “, jestliže dojde k ohrožení infekční nemocí jen u jedné osoby. Mezi věcí již řešenou Nejvyšším soudem, na niž dovolatelka odkazuje ve svém dovolání, a nyní posuzovanou věcí lze vysledovat podstatné skutkové odlišnosti. V judikované věci se podle původních závěrů soudů nižších stupňů měla pachatelka dopustit šíření nakažlivé lidské nemoci jednáním spočívajícím v tom, že ač nositelka chronické virové hepatitidy typu C, když z povahy tohoto onemocnění a formy jeho přenosu je přitom zřejmé, že zpravidla bude takovým přenosem ohrožena právě jedna osoba, ve vztahu, k níž si pachatel takto rizikově počíná. Oproti rizikům přenosu hepatitidy typu C, popřípadě též obdobným způsobem přenášeného viru lidské imunodeficience vykazuje nemoc COVID-19 diametrálně odlišná specifika. Nemoc COVID-19 je vysoce infekční onemocnění, které je způsobeno koronavirem SARS-CoV-2. Přenos této nákazy je možný nejen kontaktem s kapénkami, ale je možný i vzduchem či jen kontaktem s infikovaným povrchem. Osobní odpovědnost a dobrovolná karanténa při příznacích onemocnění COVIDEM-19 je zcela zásadní.
9. V posuzované věci by však mělo být rozhodující, že skutková zjištění ze strany soudů neodpovídají těm skutkovým okolnostem, z nichž vychází dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku. Věc se totiž ve skutečnosti nemá tak, že by obviněná při své anabázi napříč republikou vystavila nebezpečí přenosu onemocnění COVID-19 pouze jedinou osobu, M. P. Jak v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, obviněná byla v důsledku svého nezodpovědného počínání v kontaktu s více osobami, minimálně se svědkyní L., dvěma strážníky a zasahujícími zdravotníky, přičemž s nimi nekomunikovala toliko přes okénko automobilu, které by bylo uzavřeno, naopak okénko bylo buď stažené anebo dveře vozidla otevřené. Obviněná nesprávné právní posouzení s odkazem na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu nesprávně přičítá jinému skutkovému stavu, než který ve skutečnosti byl předmětem posouzení ze strany obou soudů. Za takové situace nemůže být dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplněn.
10. Obviněná se trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku dopustila. Chybné posouzení nelze spatřovat ani v otázce subjektivní stránky. Obviněná věděla, že trpí uvedenou nakažlivou lidskou nemocí a byla informována o tom, jaké opatření by měla dodržovat, aby nebezpečí rozšíření této nakažlivé nemoci nezvyšovala. O nebezpečí rozšíření nakažlivé nemoci musela obviněná vědět, stejně jako o vysoké nakažlivosti onemocnění COVID-19, přesto ji to neodradilo v jejím odhodlání cestu absolvovat, za účelem jednat v obci XY zamýšleným způsobem a podstoupit tak riziko, že k uvedenému ohrožovacímu následku dojde. V případě uvedeného trestného činu přitom postačil i úmysl eventuální podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku.
11. Nelze přisvědčit ani námitce nepoužití zásady subsidiarity trestní represe. Závěr o nedostatečné společenské škodlivosti lze učinit pouze zcela výjimečně, v případech, kde není z určitých důvodů vhodné uplatňovat trestněprávní represi, pokud posuzovaný čin svojí závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Takové okolnosti v posuzované věci dohledat není možné a ostatně, dovolatelka je ani neuvádí.
12. Jde-li o námitky obviněné mířící do uloženého trestu odnětí svobody, tyto neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů.
13. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
16. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
17. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2023, sp. zn. 9 To 378/2022, bylo doručeno obviněné dne 16. 3. 2023 a obhájci obviněné Mgr. Janu Eichlerovi dne 2. 2. 2023. Dvouměsíční lhůta pro podání dovolání od doručení napadeného rozhodnutí, které bylo učiněno nejpozději (tj. od 16. 3. 2023, když byl doručen opis rozhodnutí soudu druhého stupně obviněné), podle §265e odst. 1 tr. ř. uplynula dne 16. 5. 2023. Dne 31. 3. 2023 bylo soudu doručeno dovolání obviněné (č. l. 130) označené jako blanketní. Takto označené dovolání nesplňovalo obsahové náležitosti podle §265f odst. 1 tr. ř., protože v něm bylo označeno pouze napadené rozhodnutí a dovolací důvod, se sdělením, že dovolání bude následně v přiměřené lhůtě odůvodněno. Aniž by došlo ze strany soudu prvního stupně k postupu podle §265h odst. 1 tr. ř., neboť v tomto směru byl uvedený soud zcela pasivní, obhájce teprve dne 9. 11. 2023 doplnil obsah dovolání. To doplnění je již v souladu s podmínkami vyjádřenými v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
18. Za uvedené situace Nejvyšší soud shledal, že i když včas podané dovolání neobsahovalo náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. a bylo odůvodněno až šest měsíců po uplynutí dvouměsíční lhůty vymezené v §265e odst. 1 tr. ř., nelze tuto okolnost klást k tíži obviněné a odmítnout je podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. K pochybení totiž došlo na straně soudu prvního stupně, který evidentně nepostupoval v souladu s ustanovením §265h odst. 1 tr. ř. a dovolatelku v zákonem stanovené lhůtě dvou týdnů nevyzval k doplnění uvedených nedostatků. Proto doplnila-li obviněná všechny potřebné náležitosti tak, aby dovolání odpovídalo po formální stránce ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. v době, kdy již uplynula dvouměsíční lhůta, po kterou lze ve smyslu §265f odst. 2 tr. ř. měnit rozsah a důvody dovolání, je nutné i toto doplnění dovolání posoudit jako podané řádně a včas (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 134/2003). Je zřejmé, že pokud jde o včas podané dovolání, v němž nejsou uvedeny všechny zákonem vyžadované náležitosti a jde v podstatě o tzv. blanketní dovolání, je povinností soudu prvního stupně, aby poté, co takové dovolání obdrží, nedostatky patrné z jeho obsahu nechal postupem podle §265h odst. 1 tr. ř. odstranit. Nepostupoval-li soud prvního stupně, jak mu zákon stanoví, pak je nutné brát za řádně a včas uplatněné dovolání obě učiněná podání, byť to, jež je z obsahového hlediska možné považovat za řádné, bylo podáno mimo lhůty stanovené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a §265h odst. 1 tr. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněné podané dne 31. 3. 2023 včetně jeho doplnění ze dne 9. 11. 2023 považoval za jedno dovolání s tím, že obě podání tvoří celek po obsahové stránce naplňující podmínky stanovené v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
19. Z podaného dovolání je patrné, jak poznamenal i státní zástupce ve svém vyjádření, že v něm obviněná uplatňuje dovolací důvod podle §265 odst. písm. g) tr. ř., nicméně ve znění účinném do 31. 12. 2021, a to i přes to, že dovolání podala až v roce 2023, tzn. již za účinnosti zákona č. 220/2021 Sb., který formálně rozšířil dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 tr. ř. o dovolací důvod tzv. extrémního nesouladu. Tedy o případy, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Je nutné pro přesnost uvést, že tento dovolací důvod byl ovšem v minulosti judikatorně podřazován pod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, který obsahoval dovolací důvod spočívající právě v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Po novele provedené zákonem č. 220/2021 Sb., se dočkal výše uvedený, dříve judikatorně zakotvený, dovolací důvod samostatné úpravy zákonodárcem v taxativním výčtu dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., a to konkrétně pod písm. g), přičemž dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení byl podle nového znění zákona zakotven v uvedeném ustanovení pod písm. h). Lze se toliko domnívat, že obhájce dovolatelky zřejmě nezaregistroval změnu dovolacích důvodů k 1. 1. 2022, když nesprávně hmotněprávní posouzení podřazuje pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž správně tomuto dovolacímu důvodu odpovídá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.
20. Vzhledem k uplatněným námitkám obviněné musí Nejvyšší soud především konstatovat, že v rámci podaného dovolání uplatňuje dovolatelka v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudem druhého stupně, přičemž tento na její argumenty dostatečně reagoval, tedy zabýval se jimi. V souvislosti s námitkami, které obviněná uplatnila v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněná v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnila před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
21. Obviněná naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovozuje ze skutečnosti, že u ní není dána objektivní ani subjektivní stránka ve vztahu ke zvolené skutkové podstatě, dále že již onemocnění COVID-19 bylo vyřazeno ze seznamu nemocí, jejichž šíření je trestným činem a že nebyl naplněn znak trestného činu ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Vzhledem k obsahu zvolené dovolací argumentace lze uzavřít, že tyto uplatněné námitky lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit.
22. Je třeba uvést, že skutková podstata zločinu šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel úmyslně způsobí nebo zvýší nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci u lidí a spáchá takový čin za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek. Trestní zákoník sám přímo nedefinuje pojem nakažlivé nemoci, ale podle §154 tr. zákoníku tuto definici přenechává prováděcímu předpisu, tj. nařízení vlády č. 453/2009 Sb., které stanoví, co se považuje za nakažlivé nemoci. Katalog nakažlivých lidských nemocí je obsažen v příloze č. 1 k tomuto vládnímu nařízení. Onemocnění COVID-19 bylo do tohoto seznamu zařazeno s účinností od 13. 3. 2020 (srov. nařízení vlády č. 75/2020 Sb. ze dne 13. 3. 2020). Podmínkou pro to, aby mohl být pachatel trestně odpovědný za trestný čin podle §152 tr. zákoníku, je nezbytné, aby nemoc, o jejíž šíření jde, byla nakažlivou nemocí, tzn. aby byla uvedena ve zmíněném katalogu nemocí stanoveném vládou. Pokud taková nemoc v katalogu není zanesena, nemůže být jejím šířením, resp. úmyslným způsobením nebo zvýšením nebezpečí jejího zavlečení nebo rozšíření u lidí naplněna skutková podstata tohoto trestného činu. Jde o ohrožovací delikt, který je dokonán již tím, že pachatel úmyslně způsobí nebo zvýší nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé lidské nemoci. Pro závěr o trestní odpovědnosti pachatele je tak rozhodné, aby v době jeho jednání byla uvedená nemoc jako nakažlivá ve vládním nařízení uvedena.
23. Z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin podle §152 tr. zákoníku je podstatné však nejen to, aby nemoc, o jejíž šíření jde, byla do seznamu nakažlivých nemocí zapsána v době jeho jednání. Pro případ, že byla později z tohoto seznamu vyškrtnuta (vypuštěna), je třeba uvedené změny posuzovat podle zásad vymezených v §2 odst. 1 tr. zákoníku o časové působnosti zákonů, podle něhož se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Trestností se rozumí možnost, že pachatel bude pro určitý trestný čin odsouzen, tj. po zažalování bude pro tento trestný čin uznán vinným a uložen mu trest či jiná trestní sankce (srov. rozhodnutí č. 11/1991 Sb. rozh. tr.). Trestnost činu je tedy charakteristikou určitého činu soudně trestného, jehož druh, povaha a sankce musí být popsána v trestním zákoně (srov. §110 tr. zákoníku). Jsou to tedy všechny podmínky relevantní pro výrok o vině i o trestu, popř. ochranném opatření (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 46). U časové působnosti zákonů podle §2 odst. 1 tr. zákoníku je rozhodné, aby pozdější zákon byl pro pachatele příznivější. Trestný čin šíření nakažlivé nemoci podle §152 tr. zákoníku je skutkovou podstatou s popisnou dispozicí, popisuje znaky trestného činu, jedním z nich i znak nakažlivé nemoci (není skutkovou podstatou s blanketní dispozicí), jejíž vymezení je trestním zákoníkem ve zmocňovacím ustanovení §154 tr. zákoníku svěřeno vládě, která v rámci své pravomoci vládním nařízením tyto nemoci určuje. Vládní nařízení č. 453/2009 Sb., byť není samo o sobě zákonem ve smyslu §110 tr. zákoníku, je právní normou, jejíž zmocnění uvádí zákon (§154 tr. zákoníku) a která stanoví kritéria pro vyvození trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin podle §152 tr. zákoníku, a proto i změna tohoto vládního nařízení má dopad z hlediska zásad uvedených v §2 odst. 1 tr. zákoníku na posouzení trestnosti činu pachatele.
24. Nejvyšší soud v posuzovaném případě shledal, že nemoc COVID-19 byla v době jednání obviněné v uvedeném smyslu nakažlivou nemocí, protože obviněná čin spáchala dne 5. 12. 2021, což bylo v době nařízení vlády č. 453/2009 Sb., účinného od 13. 3. 2020, jímž byla tato nemoc v příloze 1 uvedena mezi nakažlivé nemoci. Mezi nakažlivými nemocemi bylo až do doby změny tohoto nařízení vlády obsaženo onemocnění COVID-19, přičemž ke změně došlo nařízením vlády č. 101/2023 Sb. (jež nabylo účinnosti dne 20. 4. 2023), jímž bylo z výčtu nakažlivých lidských nemocí uvedených v příloze 1 onemocnění COVID-19 vypuštěno.
25. Na základě tohoto zjištění je třeba konstatovat, že v době podání obžaloby dne 26. 7. 2022 a rozhodování soudů obou stupňů ve dnech 10. 10. 2022 a 12. 1. 2023, byla dána trestnost činu obviněné z hlediska naplnění znaku „nakažlivé nemoci“, protože nemoc COVID-19 byla mezi nakažlivými nemocemi zařazena.
26. Obviněná svými námitkami mířila i proti právnímu hodnocení objektivní stránky souzeného skutku, přičemž v této souvislosti poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1531/2017, podle něhož nejsou naplněny znaky základní skutkové podstaty trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 tr. zákoníku spočívající v tom, aby k postihovanému jednání došlo směrem k více lidem, tedy znaku slovně vyjádřeného „u lidí“ ve spojení se znakem „zvýšení nebezpečí rozšíření (zavlečení),“ jestliže dojde k ohrožení infekčního nemocí jen u jedné osoby.
27. Nejvyšší soud nemohl této výhradě přisvědčit. Jak v tomto směru uvedl výstižně státní zástupce ve svém vyjádření, mezi uvedeným judikátem, na který dovolatelka odkázala v dovolání, a posuzovanou věcí lze vysledovat podstatné skutkové odlišnosti. V judikované věci se podle původních závěrů soudů nižších stupňů měla pachatelka dopustit šíření nakažlivé lidské nemoci jednáním spočívajícím v tom, že ač nositelka chronické virové hepatitidy typu C, která je nakažlivá a přenosná krví a sexuálním kontaktem, jednak si společně s poškozeným nitrožilně aplikovala pervitin a zároveň uskutečnila s poškozeným několik nechráněných pohlavních styků formou soulože. Způsob ohrožení rozšířením virové hepatitidy je přitom předurčen formou možného přenosu takové nakažlivé nemoci, tj. krevní cestou buď společným užíváním injekční stříkačky, popř. uskutečněním nechráněné soulože. Z povahy tohoto onemocnění a formy jeho přenosu je přitom zřejmé, že zpravidla bude takovým přenosem ohrožena právě jedna osoba, ve vztahu, k níž si pachatel takto rizikově počíná. Pro vyslovený závěr Nejvyššího soudu přitom byla podstatná právě ta skutková zjištění, že jak pachatelka, tak poškozený, se již dále nedopouštěli případného ohrožujícího jednání vůči dalším osobám. Reálné ohrožení nakažlivým onemocněním hepatitidy typu C se tak týkalo skutečně pouze jediného poškozeného. Dále uvedl, že proti rizikům přenosu hepatitidy typu C, popř. též obdobným způsobem přenášeného viru lidské imunodeficience vykazuje nemoc COVID-19 diametrálně odlišná specifika. Nemoc COVID-19 je vysoce infekční onemocnění, které je způsobeno koronavirem SARS-CoV-2. Přenos této nákazy je možný nejen kontaktem s kapénkami, ale je možný i vzduchem či jen kontaktem s infikovaným povrchem. Přesná cesta přenosu je zřídkakdy přesvědčivě prokázána, ale k infekci dochází hlavně tehdy, když jsou lidé dostatečně blízko sebe. Virus se může šířit až dva dny předtím, než se u infikované osoby projeví příznaky, a od jedinců, kteří nikdy nepociťují příznaky. Lidé zůstávají infekční po dobu až deseti dnů při středně závažných případech a dva týdny ve vážných případech. Světová zdravotnická organizace vydala odhad, že hodnota indexu nakažlivosti R0 3 se může pohybovat v rozmezí 1,4–2,5, což je podobné jako u nemoci SARS. Osobní odpovědnost a dobrovolná karanténa při příznacích onemocnění COVIDEM-19 je zcela zásadní. S tímto názorem se Nejvyšší soud ztotožňuje.
28. Trestný čin šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je úmyslným ohrožovacím trestným činem, který je dokonán způsobením nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci u lidí, přičemž není třeba, aby skutečně došlo k jejímu zavlečení nebo k jejímu rozšíření. Z povahy a doslovného znění skutkové podstaty trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 tr. zákoníku vyplývá, že pojmem „zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci „u lidí“ je vyjádřeno, že se musí jednat o nakažlivou lidskou nemoc a její zavlečení nebo rozšíření u lidí , oproti např. skutkové podstatě §306 či §307 tr. zákoníku dopadající na šíření nakažlivé nemoci u zvířat či rostlin.
29. Jak již bylo výše uvedeno a jak plyne ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, obviněná byla po celou dobu páchání posuzované trestné činnosti infekční, neboť v případě nemoci COVID-19 se jedná o vysoce infekční onemocnění přenositelné hlavně vzduchem při blízkém kontaktu s jinou osobou, takže o její „způsobilosti“ k případnému přenosu nemoci COVID-19 na další osoby není žádných pochyb. Konkrétní míra rizika přenosu nemoci COVID-19 z obviněné na další osoby přitom z hlediska vzniku její trestní odpovědnosti není rozhodná, jelikož podstatné je, že toto riziko nebylo nulové, neboť i při použití ochranných prostředků může dojít k přenosu nemoci. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by obviněná svým jednáním vystavila nebezpečí přenosu onemocnění COVID-19 pouze jedinou osobu, a to M. P. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, obviněná byla v důsledku svého nezodpovědného jednání v kontaktu s více osobami, minimálně se svědkyní L., dvěma strážníky a zdravotníky, přičemž s nimi nekomunikovala toliko přes okénko automobilu, které by bylo uzavřeno, naopak okénko bylo buď stažené anebo dveře vozidla otevřené. Ani při opakované komunikaci se svědkyní P. nebyl kontakt omezen na nějakou bezpečnou vzdálenost, třeba i na rozestup dvou metrů, který lze jen stěží považovat za bezpečný, pokud došlo k předání lázeňských oplatků. Souzený skutek tak byl i po objektivní stránce posouzen správně jako dokonaný trestný čin šíření nakažlivé lidské nemoci.
30. Nejvyšší soud má za to, že v dané věci byl prokázán úmysl obviněné zvýšit nebezpeční rozšíření nakažlivé choroby, když v tomto směru odkazuje na předchozí úvahy ohledně vědomosti obviněné o tom, že trpí nakažlivou lidskou chorobou a její vědomost o tom, že musí dodržet určité omezení ve vztahu k zamezení přenosu nebo rozšíření této nakažlivé lidské choroby na další osoby. Obviněná, přestože byla srozuměna s tím, že je pozitivně testována na onemocnění COVID-19 a že je povinna být v izolaci, opustila dům a odjela vozidlem, navíc s dítětem ve věku necelých čtyř měsíců, dvakrát komunikovala se svědkyní P., přičemž neměla překrytý nos a ústa, dále přes pootevřené okénko hovořila se svědkyní L. Obviněná byla kontaktována strážníky městské policie, když na místě byli dva strážníci, i když měli ochranné pomůcky a obviněná s nimi hovořila přes pootevřené okénko nebo dveře, neznamená to nemožnost přenosu nemoci na jinou osobu. Takové nebezpečí bylo dáno, na to pak navazuje nebezpečí přenosu na další osoby v případě nákazy těch, s nimiž přišla obžalovaná do styku. V případě uvedeného trestného činu postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Není nezbytné, aby úmysl pachatele směřoval k způsobení újmy na zdraví nebo na životě, ale postačí, že byl pachatel alespoň srozuměn s tím, že vyvolá ohrožení v podobě způsobení nebo zvýšení nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci postihující lidi.
31. Nelze přisvědčit ani námitce týkající se nepoužití zásady subsidiarity trestní represe. Obecně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zák., podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zák. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zák., a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu.
32. V daných souvislostech je třeba předeslat, že zejména odvolací soud se posouzením věci i z pohledu principu ultima ratio a subsidiarity trestní represe zodpovědně zabýval a konstatoval, že nebylo shledáno cokoliv významného pro to, aby bylo možné nahlížet na jednání obviněné ne jako na trestný čin, ale jako na přestupek, tím pádem na ni nepůsobit prostřednictvím trestního práva. Formální znaky trestného činu byly naplněny, a to dokonce v kvalifikované skutkové podstatě, přičemž rozhodně nešlo o pouhé porušení podmínek nařízené izolace, obviněná se navíc pohybovala bez ochranných pomůcek, bez zakrytí nosu a úst, neupozornila na to, že je pozitivně testována na onemocnění COVID-19, svědkyni P. navíc předala věc, kterou měla ve svých rukou.
33. Námitka obviněné, že jí byl uložen nepřiměřeně přísný trest nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Přestože v rámci tzv. jiného nesprávného hmotněprávního posouzení lze úspěšně rozporovat i některá pochybení týkající se ukládání trestu (např. v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen úhrnný trest nebo souhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu), nepřiměřenost trestu do této kategorie nespadá, neboť není otázkou právního posouzení, ale spíše jen volné úvahy soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Obecně platí, že k nápravě vad týkajících se uloženého trestu primárně slouží dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr., rozhodnutí III. ÚS 2866/07). Z uvedeného je tedy nepochybné, že uplatněnou argumentaci nelze pod uvedený dovolací důvod, ale ani žádný jiný podřadit. Ohledně polehčujících okolností lze poznamenat, že obviněná v rámci dovolání nijak nespecifikovala, k jakým konkrétním polehčujícím okolnostem uvedeným v §41 tr. zákoníku neměl soud přihlédnout.
34. Co se týká obsahu dovolacích námitek uvedených pod body V–VIII dovolání považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že tato uplatněná argumentace je velmi obecná a kusá, neobsahující v podstatě žádné bližší konkrétní relevantní námitky. Obviněná sice v rámci těchto námitek namítá nesprávný způsob hodnocení důkazů, nesprávné použití zásady volného hodnocení důkazů, nevyužití procesních zásad in dubio pro reo a presumpce neviny a porušení práva na spravedlivý proces, aniž by ovšem tyto námitky nějak blíže rozvedla. Za takové situace nelze mít za to, že dovolací argumentace může být předmětem přezkumné činnosti dovolacího soudu, neboť není povinností Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci domýšlet, neboť právně fundovanou argumentaci zajišťuji v rámci dovolacího řízení povinné zastoupení obviněného obhájcem (§265d odst. 2 tr. ř.). Jak již bylo uvedeno, námitky v této části uplatnila obviněná prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Zde musí souhlasit Nejvyšší soud s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že dovolatelka v této části dovolání nevznáší žádné námitky, kterými by vytýkala nesoulad zákonných znaků trestných činů, kterými byla uznána vinnou, a skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Tyto námitky tedy obsahově neodpovídají obviněnou uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
35. Ohledně obviněnou namítaného porušení práva na spravedlivý proces lze uvést, že rovněž tato námitka nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obecně je ovšem třeba připustit, že vzhledem k výkladu Ústavního soudu porušení práva na spravedlivý proces může zakládat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, bod 14 a 26, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05). O takový případ se ovšem v dané věci nejedná, když lze konstatovat, že soudy nižších stupňů ohledně obviněné provedly dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž skutkové závěry soudů mají oporu v provedených důkazech, kdy při jejich hodnocení nedošlo k žádné deformaci provedených důkazů, tyto byly hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., takže skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí soudů ve vztahu k obviněné odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. Nad rámec shora uvedeného je dále nutno uvést, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatelky. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Tyto zásady byly v daném řízení dodrženy a respektovány.
36. Obecně ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem týkajícím se výroku o vině, považuje Nejvyšší soud za nutno zdůraznit následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, bylo s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i před 1. 1. 2022 v dovolacím řízení v těch případech, kdy byl dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), když existence extrémního rozporu mohla naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. ÚS II. 669/05, obdobě např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačilo ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musela být prokázána. Extrémní rozpor byl dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chyběla vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně neměla žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či byla dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Zároveň je nutné zdůraznit, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
37. Námitka obviněné, že jí byl uložen nepřiměřeně přísný trest nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Přestože v rámci tzv. jiného nesprávného hmotněprávního posouzení lze úspěšně rozporovat i některá pochybení týkající se ukládání trestu (např. v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen úhrnný trest nebo souhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu), nepřiměřenost trestu do této kategorie nespadá, neboť není otázkou právního posouzení, ale spíše jen volné úvahy soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 – Zpráva o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení – publikované pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr., a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Obecně platí, že k nápravě vad týkajících se uloženého trestu primárně slouží dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz blíže rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr., rozhodnutí III. ÚS 2866/07). Z uvedeného je tedy nepochybné, že uplatněnou argumentaci nelze pod uvedený dovolací důvod, ale ani žádný jiný podřadit.
38. Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněné odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 2. 2024
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu