ECLI:CZ:NS:2024:4.TDO.33.2024.1
sp. zn. 4 Tdo 33/2024-744
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2024 o dovolání obviněného J. G. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 9 To 165/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 1 T 98/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 1 T 98/2022, byl obviněný J. G. uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
nejméně od září 2020 do 27.10.2021, tedy do doby, kdy bylo vykonáno předběžné opatření Okresního soudu v Mělníku č. j. 42 Nc 1309/2021, kterým byly jejich děti AAAAA (pseudonym), BBBBB (pseudonym), CCCCC (pseudonym), DDDDD (pseudonym), EEEEE (pseudonym) a FFFFF (pseudonym) umístěny do Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc - Klokánek, XY, v místě svého bydliště na adrese XY, se chovali ke všem svým dětem, vyjma nezletilé FFFFF, se kterými žili v jedné místnosti s kuchyní a sociálním zařízením, tak, že J. G. na své děti velmi intenzivně křičel a vyžadoval od nich absolutní disciplínu, kdy děti musely nehybně sedět na jednom místě a mlčet, při porušení tohoto jeho nařízení okamžitě vyskočil k dítěti s napřaženou rukou, křičel a vyhrožoval fyzickým trestem, děti zastrašoval nebo je chytil a třásl s nimi, přičemž matka dětí T. H., byla jeho jednání vždy přítomna, nijak se mu nesnažila zabránit, naopak na děti slovně útočila a ponižovala je, kdy jim říkala, ať se na sebe podívají, že je stejně nemá nikdo rád, že jsou k ničemu, že je dají do ústavu, při označení dětí používala slova jako hlava skopová, oba rodiče dále používali jako fyzické trestání klečení dětí čelem ke zdi se zdviženými pažemi opřenými o zeď, kdy takto ponechávali děti delší dobu v místnosti, kterou všichni společně obývají, přijímali návštěvy i několika osob najednou, kdy zde pak všichni v přítomnosti dětí kouřili, bavili se a celá rodina měla na spaní k dispozici jednu palandu a jeden rozkládací gauč, zlé chování rodičů se u dětí projevilo vzájemnou agresí, kdy u všech dětí byla průběžně patrná různá zranění, v jednom případě měl nezletilý BBBBB podlitinu a modřinu v obličeji a v dalším případě, kdy nezletilý CCCCC vzal ze stolu zapalovač a zapálil BBBBB rukáv, měl BBBBB drobnou popáleninu, rodiče se zraněními dětí nikdy nevyhledali lékařské ošetření, v případě nezletilých BBBBB a EEEEE docházelo k sebepoškozování, tím, že BBBBB si trhal vlasy, když plakal, mlátil se pěstmi do hlavy, a EEEEE tloukla hlavou o zeď, když k tomu docházelo, tak matka ničemu nebránila, tato výchova vzbuzovala v dětech strach a negativně ovlivnila i mentální rozvoj dětí, jejich schopnost komunikovat s okolím, kdy dvojčata DDDDD a EEEEE se vyjadřovali pouze jednoslovně a jejich znalosti a dovednosti neodpovídaly úrovni dětí v předškolním věku, nezletilý BBBBB, když navštěvoval první třídu základní školy, tak nepoznal barvy, zvířata, části oblečení, spolupráce obžalovaných s pomáhající organizací S. N. byla problematická, nevyužívali služeb, které jim byly nabízeny za účelem rozvoje dětí .
2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle §198 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody s dohledem v trvání 30 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu na zkušební dobu v trvání 48 měsíců. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto i o vině, trestu a náhradě škody obviněné T. H.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně způsobenou nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč poškozeným: AAAAA, BBBBB, CCCCC, DDDDD a EEEEE. Podle §229 odst.2 tr. ř. byli poškození: AAAAA, BBBBB, CCCCC, DDDDD a EEEEE odkázáni se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 1 T 98/2022, podali státní zástupce, opatrovník nezletilých a obvinění J. G. a T. H. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 9 To 165/2023, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obou obviněných částečně zrušil ve výroku o náhradě nemajetkové újmy. Podle §259 odst. 3 tr. ř. (bod I. tohoto rozsudku) znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. d) tr. zákoníku a nezměněném výroku o trestu, byla oběma obviněným uložena podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit poškozeným nezletilým AAAAA, BBBBB, CCCCC, DDDDD a EEEEE společně a nerozdílně nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč každému z nich, a to k rukám opatrovníka JUDr. Víta Nevařila, LL. M., advokáta. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození nezletilí AAAAA, BBBBB, CCCCC, DDDDD a EEEEE odkázáni se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Podle §256 tr. ř. byla odvolání státního zástupce a obou obviněných zamítnuta (bod II. tohoto rozsudku).
6. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 9 To 165/2023, podal následně obviněný J. G. prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
7. Obviněný ve svém dovolání uvedl, že skutek, jak je popsán, nenaplňuje znaky trestného činu podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c) a d) tr. zákoníku, neboť nešlo o jednání tímto ustanovením vyžadované intenzity, dlouhodobosti či hrubosti. Obviněný pouze vyžadoval po dětech disciplínu a s ohledem na počet dětí užíval jako výchovné metody náznak trestu, pohrůžku trestem, zvýšený hlas a třes. U žádného ze zlého nakládání s dětmi popsaného ve výrokové části k tíži obviněného nevyplývá četnost a intenzita takového jednání. Z popisu skutku nevyplývá, že by byl skutek nějak ohraničen, ani to, že by obviněným bylo pácháno fyzické násilí vůči dětem. Dovolatel dále odmítl posouzení skutku jako činu spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a to ve smyslu jakékoli formy společného jednání. Z celé řady jednání popsaných ve skutkové větě podle názoru obviněného vyplývá to, že se tohoto dopouštěla spoluobviněná zřejmě v době, kdy byla s dětmi sama doma, o čemž obviněný nebyl žádným způsobem informován, příp. šlo jen o impulsivní jednání jednoho z rodičů. Nešlo tedy o záměrné společné jednání. Dále obviněný uvedl, že z popisu skutku není zřejmý společný úmysl.
8. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 1 T 98/2022 a aby věc přikázal Okresnímu soudu v Mělníku k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám znovu rozhodl.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že žádná z výhrad dovolatele není opodstatněná. Postrádá-li dovolatel v popisu skutku jednání vykazující znaky fyzického násilí, je jej nutno zpravit o tom, že mezi takovou formu týrání se řadí například také nucení ke klečení s předpaženýma rukama. Může mít podobu také omisivního jednání, kdy pachatel ani sám nezpůsobí poškozenému svěřenému do jeho péče nebo výchovy přímo žádné konkrétní zranění, avšak ani mu nezajistí lékařské ošetření a potřebnou péči, přestože si musel být vědom, že poškozený byl opakovaně vystavován působení násilí různorodého charakteru a intenzity. Vzhledem k nízkému věku poškozených lze za nepřiměřené fyzické násilí označit i fyzické uchopení poškozených a následné silné třesení s nimi. Násilí ze strany obviněného vůči poškozeným dětem se projevovalo bezpochyby i ve formě psychického násilí. Nejednalo se jen o nějaké občasné zvýšení hlasu za účelem dosažení jistého pořádku. Šlo o velmi intenzivní křik a vyžadování absolutní disciplíny v domácnosti, zcela neodpovídající věku a povaze nezletilých dětí. Mezi psychickou formu násilí jednoznačně náleží vulgární nadávky, ponižování, výhružky, v prvé řadě jistě výhrůžky fyzickým potrestáním, o to víc v případě, kdy je k nějakému fyzickému potrestání také ze strany pachatele přistupováno. Zcela mimo běžné meze citových vazeb mezi rodiči a jejich dětmi je pod hrozbou fyzického potrestání vynucování bezvýjimečné poslušnosti nezletilých v podobě požadavku na sezení na jednom vymezeném místě a zákazu jakýchkoliv zvukových projevů dětí. Vyšší stupeň bezcitnosti vykazuje i zastrašování, k němuž se obviněný vůči dětem uchyloval. O vyšším stupni hrubosti a bezcitnosti není důvod v posuzovaném případě pochybovat, přestože dovolatel tento závěr odmítá přijmout. Zásadní je závěr prvoinstančního soudu o tom, že jednotlivá jednání obviněných, dokazováním prokázaná a popsaná ve skutkové větě, by v případě, pokud by se jednalo o ojedinělý způsob počínání, by sama o sobě znaky týrání ve smyslu trestního zákoníku nenaplňovala, ovšem při posouzení v celém komplexu setrvalého přístupu a jednání obviněných vůči jejich nezletilým dětem téměř výlučně předškolního věku se ovšem o naplnění všech zákonných znaků trestného činu týrání svěřené osoby již jednoznačně jednalo. Žádného opodstatnění nemůže mít neschopnost obviněného seznat ze slovního spojení: „… nejméně od září 2020 do 27. 10. 2021, tedy do doby, kdy bylo vykonáno předběžné opatření, kterým byli děti umístěny do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc…“ dobu, kdy byl trvající trestný čin ve smyslu §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku obviněným páchán, včetně oné delší doby páchání.
10. Jakkoli lze připustit, že zdůvodnění posouzení jednání obviněných jako jednání spolupachatelů ve smyslu naplnění podmínek stanovených v §23 tr. zákoníku by v odsuzujícím rozsudku prvoinstančního soudu mohlo být důslednější, s námitkou mířící do správnosti posouzení spolupachatelství se v napadeném rozhodnutí odvolací soud vypořádal. Jak jednání obviněného, tak jednání spoluobviněné při jejich posouzení v souhrnu svým dílem přispělo k naplnění znaku týrání osob, které byly v jejich společné péči a výchově.
11. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
14. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
15. Z dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvod podle §265 odst. písm. g) tr. ř., nicméně ve znění účinném do 31. 12. 2021, a to i přes to, že dovolání podal v roce 2023, tedy již za účinnosti zákona č. 220/2021 Sb., který formálně rozšířil dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 tr. ř. o dovolací důvod tzv. extrémního nesouladu. Tedy o případy, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Je nutné uvést, že tento dovolací důvod byl ovšem v minulosti judikatorně podřazován pod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, který obsahoval dovolací důvod spočívající právě v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Po novele provedené zákonem č. 220/2021 Sb., se dočkal výše uvedený (dříve zakotvený pouze judikatorně) dovolací důvod samostatné úpravy zákonodárcem v taxativním výčtu dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., a to konkrétně pod písm. g), přičemž dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení byl podle nového znění zákona zakotven v uvedeném ustanovení pod písm. h).
16. Pokud obviněný v dovolání namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, měl jako dovolací důvod podle nové úpravy účinné od 1. 1. 2022 označit §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť obsahově námitky dovolatele směřují k tomuto novému dovolacímu důvodu.
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho pod statou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně.
18. Nejvyšší soud dále poznamenává, že v návaznosti na uvedené je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 označen jako písm. m) téhož ustanovení, pouze s drobnou změnou odpovídající zmíněnému rozšíření dovolacích důvodů. Nicméně bez ohledu na popsaný posun v dikci zákona, který dovolatel nereflektoval, Nejvyšší soud konstatuje, že žádné pochybení ve věci obviněného J. G. shledat nelze.
19. Vzhledem k uplatněným námitkám musí Nejvyšší soud především konstatovat, že v rámci podaného dovolání uplatňuje dovolatel v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudem druhého stupně, přičemž tento na jeho argumenty dostatečně reagoval, tedy zabýval se jimi. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
20. Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit námitku, že jeho jednání nenaplňuje znaky zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c) a d) tr. zákoníku, neboť o jednání nedosahovalo tímto ustanovením vyžadované intenzity, dlouhodobosti či hrubosti.
21. Zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, spáchá-li takový čin nejméně na dvou osobách a páchá takový čin po delší dobu. Týráním se rozumí zlé nakládání s jinou osobou, které se vyznačuje především vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, dále určitou trvalostí a konečně tím, že osoba, jež je takovému jednání vystavena, ho pociťuje jako těžké příkoří. Přitom není nutné, aby u týrané osoby vznikly nějaké následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy. Souvisí to s tím, že týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap (rozhodnutí č. 4/2006 Sb. rozh. tr.). Fyzické násilí může mimo jiné spočívat např. v nepřiměřeném fyzickém trestání, bití, údery rukou do hlavy i do dalších částí těla, ale i nucení ke klečení s předpaženýma rukama na parketách (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1012/2014). Psychickým násilím je pak např. vulgární nadávání a ponižování. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně samy o sobě, nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazírány v těchto souvislostech a zejména pak jako jeden celek, reálně přichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1048/2008). Soudy rovněž správně dovozovaly, že týrání svěřené osoby ve smyslu znaků trestného činu podle §198 tr. zákoníku se může stát i opomenutím povinné péče (§112 tr. zákoníku), k níž je pachatel povinen, jestliže svěřená osoba vzhledem k svému věku nebyla schopna sama se o sebe postarat, např. zanedbáním osobní hygieny dítěte, neposkytováním přiměřené stravy apod. (srov. rozhodnutí č. 11/1984 Sb. rozh. tr.).
22. V projednávané věci bylo obviněnému přičítáno fyzické týrání poškozených formou nucení ke klečení s nataženýma rukama a fyzické uchopení poškozených a následné silné třesení s nimi, jako aktivní hrubé chování vůči nim. Psychické týrání pak spočívalo v nadávkách, ponižování a výhružkách, když obviněný na poškozené intenzivně křičel, vyžadoval absolutní disciplínu neodpovídající věku a povaze nezletilých dětí, nevěnoval jim pozornost v pozitivním slova smyslu a neposkytoval jim dostatek podnětů k jejich rozvoji, přičemž vyšší stupeň bezcitnosti vykazuje i zastrašování, k němuž se obviněný vůči dětem uchyloval. Poškození byli se souhlasem obviněného také vystaveni intenzivnímu psychickému násilí v podobě soustavného ponižování v oblasti jejich schopností a důstojnosti ze strany obviněné (matky).
23. Na základě uvedených skutečností pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v nyní projednávané věci byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu. Podle skutkových zjištění obviněný jednal vůči poškozeným způsobem výše specifikovaným způsobem a to … nejméně od září 2020 do 27. 10. 2021, tedy do doby, kdy bylo vykonáno předběžné opatření, kterým byli děti umístěny do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc … . Na intenzitu jeho jednání je třeba pohlížet z pohledu jeho celkového počínání, tj. v celém kontextu jeho povahy, návaznosti, četnosti, opakování a charakteru, kterým dosáhly vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti. Jako taková je pak popsána v tzv. nucení ke klečení s nataženýma rukama a silném třesení s poškozenými. Jednalo se tedy nepochybně o násilí fyzické, kdy lze jednoznačně hovořit o nepřiměřeném trestání ze strany obviněného a nikoli o výchovném usměrňování dítěte, ale i násilí psychické ve formě nepřiměřeného křiku na poškozené či požadavku, aby děti nehybně seděly na jednom místě a mlčely. Co se týká naplnění znaku „po delší dobu“, lze se ztotožnit s názorem státního zástupce, že lze uvažovat o době řádově několika měsíců. Není ovšem vyloučena ani kratší doba týrání, třeba i v řádech týdnů, pokud je provázena silnějším zastoupením jiných znaků, například nižším věkem týrané osoby či zvýšenou intenzitou týrání. Z provedeného dokazování je možné dovodit, že ze strany obviněného a spoluobviněné nedocházelo k fyzickému a psychickému násilí na dětech v uvedeném období pouze jednorázově či občasně, nýbrž naopak s určitou mírou trvalosti a s potřebnou intenzitou. Proto lze dospět k závěru, že frekvence jeho protiprávního jednání byla dostatečná pro učinění závěru o spáchání posuzovaného zločinu a že znak týrání naplněn byl.
24. Zjevně neopodstatněná je i námitka obviněného ohledně nesprávného posouzení jednání ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s již odsouzenou T. H., ačkoliv neexistuje společný úmysl směrem ke společnému jednání.
25. Obecně je možné uvést, že spolupachatelem je pachatel, který spáchal trestný čin úmyslným společným jednáním s jedním nebo více dalšími pachateli (spolupachatelé). Spolupachatelství tedy předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnosti ostatních pachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Spolupachatelé tedy nemusí jednat stejně a jejich činnost nemusí být stejně významná. Z těchto důvodů je zcela bez významu, zda je v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyjádřena konkrétní míra účasti jednotlivých spolupachatelů na trestné činnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1433/2009).
26. Společný úmysl, který je vedle společného jednání nezbytnou podmínkou spolupachatelství, nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů. Postačí, že každý ze spolupachatelů si je vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a je s tím pro tento případ srozuměn (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 6 Tdo 813/2010).
27. Obviněný ve vztahu ke spolupachatelství namítl, že nebyl dán společný úmysl. Je nutné podotknout, že s námitkou týkající se správnosti posouzení spolupachatelství se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vypořádal. Je třeba shrnout, že soudy oprávněně dospěly k závěru o nepřímém úmyslu obviněného podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, ve kterém se trestného činu týrání svěřené osoby na poškozených nezletilých dopustil. Tohoto jednání se dopustil (společným jednáním s obviněnou T. H.) v úmyslu nepřímém, neboť viděl, že poškození fyzicky i psychicky strádají a neučinil nic, aby tomu předešel – musel být přinejmenším smířený s tím, že toto strádání poškozené samo od sebe nepřejde, a že jejich výchovné metody k tomu nijak nepřispívají, spíše naopak. Lze také doplnit, že byla naplněna i další podmínka spolupachatelství spočívající ve společném jednání. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili trestné činnosti stejnou měrou (viz výše). Obvinění se dopouštěli jednání vůči dětem současně (např. vytváření zcela nevhodných životních podmínek dětí v domácnosti, které přitom mohli i přes svou svízelnou sociální situaci ovlivnit), přičemž závadné jednání jednoho z pachatelů bylo bez jakéhokoliv nesouhlasu či odporu tolerováno druhým z pachatelů. Lze se tedy ztotožnit se závěry, že zde byly dány společný úmysl i společné jednání jako podmínky spolupachatelství.
28. Nejvyšší soud tak uzavřel, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného byla zjevně neopodstatněná.
29. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obviněný jej uplatnil v jeho druhé alternativě, v návaznosti na existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v předchozím řízení. Jestliže však bylo dovolání ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu podáno z jiného než zákonného důvodu nebo ve vztahu k němu bylo shledáno zjevně neopodstatněným, plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
30. Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 1. 2024
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu