ECLI:CZ:NS:2024:6.TDO.1112.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 1112/2023-1036
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 1. 2024 o dovoláních, která podali obvinění Z. M. a J. F. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2023, č. j. 5 To 167/2023-982, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 43 T 20/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. F. a Z. M. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 4. 2023, č. j. 43 T 20/2022-924 (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný Z. M. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečiny vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a obviněný J. F. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) účastenstvím ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
2. Těchto přečinů se obvinění podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustili tak, že
obviněný J. F., veden snahou donutit O. H. (dříve F.), aby se odstěhovala z bytu na adrese XY XY, Praha 9, jehož byla nájemkyní, když se s O. H. nedohodl na jejím dobrovolném vystěhování z bytu, obrátil se na společnost Ch. S., s.r.o., zabývající se vyklízením nemovitostí i bez titulu k vyklizení, a dne 1. 6. 2019 uzavřel se společností Ch. S. s.r.o. zastoupenou obviněným Z. M. příkazní smlouvu, na jejímž základě převzal obviněný Z. M. plnou moc udělenou obviněným J. F. za účelem uskutečnění údajné kontroly stavu nemovitosti podle §2219 občanského zákoníku, a to bytu na adrese XY XY, Praha 9, která obsahovala písemný dovětek, že O. H., která byt obývá, jej obývá pravděpodobně neoprávněně, a současně obviněný J. F. s obviněným Z. M. téhož dne účelově uzavřeli smlouvu o nájmu, v níž vystupoval obviněný Z. M. jako nájemce a na základě které mu obviněný J. F. byt s vědomím, že je stále obýván O. H., pronajal na dobu jednoho roku počínaje dnem 1. 6. 2019 s tím, že v textu smlouvy obviněného Z. M. přímo upozornil, že je k datu podpisu smlouvy obýván neoprávněnou uživatelkou O. H. a on jako nájemce si sám zajistí vyklizení neoprávněného uživatele zákonnými postupy svépomocí; bez jakéhokoli předchozího upozornění ze strany obviněného J. F. či obviněného Z. M., se dne 7. 6. 2019 v době kolem 13:30 hod. dostavil obviněný Z. M. společně s M. P. na uvedenou adresu, po zazvonění u bytu O. H. sdělil, že jsou od pana F. a jdou na kontrolu bytu, jestli ho nezničila, ačkoli pravý účel jeho návštěvy bytu takový nebyl, a když obviněného Z. M. pod touto záminkou do bytu pustila s tím, že na kontrolu bytu mohou jít, protože nic nezničila, prošel byt, ač reálně kontrolu neprovedl, poté šel do kuchyně, kde si sedl na židli a v úmyslu ji donutit, aby se z bytu odstěhovala, jí sdělil, že má jako neoprávněná uživatelka byt opustit, že v bytě bydlet nebude, protože on má s J. F. uzavřenou nájemní smlouvu od 1. 6. 2019, byt neopustil ani poté, co O. H. telefonovala svému právnímu zástupci, který ho rovněž vyzval k opuštění bytu a upozornil ho na protiprávnost jeho jednání, a byt odmítal opustit i poté, co se na místo dostavily dvě hlídky Policie ČR, kterým ukazoval i klíče od bytu, které mu předal obviněný J. F., současně O. H. opakovaně nutil podepsat dokument označený jako protokol o předání a převzetí bytu, ve kterém bylo uvedeno, že pokud do 21. 6. 2019 byt neopustí, budou vyměněny zámky a do bytu bude moci obviněný Z. M. vstoupit i bez jejího souhlasu, uváděl, že z bytu neodejde, dokud dokument nepodepíše, a dále jí do ruky strkal listinu označenou jako oznámení o vyklizení, obsahující pohrůžku násilným vyklizením bytu nejpozději dne 21. 6. 2019, a k tomu jí sděloval, že za 14 dní přijde znovu, čímž v ní vzbudil obavy a strach z takového jeho jednání, a byt opustil až po opakovaných výzvách policistů v době kolem 17:00 hod., dne 21. 6. 2019 se k bytu opět dostavil, bouchal na dveře bytu, avšak do bytu se nedostal, neboť mu O. H. neotevřela a ze strachu, které v ní chování obviněného Z. M. vyvolávalo, a z obavy, že ji z bytu násilně vystěhuje, jak uváděl, aniž by k tomu měl zákonný důvod, zavolala Policii ČR, která se na místo následně dostavila, a tohoto jednání se dopustili v úmyslu docílit rychlého vystěhování O. H. z bytu bez řádného právního titulu, v němž by bylo konstatováno, že O. H. obývá byt neoprávněně, a který by obviněného J. F. opravňoval učinit zákonné kroky k jejímu vystěhování, jehož neexistence si byli vědomi, přičemž s ohledem na smyšlenou záminku pro vniknutí obviněného Z. M. do bytu za účelem vytváření nátlaku na poškozenou, kam by mu jinak vstup neumožnila, museli být též srozuměni s tím, že je takové jednání v rozporu s jejím ústavně zaručeným právem na nedotknutelnost obydlí.
3. Za toto jednání byl obviněnému Z. M. podle §175 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody na 8 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců, a obviněnému J. F. podle §178 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody na 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Oběma obviněným byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené O. H. na náhradě nemajetkové újmy částku 25 000 Kč a obviněnému Z. M. povinnost zaplatit téže poškozené na náhradě nemajetkové újmy další částku ve výši 25 000 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy a s celým uplatněným nárokem na náhradu škody byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku (proti všem jeho výrokům) podali oba obvinění odvolání. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2023, č. j. 5 To 167/2023-982 (dále též jen „napadený rozsudek“ nebo „napadené rozhodnutí“), byl rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání obviněného J. F. podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. částečně zrušen, a to v celé části týkající se tohoto obviněného, a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že na stejném skutkovém základu byl tento obviněný uznán vinným účastenstvím ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku na přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Dále byla obviněnému J. F. podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost společně a nerozdílně se spoluobviněným Z. M. nahradit poškozené O. H. nemajetkovou újmu ve výši 25 000 Kč, přičemž se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy proti obviněnému J. F. a s celým uplatněným nárokem na náhradu škody byla tato poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného Z. M. bylo zamítnuto jako nedůvodné podle §256 tr. ř.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
5. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2023, č. j. 5 To 167/2023-982, podali oba obvinění dovolání, a to obviněný Z. M. prostřednictvím obhájce Mgr. Miroslava Kučerky, LL.M., a obviněný J. F. prostřednictvím obhájce Mgr. Jakuba Schejbala. Oba obvinění svá dovolání opřeli o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
6. Obviněný Z. M. nejprve rozebral přípustnost, včasnost a rozsah podaného dovolání a zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Zpochybnil naplnění znaků skutkových podstat obou trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Podle jeho názoru bylo jeho jednání nesprávně kvalifikováno jako trestné, když se ve skutečnosti o žádný trestný čin nejednalo. Zásadní pochybení spatřuje v tom, že soudy nijak nezohlednily absenci jeho úmyslu spáchat předmětné trestné činy. Má za to, že bylo naopak jednoznačně prokázáno, že důvodně předpokládal, že jeho jednání je v souladu se zákonem. Na základě informací, které měl k dispozici, byl přesvědčen, že poškozená není oprávněnou uživatelkou bytu. Již od ledna 2019 byly poškozené zasílány výzvy k vyklizení bytu, na něž nijak nereagovala. Navíc se domnívá, že celá věc měla být s ohledem na míru společenské škodlivosti jeho jednání, zásadu subsidiarity trestní represe a navazující princip ultima ratio řešena toliko v občanskoprávní rovině. Absenci subjektivní stránky v jeho případě dokazují rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení v jiných jeho trestních věcech, kde bylo řešeno zcela obdobné jednání jako zde a odsouzen přitom nebyl, naopak byl jeho postup aprobován. Oba obvinění svým jednáním sledovali legitimní cíl, když poškozená neměla žádný právní důvod předmětný byt užívat. Rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou podle něj ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a zároveň jsou založena i na procesně nepoužitelném důkazu. Z žádného důkazu neplyne, že by mohl mít nějaké pochybnosti, zda poškozená je či není oprávněnou uživatelkou bytu. Nesouhlasí se závěrem soudů v tom smyslu, že pokud poškozená byt dlouhodobě nerušeně užívala, tak tím realizovala svoji domovní svobodu. Skutková zjištění ohledně údajně nerušeného užívání bytu poškozenou odporují provedeným důkazům. Zcela nesprávný je i závěr, že nájemní smlouva uzavřená s obviněným J. F. byla účelová. Z žádného zákonného ustanovení nevyplývá, že by nájemce musel pronajatý byt skutečně užívat, a každý má právo uzavřít tolik nájemních smluv, kolik uzná za vhodné. Za důkaz procesně nepoužitelný označil výpověď svědka – advokáta Mgr. Bc. Martina Kříže. K tomu uvedl, že skutečně zvoleným advokátem poškozené byl v době činu Mgr. Michal Kroft, který tehdy Mgr. Bc. Martinu Křížovi pouze udělil substituční plnou moc. Mgr. Bc. Martina Kříže si poškozená zvolila za advokáta až později, po projednávaném incidentu. Vzhledem k tomu, že Mgr. Michal Kroft povinnosti mlčenlivosti zproštěn nebyl, tak Mgr. Bc. Martin Kříž nemohl vypovídat k předmětným událostem, jakkoli přímo jeho poškozená povinnosti mlčenlivosti zprostila. Obviněný napadl též závěr, že do bytu poškozené vnikl po překonání překážky bránící vniknutí za využití lsti. Do bytu vstoupil na základě platné nájemní smlouvy, zatímco poškozená byla neoprávněným uživatelem bytu. Vstoupil do něj poté, co poškozené sdělil pravdivé informace, nikoli za využití lsti. Výhrady uplatnil i ve vztahu k výroku o trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný. Poukázal na svoji dosavadní bezúhonnost a některá rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se proporcionality trestních sankcí. V té souvislosti podrobněji rozebral ustanovení §38 a §39 tr. zákoníku. Tato zákonná ustanovení podle něj soudy vůbec nerespektovaly a svévolně mu uložily trest, který požadavky obsažené v těchto ustanoveních nikdy nemůže naplnit. Na základě uvedeného navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a tomuto soudu podle §265l tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Obviněný J. F. ve svém dovolání konstatoval, že soudy obou stupňů učinily skutkové a právní závěry, které jsou v přímém rozporu se zákonem, Listinou základních práv a svobod a elementárními principy trestního i civilního práva. Došlo ke kriminalizaci oprávněného výkonu jeho majetkových práv, garantovaných zákonem i ústavou. Rozhodná skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Chování spoluobviněného Z. M. nijak neřídil, na místě údajného činu nebyl a v inkriminované době neměl se spoluobviněným žádný přímý kontakt. Obviněný Z. M. do bytu vstoupil oprávněně, když byl pověřen k výkonu části vlastnických práv, a to konkrétně ke kontrole stavu nemovitosti. Žádný mandát k protiprávnímu jednání od něj nedostal. Nájemní smlouva uzavřená se spoluobviněným dne 1. 6. 2019 je také zcela legálním právním úkonem a její obsah vylučuje jeho úmysl spáchat trestný čin. Nesouhlasí s vyhodnocením úkonů učiněných vůči obviněnému Z. M. (nájemní smlouvy a plné moci) jako úkonů účelových. Nebyl proveden ani jeden důkaz, který by prokazoval, že oba dokumenty měly jakýkoli jiný účel než ten, který je v textu výslovně deklarován. Odvolací soud svévolně opustil snahu o jazykový výklad textu smlouvy a oba dokumenty vyložil v přímém rozporu s jejich textem. Soudy obou stupňů pominuly jeho osobní poměry, tedy že je osobou bezúhonnou. Z výpovědi spoluobviněného Z. M. a svědkyně M. Š. vyplývá, že se aktivně snažil o to, aby jmenovaný spoluobviněný postupoval legálně. Jednání obou obviněných soudy svévolně spojily. Pokud se obviněný Z. M. dopustil nějakého trestněprávního excesu, pak by za něj měl být odpovědný jen on sám. Jestliže bylo v textu nájemní smlouvy uvedeno, že obviněný Z. M. zajistí „vyklizení neoprávněného uživatele zákonnými postupy svépomocí“, pak tím obvinění mysleli, že obviněný Z. M. bude hradit veškeré související náklady. V žádném případě nelze z této věty dovozovat, že úmyslně pověřil spoluobviněného jakoukoli trestnou činností. Trvá na tom, že v době uzavření nájemní a příkazní smlouvy se spoluobviněným poškozená nebyla oprávněným uživatelem bytu a nesouhlasí se závěrem soudu, že nájem bytu vydržela. Z provedených důkazů naopak vyplývá, že její nájemní vztah skončil již ke dni 31. 5. 2013, když nikdy nebyl prodloužen, a to ani o jediný rok. Poškozená nemohla být s ohledem na to nájemcem v dobré víře, naopak věděla, že byt užívá bez právního titulu, a navíc ani neplatila žádné nájemné či úhrady za služby spojené s užíváním bytu. To je podstatné z hlediska ustanovení §2238 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Přestože uvedené právní závěry nemají přímý dopad na naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, tak otázka toho, zda poškozená byla nebo nebyla oprávněným uživatelem bytu, je okolností, která „vrhá jiné světlo na subjektivní stránku postupu obou obviněných“. On jednoznačně věděl, že poškozená nemá právo byt užívat, a proto byl přesvědčen, že spoluobviněný Z. M. může legálními prostředky zajistit vyklizení bytu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále též jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k podaným dovoláním předně uvedl, že tyto mimořádné opravné prostředky obou obviněných jsou doslovným opakováním jejich obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se ovšem oba soudy bezezbytku – a podle přesvědčení státního zástupce také správně – vypořádaly. Oba obvinění uplatnili shodně dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Převážnou část námitek každého z nich pod některý z vytýkaných dovolacích důvodů podřadit sice lze, jsou však zjevně neopodstatněné. Pokud jde o obviněným Z. M. vytýkanou údajnou procesní nepoužitelnost výpovědi svědka Mgr. Bc. Martina Kříže, lze souhlasit s přiléhavými závěry soudu prvního stupně. Opodstatnění postrádá i výhrada ve smyslu zjevného rozporu skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahu provedených důkazů. Oba obvinění založili stěžejní část svých námitek na nesouhlasu se skutkovými a právními závěry prvostupňového soudu aprobovanými také soudem odvolacím. Státní zástupce se zcela ztotožňuje s podrobným a přiléhavým rozborem podaným Obvodním soudem pro Prahu 9, který dospěl k oprávněnému závěru o existenci nájemního vztahu vzniklého na základě §2238 občanského zákoníku, respektive dobré víry poškozené v jeho existenci. Oba obvinění pak museli mít o jimi tvrzené údajné neoprávněnosti užívání bytu poškozenou přinejmenším zásadní pochybnosti. Nad rámec uvedeného lze navíc akcentovat, že za situace, kdy poškozená byt nerušeně a ze strany obviněného J. F. také bez jakýchkoli námitek dlouhodobě užívala, není samotná existence či neexistence nájemního vztahu pro posouzení věci rozhodující. Podstatné je, že i kdyby poškozená byt užívala neoprávněně, jednání spočívající v nátlaku na ni cílenému na to, aby byt opustila s tím, že jinak bude svémocně vystěhována, nebylo jednáním právně aprobovatelným. Naprosto opodstatněný a provedenými a řádně vyhodnocenými důkazy podložený je také závěr soudů, podle něhož bylo jednání obou obviněných, v jehož rámci došlo k podpisu příslušných smluv a dokumentů, ryze účelové. Ve skutečnosti se ze strany obviněného Z. M. nejednalo o žádnou kontrolu v bytě užívaném poškozenou, ale šlo o součást snahy ji z bytu za každou cenu vystrnadit.
9. Z hlediska právní kvalifikace jednání obviněných je podstatné, že obviněný Z. M. prokazatelně využil falešné záminky spočívající v údajné kontrole bytu pro to, aby do něj byl vpuštěn, ačkoli jeho skutečnou motivací bylo přimět poškozenou k opuštění bytu. Zjevně tedy porušil domovní svobodu jiné osoby a překonal překážku bránící mu ve vstupu za využití lsti. S ohledem na zjevnou účelovost svého jednání, která vyplynula již z předem připravených písemností zmíněných výše, musel mít minimálně pochybnosti v tom smyslu, zda poškozená byt užívá oprávněně. I přesto ji však nutil, aby se bez právního důvodu vystěhovala, přičemž jí vyhrožoval tím, že pokud byt dobrovolně neopustí, budou v něm vyměněny zámky, bude do něj moci vstoupit bez jejího souhlasu a provede jeho vyklizení. Bez zákonného důvodu tak zasáhl do soukromé sféry života poškozené, a to jednáním s výraznou intenzitou v podobě psychického nátlaku, že bude z bytu násilně vystěhována a bude jí znemožněno jeho užívání. To lze nepochybně vnímat jako pohrůžku jinou těžkou újmou. Naplnil tak po všech stránkách – subjektivní nevyjímaje – zákonné znaky skutkové podstaty přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Na zaviněném úmyslném jednání nemůže nic změnit ani předestřená obhajoba v tom smyslu, že jeho obdobné jednání v rámci téže podnikatelské činnosti v řadě dalších trestních věcí zatím nikdy nebylo posouzeno jako trestné. Jako neopodstatněné je nutné odmítnout i výhrady obviněného J. F. proti právní kvalifikaci jeho jednání coby účastníka (návodce). Z pohledu trestní odpovědnosti tohoto obviněného je podstatné, že si objednal služby obviněného Z. M., kterého si v podstatě najal a vybavil ho potřebnými a účelově vytvořenými dokumenty, jež měly jeho vstup do bytu ospravedlnit, čímž u něj vzbudil rozhodnutí spáchat trestný čin porušování domovní svobody, jehož se obviněný Z. M. dopustil tím, že neoprávněně vnikl do obydlí jiného a při činu překonal za využití lsti překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí. Právě účelovost vytvořených dokumentů jednoznačně potvrzuje, že obviněný J. F. o následném vniknutí do bytu užívaného poškozenou věděl. Exces v jednání obviněného Z. M. v další fázi po vstupu do bytu, znamenající současně vybočení z původní dohody obou, přitom vyloučil možnost uznat obviněného J. F. vinným také návodem k trestnému činu vydírání.
10. Zjevně neopodstatněná je též obecně formulovaná a blíže nekonkretizovaná výhrada obviněného Z. M., že šlo o veskrze občanskoprávní záležitost a že soudy porušily zásadu subsidiarity trestní represe. Státní zástupce následně shrnul principy použití zásady subsidiarity trestní represe a uzavřel, že její aplikace v případě obviněného Z. M. není namístě. Jeho jednání totiž zcela odpovídá jiným typově podobným případům přečinů vydírání a v podstatě i porušování domovní svobody spáchaným srovnatelným způsobem a za obdobných skutkových okolností. Zcela mimo rámec jakéhokoli dovolacího důvodu stojí další výhrada tohoto obviněného, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit primárně v rámci zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., kterým je však reagováno toliko na situace, kdy byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl trest uložen ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. To rozhodně není případ dovolatele, neboť trest odnětí svobody mu byl uložen jako trest přípustný, a to při spodní hranici zákonné trestní sazby. V rámci žádného z taxativně vymezených dovolacích důvodů nemůže být – až na zcela výjimečné případy – relevantně uplatněna námitka založená na údajné nepřiměřenosti trestu, a to ani tehdy, když je dovolatel subjektivně přesvědčen o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku.
11. Z výše uvedených důvodů označil státní zástupce dovolání obou obviněných za zjevně neopodstatněná a navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby rozhodnutí o těchto dovoláních bylo ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
12. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda jsou dovolání obviněných v této trestní věci přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na určeném místě a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obou obviněných jsou přípustná, a to v případě obviněného Z. M. podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. [ve vazbě na §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.] a v případě obviněného J. F. podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Oba obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, která splňují všechny obsahové náležitosti podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., a to včas a na místě, kde lze taková podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Včas bylo podáno i dovolání obviněného Z. M., neboť rozhodnutí soudu druhého stupně mu bylo doručeno, stejně jako jeho obhájci, dne 4. 9. 2023 a dovolání bylo podáno dne 6. 11. 2023. Tento den byl posledním dnem lhůty pro podání dovolání s ohledem na ustanovení §60 odst. 3 tr. ř., podle něhož, připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den. V daném případě den 4. 11. 2023 připadl na sobotu a nejbližším příštím pracovním dnem tak bylo právě pondělí 6. 11. 2023.
13. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto následně hodnotil, zda obviněnými vznesené námitky obsahově vyhovují jimi uplatněným důvodům dovolání.
14. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
IV.
Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že námitky obou obviněných lze formálně podřadit pod jimi deklarované dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v jeho první alternativě a v případě obviněného Z. M. i v alternativě druhé) a §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (v jeho první alternativě). Obviněný Z. M. pochybil, pokud za dané procesní situace při jím zvoleném způsobu argumentace výslovně neoznačil též důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (když jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně zamítnuto podle §256 tr. ř.), avšak toto pochybení nijak nebránilo tomu, aby se Nejvyšší soud jeho dovoláním věcně zabýval. Každopádně žádnou z námitek, které obvinění ve svých dovoláních uplatnili, Nejvyšší soud neshledal důvodnou.
16. Většina námitek obviněných, a to včetně těch nejzásadnějších a nejobsáhlejších, které se týkají údajného nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, má zjevně skutkový základ, když tyto námitky jsou ve skutečnosti založeny na polemice se způsobem, jakým soudy zhodnotily provedené důkazy, tudíž fakticky spadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Totéž platí i u námitky obviněného Z. M. ohledně údajného nenaplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle §178 odst. 2 tr. zákoníku – že při vstupu do bytu poškozené nepřekonal překážku bránící vniknutí za pomoci lsti, když poškozené údajně sdělil pravdivé informace, nijak ji neuvedl v omyl atd. I zde je skutkový základ námitky zřejmý, když obviněný napadá způsob, jakým soudy nižších stupňů zhodnotily všechny s danou otázkou související důkazy. Zcela obdobného charakteru jsou i námitky obviněného J. F., že nemohl naplnit znaky účastenství ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku na trestném činu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, když ničím nelegálním spoluobviněného Z. M. nepověřil, nedal mu žádný „mandát k protiprávnímu jednání“, nevzbudil v něm rozhodnutí spáchat trestný čin apod. Opět jde o argumentaci mající svůj základ ve způsobu hodnocení provedených důkazů a v polemice se skutkovými závěry, k nimž soudy dospěly. Za námitky skutečně spadající pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze označit jen námitku obviněného Z. M. týkající se údajně chybné aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku a námitku obviněného J. F., že pokud poškozená nebyla oprávněnou uživatelkou bytu (jak on tvrdí), tak vstupem do jí užívaného bytu nemohly být naplněny znaky trestného činu porušování domovní svobody podle §178 tr. zákoníku a jednalo se o prostý výkon jeho vlastnického práva.
17. Je třeba zdůraznit, že o tzv. zjevný rozpor ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde pouze tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou tato zjištění opakem toho, co je obsahem provedených důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
18. V posuzované věci Nejvyšší soud žádný, natož pak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neshledal.
19. Oba dovolatelé se domáhají evidentně především právě toho, aby provedené důkazy byly zhodnoceny jiným (jejich představám lépe vyhovujícím) způsobem. Prosazují přitom vlastní skutková tvrzení, aniž by ovšem zohlednili všechny relevantní důkazy nejen jednotlivě, ale zejména i v jejich logickém souhrnu a všech vzájemných souvislostech. Toto naopak správně učinily soudy nižších stupňů.
20. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral je, porovnával je s obhajobou obviněných a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že Obvodní soud pro Prahu 9 a Městský soud v Praze v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí dostatečně podrobně, logicky a přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů uznaly obviněné vinnými ze spáchání předmětného jednání, jak tyto důkazy hodnotily a na základě čeho mají za vyvrácenou obhajobu obviněných. Dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu a učiněná skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech, na něž soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích zcela konkrétně odkázaly.
21. Soud prvního stupně i soud odvolací si byly vědomy všech zásadních skutečností zmiňovaných obviněnými nyní shodně i v jejich dovoláních. Obvinění v podstatě jen opakují svoji dřívější argumentaci (včetně té, která byla obsažena v jejich odvoláních), s níž se podle jejich názoru ve věci rozhodující soudy správně nevypořádaly. Ve skutečnosti vůbec nejde o situaci, že by z provedených důkazů vyplývalo něco jiného, než s čím oba soudy nižších stupňů pracovaly a z čeho při svém rozhodování vycházely. Základ dovolání obviněných spočívá toliko v polemice se způsobem, jakým soudy provedené důkazy zhodnotily. Argumentace obviněných není ničím jiným než pokračováním jejich stále stejné obhajoby, opakováním argumentů vznesených již v dřívějších fázích trestního řízení, s nimiž se ovšem soudy nižších stupňů vypořádaly. Nejvyšší soud mnohokrát ve svých předchozích rozhodnutích zdůraznil, že za této situace jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (viz např. usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408).
22. Závěr soudů, že se obvinění dopustili jednání popsaného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního, resp. druhého stupně je správný, a správná je i použitá právní kvalifikace. Jak už bylo naznačeno, Nejvyšší soud se v podstatném ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů a odkazuje proto na relevantní pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí (viz str. 11–14, odst. 22. - 33. napadeného rozsudku odvolacího soudu a str. 16–23, odst. 65. – 82. rozsudku soudu prvního stupně).
23. Problematikou potřeby reakce (odpovědí) na stále se opakující argumenty (otázky) obviněných se opakovaně zabýval i Ústavní soud. Například ve svém usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, zdůraznil, že ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (viz např. věc řešená před ESLP García proti Španělsku). Totožné stanovisko Ústavní soud zaujal i ve svém usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16 (zde s odkazem na rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle proti Finsku) a řadě jiných. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak to tím spíše platí pro řízení dovolací, je-li zjištěno, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám obviněného věnovaly dostatečnou pozornost.
24. Nad rámec toho, co v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí uvedly soudy prvního a druhého stupně, tak považuje Nejvyšší soud za potřebné učinit už jen několik poznámek v reakci na konkrétní námitky dovolatelů.
25. Jestliže obvinění nesouhlasili se závěrem o jejich úmyslném zavinění a v tomto směru založili svoji argumentaci především na tom, že formálně postupovali v souladu s právem (uzavřeli nájemní smlouvu, podepsali plnou moc atd., k čemuž všemu byli oprávněni), pak nelze než zopakovat, že s touto jejich obhajobou se soudy nižších stupňů dostatečně vypořádaly, když mj. správně konstatovaly (soud prvního stupně v odst. 73. – 77. a odvolací soud v odst. 26. a 30. odůvodnění rozhodnutí), že mezi obviněnými uzavřená nájemní smlouva, jakož i plná moc udělená obviněným J. F., byly zjevně zastřenými (účelovými) právními jednáními, jejichž skutečným smyslem nebylo pronajmout předmětný byt obviněnému Z. M. ani jej zmocnit ke kontrole stavu předmětného bytu, ale toliko zjednodušit obviněnému J. F. cestu k uvolnění bytu, tedy k tomu, aby jej opustila poškozená O. H.. Tento svůj závěr soudy logicky založily na komplexním vyhodnocení celé situace a konkrétním obsahu provedených důkazů, a to nejen výslechu poškozené či svědka Mg. Bc. Martina Kříže, ale též např. na faktu, že obviněný Z. M. měl s sebou předem připravený protokol o předání bytu (byť šel údajně provést jen jeho běžnou kontrolu), jaký byl obsah webových stránek jeho společnosti Ch. S. s.r.o. (nabízela služby spočívající v – zjednodušeně řečeno – „odstranění nepohodlných nájemníků“), jaká byla jeho běžná praxe v několika dalších případech (shodný modus operandi jako v nyní posuzované věci) atd. Tato skutková zjištění vedla ke správnému závěru o existenci nejméně nepřímého úmyslu u obou obviněných. U obviněného Z. M. soudy dále správně poukázaly na to, že ke každému případu je třeba přistupovat přísně individuálně, a tudíž zastavení trestního stíhání tohoto obviněného či odložení jeho trestní věci v jiných podobných případech nemůže mít vliv na nynější závěr o jeho úmyslném zavinění. Tvrzení, že se domníval, že poškozená není oprávněnou uživatelkou bytu, obviněný Z. M. postavil na tom, že „podle jemu dostupných informací“ mezi spoluobviněným J. F. a poškozenou v té době žádná platná nájemní smlouva neexistovala. Zjevně záměrně však opomněl uvést, že veškeré „jeho dostupné informace“ pocházely výhradně z jediného zdroje – od spoluobviněného, když sám si již nic dalšího podstatného nezjišťoval a informace získané od spoluobviněného neověřoval. Také v případě obviněného J. F. soudy zcela logicky a přesvědčivě odůvodnily svůj závěr o jeho eventuálním úmyslu, včetně srozumění s faktem, že obviněný Z. M. lstivě využije dokumentu jím podepsaného (plná moc) k získání souhlasu poškozené ke vstupu do jejího obydlí, a to za zcela jiným účelem, než který bude poškozené prezentován, přičemž bude následovat snaha o to přimět poškozenou k co nejrychlejšímu vystěhování. Právě to bylo jeho cílem a kýženým efektem celého jeho jednání.
26. K námitce obviněného Z. M., že napadené rozhodnutí je založeno na procesně nepoužitelném důkazu – výpovědi svědka Mgr. Bc. Martina Kříže (advokáta), lze mimo to, že se s touto námitkou odpovídajícím způsobem vypořádal již odvolací soud (viz str. 5–6, odst. 6 odůvodnění jeho rozsudku) doplnit následující. Advokát Mgr. Bc. Martin Kříž byl u hlavního líčení skutečně vyslechnut ke skutkovému ději, který se odehrál dříve, než se stal právním zástupcem (zmocněncem) poškozené O. H., a to konkrétně v době, kdy měl s poškozenou smlouvu o poskytování právních služeb uzavřenou advokát Mgr. Michal Kroft a Mgr. Bc. Martin Kříž jej zastupoval (poskytoval právní služby poškozené, při nichž se dozvěděl mj. skutečnosti, k nimž pak vypovídal jako svědek) na základě substituční plné moci. Na základě toho, že poškozená před výslechem u hlavního líčení nezprostila povinnosti mlčenlivosti „svého“ advokáta Mgr. Michala Krofta, ale jen jeho „substituta“ Mgr. Bc. Martina Kříže, obviněný Z. M. dovozuje, že svědecká výpověď Mgr. Bc. Martina Kříže je procesně nepoužitelným důkazem. S tím však nelze souhlasit.
27. Jako procesně nepoužitelný je označován důkaz, resp. informace v něm obsažená, která není získána co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučena z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 20/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. II. ÚS 291/2000).
28. Podle §99 odst. 2 tr. ř. nesmí být svědek vyslýchán tehdy, jestliže by svou výpovědí porušil státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti, ledaže byl této povinnosti příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má, zproštěn.
29. Podle §21 odst. 1, 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, je advokát povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb. Povinnosti mlčenlivosti může advokáta zprostit pouze klient a po jeho smrti či zániku právní nástupce klienta; má-li klient více právních nástupců, ke zproštění advokáta povinnosti mlčenlivosti je potřebný souhlasný projev všech právních nástupců klienta. Zbavení povinnosti mlčenlivosti advokáta klientem nebo jeho právním nástupcem anebo jeho právními nástupci musí být provedeno písemnou formou a musí být adresováno advokátovi; v řízení před soudem tak lze učinit i ústně do protokolu. I poté je však advokát povinen zachovávat mlčenlivost, je-li z okolností případu zřejmé, že ho klient nebo jeho právní nástupce této povinnosti zprostil pod nátlakem nebo v tísni.
30. Poškozená zprostila povinnosti mlčenlivosti advokáta Mgr. Bc. Martina Kříže prohlášením učiněným do protokolu u hlavního líčení dne 16. 2. 2023 (č. l. 893 spisu). Je pravdou, že v době, kdy nastala událost, k níž svědek Mgr. Bc. Martin Kříž vypovídal (7. 6. 2019), poskytoval tento právní služby poškozené O. H. „jen“ na základě substituční plné moci udělené mu advokátem Mgr. Michalem Kroftem (který byl následně vyškrtnut ze seznamu advokátů ke dni 1. 9. 2019), to však není pro posouzení věci podstatné. Povinnosti mlčenlivosti byla zbavena osoba, která evidentně byla touto povinností mlčenlivosti vázána a která měla zároveň vypovídat jako svědek k tomu, co je jí známo o řešeném trestném činu a jeho pachateli. Tím, kdo měl důležité poznatky o projednávaném trestném činu, byl Mgr. Bc. Martin Kříž, nikoli Mgr. Michal Kroft. Není pochyb o tom, že svědek do té doby vázaný povinností advokátní mlčenlivosti byl této povinnosti zproštěn výslovným prohlášením osoby, vůči níž tuto povinnost měl. Z teleologického výkladu příslušných ustanovení zákona o advokacii (výkladu ze smyslu zákona) vyplývá, že „pánem tajemství“ je klient, a je tedy zřejmé, že s tímto tajemstvím může nakládat, jak uzná za vhodné – má právo rozhodnout, zda příslušná informace bude či nebude dále držena v tajnosti. Poškozená O. H. svoji vůli projevila jednoznačně a zákonem předepsanou formou – v řízení před soudem ústně do protokolu. Za této situace není namístě uvažovat o tom, že by povinnost mlčenlivosti advokáta Mgr. Bc. Martina Kříže nadále trvala, tedy že jako svědek před soudem vypovídat nesměl, a pokud tak přesto učinil, tak že jde o výpověď procesně nepoužitelnou.
31. Obviněný Z. M. dále zpochybnil důkazní hodnotu této výpovědi s poukazem na vztah svědka k poškozené (advokát – klient). Podle názoru Nejvyššího soudu však rozhodně nelze mít za to, že by Mgr. Bc. Martin Kříž jen s ohledem na svůj „obchodní“ vztah k poškozené vypovídal lživě v její prospěch s cílem uškodit obviněným a přivodit jejich odsouzení. Tomu vůbec nic nenasvědčuje. Výpověď tohoto svědka, který vypovídal po řádném zákonném poučení, tedy s vědomím případných trestních následků nepravdivé či neúplné výpovědi, soudy správně hodnotily naprosto standardním způsobem, jako jeden z celé řady důkazů, a to nejen jednotlivě, ale i v souvislosti s důkazy jinými. Rozhodně není pravdou, že by důkazy vyhodnotily tendenčně, jednostranně v neprospěch obviněných. Naopak, oba soudy nižších stupňů bezezbytku splnily všechny své povinnosti vyplývající z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
32. Nejvyšší soud plně souhlasí i s tím závěrem soudů nižších stupňů, že za daného stavu nebylo namístě přijmout obhajovací verzi obviněných, a to ani při zohlednění zásady in dubio pro reo (jejíž aplikace se ve svém dovolání domáhá zejména obviněný Z. M.). Uplatnění zmíněné zásady je totiž namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Taková situace zde ovšem nenastala. Naopak, po provedeném dokazování soudy žádné rozumné pochybnosti o vině dovolatelů neměly.
33. Souhlasit nelze ani s tvrzením obviněného J. F., že pokud poškozená O. H. nebyla oprávněnou uživatelkou bytu (když, jak dovolatel tvrdí, její nájemní smlouva skončila a nebyla obnovena), tak vstupem do tohoto bytu i přes její nesouhlas, resp. setrváním v něm přes její výzvy k opuštění bytu, nemohly být naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle §178 tr. zákoníku.
34. Ustanovením §178 tr. zákoníku není chráněn majetek, nýbrž nedotknutelnost obydlí (domovní svoboda), ústavně garantovaná v čl. 12 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Podle citovaného ustanovení Listiny není dovoleno do obydlí vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. Skutečnost, kdo je vlastníkem objektu (bytu) a jaké je jeho stanovisko ke vstupu třetí osoby do obydlí jiného (faktického uživatele bytu), je z hlediska právní kvalifikace činu sama o sobě nerozhodná.
35. V daném případě není sporu o tom, že předmětný byt byl obydlím poškozené O. H. (ve smyslu §133 tr. zákoníku). Poškozená v tomto bytě dlouhodobě žila, měla zde svoji domácnost a tomu odpovídající soukromí. To dovolatelé ani nezpochybňují. Ustanovením §178 tr. zákoníku je chráněn v zásadě jakýkoli uživatel obydlí, zejména nájemce domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, tedy nejen vlastník, a to proti komukoli (viz např. rozhodnutí publikovaná pod č. 30/1965, č. 51/1973 a č. 16/1995 Sb. rozh. tr.). Namístě je zmínit i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1552/2012, konstatující, že existence nájemní smlouvy není podmínkou pro aplikaci ustanovení §178 odst. 1 tr. zákoníku, tj. aby obydlí požívalo ochrany před neoprávněným vniknutím jiného. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 829/2017, je ochrana ve smyslu skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle §178 tr. zákoníku poskytována i nájemci, který byt užívá na základě nájemní smlouvy, která se později stane v důsledku vznesené námitky neplatnosti od počátku neplatnou. Ze zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 11. 2. 1979, sp. zn. Tpjf 33/79 (publikované pod R 1/1980 tr.), a ve shodě s ní i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 3 Tdo 557/2013, se podává, že svémoc je v našem právním řádu v zásadě vyloučena a naplnění znaků trestného činu porušování domovní svobody nebrání ani skutečnost, že poškozené osobě v době spáchání činu již nesvědčil žádný právní důvod užívání obydlí. O trestný čin porušování domovní svobody se může jednat dokonce i v případě, že již nabyl právní moci rozsudek o vyklizení bytu, avšak pachatel vnikl do obydlí ještě před skončením lhůty stanovené uživateli bytu pro jeho vyklizení. Během uvedené lhůty je totiž poškozené osobě (uživateli bytu) stále ještě poskytována ochrana před svémocným zásahem jiné osoby, včetně vlastníka obydlí.
36. Projednávaný čin obviněných zjevně nebyl ničím jiným než nepřípustnou svémocí. Přímo v nájemní smlouvě uzavřené mezi oběma obviněnými bylo uvedeno, že obviněný Z. M. zajistí vyklizení dosavadní uživatelky bytu „svépomocí“. Současné vysvětlení obviněného J. F., že touto formulací bylo ve skutečnosti míněno „na vlastní náklady“, nelze akceptovat. „Svépomoc“ a „na vlastní náklady“ jsou pojmy zcela odlišné, což je zřejmé i laikovi, navíc obviněný J. F. sám uvedl, že v dané souvislosti vše (včetně obsahu smluv uzavíraných se spoluobviněným) důkladně konzultoval se svojí právní zástupkyní. Nabízí se samozřejmě otázka, proč, pokud tvrdí, že poškozená užívala byt neoprávněně po velmi dlouhou dobu (mnoho let) a jeho výzvy k opuštění bytu opakovaně ignorovala, tuto záležitost neřešil standardní cestou, tj. neobrátil se na příslušné orgány státu, nepodal žalobu na vyklizení bytu, případně trestní oznámení na poškozenou pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 tr. zákoníku, a namísto toho se rozhodl věc narychlo řešit prostřednictvím soukromého subjektu – obchodní korporace inzerující svoji schopnost vystěhovat nájemníka bytu „i bez právního titulu“. Jestliže poškozená opakovaně a dlouhodobě odmítala byt opustit s tím, že na jeho užívání má právo, pak zde evidentně existoval mezi ní a obviněným J. F. spor (jehož existenci nasvědčuje ostatně i formulace užitá v předmětné plné moci ze dne 1. 6. 2019 udělené obviněnému Z. M., resp. jeho společnosti Ch. S. s.r.o., že poškozená byt užívá pravděpodobně neoprávněně), který měl být řešen obvyklou právní cestou. To se však nestalo a s ohledem na zjištěné okolnosti nelze uvažovat o tom, že by snad obvinění jednali v rámci zákonem přípustné svépomoci podle §14 zákona č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů, občanský zákoník. Není zde žádného důvodu se domnívat, že by zásah veřejné moci (v případě legálního postupu obviněných) přišel pozdě.
37. Obviněný J. F. nyní tvrdí, že nájemní vztah poškozené zanikl již v roce 2013, přesto ji však nechal v daném bytě nerušeně bydlet ještě mnoho dalších let. Za této situace zcela jistě věděl, že poškozená má v bytě svoji domácnost, své soukromí a že tedy tento prostor požívá ochrany domovní svobody. Přesto se v roce 2019, kdy se rozhodl situaci rychle vyřešit a poškozenou z bytu dostat pryč, obrátil na druhého dovolatele, domluvil se s ním na společném postupu, vybavil jej potřebnými písemnostmi (nájemní smlouva, plná moc), to vše zjevně s vědomím, že spoluobviněný následně zasáhne do domovní svobody poškozené a že ke vstupu do jejího obydlí použije falešnou záminku kontroly stavu bytu, tedy lsti. Pokud soudy za této situace uzavřely, že touto domluvou se spoluobviněným, objednáním si jeho služeb, v obviněném Z. M. vzbudil rozhodnutí spáchat trestný čin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pak jim nelze nic vytknout. Bez popsaného jednání obviněného J. F. by se obviněný Z. M. řešeného trestného činu porušování domovní svobody jistě nedopustil, resp. by se jej ani objektivně dopustit nemohl.
38. Naprosto správně se soudy nižších stupňů vypořádaly i s otázkou naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle §178 odst. 2 tr. zákoníku v podobě „překonání překážky, jejímž účelem je zabránit vniknutí“. Podle ustálené tuzemské soudní praxe se za takové překonání překážky považuje mj. situace, kdy pachatel vnikne do obydlí jiného za použití lsti. Právě to se v daném případě stalo. Obviněný Z. M. před poškozenou předstíral, že účelem jeho návštěvy je toliko běžná kontrola stavu bytu (zda nedošlo k jeho poškození), ačkoli skutečný cíl jeho jednání, proč chtěl do bytu poškozené vstoupit, byl zcela odlišný. Pokud by poškozená jeho skutečný záměr znala, do bytu by jej nepochybně nepustila. O pravé vůli vpustit někoho cizího do bytu lze hovořit jen tehdy, když osoba bydlící v bytě a dávající souhlas se vstupem skutečně ví, koho do bytu pouští a za jakým účelem, případně to pro ni není významné. V té souvislosti lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1147/2007, kde bylo mj. uvedeno, že pachatel vnikne neoprávněně do bytu jiného ve smyslu §178 tr. zákoníku také tehdy, vstoupí-li do něj sice se souhlasem osoby bydlící v bytě, avšak tohoto souhlasu dosáhne lstí založenou na nepravdivém tvrzení o své totožnosti, popřípadě o důvodech či účelu svého vstupu. Takové jednání lze totiž pokládat za překonání překážky, jejímž účelem je zabránit vniknutí do bytu, ve smyslu zákonného znaku podle §178 odst. 2 tr. zákoníku.
39. K právní kvalifikaci posuzovaného jednání jako trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku obviněný Z. M. ve svém dovolání žádné konkrétní námitky nevznesl (s výjimkou zcela obecných, které byly zmíněny a vypořádány již výše – že poškozená nebyla oprávněnou uživatelkou bytu, tudíž se vůči ní nemohl dopustit žalovaných trestných činů, když u něj absentuje úmyslné zavinění). Úkolem Nejvyššího soudu rozhodně není, aby si dovolací argumentaci obviněného jakkoli domýšlel, nebo ji dokonce doplňoval a rozvíjel. Bez dalšího lze proto odkázat na příslušné části odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (viz zejména str. 22–23, odst. 81. rozsudku soudu prvního stupně a str. 12, odst. 26. rozsudku soudu odvolacího), o jejichž správnosti, ani při zohlednění dovolací argumentace obviněného, nevznikají pochybnosti.
40. Opodstatnění nebylo možné přiznat ani další námitce týkající se údajně chybné aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku a s tím souvisejícího údajného porušení zásady subsidiarity trestní represe a navazujícího principu ultima ratio . Tuto námitku ve svém dovolání uplatnil pouze obviněný Z. M. S ohledem na vázanost rozsahem a důvody dovolání proto Nejvyšší soud danou námitku přezkoumal specificky ve vztahu k tomuto obviněnému, a to při zohlednění argumentů jím vznesených.
41. Je třeba uvést, že obsahově totožnou námitkou obviněného se zabýval, jakkoli jen stručně, již soud druhého stupně (viz odst. 27. odůvodnění jeho rozsudku). I Nejvyšší soud je toho názoru, že s ohledem na povahu a závažnost jednání obviněného musí být toto posouzeno jako trestný čin a nikoli jen jako přestupek či dokonce jednání zcela beztrestné. Společenská škodlivost jeho jednání byla natolik vysoká, že uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nemůže být dostačující. Ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, se podává, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Tak tomu ovšem v případě jednání dovolatele Z. M. není. Ten svým jednáním naplnil znaky nejen základní, ale i kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, a to konkrétně podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. To sice ještě automaticky neznamená, že je bezpodmínečně třeba uplatnit trestněprávní odpovědnost (že uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů nemůže být dostačující), nemalý význam to však jistě má, neboť společenská škodlivost takového jednání je obecně vyšší, než v případě jednání naplňujícího znaky pouze základní skutkové podstaty téhož trestného činu (§178 odst. 1 tr. zákoníku). Zároveň nelze přehlédnout zištný motiv činu, když předmětnou činnost prováděl za úplatu a netřeba pochybovat o tom, že právě získání finanční odměny od spoluobviněného bylo rozhodujícím důvodem, proč se činu dopustil. Navíc si přizval na pomoc další osobu (M. P.), čili se jednání vůči poškozené nedopustil sám, což závažnost jeho činu též zvyšuje. Od svého jednání neupustil ani ve chvíli, kdy byl k opuštění bytu vyzýván nejen poškozenou, ale poté i zasahující hlídkou policie (reagoval až na její několikátou výzvu). Ve svém konání (započatém dne 7. 6. 2019) pak pokračoval ještě dne 21. 6. 2019, kdy se k bytu poškozené dostavil opětovně a znovu se ji snažil přimět k tomu, aby byt opustila. Svým jednáním naplnil znaky hned dvou úmyslných trestných činů – vedle opakovaně zmíněného přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku též přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Souhrnně tak lze uzavřít, že zde nejsou žádné takové okolnosti, které by mohly resultovat v závěr, že jeho jednání z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům daných skutkových podstat.
42. K další námitce obviněného Z. M., že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, Nejvyšší soud nejprve obecně připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento dovolací důvod a jemu odpovídající tvrzení však dovolatel neuplatnil. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 – §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je totiž možné (pokud jde o výrok o trestu) považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nic z toho však v případě obviněného Z. M. nepřichází do úvahy.
43. Určitý průlom (úspěšné uplatnění námitky nepřiměřenosti uloženého trestu, nikoli však opřené o některý z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů) je možný jen ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, které ve svém důsledku zasahují do základních práv a svobod obviněného. Dovolací řízení se totiž, jak opakovaně připomněl Ústavní soud, v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb). Nejvyšší soud proto napadený rozsudek, resp. jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, přezkoumal z toho pohledu, zda trest uložený dovolateli není natolik přísný, nepřiměřený a zjevně nespravedlivý, že by vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe. Takový závěr však učinit rozhodně nelze. Naopak, sankci, která byla obviněnému Z. M. v daném případě uložena, je třeba označit za spíše mírnou. Za oba úmyslné trestné činy, kterými byl uznán vinným, mu byl ukládán úhrnný trest podle pravidel uvedených v §43 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, což je ustanovení vztahující se na čin nejpřísněji trestný, byl ohrožen trestem odnětí svobody od šesti měsíců do čtyř let. Soudy zvolený úhrnný trest odnětí svobody na 8 měsíců je tedy sankcí vyměřenou téměř na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, navíc s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu na relativně krátkou zkušební dobu v trvání dvou let.
44. Všechna výše uvedená konstatování ústí v závěr, že rozsudek soudu prvního ani druhého stupně netrpí vadami, které by naplňovaly obviněnými deklarované dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) resp. h) tr. ř. Z důvodu vzájemné podmíněnosti pak nemohl být u obviněného Z. M. naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě (jenž ostatně ani nebyl tímto obviněným výslovně uplatněn).
V.
Způsob rozhodnutí
45. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 1. 2024
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Ondřej Círek