ECLI:CZ:NS:2024:7.TDO.1104.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 1104/2023-789
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 1. 2024 o dovolání obviněného M. K. podaném proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 8. 2023, sp. zn. 6 To 24/2023, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 68 T 6/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 24. 1. 2023, č. j. 68 T 6/2022-664, byl obviněný M. K. uznán vinným pod bodem 1) zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku a pod bodem 2) přečinem šíření pornografie podle §191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a dále za zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 7. 2021, č. j. 8 T 55/2021-172, který nabyl právní moci 7. 9. 2021, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných v rozsudku. Tímto rozsudkem byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 7. 2021, č. j. 8 T 55/2021-172, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
2. Uvedených trestných činů se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že
1. v přesně nezjištěné době nejméně od poloviny roku 2011 do 2. 11. 2020, v místech společných bydlišť, v rodinném domě na adrese XY, XY, XY, poté na adrese, XY, XY, pak v rodinném domě v obci XY, XY č. p. XY, okres XY, Zlínský kraj, v době, když poškozená nezletilá AAAAA (pseudonym) pobývala střídavě v péči matky, manželky obviněného L. K., využil zpravidla noční doby či nepřítomnosti matky nezletilé poškozené v úmyslu dosáhnout svého sexuálního uspokojení přišel za nezletilou poškozenou do pokoje, kde spala, přistoupil k její posteli, vsunul jí ruku pod oblečení, kde ji hladil po nahém těle po nohou a hýždích, kdy tak činil nejméně do 11 let věku nezletilé poškozené, v důsledku čehož nezletilá poškozená procitla, aniž by na danou situaci z důvodu, že byla mladším dítětem, kdy nebyla schopna posoudit jeho jednání, reagovala, přičemž jednání obviněného vůči nezletilé poškozené se postupem času, zejména s ohledem na vývoj nezletilé poškozené v období pubescence stupňovalo, když následně od roku 2015, kdy poškozené bylo 12 let, opakovaně za nezletilou poškozenou v nočních hodinách přicházel do jejího pokoje, kde poté, co přistoupil k její posteli, jí vsunul ruku pod oblečení a začal ji osahávat na přirození a krouživými pohyby v oblasti klitorisu se ji snažil stimulovat, načež jednání vůči nezletilé poškozené vygradovalo od 14 let věku poškozené, kdy obviněný nezletilé poškozené zasouval do vagíny opakovaně vibrátor, požadoval po ní, aby vzala do ruky jeho přirození, aby mu sála jeho přirození a uspokojovala ho, takto obviněný jednal i vůči nezletilé poškozené, a v témže období s nezletilou poškozenou opakovaně v desítkách případů vykonal pohlavní styk přesto, že mu nezletilá poškozená opakovaně říkala, ať jednání zanechá, nesouhlas dávala najevo i pohyby těla ve snaze obviněnému styk znemožnit, kdy tohoto jednání se dopustil, ačkoliv jako nevlastní otec nezletilé žijící ve společné domácnosti věděl, že nezletilá poškozená v uvedené době nedovršila 15 rok věku, zneužívaje svého postavení plynoucí z existence příbuzenského vztahu a z něho vyplývající důvěryhodnosti a vlivu na nezletilou poškozenou, když byl ve faktickém postavení nevlastního otce, manžele matky a pro nezletilou autoritou, podílející se na její výchově od jejích mladších školních let, přičemž si musel být vědom, že jeho jednání ovlivní rozumový, citový a mravní vývoj nezletilé ve smyslu vytvoření postojů, návyků a vzorců chování, jež mohou vést k nežádoucím projevům a způsobu života nezletilé poškozené, osvojením si praktik neodpovídajícím jejímu věku, ohrožující její další mravní vývoj nevhodným způsobem a předčasným zájmem o sexualitu, a které mohly vést k citové deprivaci nezletilé poškozené a k neschopnosti navazovat sociální vztahy a vazby adekvátně jejímu věku, když bylo zjištěno, že v důsledku popsaného jednání obviněného u poškozené došlo k rozvoji úzkostně depresivní symptomatiky, načež jeho jednání vůči poškozené neustalo, ani poté, kdy poškozená dovršila patnáctý rok věku, přičemž jeho jednání pokračovalo do dne 2. 11. 2020, kdy si poškozená pro bezvýchodnost situace a ve snaze získat důvěru svých nejbližších cíleně pořídila audionahrávku, na které zachytila jednání obviněného, který poškozenou ležící na posteli přes její slovně projevovaný nesouhlas hladil po obnažených stehnech a pod kalhotkami na jejím přirození, strkal jí do vagíny své prsty, vibrátorem jí jezdil mezi nohami a po přirození a nezletilou přemlouval, prosil a opakovaně na ni slovně naléhal, aby mu sahala na penis, aby svolila k souloži s ním, aby mu vykouřila penis, případně, aby jí mohl alespoň vylízat na přirození, v důsledku čehož se matka poškozené následně rozhodla věc oznámit na policii,
2. v blíže nezjištěné době nejméně od roku 2015, z blíže neustanoveného místa, v okrese XY, Zlínský kraj, během komunikace s poškozenou nezletilou AAAAA ze svého telefonního čísla XY, opakovaně zaslal nezletilé prostřednictvím mobilní aplikace WhatsApp na její telefonní číslo XY fotografii vyobrazující obnažený ztopořený penis a dále video soubory zachycující masturbaci muže a nezletilou opakovaně v úmyslu dosáhnout svého pohlavního uspokojení vybízel, aby mu zaslala své nahé fotografie vyobrazující její vagínu, přičemž současně nezletilou instruoval s konkrétními požadavky, aby na fotografii zachytila, jak si do vagíny zasouvá prsty, čemuž nezletilá poškozená opakovaně dobrovolně vyhověla, když mu opakovaně zaslala fotografie vyobrazující její vagínu a dále video soubory, na nichž je zachyceno, jak si nezletilá do vagíny zasouvá prsty, přičemž takto jednal přesto, že si byl jako nevlastní otec nezletilé poškozené vědom jejího věku, který mu byl znám od jejího mladšího školního věku, když věděl, že nezletilá poškozená byla v uvedené době dítětem mladším 15 let.
3. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 8. 2023, č. j. 6 To 24/2023-712, bylo odvolání obviněného směřující do všech výroků napadeného rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., přičemž citoval jejich zákonná znění. Dále byl přesvědčen, že při posuzování skutků, které se mu kladou za vinu, nebyla respektována ústavně zaručená základní práva, zejména jeho právo na spravedlivý proces. Konstatoval, že před soudy obou stupňů popřel jakoukoli trestnou činnost, která je mu kladena za vinu a zrekapituloval svou výpověď s tím, že mezi ním a poškozenou nedošlo k žádnému sexuálnímu kontaktu, nebyla zasílána žádná pornografie ani nikdy poškozenou o pornografii nežádal, přičemž ze strany poškozené nebyl předložen žádný důkaz, kterým by byl obviněný usvědčován. K samotné zvukové nahrávce ze dne 2. 11. 2020 uvedl, že se jedná o podvrh, neboť na nahrávce nebyl jeho hlas, překlad učiněný PČR považoval za nehodnověrný. Soudy učinily závěr o tom, že hlas na nahrávce je „pravděpodobně totožný“, naproti tomu odvolací soud k obviněným předložené SMS komunikaci poškozené s matkou, kterou obviněný zpochybňoval věrohodnost výpovědi poškozené i její matky, uvedl, že nelze potvrdit její autentičnost. Stejně tomu bylo i v případě, že obviněný předložil nalézacímu soudu e-mailovou komunikaci mezi pracovnicí OSPOD M. M. a matkou poškozené, neboť navržené důkazy byly zamítnuty. Obdobná situace byla i v případě, když obviněný navrhoval doplnění znaleckého posudku PhDr. Jiřím Smejkalem. Byl přesvědčen, že hodnocení důkazů nalézacím soudem ve vztahu k jeho osobě vykazuje znaky jednostranného, selektivního a tendenčního přístupu. V neprospěch obviněného soudy vyhodnotily i znalecké posudky Mgr. Michala Perničky a MUDr. Pavla Konečného a nepřijaly návrh obviněného na vypracování nových znaleckých posudků. K pornografii a zasílaným SMS zprávám se sexuálním podtextem nebyly předloženy žádné důkazy, které by obviněného usvědčovaly, pouze bylo vycházeno z výpovědi samotné poškozené. Dovolatel pak vyjádřil své přesvědčení, že vztah založený na nenávisti a nezájmu vůči poškozené nemůže vyústit v trestnou činnost, která je mu kladena za vinu.
5. Obviněný měl za to, že nebyla respektována jeho ústavně zaručená základní práva, zejména jeho právo na spravedlivý proces. Soudy obou stupňů považovaly za prokázané skutky spáchané obviněným na základě nepřímých důkazů, popřípadě důkazů, které nebyly doloženy. Byl přesvědčen, že u poškozené se jednalo o výpověď naučenou, nikoliv, že by danou situaci prožívala s obviněným. Uvedl, že kdyby skutečně spáchal vytýkané skutky, pravděpodobně by projevil snahu uzavřít dohodu o vině a trestu. Neztotožnil se ani se závěrem soudů, že výpověď poškozené je zcela přesvědčivá, konzistentní a ucelená. Z daných důvodů namítal, že vrchní soud se v usnesení nevypořádal se všemi námitkami zaměřenými proti skutkovým zjištěním a napadené usnesení trpí vadami řízení, vadami spojenými s nejasností a neúplností skutkových zjištění a byla porušena ustanovení o řádném objasnění věci.
6. Závěrem dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.
7. Dovolatel svým dalším podáním učiněným prostřednictvím obhájce rozšířil své předcházející dovolání o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť trestní řízení proti němu vedené jako celek nesplňovalo kritéria spravedlivého procesu podle čl. 6 Úmluvy (patrně míněna Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen „Úmluva“), resp. čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Postupem soudů obou stupňů byla porušena zásada presumpce neviny, neboť soudy zjevně vycházely z předběžného přesvědčení o jeho vině a pochybnosti nebyly vykládány ve prospěch obviněného. Podstata jeho výtky pak spočívala v tom, že obviněný nebyl seznámen po návratu do jednací síně (ale až po výslechu znalce) s výpovědí poškozené AAAAA, která byla na základě §209 odst. 1 tr. ř. vyslechnuta po vykázání obviněného po dobu jejího výslechu, a nemohl svědkyni prostřednictvím předsedy senátu klást otázky. Svědkyně byla vyslechnuta již v řízení před okresním soudem, i tam však bylo vyhlášeno opatření, že podle §209 odst. 1 tr. ř. bude výslech svědkyně proveden v nepřítomnosti obviněného, po návratu do jednací síně nebyl seznámen s obsahem její výpovědi, vyhradil si právo klást svědkyni otázky prostřednictvím předsedy senátu při další hlavním líčení po seznámení s protokolem, na to byl výslech skončen a obviněný nebyl po provedení tohoto důkazu ani dotazován, zda se chce k němu vyjádřit.
8. Dále upozornil na skutečnost, že výpověď poškozené obsahuje řadu smyšlených údajů a je nelogická. Současně konstatoval, že ačkoli Úmluva nevylučuje možnost výslechu svědka v nepřítomnosti obviněného, je-li přítomen jeho advokát, taková výjimka ze záruk zakotvených v čl. 6 Úmluvy musí být vykládána restriktivně. Krajský soud dostatečně nevysvětlil, proč v daném případě aplikoval §209 odst. 1 tr. ř. jakožto opatření eventuální a krajní a proč neučinil opatření vhodné k zajištění bezpečnosti (např. poškozenou nevyslýchal v oddělené místnosti). Měl pak za to, že nebyla obava, že svědkyně v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu, ani nešlo o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké by z podaného svědectví hrozila újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí s akcentem na skutečnost, že při podaném svědectví byla po dobu výslechu poškozené vyloučena veřejnost. Postup soudů naopak označil za neslučitelný se zásadami spravedlnosti a transparentnosti a budící dojem o předem pojatém přesvědčení o vině obviněného. Vyjádřil své přesvědčení o závažném vybočení z mezí spravedlivého procesu, mezi jehož základní znaky patří i kontradiktornost řízení. Zdůraznil, že z čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy vyplývá, že má-li být jako usvědčující důkaz použita výpověď svědka, je třeba obviněnému poskytnout možnost klást dotyčnému otázky. Orgány činné v trestním řízení však provedly výslech poškozené vadně v režimu vykázaného obviněného, po návratu do jednací síně nebyl seznámen s výpovědí svědka, nebylo mu umožněno prostřednictvím předsedy senátu klást otázky, namísto čehož byl výslech svědkyně prohlášen za skončený bez dalších dotazů.
9. Namítal i porušení ústavně zaručeného práva na veřejný proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, k němuž došlo v důsledku vykázání veřejnosti z hlavního líčení konaného dne 19. 1. 2023 u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, resp. vyloučení všech osob, které nějakým způsobem souvisely s obviněným, čemuž nepředcházelo slyšení stran podle §200 odst. 3 tr. ř. spočívající ve zjišťování stanoviska přítomných osob. Konstatoval, že čl. 38 odst. 2 Listiny nelze vykládat jako oprávnění soudu libovolně zvažovat rozsah vyloučení veřejnosti bez slyšení stran. Poznamenal, že nelze směšovat postup podle §209 odst. 1 a §101b tr. ř. (opatření přijatá v souvislosti s výslechem svědka) s postupem podle §200 odst. 1 tr. ř. (vyloučení veřejnosti z hlavního líčení). Postup nalézacího soudu byl podle něj svévolný a nesledoval legitimní cíl, došlo k porušení práva na veřejnost řízení a práva na volbu důvěrníka podle §201 odst. 2 věty druhé tr. ř., když na žádost o aplikaci tohoto ustanovení právě v případě vyloučení veřejnosti při hlavním líčení nebyl zjevně obviněný ani dotázán. Zdůraznil v tomto ohledu význam, jaký je nutno přikládat tomu, jak se věci jeví navenek, a zvýšené citlivosti veřejnosti na záruky řádného soudnictví, přičemž veškeré uvedené obtíže měly ve svém souhrnu natolik omezující dopad na práva obhajoby, že došlo k porušení zásady spravedlivého procesu.
10. Závěrem konstatoval, že svými výtkami staví předmět dovolání do ústavněprávní roviny a že v projednávaném případě došlo k porušení čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. d) Úmluvy. Navrhl proto opětovně, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Deficit kontradiktornosti a s tím související důkazní nepoužitelnost výslechu poškozené ze dne 19. 1. 2023, který byl proveden v hlavním líčení, nechť tento soud napraví jejím osobním výslechem v hlavním líčení při plném šetření práva na obhajobu dovolatele.
11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedla, že obviněný v rámci dovolání uplatňuje námitky, jimiž se jak soud nalézací, tak soud odvolací již zabývaly. Odmítla tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Obviněný je podle jejího přesvědčení ze svého jednání usvědčen především výpovědí poškozené AAAAA, jejíž věrohodnost byla potvrzena znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a výpovědí znalce PhDr. Jiřího Smejkala, který zkoumal osobnost poškozené. Souhlasila pak s tím, že výpověď poškozené byla z obsahového hlediska konzistentní a ucelená, přičemž při výskytu drobných nesrovnalostí se jednalo z hlediska popisu skutkového děje o nepodstatné skutečnosti s vědomím, že poškozená vypovídala s delším časovým odstupem. Dále se vyjádřila k rozporované audionahrávce, přičemž uvedla, že prvoinstanční soud si ověřil, že doslovný přepis audionahrávky zhotovený policejním orgánem odpovídal jejímu obsahu. Ze znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví fonoskopie vyplývá, že identifikace mužského hlasu byla stanovena tak, že obviněný je pravděpodobně totožný s mluvčím na nahrávce, a dále předmětnou audionahrávku slyšela celá řada svědků, přičemž všichni se vyjádřili poměrně jednoznačně v tom směru, že poznali poškozenou a obviněného. Jednání obviněného tedy bylo podle jejího názoru provedenými důkazy prokázáno, přičemž i související právní kvalifikaci označila za přiléhavou. Deklarovaný důvod dovolání tudíž naplněn nebyl. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
12. Následně se vyjádřila i k doplnění dovolání obviněného, kterým namítal naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť 19. 1. 2023 nemohl být přítomen výslechu svědkyně AAAAA. Konstatovala, že podle protokolu o hlavním líčení z předmětného dne byl výslech poškozené konán bez přítomnosti obviněného a na dobu jejího výslechu byla vyloučena z jednací síně i veřejnost. Nicméně podle protokolu o hlavním líčení obviněný učinil se svojí obhájkyní domluvu na tom, že za něj bude klást slyšené svědkyni dotazy. Téhož dne byl přehrán zvukový záznam výpovědi svědkyně, ke kterému se obviněný vyjádřil. V postupu podle §209 odst. 1 tr. ř. tak, jak byl proveden prvoinstančním soudem, proto neshledala pochybení. Proto opětovně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
IV.
Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
16. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ten je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je tedy především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
17. Výše citovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je mj. dán, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, přičemž obviněný své námitky konkrétně vztáhl k hlavnímu líčení konanému dne 19. 1. 2023. Specifikoval, že aplikace §209 tr. ř. nebyla dostatečně vysvětlena, neboť se jedná o opatření krajní, přičemž mohla být učiněna jiná vhodná opatření k zajištění bezpečnosti, nadto neexistovala obava, že svědkyně v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu, ani nešlo o svědka, jemuž (nebo osobě jemu blízké) by z podaného svědectví hrozila újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí. Po jeho návratu do jednací síně pak nebyl seznámen s touto výpovědí, neboť se tak stalo až po výslechu znalce. Dané svědkyni (s ohledem na skutečnost, že se jednalo o jediný usvědčující důkaz) pak nemohl prostřednictvím senátu klást otázky. Takovým postupem bylo podle jeho přesvědčení vybočeno z mezí spravedlivého procesu, mezi jehož základní znaky patří i kontradiktornost řízení. Současně vznesl výtky i vůči předchozímu postupu před okresním soudem, nicméně Nejvyšší soud konstatuje, že takové námitky jsou irelevantní za situace, kdy se konalo hlavní líčení znovu před soudem krajským.
18. Dovolatel v této souvislosti zároveň namítal porušení ústavně zaručeného práva na veřejný proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, k němuž došlo v důsledku vykázání veřejnosti z hlavního líčení konaného téhož dne po dobu výslechu poškozené, jemuž nepředcházelo slyšení stran podle §200 odst. 3 tr. ř. spočívající ve zjišťování stanoviska přítomných osob. Postup krajského soudu označil za svévolný, nesledující legitimní cíl. Současně došlo k porušení práva na volbu důvěrníka podle §201 odst. 1 věty druhé tr. ř., neboť na žádost o aplikaci tohoto ustanovení právě v případě vyloučení veřejnosti při hlavním líčení nebyl obviněný zjevně ani dotázán.
19. Nejvyšší soud k tomu nejprve uvádí, že daný důvod dovolání nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, ale jen v takové, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle něhož nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného. Jedná se o nepřítomnost, která zasahuje do práva obviněného na soudní ochranu, jež je integrální součástí práva na spravedlivý proces a dopadá na situace, kdy v rozporu se zákonem by bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Uvedené právo vyplývá z čl. 38 odst. 2 Listiny, které garantuje, aby věc každého byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem a právo být slyšen, je tak třeba považovat za základní prvek práva na spravedlivý proces. Přitom slyšením nelze rozumět toliko výslech obviněného provedený k důkazu, ale musí mu být dána i příležitost jednak účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu v otázkách viny i trestu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat, a jednak se vyjadřovat a vyvracet návrhy a důkazy přednesené státním zástupcem. K uplatnění tohoto práva mají soudy povinnost obviněnému vytvořit prostor. Jen takto provedené řízení lze mít za souladné s nároky vyplývajícími z podstaty fair procesu, jehož podstatou a neodmyslitelnou a neoddělitelnou součástí je slyšení obou stran (k tomu srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 238/2000, ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 200/96 aj.). Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem vychází mimo jiné i z článku 6 odst. 1 Úmluvy, i když v něm není výslovně zmíněno, avšak vyplývá z jeho předmětu a účelu jako celku s tím, že přítomnost obviněného u soudu má zásadní význam pro spravedlnost řízení (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 3. 1998 ve věci Belziuk proti Polsku, stížnost č. 23103/93).
20. Hlavnímu líčení ze dne 19. 1. 2023 jako takovému byl obviněný přítomen, a tudíž jako celek nebylo konáno v jeho nepřítomnosti. Nepřítomnost dovolatele se týkala pouze výslechu svědkyně AAAAA, neboť Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením podle §209 odst. 1 tr. ř. rozhodl, že se obviněný po dobu výslechu této svědkyně vykazuje ze soudní síně (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 637). Předsedkyně senátu daný postup odůvodnila tím, že existují obavy, že by v případě osobní přítomnosti dovolatele svědkyně nemusela vypovídat pravdivě o všech rozhodných skutečnostech, neboť by mohla být ovlivněna touto skutečností (viz záznam hlavního líčení na zvukovém nosiči na č. l. 654). Současně obviněný prohlásil, že je s obhájkyní domluven na tom, že za něj bude klást slyšené svědkyni dotazy. Také bylo upozorněno na to, že obviněný, i když se jedná v jeho nepřítomnosti, tak má právo prostřednictvím obhájkyně klást dotazy, přičemž přítomná obhájkyně po vznesení otázek prohlásila, že se jedná o dotazy obhajoby i dotazy, ke kterým byla obviněným zmocněna (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 641). Po ukončení výslechu svědkyně (bez dalších dotazů a připomínek) byl do jednací síně přizván obviněný i veřejnost, přičemž bezprostředně poté bylo přistoupeno k výslechu znalce PhDr. Jiřího Smejkala, a až po tomto výslechu byl přehrán zvukový záznam výpovědi svědkyně AAAAA s tím, že obviněný se k němu poměrně obsáhle vyjádřil (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 643v).
21. Nejvyšší soud na podkladě uvedených skutečností plynoucích z obsahu spisu v souladu s námitkami obviněného neshledal, že postupem soudu prvního stupně při konání hlavního líčení dne 19. 1. 2023 by byl naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. ani porušeno základní právo obviněného vymezené v čl. 38 odst. 2 Listiny.
22. Podle §209 odst. 1 tr. ř. předseda senátu dbá o to, aby svědek ještě nevyslechnutý nebyl přítomen při výslechu obžalovaného a jiných svědků. Je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návratu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky. Jde-li o svědka, jehož totožnost má zůstat utajena (§55 odst. 2), učiní předseda senátu opatření, která znemožňují zjistit skutečnou totožnost svědka. Smyslem tohoto ustanovení je, aby výpověď svědka a tím i její důkazní hodnota nebyla nepříznivě ovlivněna osobou obviněného nebo hrozbou vážného nebezpečí. Takovýto závěr lze učinit jednak z okamžitých a bezprostředních reakcí svědka na osobu obviněného v jednací síni, případně má předseda senátu takovýto poznatek již ze samotné povahy konkrétní projednávané věci. Zároveň se obviněnému zachovává právo na obhajobu, byl-li po dobu výslechu svědka vykázán z jednací síně.
23. V posuzované věci, kdy vytýkaná trestná činnost měla ryze sexuální charakter a obviněný se jí měl dopouštět na poškozené od 8 let jejího věku, předsedkyně senátu důvodně aplikovala ustanovení §209 odst. 1 tr. ř. a výslech svědkyně proběhl v nepřítomnosti obviněného, který byl na tuto dobu z jednací síně vykázán. Vzhledem k tomu, že jde o zákonem předvídaný procesní postup, jsou námitky obviněného o svévolnosti aplikace daného ustanovení irelevantní. Není podstatné, zda obviněný s touto procesní situací souhlasí či nikoli, podstatné je, zda byly naplněny zákonné předpoklady pro vykázání obviněného z jednací síně na nezbytnou dobu výslechu svědkyně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze den 30. 8. 2016, sp. zn. 4 Tdo 976/2016). Předsedkyně senátu v posuzované věci tento postup řádně odůvodnila obavou, že by poškozená v případě osobní přítomnosti dovolatele nemusela vypovídat pravdivě o všech rozhodných skutečnostech, tudíž jsou bezpředmětné výtky obviněného stran neexistence hrozby újmy na zdraví, smrti či jiného vážného nebezpečí.
24. Nelze rovněž dospět k závěru, že by byl obviněný zkrácen na svém právu na obhajobu, neboť v průběhu výslechu svědkyně jeho obhájkyně mohla svědkyni klást dotazy, což činila, její dotazy a odpovědi poškozené byly rovněž řádně zaprotokolovány. Obviněný byl po skončení výslechu s obsahem výpovědi svědkyně řádně seznámen a mohl se k tomuto důkazu vyjádřit, což také učinil. Nejvyšší soud připouští pochybení krajského soudu spočívající jednak v tom, že obviněný nebyl bezprostředně po svém návratu do soudní síně po výslechu poškozené seznámen s jejím obsahem, nýbrž se tak stalo až po výslechu znalce PhDr. Jiřího Smejkala (jemuž již byl přítomen). Nicméně k seznámení posléze došlo, neboť byl přehrán zvukový záznam výpovědi svědkyně AAAAA a obviněný se k němu rovněž poměrně rozsáhle vyjádřil. Jednak pak lze souhlasit, že obviněnému má být dána možnost, aby po svém návratu prostřednictvím předsedy senátu mohl klást svědkyni otázky, k čemuž však nedošlo. Nelze však opomenout, že v nyní projednávané věci ještě před samotným výslechem svědkyně obviněný prohlásil, že je domluven na tom, že za něj jeho obhájkyně bude slyšené svědkyni klást dotazy, což také činila. Současně po skončení výslechu prohlásila, že se jednalo o dotazy obhajoby i dotazy, ke kterým byla obviněným zmocněna. Ač takovým postupem nelze obcházet možnost klást dotazy po seznámení se s obsahem výpovědi přímo obviněným, nelze opomenout, že po přehrání zvukového záznamu s výpovědí svědkyně mu byl poskytnut prostor na její výpověď reagovat, přičemž kladení otázek se nedomáhal. Byť se tedy jedná o pochybení, nelze dospět k závěru, že by bylo natolik zásadní, aby mělo vliv na právo obviněného na spravedlivý proces.
25. V souvislosti s výslechem svědkyně AAAAA v tomto hlavním líčení bylo současně vyhlášeno podle §200 odst. 1 tr. ř. usnesení, že se po dobu výslechu poškozené vylučuje veřejnost. Soud vycházel z toho, aby nebyla ohrožena mravnost či narušen průběh jednání, ale zejména to vyžadoval zájem slyšeného svědka (viz záznam hlavního líčení na zvukovém nosiči na č. l. 654). Námitky obviněného, že takový postup byl svévolný a nesledoval legitimní cíl, danému procesnímu rozhodnutí nepředcházelo slyšení stran podle §200 odst. 3 tr. ř. a bylo porušeno jeho práva na volbu důvěrníka podle §201 odst. 1 tr. ř. se obsahově míjí s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť toto ustanovení vymezuje dovolací důvod jako porušení ustanovení o přítomnosti obviněného, nikoli jeho porušení ustanovení o přítomnosti jiných osob. Vzhledem k tomu, že dovolatel namítl porušení práva na spravedlivý proces, Nejvyšší soud ověřil, že ani k porušení tohoto ústavně garantovaného základního práva nedošlo.
26. To, že trestní věci se před soudem projednávají veřejně, je jednou ze základních zásad trestního řízení (§2 odst. 10 tr. ř.) a zároveň jedním z atributů spravedlivého procesu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny. V posuzované věci se hlavní líčení jako takové konalo veřejně, vyloučení veřejnosti bylo omezeno jen na jediný dílčí úkon, jímž byl výslech svědkyně AAAA. Těžištěm její výpovědi byl popis okolností, které se bezprostředně dotýkaly její nejhlubší intimity. Ačkoli lze připustit, že krajský soud pochybil, pakliže o vyloučení veřejnosti nerozhodl podle §200 odst. 3 tr. ř. po slyšení stran, nebyl tímto pochybění ovlivněn celkový charakter řízení jako spravedlivého procesu. Absence předchozího slyšení stran neměla ve vztahu k prvku přítomnosti veřejnosti jakožto formy kontroly výkonu soudní moci reálné důsledky a není v tomto ohledu principiálně významná. Současně je nutno předeslat, že obviněný má podle §201 odst. 2 věty druhé tr. ř. právo na povolení přístupu dvěma jeho důvěrníkům, i když byla veřejnost vyloučena, nicméně daný postup je podmíněn tím, že obviněný požádá o jejich účast na hlavním líčení. Není přitom seznatelné, že by dovolatel takovou žádost výslovně přednesl. V tomto konkrétním případě tedy nedošlo k porušení obviněného na obhajobu ani spravedlivý proces, neboť samotné vyloučení veřejnosti bylo souladné se zákonem.
K dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
27. Prvně Nejvyšší soud s ohledem na uvedená zákonná znění důvodů dovolání považuje za nutné uvést, že dovolací argumentace obviněného spočívala výlučně v polemice se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů včetně nesouhlasu se zamítnutím specifikovaných důkazních návrhů obhajoby. Takováto argumentace, vystavěná na odlišném skutkovém podkladě než na tom, který byl zjištěn soudy obou stupňů, není podřaditelná pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V rámci daného důvodu dovolání se totiž nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování, a předmětný dovolací důvod byl v tomto směru označen toliko formálně. Nejvyšší soud však konkretizované výtky přezkoumal v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Lze akcentovat, že k danému postupu přistoupil s notnou dávkou tolerance, neboť dovolatel výslovně neidentifikoval zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, ani nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů právě ve vztahu k rozhodným skutkovým okolnostem, nicméně učinil tak implicitně. Dospěl pak k závěru, jak bude rozebráno dále, že uplatněná dovolací argumentace je zjevně neopodstatněná.
28. Z obsahu dovolání je pak patrné, že obviněný M. K. svou dovolací argumentaci založil v podstatě na opakování své obhajoby z původního řízení včetně řádného opravného prostředku, přičemž soudy obou stupňů se již s uplatněnými námitkami vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, je na místě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však, jak bude vyloženo dále, nedošlo.
29. Nutno tedy obecně konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Tato zjištění se opírají bezesporu zejména o svědeckou výpověď poškozené AAAAA. Daná výpověď však byla soudy jednoznačně hodnocena jako přesvědčivá, konzistentní a ucelená. Její věrohodnost potvrdil i znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace dětská klinická psychologie PhDr. Jiří Smejkal, který jednak poškozenou označil za osobu, která je schopna správně vnímat, zapamatovat si, vybavit a následně reprodukovat prožité události a považoval její schopnost podat obecně věrohodnou výpověď za zcela zachovalou, a jednak její konkrétní výpověď v trestním řízení označil jako produkt paměťových prožitků poškozené. Její výpověď pak nestála osamoceně, ale korespondovala s dalšími ve věci provedenými důkazy, přičemž lze zmínit především výpovědi svědků L. K., M. M., R. K., J. V., R. V. S. či J. K., audionahrávku ze dne 2. 11. 2020 včetně jejího přepisu, znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Pavla Konečného a znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací klinická psychologie Mgr. Michala Perničku, Ph.D. Rozporované věrohodnosti výpovědi poškozené AAAAA se tedy soudy pečlivě věnovaly, neboť se jednalo o jediného přímého účastníka jednání obviněného, a zasadily ji do kontextu ostatních ve věci provedených důkazů. V provedených důkazech pak nelze shledat jakékoliv rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaného jednání. Naopak výpověď obviněného byla považována za nepřesvědčivou a nekonzistentní.
30. S ohledem na provedené důkazy a v návaznosti na výtky obviněného je pak možné učinit skutkový závěr, že jednak docházelo k popíranému sexuálnímu kontaktu mezi poškozenou a obviněným [konkretizovanému pod bodem 1) výrokové části rozsudku soudu prvního stupně] a jednak i k zasílání pornografického materiálu mezi těmito osobami [rovněž s obecným odkazem na bod 2) výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, neboť ani obviněný žádné konkrétní výtky ve svém mimořádném opravném prostředku nespecifikoval]. Pakliže vyjádřil své přesvědčení, že pořízená audionahrávka byla „podvrh“, neboť se nejednalo o jeho hlas, a překlad byl nevěrohodný, lze k tomu uvést následující. Předně je nutno konstatovat, že doslovný přepis záznamu ověřil nalézací soud a označil jej za bezchybný (viz odstavec 141. odůvodnění jeho rozsudku), obdobně i soud odvolací se s nahrávkou seznámil a potvrdil její srozumitelnost a soulad s jejím přepisem (viz odstavec 12. odůvodnění jeho usnesení), přičemž ani Nejvyšší soud nemá důvodu o správnosti přepisu pochybovat. Co se pak týče identifikace hlasu obviněného, k možnosti ztotožnění hlasů zachycených na dané audionahrávce byl zpracován znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví fonoskopie, jehož závěr konstatoval, že ženský i mužský hlas zachycené na nahrávce jsou pravděpodobně totožné s AAAAA a s M. K. Předmětnou nahrávku pak slyšela celá řada svědků (jmenovitě svědci L. K., R. K., J. V., Z. B., L. B.), kteří potvrdili, že poznali poškozenou i obviněného.
31. Pokud tedy obviněný namítal, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebylo možné mu přisvědčit. Tato zjištění, učiněná zejména soudem prvního stupně, totiž z provedených důkazů vyplývají. Veškeré své závěry potom soudy obou stupňů rozebraly a odůvodnily (viz zejména odstavce 135. až 143. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavec 10. až 13. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění obou rozhodnutí odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
32. Dovolatel také v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytkl soudům, že jím navržené důkazy byly zamítnuty. Mezi tyto podřadil e-mailovou komunikaci mezi pracovnicí OSPOD M. M. (správně M.) a matkou poškozené, doplnění znaleckého posudku PhDr. Jiřím Smejkalem a nové znalecké posudky na vyhodnocení osoby obviněného. Lze (opět s velkou dávkou tolerance) v souladu s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dospět k závěru, že tedy namítal, že nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nejvyšší soud však tuto námitku shledal jako neopodstatněnou. Především je namístě připomenout, že soud nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
33. Lze konstatovat, že soud prvního stupně v odstavci 133. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že důkazní návrh obhajoby na výslech pracovnice OSPODu svědkyně M. M. zamítl pro nadbytečnost s ohledem na množství důkazů, které k věci samé provedl, přičemž případné sdělení dané svědkyně nemá pro soud podstatný význam. Fotokopie e-mailové komunikace mezi svědkyní L. K. a M. M. pak provedena k důkazu byla (viz odstavec 124. odůvodnění jeho rozsudku). Odvolací soud v odstavci 11. odůvodnění svého usnesení konstatoval, že nejsou dány žádné racionální důvody pro zpracování doplňku znaleckého posudku PhDr. Jiřího Smejkala, popř. zpracování posudku jiným znalcem. Totéž vztáhl na požadavek obviněného na zpracování nového psychiatricko-psychologického posudku na jeho osobu, a to novými soudními znalci. Vrchní soud neshledal ve znaleckém posudku zpracovaném znalci MUDr. Pavlem Konečným a Mgr. Michalem Perničkou, Ph.D. absolutně žádné nedostatky a pouhý nesouhlas obviněného s jejich závěry označil za nedostatečný důvod pro zpracování nového znaleckého posudku. Nelze proto dospět k závěru, že by důkazní řízení danou vadou důkazního řízení trpělo.
V.Závěr
34. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného M. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
35. Pokud obviněný v dovolání navrhl, aby podle §265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon rozhodnutí k nastoupení trestu odnětí svobody, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat podle §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 1. 2024
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu