ECLI:CZ:NS:2024:8.TDO.1084.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 1084/2023-320
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2024 o dovolání A. J. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2023, sp. zn. 61 To 604/2023, jako soudu druhého stupně v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 0 Nt 4006/2023, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání A. J. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením policejního orgánu ze dne 15. 3. 2023, č. j. KRPA-316751-32/TČ-2022-001410, byla podle §159a odst. 1 tr. ř. odložena trestní věc podezření ze spáchání přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit A. J. (dále též jen „dovolatel“) tím, že dne 29. 9. 2022 v čase 21:07 hod. využil lsti, kdy využil sousedku S. V., která zazvonila na jeho bývalou ženu K. J., která otevřela dveře bytu, a tento následně odstrčil sousedku stranou, zatlačil na dveře, kdy přetlačil bývalou ženu a vnikl dovnitř bytu, kde setrval, aniž by si to jeho bývalá žena přála, při odchodu odcizil mobilní telefon Samsung A12 v hodnotě 4 500 Kč, přičemž poškozené v daný moment vznikla újma na vniknutí a dále pak na odcizení v celkové výši 4 500 Kč, neboť ve věci nešlo o podezření z trestného činu a nebylo namístě věc vyřídit jinak.
2. Na návrh státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 bylo následně usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. 0 Nt 4006/2023, A. J. podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku uloženo ochranné léčení protitoxikomanické a protialkoholní ve formě ústavní.
3. Proti označenému usnesení soudu prvního stupně podal A. J. stížnost. Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 8. 2023, sp. zn. 61 To 604/2023, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2023, sp. zn. 61 To 604/2023, podal A. J. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Namítl, že obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí. Soud druhého stupně se podle něj odchýlil od standardů garance pojmů „zákonnost“ a „v souladu se zákonem“, pokud jde o jakékoliv rozhodování o zbavení osobní svobody jednotlivce, a došlo k porušení jeho procesních práv na spravedlivý proces spolu s porušením záruky presumpce neviny.
5. Dovolatel předně vytknul, že Městský soud v Praze řešil pouze obsah stížnosti podané advokátkou dovolatele ze dne 15. 8. 2023, zcela však ignoroval doplnění stížnostních argumentů jím samotným. Soud se tak nevypořádal se základními námitkami, které se odvíjí od procesní nepoužitelnosti ustanovení §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku na celé řízení a od odkazů na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) týkajících se práva na osobní svobodu dovolatele, které je garantováno článkem 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (rozsudek ESLP ve věci Winterwerp proti Nizozemí ze dne 24. 10. 1979; rozsudek ESLP ve věci C. B. proti Rumunsku ze dne 20. 4. 2010). S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1585/2023, zdůraznil, že za dané situace je jeho dovolání přípustné, neboť z předmětného nálezu mj. vyplývá, že „založí-li dovolatel předpoklad přípustnosti dovolání na tom, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného či procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, nelze takové dovolání odmítnout jen proto, že dovolání explicitně nevymezuje odchýlení se od rozhodovací praxe také dovolacího soudu“.
6. Ve vztahu k výroku o uložení ochranného léčení protitoxikomanického a protialkoholního ve formě ústavní dovolatel namítl nesprávné hodnocení znaleckého posudku znalkyně MUDr. Zuzany Petr Ernestové z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Ten je podle jeho mínění jediným důkazem, o který bylo rozhodnutí opřeno, soud prvního stupně jej však neprověřil po procesní stránce, přičemž znalecký posudek trpí neodstranitelnými vadami. Podrobně vytkl, že posudek v rozporu s vyhláškou č. 503/2020 Sb. a zákonem č. 254/2019 Sb. neobsahuje uvedení účelu znaleckého posudku, skutečností sdělených zadavatelem majících vliv na přesnost závěrů posudku, výčet podkladů, popis postupu znalce při výběru zdrojů dat, výčet vybraných zdrojů dat a jejich popis, věrohodnost zdroje dat, nález, popis postupu při sběru či tvorbě dat, popis postupu při zpracování dat, výčet sebraných nebo vytvořených dat, vlastní posudek, popis postupu při analýze dat, výsledky analýzy dat, odůvodnění, interpretaci výsledků analýzy a kontrolu postupu. To, že znalkyně neuvedla nic, co by jí mělo být sděleno zadavatelem, svědčí o tom, že nebyla nezávislá na zadavateli posudku. Posudek neobsahuje ani odkaz na použitou metodu a jeho závěry se v něm objevují zcela neočekávaně a předsudečně. Dovolatel v této souvislosti připomněl stanovisko Ústavního soudu vyjádřené v jeho nálezu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12, v němž bylo k použití a kontrole znaleckého posudku vyjádřeno, že i znalecký posudek musí být kriticky hodnocen jako všechny důkazy a je nutno jej hodnotit stejně pečlivě, přičemž a priori ani on nepožívá větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce právní korektnosti, ale i věcné správnosti, kdy hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu.
7. Dovolatel pak zdůraznil, že z údajného znaleckého posudku, konkrétně části s nadpisem „I. Výpis ze spisové dokumentace“ až po „Výpis ze zdravotní dokumentace praktického lékaře E. J.“, vyplývá, že tento neobsahuje procesně způsobilá, věrohodná, pravdivá a jinými zdroji ověřená skutková tvrzení, ale pouze neověřené, procesně nezpůsobilé informace, které mají bulvární charakter, např. e-mail od ve zlém úmyslu jednající sestry dovolatele, která uvedla, že u dovolatele za posledních deset let pozoruje významné výkyvy psychiky, hromadění věcí, nesmyslné utrácení, neschopnost udržet si zaměstnání aj. Obsah tohoto e-mailu označil za nepravdivý, když sestru za posledních 10 let vidět asi pětkrát a neměl zájem se s ní stýkat, natož mluvit nebo zvát do svého obydlí. Následně prohlásil, že se sestrou posledních deset let nechtěl hovořit a nehovořil. K jejímu tvrzení, že z jeho četných sdělení ví, že občasně řídí auto pod vlivem návykových látek a že s ním opakovaně i s jeho bývalou manželkou a syny probírali nutnost léčby, že sám do léčebny opakovaně nastoupil, ale všechny jeho pokusy skončily jeho odchodem a nedokončením léčby, dovolatel uvedl, že jeho sestra bydlí v XY a on v XY, více než deset let se sestrou osobně nemluvil a nikdy nedostala oprávnění se starat o jeho život. Dále konstatoval, že znalkyně neměla k dispozici kompletní zdravotní dokumentaci, neboť dovolatel se dlouhé roky léčil na tinnitus u M. D., tedy u psychiatra, jehož lékařské zprávy znalkyně neměla vůbec k dispozici. Dovolatel je přesvědčen, že mezi dokumentací, kterou znalkyně měla k dispozici, bylo zamícháno zfalšované a objektivně nepravdivé doporučení k hospitalizaci ze dne 17. 9. 2022 od T. Poukázal pak na profesní kvalitu T., jak vyplývá z několika veřejně dostupných hodnocení uvedené lékařky.
8. Dovolatel uzavřel, že jestliže kterýkoliv soud čerpá své závěry z informací, které nebyly pořízeny v souladu s právem na obhajobu a v souladu s procesními předpisy, bez jistoty, že osoby, které informaci poskytují, mluví pravdu, pak žádný takový soud nemůže v zásadě dojít ke správnému skutkovému zjištění. Orgány Policie České republiky v uvedené věci neprovedly jediný výslech svědka při respektování práva obhajoby. Oba soudy jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy a bez přiměřených důvodů odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování, které mohlo přispět ke správnému a úplnému hodnocení všech pro rozhodování relevantních skutečností či okolností. Jelikož znalecký posudek ze dne 3. 2. 2023 je prakticky jediným důkazem, o který soudy opřely faktické zbavení osobní svobody, jež je garantováno článkem 5 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, jsou napadená rozhodnutí zatížena vadou věcné nepřezkoumatelnosti stejně jako uvedený znalecký posudek.
9. Za další vadu dovolatel označil absenci nezávislosti znalkyně, neboť tato je osobní přítelkyní jeho sestry, která z důvodu chamtivosti v kontextu budoucího dědictví skrze osobní angažovanost zajistila, že policista J. M. si vybral uvedenou znalkyni, jejímž úkolem byla osobní likvidace dovolatele. Dále vytkl, že nebylo ověřeno, zda byla znalkyně přijata v souladu se zákonem, když znalkyně podepsala slib znalce dne 31. 10. 2022 pro neexistující trestní věc, neboť dovolatel nebyl nikdy obviněn.
10. Zdůraznil, že jelikož v usnesení Městského soudu v Praze není rekapitulován žádný stížnostní důvod předložený mezi mnoha dalšími samotným dovolatelem, je takové usnesení objektivně nepřezkoumatelné. V tomto ohledu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03. Své dovolání opřel i o závěry z nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3654/10, v němž soud zdůraznil platnost presumpce neviny. Upozornil, že část napadeného usnesení soudu prvního stupně, v níž soud uvádí, že z provedeného dokazování vyplynulo, že se dovolatel dopustil jednání jinak trestného, a to jednání naplňujícího objektivní znaky přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, je podle dovolatele objektivně nepravdivá a stojí na informacích, které žádný orgán neprověřil, přičemž odvolací soud se o této námitce, uplatněné již v jedné z jeho stížností, ani nezmínil. Porušení práva na spravedlivý proces a principu presumpce neviny spatřoval dále v tom, že nikdy nebyl obviněn, nikdo nikdy neprověřoval pravdivost informací (nikoliv důkazů), které vyrobil policista J. M., aniž by dovolatel mohl rozporovat lži a nepravdy, které různé osoby, bez možnosti verifikace ze strany jeho advokáta, údajně navykládaly tomuto policistovi do procesně nepoužitelných úředních záznamů. V dané návaznosti poukázal na článek 6 odst. 1, 2, 3 písm. a), b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a judikaturu ESLP (konkrétně rozsudek ve věci T. proti Itálii ze dne 12. 10. 1992, a rozsudek ve věci Mattoccia proti Itálii ze dne 25. 7. 2000). Jestliže soud v nyní projednávané věci uvedl, že hodnotil uvedené důkazy a že z dokazování něco vyplynulo, pak dovolatel upozornil, že ve spise neexistují žádné důkazy, když soud nevedl a nemohl provádět jakékoliv dokazování, neboť dovolatel nebyl z ničeho obviněn. Žádný orgán pak nereagoval ani na skutečnost, zda lze objektivně prokázat či vyloučit, že bývalá manželka dovolatele celý incident záměrně nevyvolala, neboť její jednání, ale ani jednání zasahujících policistů, nedává smysl a není zjevné, o jaké údajné nebezpečnosti dovolatele se v daném řízení hovoří.
11. Dovolatel se dále zabýval otázkou, zda rozhodnutí o nařízení ústavní protitoxikomanické a protialkoholní léčby odpovídá §99 tr. zákoníku a zásadě přiměřenosti podle §96 odst. 1 tr. zákoníku. Po připomenutí podmínek pro uložení takového ochranného léčení, které jej zbavuje na svobodě, uvedl, že zjevně došlo k nenaplnění těchto podmínek, neboť znalecký posudek byl vypracován v únoru 2023, avšak k údajnému závažnému trestnímu jednání, za které by měl být ukládán nepodmíněný trest, mělo dojít v září 2022, tedy 5 měsíců před vypracováním znaleckého posudku, avšak k žádnému avizovanému útoku na zájmy chráněné zákonem nedošlo. Konstatoval, že kdyby mělo být rozhodnutí obecných soudů založeno na objektivním posouzení situace, pak nemohl dovolatel nadále zůstávat na svobodě dalších 5 měsíců od spáchání údajného trestného jednání. Nadto poznamenal, že trestní sazba u soudem označeného jednání je v rozmezí 6 měsíců až 3 roky, dovolatel má čistý trestní rejstřík a představa, že by byl za uvedené jednání odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, je ve své podstatě nesmyslná.
12. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2023, sp. zn. 61 To 604/2023, (chybně uvedeno sp. zn. 6 To 604/2023) i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. 0 Nt 4006/2023, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému řízení a novému rozhodnutí.
13. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání po rekapitulaci obsahu podaných námitek konstatovala, že ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jehož závěry byly znalkyní MUDr. Zuzanou Petr Ernestovou potvrzeny ve veřejném zasedání Obvodního soudu pro Prahu 4, bylo zjištěno, že A. J. trpí psychotickou poruchou vzniklou v souvislosti s užíváním několika návykových látek, kdy porucha je charakteristická poruchou myšlení s bludy, dovolatel je zcela bez náhledu na danou poruchu, a to včetně souvislosti duševní poruchy a užívání návykových látek, že v užívání návykových látek pokračuje a že v minulosti absolvoval detoxikační léčbu v návaznosti na tlak okolí, komplexní protitoxikomanickou léčbu však nikdy neabsolvoval. Dále zdůraznila, že podle znalkyně je pobyt dovolatele na svobodě nebezpečný také z psychiatrického hlediska, pokud nebude léčen, proto navrhla uložení protitoxikomanického a protialkoholního ochranného léčení v ústavní formě. Podle státní zástupkyně tak bylo uložení ochranného opatření důvodné, neboť si ho vyžadoval zdravotní stav posuzovaného, přičemž uložení ochranného opatření ve formě ambulantní by nedosáhlo potřebného léčebného účinku.
14. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Nejprve je nutno poznamenat, že ačkoliv dovolatel podal dovolání dne 7. 10. 2023, výslovně odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. s tím, že obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, a že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Z uvedeného plyne, že dovolatel formálně uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. S ohledem na užitou formulaci dovolacích důvodů se lze opodstatněně domnívat, že dovolatel by ve znění trestního řádu účinného v době podání dovolání mínil uplatnit dovolací důvody obsažené v ustanovení §265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř., které jsou svou formulací shodné s formulací dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů podle trestního řádu ve znění do 31. 12. 2021.
17. K akcentu dovolatele na porušení jeho ústavně zaručených práv Nejvyšší soud poznamenává, že si je vědom své povinnosti zabývat se v rámci řízení o dovolání věcí i z hlediska respektování práva dovolatele na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak uvedl Ústavní soud ve svém stanovisku pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14: „Dovolací řízení se nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud“.
18. Podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až l ) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (tzv. prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (tzv. druhá alternativa). Dovolatel ve svém dovolání výslovně uplatnil variantu první, když namítl, že usnesením soudu druhého stupně bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Z usnesení stížnostního soudu je však zjevné, že stížnost dovolatele byla zamítnuta poté, co stížnostní soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně. Dovolání je tak v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. Dovolatel v tomto smyslu uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (resp. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021).
19. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Dovolatel však ve svém podání žádnou konkrétní výhradu v tomto směru neuplatnil. Nadto dovolací soud poznamenává, že se zřetelem k povaze rozhodnutí lze v obdobných případech očekávat [vedle odkazu na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. m ) tr. ř.] spíše odkaz na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení, který je z hlediska posuzování otázky, zda bylo rozhodnuto o uložení ochranného léčení při splnění zákonem stanovených podmínek, dovolacím důvodem speciálním. Pod tento dovolací důvod tak lze (s jistou dávkou benevolence) podřadit námitku dovolatele o nenaplnění podmínek pro uložení ochranného léčení v ústavní formě, založenou na podrobných výtkách, že znalecký posudek, který byl jediným důkazem, na němž bylo rozhodnutí o uložení ochranného léčení postaveno, vykazoval procesní nedostatky, pro něž jej nelze za znalecký posudek považovat, že mu není jasné, z čeho je dovozena jeho nebezpečnost, když navíc byl několik měsíců po spáchání projednávaného skutku na svobodě, že soudy porušily princip presumpce neviny, protože nesprávně hodnotily důkazy, a také vyslovení pochybnosti o tom, zda rozhodnutí o nařízení ústavní formy ochranného léčení odpovídá zásadě přiměřenosti.
20. Úvodem lze k námitce dovolatele o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí Městského soudu v Praze, který se nevypořádal s veškerou jeho argumentací přednesenou v doplněních své stížnosti, poznamenat, že i podle judikatury Ústavního soudu není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 3711/19). Ani podle judikatury ESLP v zásadě není v rozporu s právem na spravedlivý proces, jestliže soud rozhodující o opravném prostředku při zamítnutí odvolání (a tedy i jiného řádného opravného prostředku) pojme odůvodnění svého rozhodnutí stručně, ať už tak, že přejme odůvodnění napadeného rozhodnutí, či zvolí jinou metodu; na druhou stranu musí být ale patrné, že se dotyčný soud všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). O takovém postupu soudu druhého stupně není v projednávaném případě pochyb a výhrady dovolatele vůči způsobu odůvodnění jeho rozhodnutí jsou liché, když je z něj zjevné, že soud se všemi důležitými otázkami zabýval. Navíc nelze pustit ze zřetele, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
21. Ke konkrétním námitkám dovolatele stran správnosti samotného výroku o uloženém ochranném léčení je vhodné nejprve v obecné rovině připomenout, že ochranné léčení je právním následkem trestného činu nebo činu jinak trestného a poskytuje ochranu společnosti před nebezpečnými duševně chorými osobami (postiženými duševní poruchou) nebo osobami závislými na návykových látkách jejich umístěním nebo ambulantní péčí ve zdravotnickém zařízení, a to s cílem jejich opětovného zařazení do běžného života. Účelem ochranného léčení je terapeutické působení na pachatele trestného činu nebo činu jinak trestného. V tomto směru účel ochranného léčení navazuje na obecný účel ochranných opatření, jímž je individuální prevence, přičemž však ze tří hlavních komponentů individuálně preventivního působení tu má působit jen náprava a zajištění (zneškodnění), nikoli odstrašení. Konečným účelem je odstranění nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, tedy vyléčení pachatele, anebo alespoň snížení nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, ve smyslu dosažení alespoň takového léčebného efektu, kdy pobyt pachatele na svobodě není již nebezpečný. Jde tedy o zajištění ochrany společnosti před trestnými činy, popř. činy jinak trestnými, hrozícími v budoucnu ze strany pachatelů, jimž bylo ochranné léčení uloženo (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1156–1177).
22. Ochranné léčení, zejména ve formě ústavní, je významným zásahem do ústavně garantovaných práv a svobod jednotlivce, a proto je při jeho ukládání nutno respektovat zásadu přiměřenosti upravenou v §96 tr. zákoníku (která je ve vztahu speciality k zásadě přiměřenosti trestních sankcí podle §38 tr. zákoníku). Podle §96 odst. 1 tr. zákoníku nelze ochranné opatření uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům. Přitom je nutné celkové posouzení všech uvedených hledisek. Přípustnost určitého ochranného opatření tedy nesmí být hodnocena podle vztahu ke každému z uvedených hledisek odděleně, nýbrž musí být k těmto hlediskům přihlédnuto v jejich souhrnu. Při celkovém hodnocení všech v úvahu připadajících hledisek má zpravidla největší váhu nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem. Význam tohoto hlediska je odůvodněn účelem ochranných opatření, jímž je ochrana společnosti dosahovaná působením prostředků speciální prevence (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1144–1147). Pokud jde o právě zmíněné, klíčové hledisko, lze konstatovat, že nebezpečnost pobytu pachatele na svobodě je dána, je-li vysoce pravděpodobné, že znovu spáchá závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem, a to pod vlivem duševní poruchy (srov. usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 8. 1973, sp. zn. 6 To 22/73, publikované pod č. 11/1974 Sb. rozh. tr.). Splnění této podmínky by mělo vyplývat zejména ze znaleckého zkoumání, ale v souladu s ním i z dalších provedených důkazů. Je tedy na soudu ukládajícím ústavní ochranné léčení, aby přesvědčivě odůvodnil, proč je pobyt pachatele na svobodě nebezpečný. Je potřeba opětovně připomenout, že i při rozhodování o formě ochranného léčení je nutné vždy pečlivě zvažovat jak povahu choroby a léčebné možnosti, tak i povahu a závažnost spáchaného trestného činu a povahu a závažnost nebezpečí, které do budoucna ze strany léčené osoby hrozí zájmům chráněným trestním zákonem (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 12. 1971, sp. zn. 11 Tz 73/71, publikovaný pod č. 30/1972 Sb. rozh. tr.).
23. Podle §96 odst. 2 tr. zákoníku nesmí být újma způsobená uloženým a vykonávaným ochranným opatřením větší, než je nezbytné k dosažení jeho účelu. Toto ustanovení se vztahuje nejen na ukládání ochranných opatření, ale i na jejich výkon. Uvedený požadavek se projevuje především zavedením horní hranice, která omezuje trvání ochranného opatření, byť s možností jejího prolomení (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1144–1147). K podmínkám ochranného léčení v ústavní formě se vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3654/10, v němž tento soud podmínil nařízení ochranného léčení ve formě ústavní pouze tehdy, neexistuje-li jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být nařízeno, platí zde tedy princip subsidiarity ochranného léčení ve formě ústavní.
24. Soud prvního stupně uložil dovolateli ochranné léčení podle §99 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož soud uloží ochranné léčení v případě uvedeném v §40 odst. 2 a §47 odst. 1 tr. zákoníku, nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Jedná se o případy, kdy je ochranné léčení ukládáno obligatorně, a to po posouzení pěti základních podmínek, které spočívají v tom, že se stal skutek, tento skutek má jinak znaky trestného činu, osoba, jíž se ochranné léčení ukládá, je pachatelem tohoto skutku, není pro nepříčetnost trestně odpovědná, a její pobyt na svobodě je nebezpečný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1567/2010). Soud prvního stupně rozhodl o ústavní formě léčení na základě §99 odst. 4 tr. zákoníku, v němž je mimo jiné zakotveno, že podle povahy nemoci a léčebných možností soud uloží ochranné léčení ústavní nebo ambulantní.
25. S ohledem na argumentaci dovolatele je rovněž vhodné zdůraznit, že podmínkou uložení ochranného léčení ve smyslu §99 odst. 1 věty druhé tr. ř. není zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. Ochranné léčení podle citovaného ustanovení totiž je možné uložit na návrh státního zástupce podle §239 tr. ř. i v případě, že ve smyslu ustanovení §159a tr. ř. došlo k odložení věci (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář . 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1497). Za liché je tak nutno označit všechny výtky dovolatele postavené na tom, že k opatření důkazů i jejich provedení a vyhodnocení došlo, aniž by mu kdy bylo sděleno obvinění, tedy aniž by bylo proti němu započato trestní stíhání. V tomto ohledu jsou pak neaplikovatelné i odkazy dovolatele na judikaturu ESLP, v níž soud zdůrazňoval důležitost řádného sdělení o započetí trestního stíhání obviněnému.
26. K výhradě proti skutkovým zjištěním, na nichž je postaven závěr o naplnění objektivní stránky přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kdy dovolatel vytkl, že soud prvního stupně neověřil objektivně nepravdivé informace, na nichž stojí závěr, že z provedeného dokazování vyplynulo, že se dovolatel dopustil jednání jinak trestného, je třeba uvést, že při rozhodování o uložení ochranného léčení podle §99 odst. 1 tr. zákoníku je soud, který o uložení ochranného léčení rozhoduje, povinen zkoumat, zda jde o pachatele činu jinak trestného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 1991, sp. zn. 11 Tz 22/91, uveřejněný pod č. 24/1992 Sb. rozh. tr.). Soudy nižších stupňů této své povinnosti dostály a otázkou, zda dovolatel spáchal projednávaný skutek, se řádně zabývaly. Oba soudy se shodly, že s ohledem na výsledky provedeného dokazování není pochyb o tom, že dovolatel se dopustil projednávaného skutku tak, jak byl popsán v návrhu státního zástupce na uložení ochranného opatření, a že tento by jinak naplňoval znaky přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Zejména zdůraznily, že průběh označeného skutku popsali v podstatných rysech zcela totožně jak dovolatel, tak i svědkyně K. J., jeho bývalá manželka, přičemž z jejich výpovědí vyplynulo, že dovolatel poté, co využil sousedku, jež zazvonila na jeho bývalou ženu, která otevřela dveře bytu, následně odstrčil sousedku stranou, zatlačil na dveře, přetlačil bývalou ženu a vnikl dovnitř bytu, kde setrval, aniž by si to jeho bývalá žena přála, přičemž zde následně odcizil mobilní telefon K. J.
27. Nejvyšší soud k tomuto správnému závěru doplňuje, že neshledal vady v objasňování skutečností, z nichž bylo na spáchání činu dovolatelem usuzováno, neboť skutkové závěry jsou podloženy jeho výpovědí i výpovědí svědkyně K. J. Na základě uvedených podkladů proto soudy důvodně usoudily, že k popsanému činu skutečně došlo. S ohledem na skutečnost, že tato skutková zjištění odpovídají i výpovědi samotného dovolatele, nebylo v dovolání srozumitelně vyloženo, jaké informace opodstatňující závěr o tom, že se dopustil projednávaného činu jinak trestného, měly být soudy nižších stupňů nad rámec výslechu dovolatele i svědkyně K. J. ověřeny. Dovolatel v tomto ohledu zejména poukazoval na princip presumpce neviny, který byl podle jeho názoru ve věci porušen. K tomu lze s ohledem na absenci dostatečně konkrétní argumentace dovolatele ve stručnosti připomenout, že princip presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., §40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) vyžaduje, aby vina obviněného byla úplně a nepochybně prokázána. Tím je těsně spjata se zásadou pravdivého zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.), tedy s pravidlem in dubio pro reo , které znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Žádné důvodné pochybnosti o skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně však ve věci nevyplynuly, ani sám dovolatel na žádné konkrétní pochybnosti nepoukázal. S ohledem na uvedené se Nejvyšší soud v závěru o porušení principu presumpce neviny, ale ani obecně práva na spravedlivý proces s dovolatelem neztotožnil. Za správný nutno považovat i závěr soudů nižších stupňů, že jde o čin jinak trestný naplňující zákonné znaky uvedené v §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Ostatně proti naplnění znaků objektivní stránky přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku dovolatel žádné výhrady nevznesl.
28. Jde-li o dovolatelem rozporovaný závěr o jeho nepříčetnosti a nebezpečnosti při pobytu na svobodě, pak lze konstatovat, že soud druhého stupně rozhodující o jeho stížnosti důvodně vycházel ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Zuzany Petr Ernestové (č. l. 58–73). Jestliže jeho závěrům dovolatel oponoval tvrzením, že se znalkyně opírala o nepodložené okolnosti, nemá tato námitka oporu v obsahu spisu. Znalkyně vycházela z dostupného spisového materiálu a výpisu ze zdravotnické dokumentace dovolatele, jejichž shrnutí uvedla na stranách 2 až 6 znaleckého posudku (toto shrnutí je kompletní a obsahuje i výsledky vyšetření u M. D., které podle dovolatele znalkyně k dispozici neměla). Pokud dovolatel vytýkal, že e-mailové zprávy jeho sestry, z nichž znalkyně rovněž vycházela, byly nepravdivé, pak je nutno poznamenat, že znalkyně, jak vidno z jejího posudku, nevycházela toliko a nekriticky z těchto e-mailů, ale posuzovala je ve světle všech ostatních ve věci zjištěných okolností a celkové zdravotní historie dovolatele. Své závěry a hodnocení jednotlivých podkladů činila také s ohledem na osobní vyšetření dovolatele ze dne 9. 11. 2022. V obsahu znaleckého posudku uvedla všechny podklady, všechna potřebná zjištění i závěry, které potvrdila při výslechu ve veřejném zasedání před soudem prvního stupně (viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 79–88 spisu), kde odpovídala na položené otázky. V uvedeném postupu nelze shledávat dovolatelem vytýkaná pochybení.
29. Co do námitky nepoužitelnosti znaleckého posudku z důvodu nenaplnění předepsaných náležitostí, pak nutno dojít k závěru, že všechny právní úpravou [zákon č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech] předepsané údaje jsou ve znaleckém posudku obsaženy. Další vady, na které dovolatel poukázal, spočívající v absenci jiných náležitostí, které nejsou vymezeny samotným zákonem, nýbrž vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 503/2020 Sb., o výkonu znalecké činnosti, jsou pak obsahovými vadami čistě formálního charakteru. Jejich absence nemá sama o sobě vliv na pravdivost, úplnost či přezkoumatelnost znaleckého posudku (např. popis postupu při výběru zdrojů dat). K jiným výtkám, např. že znalecký posudek neobsahuje uvedení účelu podle §40 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 503/2020 Sb. a skutečnosti mající vliv na přesnost závěru posudku podle §40 odst. 1 písm. c) této vyhlášky, lze toliko poznamenat, že tyto údaje má podle citovaného ustanovení obsahovat zadání znaleckého posudku, nikoliv znalecký posudek samotný, proto jejich absenci ve znaleckém posudku nelze tomuto posudku vytýkat. Lze uzavřít, že z hlediska použitelnosti předmětného znaleckého posudku je nad rámec splnění základních údajů předepsaných zákonem zejména podstatné, že znalecké závěry jsou náležitě odůvodněny a podloženy obsahem nálezu.
30. Ani procesnímu postupu přibrání znalkyně nelze nic vytknout, když tato byla přibrána opatřením ze dne 31. 10. 2022 podle §105 odst. 1 tr. ř. s odkazem na §116 odst. 1 tr. ř. (č. l. 26, 27). Zákon neobsahuje žádné ustanovení, podle něhož by znalec mohl být ve věci přibrán až po zahájení trestního stíhání obviněného, proto je také lichá výtka dovolatele, že znalkyně podepsala slib pro neexistující trestní věc, když nikdy nebyl obviněn. Za trestní věc se totiž považuje celé trestní řízení, které je v souladu s §12 odst. 10 tr. ř. zahájeno sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. ř. To bylo v nyní projednávané věci vydáno dne 29. 9. 2022 (č. l. 5), přičemž znalkyně byla ustanovena dne 31. 10. 2022 (č. l. 26) a slib složila téhož dne (č. l. 30). Tvrzení, že ustanovená znalkyně není nezávislá s ohledem na skutečnost, že je osobní přítelkyní sestry dovolatele, která se jej snaží zlikvidovat, je zcela nepodložené. Nejenže dovolatel proti opatření o přibrání znalkyně žádné námitky, zaměřené proti osobě znalkyně, nepodal, z okolností zjištěných v průběhu trestního řízení nevyplývají žádné důvodné pochybnosti o nezaujatosti této znalkyně. Srozumitelné není ani tvrzení dovolatele, že by snad jeho sestra měla mít zájem na jeho likvidaci, který by pak realizovala prostřednictvím vlivu na znalkyni zpracovávající posudek na dovolatele, když se navíc s dovolatelem ani nevídají. Stěží lze přijmout vysvětlení, že sestra tak činí z důvodu chamtivosti a z důvodů budoucího dědění po společné matce, když není jasné, jakým způsobem by mělo dovolateli uložené ochranné léčení ovlivnit budoucí dědické řízení po jejich matce.
31. Pro úplnost lze jen shrnout, že podle závěrů znalkyně vyjádřených ve znaleckém posudku (č. l. 58–73) a výpovědi znalkyně ve veřejném zasedání (č. l. 82) dovolatel trpí smíšenou poruchou osobnosti, tato je u něj celoživotní a trvalá. Znamená u něj určitý způsob charakteristické poruchovosti v oblasti duševních projevů a současně v oblasti sociální a pracovní přizpůsobivosti. Je u něj v popředí trvalá emoční nestálost, nestálá a nevypočitatelná nálada, zřetelná tendence jednat neočekávaně a bez uvážení následků. Není schopen kvalitní sebereflexe, ze svého jednání obviňuje okolí a hledá důvody pro legalizaci a omluvu svého jednání. Dále u něj byla zjištěna psychotická porucha vzniklá v souvislosti s užíváním několika návykových látek (metamfetamin, LSD, kokain, alkohol, extáze, hypnotika, analgetika aj.). Porucha je charakteristická poruchou myšlení s bludy. Znalkyně též rozvedla, že posuzovaný je zcela bez náhledu na danou poruchu, bez náhledu na souvislosti duševní poruchy s užíváním návykových látek a dále v užívání návykových látek pokračuje, přestože tyto mají zcela destruktivní charakter na jeho sociální fungování. Domnívá se, že je naprosto duševně zdravý, jakékoliv duševní onemocnění i léčbu odmítá. Podotkla, že v minulosti absolvoval v návaznosti na tlak okolí detoxikační léčbu, komplexní protitoxikomanickou léčbu nikdy neabsolvoval. Dospěla k závěru, že v době činu byly vlivem v současné době zjištěné psychotické poruchy vzniklé v souvislosti s užíváním několika návykových látek jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti plně vymizelé. Pobyt posuzovaného na svobodě bez jeho léčby pak považovala za nebezpečný.
32. Pro závěr o nebezpečnosti dovolatele jako druhé z kumulativních podmínek §99 odst. 1 tr. zákoníku, která podle dovolatele nebyla splněna, nestačí jen pouhé spáchání činu jinak trestného osobou ve stavu nepříčetnosti. Jinak řečeno, nebezpečnost pobytu pachatele činu jinak trestného není možné vyvozovat jen z jednání, které vykazuje v daném případě jinak znaky trestného činu. Nezbytné je zabývat se i otázkou pravděpodobnosti, že znovu spáchá závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákonem, a to pod vlivem duševní poruchy. Pobyt takové osoby na svobodě tedy musí být nebezpečný pro zájmy chráněné trestním zákoníkem i pro budoucnost. Pro závěr o pravděpodobnosti možného opakování jednání jinak trestného musí být zjišťován též stupeň duševní poruchy pachatele, příp. jeho dosavadní recidivní projevy, které mohou vytvářet stav nebezpečí pro společnost při ponechání takového pachatele na svobodě. Splnění uvedené podmínky je třeba posoudit na základě zjištění o povaze a chování nepříčetné osoby a na základě posudku znalce z oboru psychiatrie o tom, zda duševní porucha je takového rázu, že pobyt nepříčetné osoby na svobodě je i pro budoucnost v uvedeném smyslu nebezpečný (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 11/1974 Sb. rozh. tr.). Nebezpečí musí být reálné, musí hrozit konkrétně a aktuálně (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 73/2013 Sb. rozh. tr.). Nebezpečnost pobytu na svobodě u pachatele činu jinak trestného je třeba posuzovat podle stavu v době rozhodování soudu o ochranném léčení.
33. Uvedené zásady soud prvního stupně respektoval, neboť se pečlivě zabýval povahou duševní poruchy dovolatele. Nelze souhlasit s tím, že rozhodl pouze na základě doporučení znaleckého posudku a že tento nehodnotil stejně jako každý jiný důkaz, aniž by požíval větší důkazní síly a byl podroben všestranné prověrce (viz dovolatelem zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12). Naopak je nutno konstatovat, že soud znalecký posudek a učiněné závěry hodnotil komplexně, přičemž vycházel z jemu dostupného spisového materiálu, výpovědí svědků, ale i e-mailových zpráv, které dovolatel zasílal svědkyni K. J, dokumentujících chování dovolatele, z něhož jsou patrné bludy dovolatele, jak shledala i znalkyně. Soud prvního stupně tedy posuzoval závěry znalkyně v kontextu s obsahem dalších zajištěných důkazů, které podrobil vlastnímu posouzení, což je z odůvodnění jeho usnesení dostatečně patrné. Na druhou stranu soudu nelze vytýkat, že při posuzování odborných otázek ohledně povahy duševního onemocnění se spoléhal na závěry znalkyně, neboť se jedná o otázky odborné a skutkové, k jejichž zodpovězení právě znalecký posudek slouží (viz §105 a násl. tr. ř.).
34. Z hlediska nebezpečnosti dovolatele ve smyslu podmínky §99 odst. 1 tr. zákoníku má význam zejména to, že u něj dochází ke ztrátě kontaktu s realitou při vzniku bludů, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný ve vztahu k možné recidivě trestné činnosti či gradace jeho jednání, které jsou podmíněny stavem duševní choroby, který se zřejmě bude bez řádné léčby zhoršovat. Kromě uvedeného je u něj přítomna emoční labilita spojená s nevypočitatelnou náladou, zřetelná tendence jednat neočekávaně a bez uvážení následků, tendence k nesnášenlivému chování a ke konfliktům s ostatními, má výrazný sklon k výbuchům hněvu nebo zuřivosti s neschopností toto chování kontrolovat. Ze všech uvedených důvodů lze dospět k opodstatněnému závěru, že dovolatel je pro společnost bez řádné léčby nebezpečný. Na uvedeném nemůže ničeho změnit skutečnost, že dovolatel je od spáchání skutku do rozhodnutí soudu prvního stupně a počátku výkonu ochranného léčení na svobodě. O nebezpečnosti dovolatele a nutnosti nařízení ochranného léčení muselo být řádně rozhodnuto. Nebezpečnost dovolatele pak navíc nespočívá v bezprostřední hrozbě z opakování či gradace trestné činnosti, nýbrž v hrozbě, že z důvodu absence jeho léčby se tato může s velkou pravděpodobností v budoucnu opakovat (viz ostatně také sdělení policejního orgánu ze dne 8. 11. 2023, č. j. KRPA-52133-61/TČ-2023-001471, o prověřování podezření ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku). Z výše uvedených skutečností tedy vyplývá, že podmínky pro uložení ochranného léčení podle §99 odst. 1 věty druhé tr. zákoníku byly v případě A. J. splněny.
35. Soudy nižších stupňů se zabývaly i možností uložení ambulantní formy ochranného léčení, tuto však vyloučily jako nedostatečnou. Jak správně vyložil stížnostní soud pod body 18. a 20. odůvodnění svého rozhodnutí, dovolatel nemá v současné době ani základní náhled na své onemocnění a jeho souvislost s návykovými látkami, které užívá. Z provedeného dokazování rovněž vyplynulo, že dovolatel nikdy úspěšně neabsolvoval komplexní léčbu své závislosti na návykových látkách, své dřívější pokusy označoval za pouhý „detox“, kdy léčbu vždy přerušil. Z uvedeného důvodu je zjevné, že dovolatel bez absolvování ústavní léčby v potřebném rozsahu nebude pod dostatečným dohledem, který by mu pomohl získat potřebný náhled a který by dbal na to, aby dovolatel začal užívat vhodné léky, které by jeho zdravotní stav dlouhodobě stabilizovaly, bez čehož je pravděpodobné, že bude dále docházet k dekompenzaci jeho zdravotního stavu. Z postoje dovolatele, jakož i jeho předcházejícího chování a nedostatečné vůle se léčit je zjevné, že léčba dovolatele pro závislost na návykových látkách by v ambulantní formě (zejména z počátku, než dovolatel získá na své onemocnění náhled) neplnila svůj účel. Proto lze shledat závěr soudu prvního stupně o uložení ochranného léčení protitoxikomanického a protialkoholního ve formě ústavní jako správný. Lze jen dodat, že ochranné léčení trvá, dokud to vyžaduje jeho účel. Ústavní ochranné léčení trvá nejdéle dvě léta; nebude-li v této době léčba ukončena, rozhodne soud před skončením této doby o jejím prodloužení, a to i opakovaně, vždy však nejdéle o další dvě léta (§99 odst. 6 tr. zákoníku).
36. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., konkrétně dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání ve vztahu k tomuto důvodu zjevně neopodstatněné, platí totéž i z hlediska důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
37. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uzavírá, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
38. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu dovolatele na přerušení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, poněvadž ten není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Samosoudce soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 1. 2024
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu