ECLI:CZ:NS:2024:8.TDO.1105.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 1105/2023-1434
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 1. 2024 o dovolání obviněného Jána Baliaka , nar. 6. 3. 1984 v Brezně, Slovenská republika, státního občana Slovenské republiky, bytem Gašparovo č.p. 193, 976 64 Beňuš, Slovenská republika, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 8. 2023, sp. zn. 3 To 38/2023-1375, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 11/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný Ján Baliak (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2023, č. j. 49 T 11/2022-1278, uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 2, 6 písm. a) tr. zákoníku (pod bodem I obžaloby), jednak trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a za tyto trestné činy byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku ve spojení s §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Podle §82 odst. 3 tr. zákoníku bylo obviněnému dále uloženo, aby podle svých sil přiměřeně nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. O nároku poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podala v neprospěch obviněného odvolání státní zástupkyně, a to toliko do výroku o trestu. Z jejího podnětu Vrchní soud Praze rozsudkem ze dne 14. 8. 2023, č. j. 3 To 38/2023-1375, zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 2, 6 písm. a) tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 49 T 11/2022, uložil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let a pro jeho výkon zařadil obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále mu podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu 5 (pěti) let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 8. 2023, č. j. 3 To 38/2023-1375, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to s odkazem na dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku uvedl, že mu byl uložen odvolacím soudem (extrémně) přísný a nespravedlivý trest. V návaznosti na tuto primární argumentaci odkázal na rozhodovací činnost Nejvyššího soudu, případně judikaturu Ústavního soudu s tvrzením, že v případě extrémně přísných a nespravedlivých trestů je ve své podstatě zasahováno do základních práv a svobod obviněných, neboť takto uložené tresty jsou v příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantním hledisky a je tak neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Dále poukázal na skutečnost, že se neúspěšně se státním zástupcem pokusil uzavřít dohodu o vině a trestu. Následně v bodech 7.-16. svého dovolání odkazuje na znění §58 odst. 1 tr. zákoníku, resp. §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a argumentuje tím, že byly splněny podmínky pro použití §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a odvolací soud nevyvrátil závěry soudu prvního stupně, který oproti odvolacímu soudu podmínky pro použití §58 tr. zákoníku shledal. V návaznosti na nepoužití uvedeného ustanovení opětovně poukazuje na nepřiměřenost (extrémní navýšení) uloženého trestu odvolacím soudem a současně také odvolacímu soudu vytýká nepředvídatelnost jeho rozhodnutí a nemožnost přípravy bránit se uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Rovněž argumentoval tím, že odvolací soud svým postupem „fakticky vyprázdnil obsah institutu prohlášení viny, když toto prohlášení nebylo ve prospěch obviněného adekvátně vyhodnoceno“. Závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
4. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém obsáhlém vyjádření odkázal na celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, případně také rozhodnutí Ústavního soudu, která se zabývala otázkou nepoužití §58 tr. zákoníku v dovolacím řízení, dále otázkou ukládání trestů v případě prohlášení viny ve vazbě na §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, posuzování trestů v dovolacím řízení a otázku proporcionality trestních sankcí, vše ústící v závěr, že dovolání obviněného navrhuje odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
III. Důvodnost dovolání
8. Obviněný svoji argumentaci vtělil v tvrzení, že mu byl uložen extrémně přísný a nespravedlivý trest a toto podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a ve své podstatě se domáhá toho, aby mu při aplikaci §58 tr. zákoníku byl uložen mírnější trest.
9. V souvislosti s tvrzeními dovolatele je mj. také z hlediska chronologického vhodné nejprve uvést, že Nejvyšší soud již ve své dřívější rozhodovací praxi zcela ojediněle (sp. zn. 3 Tdo 668/2007) připustil, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [nyní §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] může založit i absence mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle tehdy platného §40 odst. 1 tr. zákona [nyní §58 tr. zákoníku]. Následně však Nejvyšší soud v další své rozhodovací praxi uvedený ojedinělý názor opustil, a během své šestnáctileté praxe naopak dospěl k závěru, že dovolací důvod není naplněn v případě, kdy se obviněný dovolává nutnosti jeho použití (tj. použití §58 tr. zákoníku), neboť taková námitka nesměřuje do právního posouzení skutku, ale do výměry-přiměřenosti uloženého trestu, což však zmíněný dovolací důvod nenaplňuje. V této souvislosti lze odkázat např. na jedno z posledních rozhodnutí, a to rozhodnutí č. 7/2021 Sb. rozh. tr., ve kterém bylo mj. konstatováno: „ námitka, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení §58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku, nemůže naplnit žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř. Oproti tomu námitku, že nebylo užito ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku, lze v některých případech podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve smyslu jiného nesprávného hmotně právního posouzení (jestliže dovolatel vytýká nesprávné posouzení hmotněprávních podmínek uvedených v §58 odst. 5 tr. zákoníku, např. pojmů „zločin“, „organizovaná skupina“), nebo pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (jestliže odvolatel namítá, že i přes soudem přiznaný status spolupracujícího obviněného mu nebyl uložen trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby )“. Poukazuje-li dovolatel na potřebu aplikace §58 odst. 1 či odst. 2 tr. zákoníku, a v rámci svého dovolání odvolacímu soudu vytýká, že v jeho případě při ukládání trestu toto ustanovení neaplikoval, pak je z výše uvedeného zřejmé, že obviněný nemohl s úspěchem namítat nejen jím zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů, neboť námitka, že mu nebyl snížen trest pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle ustanovení §58 odst. 1, 2 tr. zákoníku nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů.
10. Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný poukazuje vedle nutnosti postupu podle §58 odst. 1. zákoníku také na nutnost postupu podle §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku s ohledem ke skutečnosti, že prohlásil svoji vinu, pak považuje Nejvyšší soud za potřebné dovolatele upozornit na tu skutečnost, že uvedené ustanovení hovoří o „ možnosti soudu snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici“, má-li za to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout nápravy obviněného i trestem kratšího trvání. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 910/2022 odmítl dovolání obviněného při uplatnění obdobné argumentace podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když mj. konstatoval, že nebyly uvedeny zákonem stanovené dovolací důvody a v předchozím řízení neshledal porušení základních práv obviněného. S uvedeným závěrem Nejvyššího soudu a jeho řešením v dovolání při uplatnění této námitky se mj. ztotožnil také Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2023 sp. zn. II. ÚS 225/23, kterým ústavní stížnost odmítl.
11. V rámci objektivity, a to ve vazbě na řešení otázky trestních sankcí, je potřebné uvést, že Nejvyšší soud v některých svých rozhodnutích, a to v souvislosti s otázkou proporcionality trestních sankcí mj. připustil jako výjimečné zrušení konkrétního trestu jako nepřiměřeného trestu v dovolacím řízení, a to za situace, kdy byl napadeným rozhodnutím uložen trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, kdy takto uložený trest je nutno považovat za extrémní v rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími hledisky, jako je zachovávání obecných principů spravedlnosti a humánnosti trestních sankcí [viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1404/2016, 8 Tdo 1561/2016 či 8 Tdo 1694/2016]. V souvislostí s otázkou proporcionality trestních sankcí však v předmětné trestní věci dovolatel nepoukázal na žádnou, dle mínění Nejvyššího soudu relevantní skutečnost, která by odůvodnila jeho tvrzení o uložení extrémně přísného trestu. Veškerá dovolací argumentace byla primárně soustředěna v tvrzení o nesprávnosti postupu odvolacího soudu, pokud tento neaplikoval v případě dovolatele ustanovení §58 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Je sice pravdou, že dovolatel v bodě 17. svého dovolání mj. poukazuje na „dosavadní zcela bezúhonný život“, avšak v reakci na tuto obhajobu obviněného je nutno uvést, že soud prvního stupně svůj výrok o trestu podmíněně odloženém vybudoval zejména na závěru, že „obviněný přijal plnou zodpovědnost za své protiprávní jednání a prohlásil svou vinu v plném rozsahu…“ (bod 15. výroku rozsudku). Oproti tomuto závěru však odvolací soud velmi pečlivě a oproti soudu prvního stupně podrobněji rozebral skutečnosti charakterizující osobu obviněného, způsob jím páchané trestné činnosti a rozsah způsobené škody [např. soud prvního stupně přijal závěr, že obviněný „aktivně jedná o uzavření dohody o náhradě škody“, odvolací soud oproti tomuto obecnému konstatování podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů (jím zmíněných, v bodech 15.-20. odůvodnění svého rozsudku), považuje uvedený závěr nalézacího soudu o nutnosti aplikace §58 tr. zákoníku, za nepřijatelný], což odůvodňuje Nejvyšší soud konstatovat, že z pohledu proporcionality trestních sankcí lze námitky dovolatele označit za irelevantní.
12. Vedle rozhodnutí, na která obviněný poukazuje a na něž Nejvyšší soud shora reagoval, považuje za potřebné zmínit rovněž rozhodnutí Ústavního soudu (dovolatelem nezmíněné) ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, jehož existence nemohla být přehlédnuta. Ve vztahu k uvedenému rozhodnutí (nálezu) Ústavního soudu však lze uvést, že v předmětné trestní věci odvolací soud poukázal, jak již bylo shora uvedeno, na skutečnosti charakterizující osobu obviněného, způsob jím páchané trestné činnosti, rozsah způsobené škody atd., tudíž Nejvyšší soud musí konstatovat, že přezkoumatelným způsobem odůvodnění rozsudku odvolacího soudu lze jednoznačně vyloučit svévoli odvolacího soudu při ukládání druhu trestu a jeho výši obviněnému, tudíž nelze akceptovat aplikaci ustanovení §58 tr. zákoníku jako fakultativní ustanovení uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Opětovně je možno uvést, nad rámec konstatování soudu prvního stupně o dosavadní beztrestnosti obviněného, že obviněným byla trestná činnost páchána po dobu cca 1,5 roku, dopustil se více trestných činů, jednání se dopustil více útoky a svým jednáním způsobil škodu převyšující částku 143 000 000 Kč (škoda velkého rozsahu činí 10 000 000 Kč), jím uváděná snaha o náhradu škody byla odvolacím soudem zcela důvodně zpochybněna (viz body 16-19 rozsudku odvolacího soudu), ohrožen byl tedy trestní sazbou od pěti do deseti let a zcela důvodně bylo odvolacím soudem poukázáno na účelový a manipulativní způsob chování obviněného (viz shora bod 11.), což jej vedlo k závěru o nemožnosti uložení trestu odnětí svobody obviněnému za použití §58 tr. zákoníku. Při zjištěních učiněných odvolacím soudem a v odůvodnění jeho rozsudku rozvedených, která případně i ze spisu vyplývala, která však nalézací soud upozadil a nehodnotil v kontextu s dalšími důkazy, nelze dospět k závěru, který uvádí ve svém dovolání obviněný, že mu byl uložen extrémně přísný nepodmíněný trest odnětí svobody. Pokud odvolací soud hovoří v odůvodnění svého rozsudku o jistém manipulativním chování obviněného, pak i v tomto směru mu lze přisvědčit, což nepřímo potvrzuje např. argumentace obviněného (viz bod 11. dovolání) - „ výše uvedeným a krajně nepředvídatelným způsobem ukládání významných trestů pak odvolací soud obviněného de facto připravil o možnost bránit se proti uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody cestou řádného opravného prostředku “ [takto koncipovanou námitku by bylo možno s vyšší mírou tolerance podřadit pod námitku porušení práva na spravedlivý proces, avšak z důvodů níže uvedených jako námitku neopodstatněnou]. Nejvyšší soud pouze podotýká, že obviněný prohlásil svoji vinu a toto prohlášení soud přijal. Obviněnému byl uložen soudem prvního stupně trest odnětí svobody, který mu byl podmíněně odložen, ale státní zástupkyně se proti výroku o trestu odvolala, a to v neprospěch obviněného. Současně je vhodné obviněnému připomenout, že pokud argumentuje tím, že hodlal se státní zástupkyní uzavřít dohodu o vině a trestu, měl na mysli pro sebe uložení toliko podmíněně odloženého trestu, což bylo pro státní zástupkyni nepřijatelné. Lze si tedy pouze položit otázku, v čem, za situace shora popsané, kdy obviněný je zastoupen osobou práva znalou, měla spočívat nemožnost připravit se k veřejnému zasedání na projednání odvolání státní zástupkyně podané do výroku o trestu, kterým se domáhala uložení nepodmíněného trestu (viz též bod 23 rozsudku odvolacího soudu), o čemž byl obviněný (obhájce) informován ať již přímo (podáním odvolání v jeho neprospěch), či nepřímo (viz shora ze strany obviněného uvedené neúspěšné jednání o vině a trestu, kdy se domáhal trestu podmíněně odloženého). Tudíž nelze ani akceptovat námitku, že v případě uloženého nepodmíněného trestu obviněnému odvolacím soudem šlo o rozhodnutí neočekávané a překvapivé, tj. ve své podstatě o porušení práva na spravedlivý proces.
13. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 1. 2024
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu