ECLI:CZ:NS:2024:8.TDO.1124.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 1124/2023-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 1. 2024 o dovolání obviněného mladistvého AAAAA (pseudonym) , proti usnesení Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 15. 8. 2023, č. j. 4 Tmo 20/2023-195, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně, soudu pro mládež, pod sp. zn. 8 Tm 15/2023, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný mladistvý AAAAA (dále zpravidla jen „mladistvý“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Městského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 25. 5. 2023, č. j. 8 Tm 15/2023-174, uznán vinným proviněním pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto provinění (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl mladistvý podle 187 odst. 1 tr. zákoníku a §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z.s.m.“), za použití §32 z.s.m. odsouzen k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §33 odst. 1 z.s.m podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 (dvanáct) měsíců.
2. Rozsudek Městského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 25. 5. 2023, č. j. 8 Tm 15/2023-174, napadl mladistvý odvoláním, které Krajský soud v Brně, soud pro mládež, usnesením ze dne 15. 8. 2023, č. j. 4 Tmo 20/2023-195, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, podal mladistvý prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle dovolatele byla předmětná soudní rozhodnutí vydána na základě nesprávných skutkových závěrů, a to ve značném nesouladu s obsahem spisového materiálu. Soud prvního stupně podle mladistvého svým zcela formalistickým postupem a jednostranným hodnocením důkazů pouze vylíčil předložené důkazy a nevzal v úvahu veškeré polehčující okolnosti ve vztahu k jeho osobě, což zapříčinilo vadné právní posouzení daného jednání. V rámci uplatněných námitek rovněž shrnul popis skutkového stavu. K uloženému trestu namítl, že soudy obou stupňů se nezabývaly otázkou stupně nebezpečnosti jeho činu z pohledu §75, §3 odst. 2, 4 tr. zákona s tím, že nezohlednily skutečnost, že byl trestně odpovědný necelý rok. V této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že délka a druh uloženého trestu neodpovídají okolnostem, za kterých došlo ke spáchání činu a uložený trest je tak neslučitelný s ústavním principem trestní represe a principem subsidiarity trestní represe. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 15. 8. 2023, č. j. 4 Tmo 20/2023-195, a rozsudek Městského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 25. 5. 2023, č. j. 8 Tm 15/2023-174, zrušil a dále postupoval podle §265l tr. ř.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který své závěry odůvodnil odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu. V rámci své argumentace poukázal na to, že mladistvý v rámci hlavního líčení po zákonném poučení prohlásil vinu ve smyslu §206c odst. 1 tr. ř. a souhlasil s právní kvalifikací daného jednání, přičemž soud prvního stupně toto prohlášení přijal. Stejně tak zdůraznil, že následně podané odvolání dovolatel směřoval výlučně proti výroku o trestním opatření. Tato skutečnost podle státního zástupce znamená, že mladistvý mohl své dovolání směřovat pouze proti výroku o tomto trestním opatření a skutečnost, že podané dovolání ve značné míře směřuje proti výroku o vině znamená, že jde v této části o dovolání nepřípustné. Ve vztahu k námitkám dovolatele, které se mají týkat nepřiměřenosti jemu uloženého trestního opatření, státní zástupce uvedl, že žádný z dovolacích důvodů nenaplňují. V této souvislosti zdůraznil, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání uplatnit primárně prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na který mladistvý v dovolání odkázal, lze podle státního zástupce ve vztahu k uloženému trestu uplatnit pouze v případě porušení hmotného práva v jiných otázkách než v případě druhu a výměry trestu, např. pokud by se soud dopustil pochybení v právním závěru při uložení souhrnného či úhrnného trestu apod., což však dovolatel nevytkl. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§265c tr. ř.] shledal, že dovolání mladistvého bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Pokud jde o otázku přípustnosti dovolání [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům.
7. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že pokud bylo odvolání podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával a neměl povinnost jej přezkoumat, jde o dovolání nepřípustné (usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
8. V posuzovaném případě z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že mladistvý učinil prohlášení o vině podle §206a tr. ř. s tím, že uvedl svůj souhlas s popisem daného skutku a jeho právní kvalifikací (bod 2.). Ze stejného rozsudku je pak dále zřejmé, že soud prvního stupně prohlášení dovolatele podle §206c odst. 4, odst. 6 tr. ř. přijal (bod 3.). Rozsudek soudu prvního stupně mladistvý následně napadl odvoláním, které směřoval pouze proti výroku o trestním opatření a odvolací soud napadený rozsudek přezkoumal v souladu s §254 odst. 1, odst. 3 tr. ř. pouze ve vztahu k tomuto výroku, včetně správnosti postupu řízení, které napadenému rozsudku předcházelo (bod 7. usnesení odvolacího soudu).
9. Z obsahu podaného dovolání tak vyplývá, že mladistvý značnou část námitek zaměřil proti výroku o vině, především pak proti učiněným skutkovým zjištěním. V této souvislosti například výslovně uvedl, že „ rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno na základě nesprávných skutkových závěrů, a to ve značném nesouladu s obsahem spisového materiálu “, že „ soud prvního stupně zcela formalistickým postupem a jednostranným hodnocením důkazů pouze vylíčil předložené důkazy a absolutně nevzal v potaz veškeré polehčující okolnosti ve vztahu k osobě mladistvého “ aj. Zcela zjevně tak jde o námitky směřující proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával a podané dovolání je v této části nepřípustné.
10. Ve vztahu k okruhu námitek, které směřují proti uloženému trestnímu opatření, které považuje dovolatel za nepřiměřeně přísné, považuje Nejvyšší soud za vhodné mj. uvést, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., tudíž bylo nutno dále posoudit, zda mladistvým tyto námitky vznesené naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
III. Důvodnost dovolání
11. Již bylo zmíněno, že mladistvý v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten lze v dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
12. Uplatněné námitky však směřují proti uloženému trestnímu opatření s tím, že poukazují na jeho nepřiměřenou výši či přísnost (příslušné námitky byly uplatněny v části dovolání zařazené pod bodem V. – K nepřiměřené výši uloženého trestu). Mladistvý v rámci dovolání k této otázce například výslovně uvedl, že „ délka a druh uloženého trestu neodpovídají okolnostem, za kterých došlo ke spáchání činu “.
13. Ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu považuje Nejvyšší soud za potřebné dovolatele upozornit na konstantní judikaturu, ze které vyplývá, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
14. Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že námitky mladistvého směřující vůči uloženému trestnímu opatření žádný z dovolacích důvodů vymezených v §265b odst. 1, odst. 2 tr. ř. nenaplňují. Navíc z rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že dovolateli bylo uloženo trestní opatření pod dolní hranicí zákonné trestní sazby. Zvolené trestní opatření a doba jeho trvání byly stanoveny mj. po zvážení řady okolností vztahujících se k osobě mladistvého, který nebyl v minulosti odsouzen ani postižen pro přestupek, ze zprávy OSPOD pak vyplynulo, že s ním nejsou výchovné problémy a problémy nemá ani ve škole (viz bod 6. rozsudku). Soud prvního stupně konstatoval uvedená pozitiva k osobě mladistvého, avšak současně se také vypořádal s možnou otázkou upuštění od potrestání ve vazbě na spáchané provinění a dalšími skutečnostmi a dospěl k závěru, že v předmětné věci nelze upuštění od potrestání aplikovat, avšak s ohledem na charakter provinění a okolnosti s jeho spácháním spojené, lze ukládat trestní opatření pod dolní hranici zákonné trestní sazby (viz bod 7. rozsudku). Uložení trestního opatření bylo rovněž přezkoumáno odvolacím soudem, který je označil za „ trestní opatření výchovného charakteru “ (bod 9. usnesení odvolacího soudu). S tímto závěrem odvolacího soudu Nejvyšší soud souhlasí s tím, že uložené trestní opatření rozhodně nelze považovat za nepřiměřeně přísné. Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že na uložení trestního opatření nahlížel také v souvislostí s otázkou proporcionality trestních sankcí, kdy v minulosti mj. připustil jako výjimečné zrušení konkrétního trestu jako nepřiměřeného trestu v dovolacím řízení za situace, kdy byl napadeným rozhodnutím uložen trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, kdy takto uložený trest je nutno považovat za extrémní v rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími hledisky, jako je zachovávání obecných principů spravedlnosti a humánnosti trestních sankcí [viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1404/2016, 8 Tdo 1561/2016 či 8 Tdo 1694/2016]. V souvislostí s otázkou proporcionality trestních opatření však v předmětné trestní věci dovolatel nepoukázal na žádnou, dle mínění Nejvyššího soudu relevantní skutečnost, která by přezkum v uvedeném duchu umožňovala, a pokud ze strany dovolatele zazněla zmínka, že soudy nebyla vzata v úvahu skutečnost, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je malý a zda je dovolatel vůbec trestně odpovědný, pak musí Nejvyšší soud pouze konstatovat, že případný odkaz na ustanovení §75, §3 odst. 2 tr. zákona je zcela nepřiléhavý s ohledem na platnost trestního zákoníku [zákon č. 40/2009, účinný od 1. 1. 2009] atd., přičemž je nutno opětovně zdůraznit, že již soudy nižších stupňů se obdobným charakterem námitek zabývaly a dospěly k závěru o potřebě uložení trestní sankce pod zákonnou hranici , přičemž uvedený závěr považuje Nejvyšší soud za správný.
15. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání mladistvého jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 1. 2024
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu