ECLI:CZ:NS:2024:8.TDO.154.2024.1
sp. zn. 8 Tdo 154/2024-854
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2024 o dovolání obviněného P. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 11 To 71/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 4 T 159/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2023, č. j. 11 To 71/2023-789, byl z podnětu odvolání státního zástupce, které bylo podáno v neprospěch obviněného pouze do výroku o trestu, zrušen podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 10. 2022, č. j. 4 T 159/2011-755, kterým byl obviněný P. M. (nyní podle platného občanského průkazu, P. M. – dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 36 (třicet šest) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let. Podle §82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil poškozeným škodu způsobenou trestným činem. O povinnosti obviněného k náhradě škody bylo rozhodnuto podle §228 tr. ř. (společně a nerozdílně s již pravomocně odsouzeným Š. Č.) a podle §229 odst. 2 tr. ř. Odvolací soud pak sám podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. rozhodl tak, že obviněnému podle §209 odst. 3 tr. ř. uložil trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let a pro výkon trestu odnětí svobody zařadil obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2023, č. j. 11 To 71/2023-789, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvody vymezené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku uvedl, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení“. V rámci svých výhrad k napadenému rozsudku uvedl, že soud prvního stupně se k otázce viny vyjádřil spíše okrajově, čímž podstatně odlehčil a urychlil trestní řízení před soudem, aby následně argumentoval tím, že soud prvního stupně při ukládání trestu zohlednil zejména dosavadní způsob života dovolatele a možnost jeho nápravy, a to v souladu s hmotněprávními úpravami trestního zákoníku. Oproti tomu odvolací soud, který akceptoval výhrady státního zástupce vyjádřené v jeho odvolání, které bylo podáno v jeho neprospěch toliko do výroku o trestu, vykládal ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, stejně jako ustanovení §55 odst. 2 tr. zákoníku a §39 odst. 1, 3 tr. zákoníku pouze v neprospěch obviněného. Podle mínění obviněného je odvolacím soudem uložený nepodmíněný trest odnětí svobody ve zjevném nepoměru s účelem trestu, kdy nebylo přihlédnuto k polehčující okolnosti (přičinil se o odstranění škodlivých následků trestného činu nebo dobrovolně nahradil způsobenou škodu). Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu napadené dovoláním a sám ve věci rozhodl, případně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Praze. Současně požádal o postup podle §265o dst. 1 tr. ř.
3. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření odkázal na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se zabývala otázkou ukládání trestů, aby konstatoval, že v případě obviněného nejde o žádný extrémně přísný trest, neboť obviněný byl ohrožen trestem odnětí svobody v rámci trestní sazby od jednoho roku do pěti let. Za situace, kdy byl dovolateli uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků nelze hovořit o trestu hrubě nepřiměřeném, extrémně přísném nebo nespravedlivém. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. Shora uvedenou charakteristiku tohoto dovolacího důvodu zmiňuje Nejvyšší soud s ohledem na argumentaci obviněného ohledně porušení jeho práva na spravedlivý proces.
7. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
III. Důvodnost dovolání
8. Obviněný svoji argumentaci vtělil v tvrzení, že mu byl uložen extrémně přísný a nespravedlivý trest a toto podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a ve své podstatě se domáhá toho, aby mu byl uložen mírnější trest.
9. Pokud jde o otázku přípustnosti dovolání [§265a odst. 1, odst. 2 písm. g), h) tr. ř.], Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům.
10. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že pokud bylo odvolání podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával a neměl povinnost jej přezkoumat, jde o dovolání nepřípustné (usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
11. V posuzovaném případě z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný učinil prohlášení o vině a samosoudce toto prohlášení přijal (viz bod 2 rozsudku soudu prvního stupně). Tuto skutečnost ve svém rozsudku zmiňuje rovněž odvolací soud (viz bod 4), který následně konstatoval, že přezkoumával s ohledem na odvolání státního zástupce podané pouze do výroku o trestu toliko výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně (viz bod 5 rozsudku odvolacího soudu).
12. Z dovolací argumentace je zřejmé, že uplatněné námitky směřují proti uloženému trestu s tím, že poukazují na jeho nepřiměřenou výši či přísnost. Ve vztahu k uloženému trestu považuje Nejvyšší soud za potřebné dovolatele upozornit na konstantní judikaturu, ze které vyplývá, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
13. Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněného směřující vůči uloženému trestu žádný z dovolacích důvodů vymezených v §265b odst. 1, odst. 2 tr. ř. nenaplňují. Navíc z rozsudku soudu druhého stupně je zřejmé, že dovolateli byl uložen trest při dolní hranicí zákonné trestní sazby. Zvolený trest a doba jeho trvání byly stanoveny mj. po zvážení řady okolností vztahujících se k osobě obviněného, které odvolací soud velmi podrobně rozvedl v odůvodnění svého rozsudku (viz body 7-12). Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že na uložený trest nahlížel také v souvislosti s otázkou proporcionality trestních sankcí, kdy v minulosti mj. připustil jako výjimečné zrušení konkrétního trestu jako nepřiměřeného trestu v dovolacím řízení za situace, kdy byl napadeným rozhodnutím uložen trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, kdy takto uložený trest je nutno považovat za extrémní v rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími hledisky, jako je zachovávání obecných principů spravedlnosti a humánnosti trestních sankcí [viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1404/2016, 8 Tdo 1561/2016 či 8 Tdo 1694/2016]. V souvislosti s otázkou proporcionality trestních opatření však v předmětné trestní věci dovolatel nepoukázal na žádnou, dle mínění Nejvyššího soudu relevantní skutečnost, která by přezkum v uvedeném duchu umožňovala. Za takovou námitku nelze považovat ani tvrzení dovolatele, že dobu, po kterou pobýval v zahraničí odvolací soud nesprávně hodnotil jako dobu, kdy se vyhýbal trestnímu stíhání (viz též bod 7 rozsudku odvolacího soudu), neboť on (obviněný) pouze využil dobré pracovní nabídky, která se mu naskytla. Stejně tak za relevantní námitku, která by mohla svědčit pro závěr o nepřiměřenosti uloženého trestu, nelze považovat ani zmínku dovolatele, že odvolací soud dostatečně nepřihlédl ke skutečnosti, že on (obviněný) uskutečnil veškerá možná opatření k náhradě škody (viz např body 8, 9 rozsudku odvolacího soudu).
14. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem stalo se bezpředmětným rozhodovat o podnětu obviněného ohledně postupu podle §265o tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 2. 2024
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu