ECLI:CZ:NS:2024:8.TDO.31.2024.1
sp. zn. 8 Tdo 31/2024-298
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2024 o dovolání obviněného R. Ž. t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. 3 To 46/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 3 T 21/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. Ž. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 5. 12. 2022, sp. zn. 3 T 21/2022, byl obviněný R. Ž. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Za to a za přečin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea první tr. zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 81 T 61/2022, který mu byl doručen dne 7. 6. 2022 a nabyl právní moci dne 16. 6. 2022, byl podle §325 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 3 let a 6 měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 81 T 61/2022, který nabyl právní moci dne 16. 6. 2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, jež zaměřil proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. 3 To 46/2023, podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označené trestné činnosti dopustil tím, že dne 1. 1. 2022 v době od nejméně 11:10 hodin do 11:23 hodin z XY, okres XY, do obce XY, okres XY, po předchozím požití přesně nezjištěného množství pervitinu a marihuany, řídil své vlastní motorové vozidlo značky BMW 320 D, registrační značky XY, přičemž poté, co byl ve XY na křižovatce ulic XY a XY vyzván k zastavení vozidla světelným a zvukovým signálem v kombinaci s červeným nápisem „STOP“ motorizovanou hlídkou Policie České republiky, Oddělení hlídkové služby Frýdek-Místek, jedoucí ve služebním vozidle značky Škoda Kodiaq, v barvách Policie České republiky, registrační značky 1TX 0316, této výzvě nevyhověl a naopak začal policejní hlídce ujíždět nebezpečným způsobem jízdy a vysokou rychlostí, místy dosahující až 180 km/h, a to nejprve po ulici XY ve směru na obec XY, kterou projel po silnici č. XY do obce XY, a dále pokračoval v jízdě po silnici č. XY přes místní část XY do obce XY, kde po průjezdu místní částí XY sjel z pozemní komunikace na louku, kterou přejel, a posléze najel zpět na pozemní komunikaci v místní části XY, kde okolo 11:20 hodin na pozemní komunikaci poblíž domu č. p. XY s vozidlem prudce zastavil, přičemž poté, co jej pronásledující policejní hlídka ve služebním vozidle Škoda Kodiaq dojela na vzdálenost přibližně 4 metrů, se záměrem zabránit policistům v jeho dalším pronásledování poškozením jejich vozidla, zařadil zpátečku a zadní částí svého vozidla, osazeného tažným zařízením, prudce nacouval do přední části policejního vozidla, které mělo po celou dobu pronásledování zapnutý zvukový a světelný signál, čímž došlo na služebním policejním vozidle k poškození předního nárazníku, podložky registrační značky a spodní mřížky nárazníku, avšak vozidlo zůstalo i nadále schopné jízdy a pronásledování, následně se svým vozidlem urychleně rozjel a pokračoval v jízdě do obce XY, kde poblíž domu č. p. XY po přejezdu mostku přes řeku XY s vozidlem havaroval na louce a byl na místě zadržen policejní hlídkou Policie České republiky, Oddělení hlídkové služby Frýdek-Místek, která jej po celé výše uvedené trase jízdy v délce přibližně 25 km pronásledovala a světelnými i zvukovými signály jej vyzývala k zastavení vozidla, což nerespektoval, a která u něj provedla orientační drogový test testerem DrugWipe 5S, jež byl pozitivní na látky skupiny metamfetaminy-amfetaminy a cannabinoidy,
přičemž poškozením přední části služebního vozidla značky Škoda Kodiaq, registrační značky 1TX 0316, způsobil Krajskému ředitelství policie Moravskoslezského kraje, IČ: 75151502, se sídlem 30. dubna 1682/24, 702 00 Ostrava – Moravská Ostrava, škodu ve výši 31 861 Kč,
a uvedeného jednání se dopustil i přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 2 T 225/2009, který nabyl právní moci dne 10. 5. 2010, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2010, sp. zn. 4 To 72/2010, byl odsouzen pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona č. 140/1961 Sb. mimo jiné k souhrnnému trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel v trvání pěti let, který z důvodu mu opakovaně ukládaných nepodmíněných trestů odnětí svobody fakticky vykonával v období od 10. 5. 2010 do 15. 7. 2022.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. 3 To 46/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a zároveň i na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Předně obviněný konstatoval, že je dán rozpor v rozhodných skutkových zjištěních s obsahem provedených důkazů a současně že skutkový stav, tak jak byl soudy zjištěn, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, resp. ne v takovém rozsahu, jaký mu je kladen za vinu. Připustil však, že právní kvalifikace přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání naplněna byla, když řídil předmětné vozidlo.
6. Z pohledu jazykovědy a analogie je podle něj nutno pozastavit se nad bodem 10. usnesení odvolacího soudu, kde je uvedeno, že rozsudek soudu prvního stupně netrpí žádnými podstatnými vadami. Dovolatel pak kladl otázku, zda to lze chápat tak, že rozsudek trpí vadami nepodstatnými. Zdůraznil, že ani vady nepodstatné by neměly být bagatelizovány či neřešeny. Podle dovolatele se těmito nepodstatnými vadami v případě výpovědí rozumí rozpory v takových výpovědích. V tomto smyslu akcentoval výpovědi obou zasahujících policistů, kteří se podle soudů v podstatných bodech svých výpovědí shodují. Drobnosti, v nichž se rozcházejí, soudy podle dovolatele bagatelizují a opírají o korespondenci s kamerovým záznamem. Poznamenal, že by bylo zarážející, kdyby policisté vypovídali jinak, než jak uvedli do úředních záznamů, které sepisovali. Ve vztahu k obecné věrohodnosti nestačí, že jejich výpovědi jsou po přečtení úředních záznamů v podstatných bodech stejné. Pro dokreslení dovolatel uvedl, že po konfrontaci svědka M. G. s výše uvedeným se svědkovi udělalo v jednací síni nevolno, což nebylo nijak zohledněno. V podrobnostech dále poukázal na nesrovnalosti ve výpovědích jmenovaných svědků.
7. Je-li zde akcentováno, že výpovědi policistů nestojí osamoceně a jsou podporovány zejména kamerovým záznamem, tak ani tento závěr není podle obviněného důvodný, neboť samotný kamerový záznam souhlasí s výpověďmi policistů potud, že pronásledovali vozidlo obviněného po předmětných komunikacích. Stran zastavení vozidla obviněného se však jejich výpovědi neshodují a nekorespondují ani s kamerovým záznamem. Po opakovaném shlédnutí jsou tyto rozpory, které koneckonců nepopírá ani odvolací soud, evidentní. Světla po zastavení vozidla policejního orgánu jsou zřetelná, ale nesvítí světla zpátečky. Obhajoba má za to, že z kamerového záznamu nelze ustálit skutkové závěry ve znění, jak to učinil soud prvního stupně, a na základě těchto vyvodit závěr, že obviněný zastavil a následně nacouval do policejního vozidla.
8. Obviněný upozornil, že samotný kamerový záznam nebyl přehrán u odvolacího řízení a obhajobě není známo, že by takto odvolací soud učinil. Ze stejného kamerového záznamu je pak vidět i na okolí při dojezdu policejního vozidla za vozidlem obviněného a je-li odvolacím soudem přitakáváno argumentaci státní zástupkyně stran nemožnosti se vyhnout zastavenému vozidlu, pak ze záznamu je vidět, že by se vozidlo přes pravou stranu kolem vozidla obviněného zcela určitě vyhnulo. Dovolatel uzavřel, že vše, co v průběhu celého řízení namítá, je podle soudů buďto vyvráceno kamerovým záznamem, z čehož je ale každé straně po jeho opakovaném shlédnutí zřejmé každému něco jiného, a tam, kde lze dát obviněnému za pravdu, je odkázáno na plynutí času či subjektivní vnímání situace svědky, případně jsou jeho námitky zcela bagatelizovány.
9. Vzhledem k tomu, že dovoláním jsou napadána rozhodnutí obou soudů ve vztahu k výroku o vině, je podle dovolatele nutné přehodnotit i otázku trestu. Jeho odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 3 let a šesti měsíců považoval s ohledem na jím tvrzené pochybnosti stran otázky viny ve vztahu k dominantní zvolené právní kvalifikaci za nesprávné. Připustil odsouzení za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, které je však se sazbou do dvou let. Konstatoval, že zvolená právní kvalifikace zločinu násilí proti úřední osobě umožnila přísnější odsouzení, do čehož se podle dovolatele promítl více jeho způsob jízdy než samotný, obžalobou tvrzený, atak policejního vozidla.
10. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. 3 To 46/2023, a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 5. 12. 2022, sp. zn. 3 T 21/2022, a tuto trestní věc přikázal k dalšímu projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Novém Jičíně.
11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného úvodem zmínila, že obviněný stejné námitky uplatňuje v rámci své obhajoby prakticky od počátku trestního řízení, proto se jimi již zabývaly oba soudy nižších stupňů. Především odmítla tvrzení dovolatele, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Námitky dovolatele kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam jim připisovat. Konstatovala, že jednání obviněného je prokázáno zejména věrohodnými výpověďmi policistů M. G. a L. Š. Ti shodně vypověděli, že vozidlo řízené obviněným se rozhodli zastavit za užití zvukového a světelného zařízení z důvodu silniční kontroly, zaměřené na technický stav vozidla a kontrolu řidiče, a že v průběhu jízdy obviněný prudce zastavil, na což reagovali zastavením ve vzdálenosti zhruba čtyři až pět metrů za vozidlem obviněného, na němž se rozsvítila světla, a začal couvat do jejich již stojícího vozidla, do kterého poté narazil. Státní zástupkyně zdůraznila, že např. to, že svědek M. G. nebyl schopen přesně uvést místo, na kterém se rozhodli vozidlo řízené obviněným zastavit a pojmenovat ulice a obce, jimiž projížděli, je snadno vysvětlitelné odstupem času a zejména skutečností, kterou svědek sám uvedl, že je z XY a projíždějící oblast tolik nezná. Ostatně trasa jízd obou vozidel je zřejmá z kamerového záznamu. Oproti svědku L. Š. svědek M. G. skutečně neuvedl, že po zastavení policejního vozidla se snažil z tohoto ihned vystoupit. Podle státní zástupkyně tento rozpor vypovídá spíše o subjektivním vnímání dané situace a rozhodně z něho nelze dovozovat nevěrohodnost obou svědků, zvláště když nestojí osamoceně, ale jsou podporovány i kamerovým záznamem, jehož obsah soud prvého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí pod bodem 5. podrobně rozvedl a následně pod bodem 13. vyhodnotil. Státní zástupkyně také souhlasila se závěry soudu prvého stupně, že obhajoba obviněného, že do něho policejní vozidlo narazilo, byla vyvrácena, když není pochyb o tom, i s přihlédnutím k okolní krajině a zvukovému záznamu, že policejní vozidlo v době střetu již stálo. Ani námitka, že na kamerovém záznamu nejsou zachycena bílá světla, není důvodná, neboť s ohledem na vzdálenost kamery a prostor snímání tato zachycena ani být nemohla, tudíž tvrzení obou svědků nevyvrací. Uzavřela, že jednání obviněného bylo uvedenými důkazy prokázáno a jeho právní kvalifikace je zcela přiléhavá.
12. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
16. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal tedy ani žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil (zejména str. 6–8, bod 13. rozsudku soudu prvního stupně, str. 4–5, body 11.–14. usnesení odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je třeba uvést, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, zejména jeho odvolání, s níž se postupně soud prvního stupně a zejména soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. S ohledem na uvedené lze proto v podrobnostech odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje též judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).
17. K námitce dovolatele, že odvolací soud pod bodem 10. odůvodnění svého usnesení uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně netrpí žádnými podstatnými vadami, z čehož dovolatel vyvozoval, že je možné, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně trpí nepodstatnými vadami, které podle něj nesmí být bagatelizovány, lze pouze na okraj a ve stručnosti uvést následující. Nepodstatnými vadami se rozumí takové vady, které nemohou mít jakýkoliv vliv na spravedlivý proces, nemohou nic změnit na správnosti rozhodnutí, proto se jimi se zřetelem k podmínkám konkrétního případu a podle okolností soud provádějící přezkum nemusí nutně v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabývat. Vadu rozhodnutí dosahující parametrů vady podstatné by rozpor ve výpovědi svědků (o který v daných souvislostech jde) mohl zakládat až v situaci, byl-li by ve věci podstatný, nevysvětlitelný a zakládal zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. V případě, kdy jsou rozpory ve výpovědích nepodstatné, vysvětlitelné či nemají žádnou souvislost k věci nebo nemohou ovlivnit závěr o věrohodnosti svědka, nemohou mít takové rozpory vliv na učiněná skutková zjištění a zakládat jakoukoliv vadu rozhodnutí samotného. Nejvyšší soud je ale přesvědčen, že odvolací soud chtěl zvolenou formulací vyjádřit názor, že napadený rozsudek soudu prvního stupně netrpí žádnými vadami řízení, rozsudku samotného či skutkových zjištění, které by mohly vést k jeho zrušení ve smyslu §258 odst. 1 písm. a), b) či c) tr. ř. Proto je také další úvaha na téma vad podstatných a nepodstatných a jejich důsledků, navíc bez reálného podkladu, neproduktivní a poněkud mimoběžná.
18. Podstata dovolatelových námitek byla založena na tom, že jeho jednání spočívající v nacouvání do vozidla policistů jím řízeným vozidlem nebylo prokázáno, když výpovědi zasahujících policistů vykazují nesrovnalosti a rozpory, a navíc se rozcházejí i s kamerovým záznamem. Pro úplnost lze poznamenat, že vina obviněného byla bez důvodných pochybností prokázána zejména výpověďmi policistů M. G. a L. Š. a kamerovým záznamem této hlídky (č. l. 69 a verte ). Oba zasahující policisté se ve svých výpovědích co do podstatných okolností shodovali, přičemž k dovolateli zpochybňovanému závěru o tom, že svým vozidlem nacouval do vozidla policistů, oba shodně uvedli, že obviněný náhle zastavil, proto zastavili za ním, načež do nich obviněný nacouval. Předmětné tvrzení je podpořeno i kamerovým záznamem pořízeným z vozidla policistů, který byl soudem prvního stupně jako důkazní prostředek v hlavním líčení řádně proveden (že nebyl také proveden odvolacím soudem, není podstatné, poněvadž z něj odvolací soud nevyvozoval jiné závěry než právě soud prvního stupně). Na tomto kamerovém záznamu je zcela jasně vidno, že obviněný náhle zastavil a policisté za ním, načež se k nim vozidlo obviněného přiblížilo a obviněný prudce nacouval do přední části policejního vozidla a po nárazu se ihned rozjel a ujížděl. Toto počínání obviněného je verifikováno i zvukovým záznamem obsaženým v kamerovém záznamu. Policisté na záznamu reagují na zastavení vozidla obviněným a následně komentují, že do nich naboural. Záznam obsahuje i reakci policistů na jejich nabourání v podobě nadávky na vzniklou situaci. K námitce dovolatele, že policisté dostatečně slovně nereagovali na to, že měl do nich obviněný nabourat, z čehož patrně vyvozoval, že se tak nestalo, je nutno poznamenat, že ze zvukového záznamu je zcela zjevné, že zasahující policisté i slovně reagovali na to, že do nich obviněný couváním naboural, a to zcela adekvátně s ohledem na nastalou situaci. Nelze totiž pominout, že museli obratem pokračovat v pronásledování vozidla obviněného a v zásadě nebyl prostor na nějaké větší projevy, naopak bylo vyžadováno jejich soustředění. Poškození vozidla policistů, jak bylo následně zadokumentováno (viz protokol o nehodě v silničním provozu, včetně fotodokumentace na č. l. 26–50), rovněž odpovídá tvrzenému nabourání nacouváním do vozidla policistů i kamerovému záznamu.
19. Věrohodnost výpovědí svědků M. G. a L. Š. byla soudem prvního stupně zcela správně hodnocena stejně jako jakýkoliv jiný důkaz v souladu se zásadami vyjádřenými v §2 odst. 6 tr. ř., tedy nejen jednotlivě, ale i v souhrnu ostatních důkazů, které výpovědi těchto policistů jednoznačně potvrzují či alespoň podporují, naopak zcela vyvracejí obhajobu obviněného. Na věrohodnosti výpovědí policistů nemohou ničeho změnit drobné rozpory, za jaký lze označit např. to, že svědek M. G. ve výpovědi neuvedl, že po zastavení vozidla obviněného se pokusil z policejního vozidla vystoupit, neboť se jedná o zcela nevýznamný detail, na který již policista mohl zapomenout nejen s odstupem času, ale i s ohledem na skutečnost, že v momentě, kdy se tak stalo, jednal v časové tísni. Nadto pokus o vystoupení trval asi sekundu, neboť do jejich vozidla okamžitě nacouval obviněný a policisté museli pokračovat v jeho pronásledování. Stejně tak nemůže na jejich věrohodnosti ničeho změnit skutečnost, že na kamerovém záznamu v okamžiku, kdy měl obviněný svým vozidlem nacouvat do vozidla zasahujících policistů, není vidět policisty tvrzené bílé světlo na vozidle obviněného, když, jak správně poznamenal již odvolací soud, toto světlo nemohlo být na kameře zachyceno s ohledem na její vzdálenost i prostor a úhel snímání. Nezachycení daného světla však nijak nevyvrací, že k předmětnému nacouvání do vozidla policistů vozidlem obviněného došlo. To, že vozidlo policistů za vozidlem obviněného stihlo úplně zastavit, je pak také zřetelné z kamerového záznamu, zejména z okolní krajiny.
20. S ohledem na dostatek důkazů potvrzených i zcela objektivním důkazem – kamerovým záznamem je pak zcela bezvýznamné, že se policistovi M. G. udělalo v jednací síni nevolno; jeho nevolnost nelze jakkoliv spojovat s možnou nevěrohodností tohoto jinak zcela logicky a ustáleně vypovídajícího svědka, který ani nemá žádný zájem na usvědčení obviněného. Pokud jde o poznámku dovolatele týkající se možnosti policistů vyhnout se obviněným zastavenému vozidlu bez prudkého brzdění za ním, lze toliko na okraj poznamenat, že z kamerového záznamu je zjevné, že ve chvíli, kdy obviněný své vozidlo náhle zastavil, se vedle něj z jedné strany nacházel stožár a z druhé strany plot se stromy; objetí jeho vozidla policejním vozidlem by tak rozhodně nebylo v dané rychlosti a při jeho nečekaném zastavení při zachování bezpečnosti osádky vozidla možné, naopak by bylo krajně nebezpečné.
21. Ani Nejvyšší soud neshledal ve výpovědích jmenovaných svědků žádný rozpor, který by nebyl logicky vysvětlitelný časovým odstupem výslechu svědků od spáchání projednávaného skutku či subjektivním vnímáním situace každým ze svědků. Lze proto uzavřít, že soud prvního stupně se nedopustil žádného pochybení, pokud na základě výpovědí těchto svědků ve spojení s kamerovým záznamem incidentu rozhodl o vině obviněného i pokud jde o útok na policejní vozidlo s hlídkou, policisty vykonávajícími svoji pravomoc, vozidlem řízeným obviněným.
22. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Souhrn provedených důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání i obviněného (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
23. Dovolatel dále uplatnil i dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolatel sice nesouhlasil s právní kvalifikací svého jednání jako zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve svém podání však nespecifikoval žádný konkrétní nedostatek, v němž by měla být spatřována absence jakéhokoliv zákonného znaku skutkové podstaty označeného trestného činu, a ve skutečnosti své dovolání i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. založil toliko na námitkách proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud se s ohledem na závěr, že skutková zjištění soudů jsou správná, přezkumem právní kvalifikace jednání obviněného z důvodů absence jakékoliv konkrétní výhrady vůči správnosti právního posouzení skutku nejen jako zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ale i jako přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku nezabýval a ani tak učinit nemohl.
24. Totéž lze konstatovat i ve vztahu k námitce směřující proti výroku o trestu, neboť i tu dovolatel založil toliko na předpokladu, že za učiněných skutkových zjištění, která rozporoval, neměl být odsouzen i za trestný čin kvalifikovaný jako zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoník, proto mu neměl být uložen trest odnětí svobody v sazbě stanovené na tento trestný čin.
25. Nutno zmínit, že takto formulovanou námitku obviněného proti výroku o trestu pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (o nesprávné právní posouzení skutku se evidentně nejedná) je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozhodnutí nespatřoval. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
26. Dovolatel však výroku o trestu nevytkl jedinou vadu, kterou by bylo možno se v rámci zákonných dovolacích důvodů zabývat. Dovolatel totiž nevytkl, že by mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, ani trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, nevytkl ani žádné vady spočívající v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, pokud jde např. o uložení souhrnného trestu. Naopak zdůraznil, že mu byl uložen trest v rámci trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byl uznán vinným, přičemž však s výrokem o vině nesouhlasil. Jak již bylo uvedeno, soudy učinily na základě provedeného dokazování správné skutkové závěry, na jejichž základě vyvodily zcela správný závěr o nutnosti posoudit jednání obviněného jako zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ale i přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (vůči těmto dvěma právním kvalifikacím dovolatel žádné námitky nevznášel). Obviněný byl za tuto trestnou činnost a za přečin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea první tr. zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 81 T 61/2022, podle §325 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku ohrožen sazbou trestu odnětí svobody v rozmezí 6 měsíců až 6 let. Pokud mu tedy byl uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 3 let a 6 měsíců, a to za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 81 T 61/2022, jednalo se o přípustný druh trestu uložený v rámci trestní sazby stanovené zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
27. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uzavírá, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 1. 2024
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu