ECLI:CZ:NSS:2005:5.A.544.2002:57
sp. zn. 5 A 544/2002 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce V. F.,
zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 9, Bryksova 939,
P.O. Box 90, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5,
Křížová 25, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 5. 2002,
takto:
I. Žaloba se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou (opravným prostředkem) podaným v zákonné lhůtě se žalobce domáhal
zrušení rozhodnutí žalované ze dne 2. 5. 2002, kterým byla zamítnuta jeho žádost o
poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí
jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a
osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních
táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky
příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až
1945, s odůvodněním, že žádost o odškodnění za dobu věznění od 22. 4. 1987 do 29. 10. 1988
uplatnil dne 4. 12. 2001 a v té době nebyl odsuzující rozsudek Okresního soudu v
Litoměřicích ze dne 27. 5. 1987, sp. zn. 4 T 115/87 zrušen ani podle zákona č. 119/1990 Sb.,
ani podle zákona č. 198/1993 Sb.
Žalobce v žalobě (opravném prostředku) namítl, že v usnesení Okresního soudu
v Litoměřicích č. j. Nt 1009/2001 je v odůvodnění jednoznačně uveden zákon
č. 198/1993 Sb., navíc je konstatován i soulad se zákonem č. 119/1990 Sb., snad jen mimo
zmeškání lhůty. Svůj nárok proto považuje za důvodný a rozhodnutí žalované za nesprávné.
Žalovaná v písemném vyjádření poukázala na znění zákona č. 261/2001 Sb. s tím,
že §2 odst. 1 stanoví, na které osoby se vztahuje. Pokud jde o odsouzení, musí být splněny
podmínky zrušení rozhodnutí o věznění podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci,
nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu. V případě
rozhodnutí vydaných na základě §33 zákona č. 119/1990 Sb. není situace jednoznačná
a např. rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7A 508/2002 bylo vysloveno,
že zrušením rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. zmíněná
účast na rehabilitaci naplněna není, neboť se tak žádné rozhodnutí o věznění neruší. Žalobce
ve lhůtě stanovené v §6 zákona č. 119/1990 Sb. nepodal návrh na přezkumné řízení,
a pokud jde o lhůtu, odkazuje žalovaná na nález pléna Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 (zveřejněný pod č. 279/2001 Sb.), jímž byl odmítnut návrh na zrušení
tohoto ustanovení s odůvodněním, že každý rehabilitační zákon zavedl určitou proceduru
uplatnění nároků, včetně určení lhůt k jejich uplatnění. Stanovení časového limitu
pro uplatnění nároku podle Ústavního soudu není v rozporu s principem rovnosti občanů,
ani se jím nediskriminuje žádná skupina občanů, nýbrž se tak jen dává průchod potřebě,
aby právo bylo uplatněno ve stanovené lhůtě. Lhůta sama nemůže být protiústavní,
neboť zaručuje právní jistotu. Žalovaná uzavírá, že navrhovatel (žalobce) měl zaručeno právo
domáhat se u soudu svého práva, ovšem ve lhůtě této možnosti nevyužil. Ke zrušení
jeho rozhodnutí tak došlo na základě žádosti o povolení obnovy řízení a jeho účast na soudní
rehabilitaci byla deklarována až rozhodnutím podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.
Proto navrhuje zamítnutí žaloby.
Věc nebyla skončena Vrchním soudem v Praze do 31. 12. 2002, proto byla podle
§132 zákona 150/2002 Sb., soudní řád správní, postoupena Nejvyššímu správnímu soudu
k dokončení v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního soudního řádu
správního (dále jen s. ř. s.) - tedy v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu.
Žalobce Nejvyššímu správnímu soudu předložil kopii usnesení Okresního soudu
v Litoměřicích ze dne 19. 9. 2002 o účasti na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona
č. 119/1990 Sb. a stejnopis žaloby podaný u Městského soudu v Praze proti rozhodnutí
žalované ze dne 5. 6. 2003, kterým zamítla jeho další žádost o odškodnění, a to ze dne
27. 12. 1002, podanou z téhož titulu, ovšem doplněnou o uvedené rehabilitační rozhodnutí.
Ze spisu předloženého žalovanou k tomu vyplynulo, že žalobce poprvé požádal
o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. dne 4. 12. 2001
a k žádosti připojil usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. 11. 2001,
č. j. Nt 1009/2001 - 46 o povolení obnovy řízení podle §278 odst. 1 trestního řádu v trestní
věci bývalého Vojenského obvodového soudu Litoměřice sp. zn. 4 T 115/87 a zrušení
rozsudku tohoto soudu ze dne 27. 5. 1987 podle §284 odst. 1 tr. řádu. V usnesení
je konstatováno odsouzení žadatele rozsudkem ze dne 27. 5. 1987 pro trestný čin
nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního zákona a výkon trestu
v době od 22. 4. 1987 do 29. 10. 1988. Dále žadatel k žádosti připojil rozsudek Okresního
soudu v Litoměřicích ze dne 21. 11. 2001, č. j. 5T 195/2001 - 7 o zproštění obžaloby V. F.
podle §226 písm. b) tr. řádu z důvodů, že spáchaný skutek není trestným činem. Žádost byla
zamítnuta rozhodnutím žalobou napadeným, tj. rozhodnutím ze dne 2. 5. 2002, z důvodů výše
popsaných. Dne 27. 12. 2002 podal žalobce novou žádost, k níž připojil kopii usnesení
Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. Rt 2/2000, podle něhož je účasten
soudní rehabilitace podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Žalovaná rozhodnutím ze dne
5. 6. 2003, žádost zamítla pro překážku rei iudicate s tím, že se opakovanou žádostí domáhá
odškodnění za stejnou dobu věznění jako v žádosti prvé, o níž již bylo rozhodnuto.
Ze spisu zdejšího soudu sp. zn. 6 Ads 74/2005 soud zjistil, že rozhodnutí žalované
o druhé žádosti žalobce bylo napadeno žalobou u Městského soudu v Praze, který rozsudkem
ze dne 30. 9. 2004, č. j. 7 A 192/2003 - 22 rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu
řízení, když vyslovil, že se nemůže jednat o překážku věci rozhodnuté za situace, kdy obě
žádosti stojí na jiném skutkovém i právním základu. Rozsudek byl napaden kasační stížností,
o níž Nejvyšší správní soud dosud nerozhodl.
Nejvyšší správní soud žalobu podanou proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 5. 2002,
rozsudkem ze dne 9. 10. 2003, č. j. 5 A 544/2002 - 25 zamítl z důvodů, že i když žalobce byl
vězněn pro trestný čin politického charakteru a toto rozhodnutí bylo zrušeno, nedošlo ke
zrušení způsobem, který předpokládá zákon č. 261/2001 Sb. Zrušení odsuzujícího rozhodnutí
cestou obnovy řízení podle trestního řádu nesouvisí s politickou motivací odsouzení, ale
vychází jen ze zákonem splněných podmínek obnovy řízení. Rehabilitačním usnesením
dodatečně předloženým se soud nezabýval, neboť vycházel ze skutkového stavu v době
rozhodování žalované, která toto usnesení před svým rozhodnutím neměla k dispozici, a
nebylo by možno jí vytýkat, že se s ním nevypořádala. Současně soud přihlížel k tomu, že
žalobce podal novou žádost, k níž tento doklad připojil, a bylo vydáno další rozhodnutí, které
je předmětem soudního přezkumu.
Tento rozsudek byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005,
sp. zn. I. ÚS 605/2003, který postup Nejvyššího správního soudu označil za sice odpovídající
úzce pozitivněprávnímu pohledu, ale za příliš formalistický. Vzhledem ke specifičnosti věci
proto měl Nejvyšší správní soud přihlížet k usnesení předloženému v průběhu řízení, a pokud
tak neučinil, porušil stěžovatelova základní práva podle §36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V dalším řízení proto Nejvyšší správní soud v intencích cit. nálezu Ústavního soudu
doplnil dokazování listinou předloženou soudu po vydání správního rozhodnutí
a toto rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.).
Při jednání, které bylo nařízeno právě z důvodů nezbytnosti provedení důkazu,
který nebyl ve správním řízení k dispozici, zástupce žalobce zdůraznil, že odsuzující ro zsudek
žalobce byl zrušen a není rozhodné, že se tak stalo cestou obnovy řízení. Již tato skutečnost
měla být považována za naplnění zákonných podmínek. Navíc pak žalobce získal rozhodnutí
soudu deklarující jeho účast na rehabilitaci a k němu by soud měl p řihlížet. Dále poukázal
na skutečnost, že nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005 zrušující předchozí soudní
rozhodnutí o této žalobě byl vyhlášen až dne 3. 8. 2005, a tedy nebyl znám rozšířenému
senátu Nejvyššího správního soudu, který v obdobné věci rozhodoval dne 22. 7. 2005.
Při řešení střetu zmíněného nálezu a rozhodnutí rozšířeného senátu by měl Nejvyšší správní
soud v této věci vážit možnost opětovného předložení problému rozšířenému senátu
nebo podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení části ust. §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb.
stanovící konkrétní způsob zrušení odsuzujícího rozhodnutí jako podmínku pro přiznání
jednorázové částky.
Pověřený pracovník žalované s poukazem na písemné vyjádření k žalobě zdůraznil
jednoznačné zákonné podmínky pro vyhovění žádosti, které v daném případě splněny nebyly.
Ust. §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. se vztahuje jen na osoby neodsouzené a jeho užití
na případ žalobce nelze aplikovat. Usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne
19. 9. 2002 označil za nezákonné a nerozhodné.
K tomu zástupce žalobce replikoval, že žalované nepřísluší hodnotit zákonnost
soudního rozhodnutí, jde o rozhodnutí existující, pravomocné, zrušeno nebylo. Pokud Ústavní
soud jen pro nehodnocení tohoto dokladu soudem jeho předchozí rozhodnutí zrušil,
dal tím současně najevo, že se jedná o doklad, který by měl mít na věcné posouzení vliv.
Ust. §33 zákona č. 119/1990 Sb. přiznává stejné postavení osobám obviněným, obžalovaným
i odsouzeným. Nakonec poukázal na rozdílnou rozhodovací praxi žalované, která v několika
případech na základě shodných podkladů jednorázové odškodnění poskytla a tím založila
žalobci nerovné postavení, a její rozhodnutí je tak diskriminující.
Při jednání byl proveden důkaz usnesením Okresního soudu Litoměřice ze dne
19. 9. 2002, sp. zn. Rt 2/2002 vyslovujícím, že žalobce je podle §33 odst. 2 zákona
č. 119/1990 Sb. účasten soudní rehabilitace.
Při posouzení věci soud vycházel z platné právní úpravy, přičemž vzal v úvahu
jak nález Ústavního soudu ze dne 2. června 2005, sp. zn. I. ÚS 605/2003, tak i rozsudek
rozšířeného senátu NSS ze dne 22. 7. 2005, č. j. 3 Ads 33/2004 - 84.
Podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., se právo na poskytnutí
jednorázové peněžní částky podle tohoto zákona vztahuje na občany České republiky,
kteří byli vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 a u kterých bylo rozhodnutí
o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb.,
o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (dále jen "politický vězeň").
Podle §3 zákona č. 261/2001 Sb. jsou političtí vězni, vdovy a vdovci po nich oprávněnými
osobami, které mají nárok na poskytnutí jednorázové částky.
Není sporu o tom, že rozhodnutí o žalobcově odsouzení za trestný čin, jenž je uveden
v §4 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (nenastoupení služby v ozbrojených
silách), bylo zrušeno na základě povolené obnovy řízení podle obecných předpisů o trestním
řízení v roce 2001 a posléze bylo vydáno usnesení Okresního soudu v Litoměřicích v r. 2002
o tom, že žalobce je podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci,
per analogiam, účasten této soudní rehabilitace.
Ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, stanovilo,
že tohoto zákona se užije obdobně k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně zbavených
osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v §2 a §4
ve vymezeném období, i když nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k odškodnění
podle dříve platných předpisů.
Návrh na zahájení přezkumného řízení bylo podle §6 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb.,
o soudní rehabilitaci možno podat nejpozději do dvou let o de dne účinnosti tohoto zákona.
Podle §36 nabyl uvedený zákon účinnosti 1. 7. 1990.
Je pravdou že rehabilitace podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. (při užití
per analogiam) ve vztahu k naplnění podmínek pro poskytnutí odškodnění podle zákona
č. 261/2001 Sb. byla soudy v minulosti posuzována různě, ostatně oba účastníci
také poukazují na rozhodnutí svědčící ve prospěch jejich právního názoru. V současné době
však již došlo ke sjednocení právních názorů, a to rozhodnutím rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu (§17 s. ř. s.), který ve věci sp. zn. 3 Ads 33/2004 dne 22. 7. 2005 (rozsudek
č. j. 3 Ads 33/2004 - 84, dosud nepublikováno) přijal tento závěr:
„… Tento trestný čin je uveden v §4 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb.
[pozn. Nejvyššího správního soudu: v této věci šlo o trestný čin podle zákona č. 86/1950 Sb.,
v projednávané věci o trestný čin uvedený v §4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb.,
podle zákona č. 140/1961 Sb.], a žalobce tak mohl soudní rehabilitace dosáhnout cestou
přezkumného řízení soudního podle oddílu třetího tohoto zákona. Tímto způsobem
však žalobce rehabilitován nebyl, neboť nepodal návrh na zahájení řízení ve lhůtě stanovené
v §6 citovaného zákona. Konstitutivní rozhodnutí o zrušení odsuzujícího rozsudku tedy bylo
vydáno podle obecných ustanovení trestního řádu o obnově řízení, nikoli v řízení
podle zákona č. 119/1990 Sb. Na této pro rozhodnutí ve věci nejpodstatnější skutečnosti
nemění podle názoru Nejvyššího správního soudu nic ani existence usnesení o účasti žalobce
na soudní rehabilitaci per analogiam dle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Jednak
toto usnesení má pouze deklaratorní charakter a jak již bylo uvedeno … žádné rozhodnutí
se jím neruší, jednak toto usnesení (a jemu podobná v dalších případech) bylo vydáno
v důsledku porušení zákona ve prospěch žalobce, jak judikoval Nejvyšší soud ve svém
rozsudku sp. zn. 4 Tz 98/2003 ze dne 23. 9. 2003. Nejvyšší soud, když rozhodoval o stížnosti
pro porušení zákona, vyložil, že „ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., bylo
přípustné použít v rehabilitačním řízení pouze tehdy, pokud dotyčná osoba nebyla
pravomocně odsouzena za skutky uvedené v §2 a 4 v určeném časovém období … Vzhledem
k tomu, že zákonnou úpravou je přesně a podrobně stanoveno, na jaký okruh osob a za jakých
podmínek lze příslušná ustanovení zákona o soudní rehabilitaci vztáhnout, nepřichází v úvahu
postup známý jako analogie iuris, neboť ten je možný pouze v případech, kdy právní úprava
chybí, ale ani postup známý jako analogie legis, vzhledem k tomu, že obviněný
své rehabilitace dosáhl, byť prostřednictvím jiného soudního postupu, a to výhradně
podle ustanovení trestního řádu a trestního zákona. V důsledku toho může být za své původní
odsouzení a pobyt ve výkonu trestu odškodněn v souladu s platnou právní úpravou
podle zákona č. 82/1998 Sb.“
Nejvyšší správní soud tedy v rozšířeném senátě posuzujícím výše označenou právní
věc shledal, že vydání usnesení o účasti žalobce na soudní rehabilitaci per analogiam
podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. není právně relevantní skutečností pro posouzení
nároku na jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb.
Pro právě posuzovanou věc jsou veškeré právní závěry učiněné rozšířeným senátem
Nejvyššího správního soudu v rozsudku č. j. 3 Ads 33/2004 - 84, jehož stěžejní úlohou
je sjednotit názory senátů Nejvyššího správního soudu na určitou právní otázku a tak nepřímo
sjednotit i postup krajských soudů (a ve svých důsledcích i správních orgánů), určující.
Navíc se pro posuzovanou věc dodává: Lhůta stanovená v zákoně č. 119/1990 Sb. (§6)
a její ústavní konformita byla posouzena v plénu Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 46/2000);
Ústavní soud tehdy konstatoval, že stanovení časového limitu není v rozporu s principem
rovnosti, neboť se tím nezvýhodňuje žádná sociální skupina na úkor jiné,
ani se nediskriminuje některá sociální skupina, nýbrž se ta k dává jen průchod potřebě,
aby právo bylo uplatněno ve stanovené lhůtě. Usnesení Okresního soudu v Litoměřicích
ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 2 Rt 2/2002 nezastírá účelovost vyjádřenou posledním odstavci
odůvodnění. Jak uvedl Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 17. 8. 2005,
č. j. 6 Ads 40/2004 - 62 jde o usnesení vydané ryze účelově, a to právě jen proto, aby přispělo
alespoň jakkoli formálně ke splnění podmínek nároku na peněžité plnění, nikoliv však proto,
že by řešilo situaci zákonem neupravenou, kde užití analogie mohlo nalézti své místo.
O řadě takovýchto obdobných usnesení Nejvyšší soud vyslovil, že jimi byl porušen zákon
(sp. zn. 4 Tz 98/2003, 4 Tz 190/2003, 4 Tz 196/2003, 4 Tz 76/2003). Nejvyšší správní soud
shledává nemožným, aby se rozhodnutí správního orgánu jako o závazný podklad opíralo
o rozhodnutí, které nejvyšší orgán soudní moci shledá nezákonným v typově zcela shodných
případech. Nejvyšší správní soud rovněž přisvědčuje stěžovatelce (poznámka soudu: v dané
věci žalované) v názoru na vznik nerovnosti, která by měla původ v tom, že řada oprávněných
osob nepodala včas návrh na přezkumné řízení podle zákona o soudní rehabilitaci,
a proto nemohla splnit podmínky nároku na plnění podle zákona č. 261/2001 Sb.,
anebo rozhodnutí o jejich odsouzení byla z různých příčin zrušena podle obecných předpisů
o trestním řízení. Vůči oběma těmto skupinám by přiznání nároku žalobci zakládalo
významnou nerovnost. Nejvyšší správní soud je si vědom potřeby posuzovat právní otázky
související se záměry rehabilitace extenzivně ve prospěch postižených osob; zastává
však názor, že tak nemůže činit v případech, kdy žalobce nevyužil možností, které mu zákon
č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci dával na zcela rovnocenném základě jako všem
ostatním postiženým osobám. Současně však vyjadřuje přesvědčení, že v posuzované věci
by nešlo jen o extenzivní výklad, nýbrž o výklad contra legem vedoucí k významným
nerovnostem ve skupině osob, jež návrh na přezkumné řízení podle zákona č. 119/1990 Sb.
ve stanovených lhůtách nepodaly, popřípadě podaly opožděně a jimž byly žádosti o peněžité
plnění zamítány, což bylo začasté shledáno v souladu se zákonem i při soudním přezkumu
takovýchto rozhodnutí.
Lze tak shrnout, že zákon č. 261/2001 Sb. považuje za politického vězně pouze
takového vězně, u něhož bylo rozhodnutí o jeho věznění zrušeno buď podle zákona
č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb. Některá pravomocná odsuzující soudní
rozhodnutí byla sice zrušena přímo zákonem č. 119/1990 Sb. (§2), ovšem trestného činu,
pro který byl žalobce odsouzen, se tento postup netýkal. Ke zrušení daného odsuzujícího
rozsudku podle zákona č. 119/1990 Sb. by tak mohlo dojít jen k návrhu podle §5 zákona,
nebo v důsledku stížnosti pro porušení zákona podané podle §30 odst. 2 zákona generálním
prokurátorem. I když žalobce byl vězněn pro trestný čin politického charakteru
a toto rozhodnutí bylo zrušeno, nedošlo ke zrušení způsobem, který předpokládá zákon
č. 261/2001 Sb. Ust. §33 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. na to nemá v daném případě žádný
vliv, žalobce je v postavení osoby odsouzené. Žalobce, který v obecném pojetí byl politickým
vězněm, nesplňuje tímto zákonem stanovenou podmínku pro postavení politického vězně
ve smyslu tohoto zákona. Zákon č. 261/2001 Sb. totiž legislativní zkratku „politický vězeň“
zavádí jen pro účely tohoto zákona a stanoví podmínky k naplnění tohoto pojmu.
Přitom nárok na jednorázovou peněžní částku zákon přiznává jen politickému vězni
ve smyslu tohoto zákona. Zrušení odsuzujícího rozhodnutí cestou obnovy řízení podle
trestního řádu nesouvisí s politickou motivací odsouzení, ale vychází jen ze zákonem
splněných podmínek obnovy řízení. Zrušení rozsudku jako nezákonného odpovídá případně
možnost náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Rehabilitace
podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. per analogiím, jak výše uvedeno, naplněním
podmínek zákona rovněž není. Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro přerušení řízení
podle §48 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a pro předložení návrhu Ústavnímu soudu podle čl. 95
odst. 2 Ústavy, neboť nedošel k závěru, že zákon č. 261/2001 Sb. jako celek a ani jeho
ust. §2 odst. 1, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem. Cílem
restitučních a rehabilitačních předpisů obecně bylo odstranění některých křivd způsobených
minulým režimem, ať už formou naturálních restitucí či p oskytnutím odškodnění. Zákony
byly vydávány při vědomí, že nikdy nelze poskytnout zadostiučinění všem a v plném rozsahu.
Proto stanovily určitá kriteria vymezující okruh oprávněných osob i podmínky pro plnění
včetně zákonných lhůt. Nelze považovat za diskriminační vůči žalobci, že mu nebyly uznány
doklady, které zákon pro poskytnutí jednorázové částky za rozhodné neoznačil, a to zejména
za situace, že mu nic nebránilo dosáhnout zcela rovného postavení využitím i jemu zákonem
daných možností. Stejně tak nelz e označit za diskriminační skutečnost, že žalobce poskytl
za obdobných podmínek plnění několika jiným osobám, byť nejednost rozhodovací činnosti
je jistě jevem krajně nežádoucím. Nerovnost v postavení žalobce však nemůže být založena
tím, že v jeho prospěch žalovaný neporušil zákon tak jako v případech, na které poukazuje.
Žalovaná mimo to v době vydání napadeného rozhodnutí usnesení Okresního soudu
v Litoměřicích ze dne 19. 9. 2002 neměla k dispozici, a ani nemohla, neboť v té době nebylo
ani vydáno. Nelze jí tak vytýkat, že se s ním nevypořádala. Naplnění podmínek zákona
posoudila na základě dokladů předložených k první žádosti a toto posouzení odpovídá
zákonu. Nejvyšší správní soud pak vázán zrušujícím nálezem Ústavního soudu podle
§75 odst. 2 s. ř. s. doplnil dokazování, byť o důkaz, který v době správního rozhodnutí
neexistoval. Posouzení adekvátnosti rozhodnutí o účasti na rehabilitaci pak, jak výše uvedeno,
závazným a sjednocujícím způsobem učinil rozšířený senát NSS. Přitom, i při vyhlášení
nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 605/2003 po rozhodnutí rozšířeného senátu,
nelze hovořit o jejich názorovém střetu. Nález Ústavního soudu, byť uvádí, že rozhodnutí
Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 9. 2002 nemělo být soudem při hodnocení
rozhodných skutečností opomenuto, nevyjadřuje se nijak, tím méně závazně, k meritornímu
posouzení věci ani k tomu, zda takové rozhodnutí může být naplněním podmínek zákona
pro poskytnutí jednorázové částky. Proto soud neshledal ani důvod pro opětovné předložení
věci roz šířenému senátu pro kolizi s názorem Ústavního soudu, který by vedl k jinému
právnímu posouzení.
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší správní soud žalobu podle §78 odst. 7 s. ř. s.
jako nedůvodnou zamítl.
Žalobce neměl v tomto soudním řízení úspěch, podle §60 odst. 1 s. ř. s. nemá právo
na náhradu nákladů řízení, žalovan á náhradu nákladů řízení nepožadovala, proto bylo
rozhodnuto o jejich nepřiznání.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. října 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu