ECLI:CZ:NSS:2006:1.AFS.64.2005
sp. zn. 1 Afs 64/2005 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce
Mgr. M. Ch., proti žalovanému Finančnímu úřadu v Blansku, se sídlem Smetanova 3,
Blansko, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12. 2002, č. j.
83065/02/283911/5262, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 25. 2. 2005, č. j. 30 Ca 81/2003 - 32,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2005, č. j. 30 Ca 81/2003 - 32,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti
shora označenému rozsudku krajského soudu, kterým soud zamítl jeho žalobu podanou
proti rozhodnutí Finančního úřadu v Blansku („žalovaný“) ze dne 18. 12. 2002,
č. j. 83065/02/283911/5262. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl reklamaci žalobce proti
rozhodnutí žalovaného o přeplatku ze dne 19. 11. 2002, č. j. 77201/02/283911/5262.
Žalovaný rozhodl o převedení přeplatku z úřední povinnosti podle ustanovení §64 odst. 2
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňového řádu“), a to přeplatku
na dani z přidané hodnoty vykázaného ke dni 19. 11. 2002 ve výši 83 083 Kč na úhradu
nedoplatku daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků ve výši
130 727 Kč vykázaného ke dni 19. 11. 2002 se dnem úhrady 26. 10. 2002. Následným
rozhodnutím ze dne 18. 12. 2002 žalovaný zamítl reklamaci proti tomuto rozhodnutí,
když zejména vycházel z rozlišování soukromoprávní (konkursní zákon) a veřejnoprávní
(daňový řád) úpravy a konstatoval, že v posuzovaném období nevznikl vratitelný přeplatek,
takže správce daně neměl zákonný důvod pro jeho vrácení.
Krajský soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti tomuto
rozhodnutí žalovaného, když především konstatoval, že při rozhodování je správce daně
nucen vycházet z §40 odst. 11 daňového řádu, podle něhož se prohlášením konkursu daňové
řízení nepřerušuje. Pokud vykázal daňový subjekt přeplatek na dani z přidané hodnoty,
bylo možno jej vrátit pouze tehdy, neměl -li nedoplatků na jiných daních. Protože však takové
nedoplatky žalobce měl, byl správce daně nucen postupovat ve shodě s §64 daňového řádu
a tyto nedoplatky uhradit vzniklým přeplatkem. K vrácení by tu zůstala tedy pouze částka,
která by nedoplatky na jiných daních převýšila. Nejedná–li se o vratitelný přeplatek, nemůže
náležet do majetku tvořícího konkursní podstatu. Soud poukázal rovněž na stanovisko pléna
Nejvyššího správního soudu, které bylo zveřejněno pod číslem 215 ve Sbírce rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu v sešitu č. 6/2004.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a tvrdí, že napadený
rozsudek spočívá na nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem a je proto
nezákonný.
Stěžovatel namítá, že nevyhověním žádosti o vrácení přeplatku na dani z přidané
hodnoty bylo zasaženo do jeho majetkových práv, přičemž citovaná správní rozhodnutí
podléhají soudnímu přezkumu. Navíc je bezdůvodné přednostně aplikovat daňový řád před
zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, když za speciální zákon je nutno
považovat právě konkursní zákon a nikoliv daňový řád. V tomto směru se stěžovatel odvolává
především na právní názor obsažený v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1680/2002
(zveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5/2004), jakož i v nálezu Ústavního soudu
ze dne 7. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 544/02. Vznikem přeplatku na dani z přidané hodnoty
vzniká pohledávka daňového subjektu na jeho vrácení a je-li na jeho majetek prohlášen
konkurs, patří tato pohledávka do konkursní podstaty. Správce daně tak nemá právo použít
přeplatek na dani způsobem upraveným v ustanovení §64 daňového řádu za situace
prohlášení konkursu, a to v důsledku ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb.,
obsahujícího zákaz započtení. Upozornil, že až teprve zákon č. 235/2004 Sb. o dani z přidané
hodnoty s účinností od 1. 5. 2005 výslovně normuje, že po prohlášení konkursu se plátci vrátí
vyměřený nadměrný odpočet, pokud nemá nedoplatky vzniklé před prohlášením konkursu.
V daném případě nebylo možno proto takový postup zvolit.
Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek Krajského
soudu v Brně zrušit.
Žalovaný důvodnost kasační stížnosti popřel a uvedl, že se zcela ztotož ňuje s právním
názorem vysloveným krajským soudem v napadeném rozsudku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
Nejprve považuje soud za důležité zdůraznit, že se v minulosti vyjádřil k právní otázce
vracení daňového přeplatku daňovému subjektu po prohlášení konkursu stanoviskem pléna
ze dne 29. 4. 2004 publikovaným pod č. 215/2004 Sb. NSS. V něm vyslovil závěr,
že „Daňový přeplatek lze vrátit daňovému subjektu jen za předpokladu, že se jedná
o vratitelný přeplatek, to jest není-li evidován na žádném z jeho osobních účtů žádným
správcem daně nedoplatek na dani, přičemž není rozhodné, zda nedoplatek vznikl
před nebo po prohlášení konkursu. Postup správce daně není nezákonný, postupuje-li
při vracení přeplatku v souladu s podmínkami pro jeho vrácení stanovenými daňovými
předpisy.“
Problematikou se posléze zabýval v řadě projednávaných případů Ústavní soud
a dospěl k opačnému právnímu názoru. Tak např. v jeho nálezu ze dne 28. 7. 2005,
sp. zn. III. ÚS 648/04 je ratio decidendi možno shrnout tak, že „ustanovení §14 odst. 1
písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání je zvláštním právním předpisem, zakotvujícím
nepřípustnost kompenzace nejen soukromoprávních, nýbrž rovněž veřejnoprávních
pohledávek. Jako takové má proto v pozici speciální úpravy přednost před úpravou obecnou,
obsaženou v ustanoveních §59 odst. 3 písm. e), §40 odst. 11 a §64 odst. 2 daňového řádu.
Rozhodnutí obecných soudů, jež uvedenou souvztažnost norem jednoduchého práva
neakceptují, ocitají se z tohoto důvodu v rozporu s ustanoveními čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1
Listiny.“
Ze srovnání obou zvýrazněných názorů je jasně patrno, že vedle sebe neobstojí,
neboť jsou založeny na zcela odlišných základech. Pro úplnost je vhodné dodat, že citovaný
nález není ojedinělý, nýbrž že je součástí ustálené judikatury Ústavního soudu k této právní
otázce (viz též např. nález ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 38/05, nebo nález ze dne
7. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 544/02).
Na vzniklou situaci reagoval 8. senát Nejvyššího správního soudu tak, že popsané
odlišné právní názory ve stanovisku pléna tohoto soudu a pozdějších nálezech Ústavního
soudu předložil k řešení svému rozšířenému senátu. Ten však v usnesení ze dne
11. ledna 2006, sp. zn. 2 Afs 66/2004 dospěl k závěru, že jeho věcná působnost zde dána není
a vrátil věc zpět předkládajícímu senátu. Činnost rozšířeného senátu slouží ke sjednocování
právních názorů uvnitř samotného Nejvyššího správního soudu, zjevně však nepamatuje
na situaci, nastalou v této věci, tzn. na odlišnost právního názoru ve vztahu k Ústavnímu
soudu. Zatímco totiž přijetí rozhodnutí rozšířeného senátu zrcadlí vnitřní přesvědčení
Nejvyššího správního soudu o správnosti určitého právního náhledu, neznamená respektování
právního názoru Ústavního soudu v další rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu
nic méně a nic více než akceptaci jeho ústavního vymezení, což v jednotlivém případě vůbec
nemusí znamenat též názorovou shodu těchto soudů ve vztahu ke sporné právní otázce.
V podmínkách právního státu je nemyslitelné, aby obecný soud - s vědomím jednotné a jasně
seznatelné judikatury Ústavního soudu - s odvoláním na znění zákona zvolil takovou
jeho interpretaci, kterou Ústavní soud považuje za protiústavní.
Nadále je tedy nutno používat výhradně závěry Ústavního soudu k problematice
vracení přeplatků vzniklých na některé z daní, za současné existence nedoplatků u jiné daně
v průběhu konkursu. Ústavní soud uvedl následující úvahy (např. ve věci sp. zn. III. ÚS 648/04),
z nichž Nejvyšší správní soud tedy rovněž nadále vychází a na které odkazuje.
„Při řešení určující otázky, tj. vzájemného vztahu ustanovení §59 odst. 3 písm. e),
§40 odst. 11 a §64 daňového řádu a §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání,
je nutno mít na zřeteli především ústavní úpravu základních práv tak, jak to odpovídá
požadavku úcty k právům a svobodám člověka a občana, jakožto základu právního státu
(čl. 1 odst. 1 Ústavy), přičemž ze souvisejícího čl. 1 Listiny plyne primát základních práv
a svobod, primát jednotlivce před státem. Ten je pak třeba respektovat i při střetu základních
práv s obecným zájmem státu.
Lze na tomto místě také odkázat zejména na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4/97,
III. ÚS 129/98, III. ÚS 257/98 a III. ÚS 765/02, v nichž se tento soud vyjádřil o působení
Ústavy celým právním řádem tak, že „jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy
základních práv a svobod, je její ,prozařování‘ celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá
nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanizmu a procesu
utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti
Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních
orgánů resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany
základních práv a svobod.
Vlastnické právo, jako právo základní, které je třeba mít při posuzování daného
problému na mysli, je chráněno článkem 11 Listiny. Každý má právo vlastnit majetek
a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Z uvedené ústavní
normy žádnou interpretací nelze dovodit zvýšenou ochranu práv státu jako vlastníka, kterého
v daňových věcech reprezentuje správce daně. Výklad zastávaný správními soudy
v posuzované věci však ve svých důsledcích stát, resp. správce daně, oproti jiným
vlastníkům - v případech vyhlášených konkursů v úvahu přicházejících jako konkursní
věřitelé - zvýhodňuje a de facto mu přiznává privilegované postavení (ač to již nyní, oproti
době dřívější, neumožňuje stávající úprava zákona o konkursu a vyrovnání, když zákonodárce
jeho novelou, která byla provedena zák. č. 105/2000 Sb., jež nabyla účinnosti dnem
1. 5. 2000, zrušil třetí třídu konkursních pohledávek a následkem toho tak v podstatě sloučil
pohledávky veřejnoprávní, mezi nimi i daňové, s pohledávkami soukromoprávními do jedné
třídy, kterou pro účely zákona o konkursu a vyrovnání označuje nyní třídou druhou).
V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že ve shodě s názorem Nejvyššího soudu,
vyjádřeným v jeho rozhodnutí publikovaném pod č. 23/2002 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, zastává názor, že nárok na vrácení přeplatku daně (a to i nárok na vrácení
nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, o který v posuzované věci jde) považuje
za pohledávku úpadce za jeho dlužníkem tj. státem reprezentovaným správcem daně. Přitom,
a to opět ve shodě s názorem uvedeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaném
pod č. 20/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, považuje takové pohledávky úpadce
za součást majetku jeho konkursní podstaty a nesdílí tedy závěry Stanoviska pléna Nejvyššího
správního soudu ani v té jeho části, v níž s odkazem na povahu nároku daňového subjektu
na vrácení přeplatku na dani nepřipouští možnost jeho zařazení do konkursní podstaty.
S ohledem na článkem 11 odst. 1 Listiny stanovenou záruku stejné ochrany vlastnických práv
různých vlastníků tak závěr, že by vlastnickému právu jednoho z věřitelů téže třídy,
byť se jednalo o stát, byla poskytována ochrana zvýšená, připustit nelze.
Interpretací podanou napadenými rozhodnutími není zachována spravedlivá
rovnováha mezi požadavkem obecného zájmu na řádném placení daní a imperativem ochrany
základních práv jednotlivce (čl. 11 odst. 1 Listiny)….“
Vycházeje ze zásady priority ústavně konformní interpretace jednoduchého práva,
dospěl Ústavní soud k výše zvýrazněnému názoru.
Nejvyšší správní soud tedy ze všech shora uvedených důvodů shledal napadený
rozsudek krajského soudu nezákonným, proto jej zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení. V něm je tento soud vázán právním názorem soudu, v tomto rozsudku
vysloveným (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Brně
v novém rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2006
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu