ECLI:CZ:NSS:2006:2.AFS.37.2006
sp. zn. 2 Afs 37/2006 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: K. Č.
r. v. o. s., zastoupeného JUDr. Ing. Igorem Kremlou, advokátem se sídlem Pod Višňovkou 25,
Praha 4, proti žalovanému: Celní ředitelství Hradec Králové, se sídlem Bohuslava Martinů
1672/8a, Hradec Králové, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2005, č. j. 31 Ca 156/2005 - 32,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2005,
č. j. 31 Ca 156/2005 - 32, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla odmítnuta jeho
žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 5. 2005, č. j. 6838/05-0601-21.
Tímto rozhodnutím žalovaný změnil rozhodnutí Celního úřadu Náchod ze dne 14. 4. 2005,
č. j. 1474/05-1264/03DK, o zajištění vybraných výrobků - lihovin podle §42 odst. 2 zákona
č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, §15 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., zákona o správě
daní a poplatků (dále též daňový řád), tak že ve výroku tohoto rozhodnutí doplnil, že bylo
rozhodnuto též podle §42 odst. 8 zákona o spotřebních daních a dále to, že zajištěné věci
budou ponechány stěžovateli v jeho provozovně s tím, že se mu zakazuje tyto věci používat,
prodávat nebo nakládat s nimi jiným způsobem. Krajský soud žalobu odmítl jako
nepřípustnou podle §46 odst. 1 písm. d), §68 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále též „s. ř. s.“), neboť se stěžovatel domáhal přezkumu rozhodnutí předběžné
povahy, které je ze soudního přezkumu podle §70 písm. b) s. ř. s. vyloučeno.
Ve své kasační stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí
žaloby považuje za nezákonné. Konkrétně uvádí, že rozhodnutí o zajištění předmětných
výrobků vydaly orgány celní správy ve vztahu ke všem provozovnám stěžovatele.
Tato rozhodnutí jsou v zásadě totožná, resp. velmi podobná. Některé celní orgány pak
ve svých rozhodnutích připustily žalobu ve smyslu ustanovení §65 s. ř. s. S ohledem na to,
že toto poučení nebylo dáno ve všech rozhodnutích celních orgánů, podal stěžovatel
z opatrnosti proti předmětným rozhodnutím ústavní stížnosti. Tyto stížnosti byly odmítnuty
usneseními Ústavního soudu s odůvodněním, že ústavní stížnost není přípustná, neboť
stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva
poskytuje, když dalším právním prostředkem, který je třeba využít, je správní žaloba proti
předmětným rozhodnutím. Stěžovatel rovněž ve fotokopiích tato soudní rozhodnutí doložil.
Z výše uvedených důvodů navrhl napadené rozhodnutí krajského soudu zrušit a věc vrátit
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že rozhodnutí celního úřadu
o zajištění zboží a rozhodnutí odvolacího orgánu v této věci jsou rozhodnutími předběžné
povahy, která jsou ze soudního přezkumu vyloučena. Souhlasí tedy plně s názorem
obsaženým v rozhodnutí krajského soudu. Žalovaný má dále zato, že k rozhodnutím
Ústavního soudu, které soudní přezkum umožnily, nemůže zdejší soud přihlížet,
neboť je stěžovatel uvedl až poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí (§109 odst. 4 s. ř. s.).
Z těchto důvodů se domnívá, že kasační stížnost není důvodná a navrhuje její zamítnutí.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu je v ní
namítán důvod odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., neboť stěžovatel namítá,
že krajský soud nezákonně rozhodl o odmítnutí jeho žaloby, když nesprávně posoudil právní
otázku, zda napadené rozhodnutí správního orgánu je vyloučeno z přezkumu správním
soudem jako rozhodnutí předběžné povahy, anebo zda naopak správním soudem
přezkoumatelné je. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné
pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti: Na základě místního šetření provedeného
v provozovně stěžovatele v Náchodě dne 13. 4. 2005 bylo vydáno rozhodnutí o zajištění
lihovin, neboť ze strany stěžovatele nebylo prokázáno jejich zdanění. O zajištění
předmětných lihovin byl Celním úřadem Náchod (dále jen „celní úřad“) vystaven protokol
č. j. 1463/05-1264/03DK. Celní úřad vydal dne 15. 4. 2005 rozhodnutí o zajištění vybraných
výrobků podle §42 odst. 2 zákona o spotřebních daních §15 odst. 7 daňového řádu. Proti
tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal. Žalovaný rozhodnutí celního úřadu změnil tak,
že ve výroku tohoto rozhodnutí doplnil, že bylo rozhodnuto též podle §42 odst. 8 zákona
o spotřebních daních a dále to, že zajištěné věci budou ponechány stěžovateli v jeho
provozovně s tím, že se mu zakazuje tyto věci používat, prodávat nebo s nimi nakládat jiným
způsobem. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou, kterou však krajský soud odmítl.
V odůvodnění uvedl, že podle §70 písm. b) s. ř. s. jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny
úkony správního orgánu předběžné povahy. Rozhodnutí vydané podle §42 odst. 2 zákona
o spotřebních daních žádným způsobem nepředurčuje konečné rozhodnutí ve věci, třebaže
nesporně postihuje subjekt, vůči němuž zajištění zboží směřuje. Tato skutečnost nic nemění
na tom, že tento postih je dočasný a trvá pouze do doby, než bude o věci rozhodnuto
na základě šetření o zjištění výrobce lihovin a prokázání správného odvedení spotřební daně
při uvedení těchto výrobků do volného oběhu. Proto se jedná o rozhodnutí předběžné povahy,
které je z přezkoumání soudem ve správním soudnictví vyloučeno.
Spornou právní otázkou tedy je, zda jsou rozhodnutí celních orgánů podle §42 zákona
o spotřebních daních ze soudního přezkumu vyloučena či nikoliv. Tuto otázku však
již Nejvyšší správní soud řešil, a to ve svém rozsudku ze dne 14. 6. 2006,
č. j. 2 Afs 198/2005 - 88, (zveřejněný na www.nssoud.cz), kde dospěl k závěru, že rozhodnutí
o zajištění vybraných výrobků nebo dopravního prostředku podle §42 zákona o spotřebních
daních není vyloučeno z přezkumu ve správním soudnictví.
V tomto rozsudku zdejší soud dospěl k závěru, že ačkoli se rozhodnutí podle
§42 odst. 2 zákona o spotřebních daních nepochybně řadí mezi rozhodnutí předběžné povahy
(srov. k tomu kritéria formulovaná Nejvyšším správním soudem v jeho rozsudku ze dne
29. 3. 2006, č. j. 2 Afs 183/2005 - 64, zveřejněném na www.nssoud.cz), která – jak žalovaný
správně podotýká – jsou obecně z přezkumu ve správním soudnictví vyloučena (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 8/99, zveřejněný pod č. 153 ve svazku
č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), zákonodárce tento typ rozhodnutí výslovně
podrobil soudnímu přezkumu, stanovil-li oprávnění kontrolované osoby dát „podnět
k soudnímu přezkoumání“ (§42 odst. 6 zákona o spotřebních daních). Vzhledem k tomu,
že zákon o spotřebních daních je v tomto případě lex specialis k s. ř. s. a jedná se o předpis
stejné právní síly, bude na místě dát přednost jeho textu, který soudní přezkum v daném
konkrétním případě zakotvuje. Dalším argumentem pro použití úpravy zákona o spotřebních
daních je, že vzhledem k jeho pozdějšímu datu účinnosti je zákon o spotřebních daních
ve vztahu k s. ř. s. lex posterior.
Jakkoli se tedy zákonodárcem zvolené řešení s výslovným připuštěním soudního
přezkumu v situaci, kdy se to může zdát ve srovnání s jinými obdobnými instituty
(§15 odst. 7 daňového řádu) neobvyklé, je povinností soudu tento zákon respektovat, zvláště
s ohledem na zásadu, že v případě pochybností je zapotřebí jakékoli výluky ze soudního
přezkumu interpretovat restriktivně, tj. ve prospěch soudního přezkumu; jiný přístup by ve
svých důsledcích mohl být odepřením spravedlnosti – denegatio iustitiae (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 As 28/2005 - 89, zveřejněný ve Sb.
NSS pod č. 809/2006). Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku poukázal také na to,
že i Ústavní soud uvedl k výlukám ze soudního přezkumu vztahujícím se ještě k části páté
o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2002, že z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny nutno dovodit,
že žádné ustanovení vylučující soudní přezkum správních rozhodnutí nelze vykládat
extenzivně; namístě je naopak maximální zdrženlivost, tedy v pochybnostech postup
ve prospěch zachování práva na přístup k soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne
17. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 393/2000, zveřejněný pod č. 76 v svazku č. 22 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu). Není tedy správný názor krajského soudu vyslovený v kasační
stížností napadeném rozhodnutí, že žaloba stěžovatele je žalobou proti takovému rozhodnutí,
které nemůže být předmětem soudního přezkumu, a to s odkazem na §70 písm. b) s. ř. s.
Závěr o přezkoumatelnosti rozhodnutí o zajištění podle §42 odst. 2 zákona
o spotřebních daních ve správním soudnictví potvrdil i Ústavní soud ve svých usneseních
sp. zn. IV. ÚS 576/05, II. ÚS 497/05, III. ÚS 443/05, I. ÚS 498/05, která stěžovatel doložil
ke kasační stížnosti. K tomu je vhodné poznamenat, že je mylný názor žalovaného o tom,
že by k těmto rozhodnutím Nejvyšší správní soud neměl s ohledem na §109 odst. 4 s. ř. s.
přihlížet. Toto ustanovení totiž na danou věc nedopadá; je sice projevem koncentrace řízení,
avšak brání tomu, aby se poté, co bylo vydáno přezkoumávané rozhodnutí, uplatňovaly
skutkové novoty (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004,
č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, zveřejněný ve Sb. NSS pod č. 419/2004). Právní závěry obsažené
v soudních rozhodnutích za skutkové novoty bezpochyby považovat nelze.
Vzhledem k tomu, že na právním závěru zaujatém ve svém rozsudku ze dne 14. 6. 2006,
č. j. 2 Afs 198/2005 - 88, Nejvyšší správní soud i nadále setrvává, byla kasační stížnost
shledána důvodnou a nezákonné usnesení krajského soudu bylo zrušeno a věc mu vrácena
k dalšímu řízení.
Protože Nejvyšší správní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové
a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem
vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozhodnutí ve smyslu §110 odst. 3 s. ř. s.
Na krajském soudu tedy nyní bude, aby se žalobou stěžovatele meritorně zabýval.
V novém rozhodnutí ve věci krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2006
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu