ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.196.2006
sp. zn. 3 Azs 196/2006 - 94
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Vojtěcha
Šimíčka a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyň a) G. K., b) nezl. J. S., c) nezl. A. S.,
nezletilé žalobkyně ad b) a c) zastoupeny matkou – žalobkyní ad a) – jako zákonnou
zástupkyní, všechny zastoupeny JUDr. Petrem Práglem, advokátem se sídlem Dlouhá 5, Ústí
nad Labem, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se
sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 3. 2005,
čj. OAM-2423/VL-07-P07-2004, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn.
14 Az 70/2005, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 2. 8. 2006, č. j. 14 Az 70/2005 - 53,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Petra Prágla se u r č u je č á s t k o u 11 880 Kč. Tato
částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „stěžovatelky“) brojí včasnou kasační stížností proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 8. 2006, č. j. 14 Az 70/2005 - 53,
kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 3. 2005,
čj. OAM-2423/VL-07-P07-2004. Tímto rozhodnutím nebyl stěžovatelkám udělen azyl
podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu),
ve znění pozdějších předpisů, a nebyla na ně vztažena překážka vycestování podle §91
zákona o azylu.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelek. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
Posláním Nejvyššího správního soudu je poskytovat ochranu veřejným subjektivním
právům fyzických a právnických osob (§2 s. ř. s.). Tato ochrana se však uskutečňuje jiným
způsobem, než v případě krajských soudů: zatímco jejich úkolem je projednat a rozhodnout
každý napadnuvší případ, primární funkcí Nejvyššího správního soudu jako vrcholného
soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví
je zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování soudů ve správním soudnictví (§12 odst. 1
s. ř. s.). Oba články soustavy správního soudnictví tak plní odlišné poslání, které je však
komplementární a zaručuje smysluplné fungování celého systému.
K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon Nejvyššímu správnímu soudu různé
procesní nástroje, na prvním místě nepochybně rozhodování o kasační stížnosti (§12 odst. 1
ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v nové úpravě institutu nepřijatelnosti (§104a
s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem omezeným na případy
objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační
stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní
Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního
soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává
méně účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém
důsledku k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně
problematické, ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Projednávat, věnovat každé věci
stejný čas a energii znovu a znovu na všech stupních, tak může popřít samotnou
spravedlnost systémem vytvářenou: věci objektivně odlišné, s odlišným významem
a důležitostí, jsou podrobeny stejnému zacházení. Taková spravedlnost navíc není ničím
jiným než zbytečně vydávaným „potvrzením“, že jednou řečené stále platí, zatěžováním
soudního systému dalším řízením s předem známým průběhem a výsledkem, který „přinese“
pouze neúnosnou délku řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho, nýbrž i pro všechna další
řízení, pro něž soudní systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je navíc vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní
ochrana stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni
krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví
nezvyšuje automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy:
zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku
řízení (ve smyslu jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní
jistotu a tedy i efektivitu práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález
ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223;
obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31,
str. 149), „[…] žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků
k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován
ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem
přezkumného, resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně
minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto
výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé
efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných
opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti
rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005. Je proto namístě provést
jeho výklad tak, aby bylo předvídatelným způsobem stanoveno, jakými úvahami a kritérii
se bude Nejvyšší správní soud v budoucnu řídit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená,
že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-
právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo,
věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.)
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Přijatelnost je prostředním krokem v přezkumu kasační stížnosti ve věcech azylu
Nejvyšším správním soudem. Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní
přípustnosti, pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší
správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní,
aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný
závěr. Je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí
její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a tvrdit některý z důvodů
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je rovněž uvést, v čem
spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Na základě shora uvedených obecnějších úvah Nejvyšší správní soud v projednávané
věci konstatuje, že stěžovatelky v kasační stížnosti namítají především nedostatečnou
relevanci použitých zpráv o situaci v zemi jejich původu; s obdobným tvrzením se již
Nejvyšší správní soud vypořádal v rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003 - 36,
www.nssoud.cz. Pokud jde o námitku, že se krajský soud nezabýval doplněním žaloby o nové
skutečnosti učiněným po uplynutí lhůty pro podání žaloby, pak Nejvyšší správní soud
odkazuje na své rozhodnutí ze dne 28. 7. 2005, č. j. 2 Azs 134/2005 - 43, www.nssoud.cz,
publikované pod č. 685/2005 Sb. NSS, podle něhož lze důvody kasační stížnosti opřít jen
o takové konkrétní právní či skutkové důvody, jež byly v řízení před krajským soudem
přípustně uplatněny a alespoň v základních rysech formulovány v žalobních bodech
obsažených v žalobě či jejím včasném doplnění. Ohledně tvrzení stěžovatelek, že se krajský
soud dostatečně nevypořádal se všemi uplatněnými žalobními body, lze poukázat např.
na rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 8. 3. 2006, č. j. 3 Azs 23/2006 - 40, www.nssoud.cz.
Pokud jde o námitku stěžovatelek, že ve věci bylo rozhodnuto bez nařízeného jednání
a bez jejich účasti, neboť jim nebyla řádně doručena blíže nespecifikovaná výzva,
pak Nejvyšší správní soud podotýká, že ze soudního spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem
vyplývá, že ve věci bylo na základě výslovného projevu vůle stěžovatelek nařízeno jednání,
stěžovatelky byly o termínu konání jednání vyrozuměny, přičemž jim tato výzva byla řádně
doručena, bez omluvy se však k jednání nedostavily.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému
projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelek. Shledal ji proto ve smyslu
§104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovatelkám byl pro toto řízení před soudem ustanoven soudem zástupcem advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s.,
§120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta celkovou částkou 11 880 Kč za šest úkonů
právní služby po 1680 Kč, a sice za první poradu se třemi klientkami včetně převzetí
a přípravy zastoupení a za doplnění kasační stížnosti jménem tří stěžovatelek ze dne
26. 9. 2006 [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b) a d) a §12 odst. 4 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)] a dále 6 x 300 Kč
paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy odměna
advokáta činí 11 880 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu