ECLI:CZ:NSS:2006:4.ADS.71.2005
sp. zn. 4 Ads 71/2005 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: M. H.,
zastoupen JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem v Praze 9, Mansfeldova 792/3,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o
kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2005, č. j. 12
Ca 59/2004 – 22,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2005, č. j. 12 Ca 59/2004 – 22,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 8. 9. 2004, č. j. , byla
zamítnuta žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. (o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození,
politickým vězňům a osobám z rasových, nebo náboženských důvodů soustředěných do
vojenských pracovních táborů – dále též jen „zákon“), s odůvodněním, že žalobci nárok na
poskytnutí jednorázové peněžní částky za dobu jeho věznění od 29. 10. 1953 do 9. 5. 1955
nevznikl, protože žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle tohoto zákona
uplatnil JUDr. Lubomír Müller, aniž předložil plnou moc prokazující oprávnění k zastupování
žalobce. Nárok by mu nevznikl ani v případě, pokud by plná moc byla řádně předložena,
neboť rozhodnutí ze dne 20. 11. 1953, č. j. T 43/53, vydané Nižším vojenským soudem
v Plzni o věznění žalobce v uvedené době nebylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. o
soudní rehabilitaci, ani podle zákona č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu,
ale na základě žádosti o povolení obnovy řízení, tedy podle obecných ustanovení trestního
řádu. Žalovaná v odůvodnění rozhodnutí uvedla, že zákon č. 261/2001 Sb. a některá
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, pokládají za politického vězně pouze vězně, u něhož
bylo rozhodnutí o jeho věznění zrušeno podle výše citových dvou zákonů s tím, že některá
pravomocná odsuzující rozhodnutí byla sice zrušena přímo zákonem č. 119/1990 Sb. (§2),
ovšem trestného činu, pro který byl odsouzen žalobce, byť se jednalo o trestný čin politického
charakteru, se tento postup netýkal. Ke zrušení odsuzujícího rozsudku podle zákona č.
119/1990 Sb. by tak mohlo dojít jen k návrhu podle §5 téhož zákona, nebo v důsledku
stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem podle §30 odst. 2 téhož
zákona, k čemuž však v daném případě též nedošlo a protiprávní rozsudek byl zrušen podle
obecných ustanovení trestního řádu. I když je nesporné, že žalobce byl vězněn pro trestný čin
politického charakteru a toto rozhodnutí bylo následně zrušeno, nedošlo ke zrušení způsobem,
který předpokládá zákon č. 261/2001 Sb. V obecném pojetí je třeba žalobce sice pokládat
za politického vězně, nicméně nikoliv podle zákona č. 261/2001 Sb., neboť ten legislativní
zkratku „politický vězeň“ zavádí jen pro účely tohoto zákona a stanoví podmínky naplnění
tohoto pojmu; nárok na jednorázovou peněžní částku přiznává jen politickému vězni
ve smyslu tohoto zákona. Zrušení odsuzujícího rozhodnutí cestou obnovy řízení
podle trestního řádu přitom nesouvisí s politickou motivací odsouzení, ale vychází
ze zákonem splněných podmínek obnovy řízení. Zrušení rozsudku jako nezákonného
odpovídá případně možnosti náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. (o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím, nebo nesprávným úředním
postupem), nikoliv však možnosti odškodnění podle zákona č. 261/2001 Sb.
Městský soud v Praze se s tímto stanoviskem žalované, vyjádřeném v napadeném
rozhodnutí, neztotožnil. Vyšel přitom především z obsahu správního spisu a v něm založené
žádosti žalobce ze dne 30. 12. 2003 o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle uvedeného
zákona, dále z potvrzení vězeňské služby České republiky o tom, že byl žalobce na základě
rozsudku Vojenského soudu Plzeň, sp. zn. 62 T 43/53 vězněn v době 29. 10. 1953
do 9. 5. 1955 a především pak z usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 15. 5. 2002,
sp. zn. RT 7/2000, jímž byla povolena obnova řízení ve věci Nižšího vojenského soudu Plzeň
sp. zn. 62 T 43/53 a rozsudek byl v této věci vydaný dne 20. 11. 1953 byl zrušen.
Tímto naposledy označeným rozsudkem byl žalobce uznám vinným trestným činem vyhýbání
se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona v tehdy platném znění
(protože z náboženských důvodů jako příslušník víry svědků J., odmítl vykonat vojenskou
službu v Československé lidové armádě). Dále vycházel Městský soud v Praze z usnesení
Okresního soudu Plzeň – město ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 2T 21/2003, jímž bylo vysloveno,
že žalobce je podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. per analogiam účasten soudní
rehabilitace. Městský soud v Praze vyslovil přesvědčení, že z obsahu spisového materiálu je
patrno, že Okresní soud Plzeň – město se dobral stejného výsledku, jako by žalobce
rehabilitoval podle zákona č. 119/1990 Sb., když postupu podle naposledy uvedeného zákona
bránila prošlá lhůta k projednání věci. Protože bylo postupováno podle obecných a nikoliv
rehabilitačních předpisů, nemohl by žalobci vzniknout nárok na odškodnění podle zákona č.
261/2001 Sb. Bylo proto nutno postupovat analogicky podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., podle něhož se ustanovení tohoto zákona užije obdobně k rehabilitaci a odškodnění osob
nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými
v §2 a 4 tohoto zákona v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, i když nebylo zahájeno trestní
stíhání, pokud nedošlo k plnému odškodnění podle dříve platných předpisů. V této věci bylo
prokázáno, že v obnoveném trestním řízení ve věci vedené původně Nižším vojenským
soudem Plzeň pod sp. zn. T 43/53 byl pravomocně odsuzující rozsudek tohoto soudu zrušen.
Žalobce přitom doložil výše citované usnesení účast na soudní rehabilitaci per analogiam. Dle
názoru Městského soudu v Praze je toto usnesení v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn.
II. ÚS 187/2000, podle něhož záměru rehabilitace nelze bránit pozitivně právním
dogmatismem při výkladu právních norem s tím, že rehabilitační předpisy je třeba s ohledem
na jejich smysl a účel interpretovat extensivně ve prospěch postižených osob. Městský soud
uzavřel, že žalobce splnil podmínku stanovenou v §2 zákona č. 261/2001 Sb. jako politický
vězeň, a proto zrušil rozhodnutí žalované, jímž žalobcova žádost o poskytnutí plnění podle
uvedeného zákona byla zamítnuta. Věc vrátil žalované k dalšímu řízení podle ustanovení §78
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s. ). Žalované uložil
povinnost zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši
2 150 Kč.
Včas podanou kasační stížností napadla žalovaná (dále též „stěžovatelka“)
výše uvedený rozsudek pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení, dovolávajíc se důvodu kasační stížnosti uvedeného v §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. Městskému soudu v Praze vytýká, že nesprávně posoudil právní otázku,
zda občan, u něhož byla vyslovena účast na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona
č. 119/1990 Sb., má nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona
č. 261/2001 Sb. Připomněla citaci ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 261 Sb.,
který kromě protiprávního věznění v zákonem vymezeném období požaduje, aby rozhodnutí
o věznění občana bylo zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb.,
nebo podle zákona č. 198/1993 Sb. Tato třetí podmínka však v případě stěžovatele splněna
není, i když byl pravomocně odsouzen a vězněn pro trestný čin vyhýbání se služební
povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb., tedy pro trestný čin
uvedený v §4 písm. c) zákona č. 119/1190 Sb. Soudní rehabilitace mohl totiž dosáhnout
cestou přezkumného řízení podle oddílu III. zákona č. 119/1990 Sb., avšak návrh na zahájení
přezkumného řízení nepodal ve lhůtě uvedené v §6 citovaného zákona. Teprve v souvislosti
s přijetím zákona č. 261/2001 Sb. podal žalobce návrh na obnovu řízení pravomocně
skončeného rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Plzni, sp. zn. T 43/53 a v následném
řízení pak dosáhl jednak zrušení odsuzujícího rozsudku a zastavení trestního stíhání,
jednak toho, že soud vyslovil, že je účasten na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona
č. 119/1990 Sb. „per analogiam“. Stěžovatelka v této souvislosti poznamenává, že eviduje
celou řadu žádostí občanů, kteří pro prokázání tvrzeného nároku na poskytnutí peněžní částky
podle zákona č. 261/2001 Sb. zvolili naprosto shodný postup jako účastník řízení,
když všichni předložili rozhodnutí příslušného soudu o své účasti na soudní rehabilitaci
„per analogiam“ podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., vydané v rámci obnoveného
řízení. Ve všech případech byl zvolený postup odůvodněn tím, že dotyčná osoba zmeškala
lhůtu pro podání návrhu na přezkoumání rozhodnutí uvedenou v §6 č. 119/1990 Sb.,
resp. že takový návrh soud odmítl z důvodu opožděného podání. V mnoha případech okresní
soudy v usnesení o účasti žadatele na rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona o soudní
rehabilitaci, resp. i v rozhodnutích předcházejících vydání takového usnesení,
vždy konstatovaly, že rozhodnutí bylo vydáno proto, aby žadateli bylo umožněno prokázat
vznik nároku na peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb. Stěžovatelka
má za to, že všechna tato usnesení trestních soudů byla vydána zcela účelově
a navíc v rozporu s platnou právní úpravou. Jestliže zákonodárce stanovil v §6 odst. 1 zákona
č. 119/1990 Sb. lhůtu, v níž je třeba podat návrh na přezkoumání odsuzujícího soudního
rozhodnutí, je nepochybné, že tak učinil záměrně, s vědomím dát průchod potřebě, aby právo
bylo uplatněno ve stanovené lhůtě. V této souvislosti poukázala na nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl 4.ÚS 46/2000, jímž byl odmítnut návrh na zrušení ustanovení §6 zákona
č. 119/1990 Sb. Stěžovatelka dovozuje, že nelze dospěl k jinému závěru, než, že rušení
odsuzujících soudních rozhodnutí cestou obnovy řízení je obcházením této zásady, nehledě
k tomu, že pro obnovu řízení v daných věcech nebyly splněny zákonem stanovené podmínky.
Krom toho je ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. možno vztáhnout
pouze na případy, kdy byl občan neoprávněně vězněn pouze vazebně,
tedy bez toho, že by jeho trestní věc skončila pravomocným odsuzujícím rozsudkem,
a aplikace tohoto ustanovení „per analogiam“ na věci pravomocně skončené odsuzujícím
rozsudkem nepřichází v úvahu. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že ne vždy obecné soudy
obnovu řízení povolily a v této souvislosti připomíná nález Ústavního soudu ze dne
1. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 792/02, jímž byla jako nedůvodná zamítnuta ústavní stížnost
stěžovatele podaná proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 12 To 314/2002,
jímž bylo zrušeno rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. Nt 1710/2001,
o povolení obnovy řízení skončeného pravomocnými rozhodnutími bývalých vojenských
soudů, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených
silách podle §269 odst. 1 trestního zákona. Posléze bylo nově rozhodnuto tak, že se návrh
na povolení obnovy zamítá. Stěžovatelka poté poukázala na judikaturu Ústavního soudu
k otázce, zda právní názor či jeho změna může být novou skutečností pro povolení obnovy
řízení, k níž uvedený soud zaujal stanovisko negativní. Dále stěžovatelka poukázala
na rozdílnou rozhodovací praxi samotného Městského soudu v Praze, který
v některých případech nepokládal zrušení odsuzujícího soudního rozhodnutí cestou obnovy
řízení a následné vyslovení účasti účastníka řízení na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2
zákona č. 119/1990 Sb. za splnění podmínky, že odsuzující soudní rozhodnutí účastníka řízení
o jeho věznění bylo zrušeno způsobem, který předpokládá §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb.
Dále stěžovatelka vyslovuje názor, že v dané věci nepřípadně odkázal Městský soud
v Praze na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 187/2000, neboť v té věci byla řešena
jiná otázka, a to otázka přípustnosti přezkumného řízení podle §6 zákona č. 198/1993 Sb.
ohledně trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního
zákona, na něž se vztahovala rehabilitaci podle §4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb.,
za situace, kdy již proběhlo a skončilo rehabilitační soudní řízení podle zákona č. 119/1990 Sb. Stěžovatelka zdůrazňuje, že jediným společným prvkem pro oba případy je skutečnost,
že oba účastníci řízení byli v minulosti pravomocně odsouzeni pro trestný čin spočívající
v odepření výkonu vojenské služby z náboženských důvodů, avšak na rozdíl od ústavního
stěžovatele, účastník řízení v této věci vůbec neusiloval o dosažení své rehabilitace
podle speciálních, k tomu účelu přijatých zákonů č. 119/1990 Sb. a 198/1993 Sb. Odkaz
na zmíněný nález Ústavního soudu však stěžovatelka pokládá za irelevantní především
z toho důvodu, že k němu plénum Ústavního soudu přijalo stanovisko Pl. Ús – St.14/01,
kterým výklad a závěry druhého senátu Ústavního soudu byly odmítnuty
a v němž bylo vysloveno, že uvedený nález nelze považovat za relevantní názor Ústavního
soudu. Stěžovatelka dále ještě odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu
ve srovnatelných věcech, v nichž byl vysloven opačný názor než ten, který vyslovil Městský
soud v Praze v dané věci. Navrhovala, aby Nejvyšší správní soud ze všech uvedených důvodů
zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Současně navrhovala, aby Nejvyšší správní soud přiznal podané kasační stížnosti odkladný
účinek, neboť má za to, že v daném případě jsou splněny podmínky uvedené v §73 odst. 2
s. ř. s.
Žalobce podal ke kasační stížnosti vyjádření, v němž navrhuje její zamítnutí.
Připomíná, že Městský soud v Praze ve věci již rozhodoval 2x a poukazuje na jeho rozsudek
ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 10 Ca 2/2004, jímž bylo rovněž zrušeno zamítavé rozhodnutí
žalované, tentokrát ze dne 19. 12. 2003, a věc byla žalované vrácena k novému projednání.
Žalovaná vzdor tomu žádost znovu zamítla, a to rozhodnutím ze dne 8. 9. 2004; její nové
rozhodnutí bylo pak zrušeno napadeným rozsudkem v této věci. Žalobce dále poukazuje
na řadu případů, v nichž žadatelé k prokázání nároku na poskytnutí peněžní částky podle §2
zákona č. 261/2001 Sb. zvolili naprosto identický postup jako žalobce v této věci,
přičemž žalovaná bez jakýchkoliv problémů jejich žádosti vyhověla, aniž by tvrdila,
že rozhodnutí vydané ve prospěch těchto žadatelů podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.
bylo nezákonné. Žalované dále vytýká, že přesáhla svou pravomoc, pokud v dané věci
kritizuje soudní rozhodnutí o rehabilitaci žalobce, neboť žalovaná (stěžovatelka)
není povolána k tomu, aby určovala, zda tato rozhodnutí jsou zákonná či nezákonná,
když má oprávnění pouze zkoumat, zda jde o rozhodnutí pravomocné
a dále podle něho jednat. Žalobce poukazuje též na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 46/2000
s tím, že v něm bylo vysloveno pouze tolik, že nevratná lhůta uvedená v §6 zákona
č. 119/1990 Sb., v platném znění, není neústavní. Tento nález neříká
nic o tom, jakými způsoby lze dosáhnout zrušení vadných rozsudků z minulosti.
Pokud stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 792/02, pak žalobce připomíná, že v tomto nálezu se Ústavní soud přihlásil
ke všem předchozím nálezům v tzv. odpíračských kauzách. Pominou-li se nálezy, týkající
se zásady „ne bis in idem“, pak zásadní jeho přínos spočívá v tom, že nález odhalil nepřesnost
v českém překladu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť v článku 4
odst. 2 Protokolu č. 7 k úmluvě má být uvedeno „znovuotevření“ místo „obnova“. Ústavní
soud vysvětlil, že v obdobných případech je proto třeba zvolit k nápravě vadných soudních
rozhodnutí jinou cestu. Podle žalobce bylo tedy zpřesněno, že po uplynutí lhůty stanovené
v §6 zákona č. 119/1990 Sb., je třeba v obdobných případech postupovat cestou stížnosti
pro porušení zákona podle §30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., nebo podle §266 odst. 1
trestního řádu. Nález nic nemění na právní moci rozhodnutí v jiných kauzách,
ani na tom, že pokud občan dosáhne zrušení odsuzujícího rozsudku cestou obnovy řízení
nebo na základě stížnosti pro porušení zákona, výsledek je stejný. Nanejvýš
lze pouze „akademicky“ konstatovat, že se nesprávným postupem dospělo ke správnému
výsledku. Dále žalobce polemizuje se stěžovatelkou v náhledu na nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 187/2000 a vyslovuje přesvědčení, že ani sjednocujícím stanoviskem
téhož soudu sp. zn. Pl.ÚS-St-14/01, ohledně procesního postupu při nápravě vadných
rozhodnutí, nebyly nijak dotčeny základní zásady předchozího nálezu. Stále platí, že záměrům
rehabilitace nelze bránit pozitivně právním dogmatismem při výkladu právních norem
a že rehabilitační předpisy je zapotřebí s ohledem na jejich smysl a účel interpretovat
extensivně ve prospěch postižených osob. S odkazem na rozdílnou praxi obecných soudů
v jiných věcech, v nichž účastníka řízení zastupoval tentýž právní zástupce
jako v projednávané věci, pak žalobce navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
žalované zamítl a uložil jí uhradit žalobci náhradu nákladů kasačního řízení.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze přezkoumal
v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila
ve své kasační stížnosti. Neshledal přitom vady, k nimž by podle §109 odst. 3 s. ř. s. musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost shledal důvodnou.
Jádrem sporu je odpověď na otázku, zda usnesení soudu, kterým je v návaznosti
na zrušení původního odsuzujícího rozsudku v rámci obnovy řízení podle trestního řádu
vyslovena účast na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., nahrazuje
splnění podmínky pro přiznání jednorázové peněžní částky podle §2 odst. 1 zákona
č. 261/2001 Sb., tj. zrušení rozhodnutí o věznění podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu
a odporu proti němu.
Je třeba připustit, že v minulosti se judikatura řešící tuto právní otázku rozcházela
nejen mezi jednotlivými krajskými soudy, ale rozdílné právní názory byly vysloveny
i v rozsudcích Nejvyššího správního soudu. Tento nežádoucí stav vedl k předložení věci,
kde rozhodnutí záviselo na řešení stejné právní otázky, k rozhodnutí rozšířenému senátu
jmenovaného soudu podle §17 odst. 1 s. ř. s. Ten dospěl k závěru, že právní názor obsažený
v precedentním rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 A 534/2002 – 34 ze dne
9. 7. 2003 není správný a zformuloval právní názor nový, který bude pro futuro respektován
všemi senáty Nejvyššího správního soudu rozhodujícími obdobné případy. Takovým
je i případ žalobce.
V řízení bylo bezpečně zjištěno a mezi účastníky je nesporné, že žalobce byl vězněn
za minulého režimu (v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) za vyhýbání se služební
povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 286/1950 Sb., a to na základě
rozsudku Nižšího vojenského soudu Plzeň VSP 62 ze dne 20. 11. 1953 sp. zn. T 43/53,
a výkon trestu vykonal v době od 29. 10. 1953 do 9. 5. 1955. Usnesením Okresního soudu
Plzeň – město ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. Nt 7/2000 byla povolena obnova řízení v uvedené
věci a současně byl zrušen výše zmíněný rozsudek ze dne 20. 11. 1953, sp. zn. T 43/53.
Dalším usnesením Okresního soudu Plzeň – město ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. 2T 21/2003
bylo trestní stíhání proti žalobci zastaveno a dalším usnesením ze dne 15. 10. 2003,
sp. zn. 2T 21/2003 bylo vysloveno, že žalobce je účasten na soudní rehabilitaci podle §33
odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Nespornou je též skutečnost, že stěžovatel je státním občanem
České republiky.
Podle §2 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům
národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských
důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb.,
o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům Československých zahraničních armád
a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen „zákon“), se tento zákon vztahuje
na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990,
u nichž bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona
č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nebo podle zákona č. 198/1990 Sb. o protiprávnosti
komunistického režimu a odporu proti němu.
Zákon tedy stanoví tři podmínky, které musejí být současně splněny, aby žadateli
mohla být poskytnuta jednorázová peněžní částka. Není sporu o tom, že první dvě podmínky
stěžovatel splnil, a to občanství České republiky a věznění pro trestný čin politického
charakteru mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990. Spornou otázkou však je, zda byla
naplněna i třetí podmínka, tj. zrušení rozhodnutí podle zákona č. 119/1990 Sb.
Jak vyplynulo ze správního spisu, stěžovatel byl pravomocně odsouzen a vězněn
pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §270 odst. 1 písm. b)
trestního zákona, který je zahrnut ve výčtu uvedeném v §4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb.
Stěžovatel tedy mohl soudní rehabilitace dosáhnout cestou přezkumného řízení podle oddílu
třetího zmíněného rehabilitačního zákona. Jelikož však nepodal návrh na zahájení
řízení ve lhůtě uvedené v §6 zákona č. 119/1990 Sb., tímto způsobem
rehabilitován nebyl. Konstitutivní rozhodnutí o zrušení odsuzujícího rozsudku bylo
vydáno podle obecných ustanovení trestního řádu o obnově řízení. Pokud jde o usnesení
soudu o účasti stěžovatele na soudní rehabilitaci, jež k prokázání svého nároku
na jednorázovou peněžní částku předložil, k jeho povaze se vyjádřil Nejvyšší správní soud
v odůvodnění rozsudku rozšířeného senátu ze dne 22. 7. 2005, č. j. 3 Ads 33/2004 – 84,
takto:„Existence usnesení o účasti stěžovatele na soudní rehabilitaci per analogiam
podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., dle názoru Nejvyššího správního soudu nic nemění
na tom, co je ve věci nejpodstatnější, totiž že rozhodnutí o zrušení odsuzujícího rozsudku bylo
vydáno podle obecných ustanovení trestního řádu o obnově řízení, tedy nikoliv v řízení
podle zákona č. 119/1990 Sb. Jednak toto usnesení má pouze deklaratorní charakter
a jak již bylo uvedeno v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 A 508/2002 – 23 ze dne
26. 8. 2003, žádné rozhodnutí o věznění se jím neruší, jednak toto usnesení (a jemu podobná
v dalších případech) bylo vydáno v důsledku porušení zákona ve prospěch žalobce,
jak judikoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 4 Tz 98/2003 ze dne 23. 9. 2003.
Podle tohoto rozsudku „ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. bylo přípustné použít
v rehabilitačním řízení pouze tehdy, pokud dotyčná osoba nebyla pravomocně odsouzena
za skutky uvedené v §2 a §4 v určeném časovém období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990.
Vzhledem k tomu, že zákonnou úpravou je přesně a úplně stanoveno, na jaký okruh osob
a za jakých podmínek lze příslušné ustanovení zákona o soudní rehabilitaci
vztáhnout, nepřichází zde v úvahu postup známý jako analogia iuris,
neboť ten je možný pouze v případech, kdy právní úprava chybí, ale ani postup známý
jako analogia legis, vzhledem k tomu, že obviněný své rehabilitace dosáhl,
byť prostřednictvím jiného soudního postupu, a to výhradně podle ustanovení trestního řádu
a trestního zákona. V důsledku toho může být za své původní odsouzení a pobyt ve výkonu
trestu odškodněn v souladu s platnou právní úpravou podle zákona č. 82/1998 Sb.“
Na této argumentaci rozšířený senát Nejvyššího správního soudu neshledal potřebu
cokoliv modifikovat. V této právně zcela obdobné věci také vyslovil, že nelze přehlédnout,
že usnesení soudu o účasti stěžovatele na rehabilitaci a odškodnění bylo vydáno účelově
právě jen kvůli možnému splnění podmínek nároku na dávku, nikoliv z důvodu řešení situace
neupravené zákonem.
Nejvyšší správní soud tedy ve shodě s dřívějším rozsudkem rozšířeného senátu
dospěl k závěru, že usnesení o účasti žalobce na soudní rehabilitaci vydané analogicky
podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. není právně relevantní skutečností pro posouzení
nároku na jednorázovou peněžní částku dle zákona č. 261/2001 Sb. Stěžovatelka
tedy nepochybila, pokud žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky
podle zákona č. 261/2001 Sb. za dobu od 29. 10. 1953 do 9. 5. 1955 zamítla s odůvodněním,
že rozhodnutí Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 20. 11. 1953, sp. zn. T 45/53, nebylo
zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb. a nedošlo
tak k naplnění podmínek stanovených §2 odst. 1 zákona. Městský soud v Praze
tudíž pochybil, pokud zrušil napadené rozhodnutí stěžovatelky, opíraje se o právní posouzení,
s nímž se Nejvyšší správní soud s ohledem na právní názor zastávaný rozšířeným senátem
tohoto soudu, neztotožňuje. Jelikož výtka uplatněna stěžovatelkou v kasační stížnosti tvrdící
nesprávné právní posouzení věci soudem byla shledána důvodnou, zrušil Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení
podle §110 odst. 1 s. ř. s. V dalším řízení je uvedený soud vázán tímto právním názorem
Nejvyšší správního soudu (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud považuje za účelné podotknout, že výše prezentovaný právní
názor není v rozporu se stanoviskem zaujatým Ústavním soudem ČR v nálezu ze dne
12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, jehož se žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti
dovolával. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s tím, že ustanovení rehabilitačních předpisů
je třeba s ohledem na jejich smysl a účel interpretovat extenzivně ve prospěch postižených
osob, avšak má zato, že nepřekročitelnou hranicí, kterou nelze překlenout ani extenzivním
výkladem, je zásada, že na situaci výslovně upravenou právním předpisem (§4 písm. e)
a celý oddíl třetí zákona č. 119/1990 Sb.) nelze aplikovat ustanovení řešící situaci
zcela odlišnou (§33 odst. 2 téhož zákona) a použitím analogie tam, kde k tomu není důvod,
obcházet zákon. To platí, ať už jsou pohnutky jakékoliv.
Ani nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03, na nějž žalobce
upozornil ve snaze podpořit tak argumentaci, již vtělil do žaloby a vyjádření ke kasační
stížnosti, spornou právní otázku neřeší. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ve srovnatelné
věci byl zrušen proto, že ke stěžovatelem v průběhu řízení předloženému usnesení
o jeho účasti na rehabilitaci, které bylo vydáno až po rozhodnutí České správy
sociálního zabezpečení o zamítnutí jeho žádosti, nepřihlédl, ač tak – vzhledem k specifičnosti
věci – učinit mohl a měl. Zároveň ale Ústavní soud konstatoval, že tím nikterak nepředjímá
závěry ve věci samé. Nejvyšší správní soud v novém rozhodnutí dostál pokynu Ústavního
soudu a posouzení sporné právní otázky odpovídalo závěru, k němuž dospěl rozšířený senát
ve výše popsaném případě.
Nejvyšší správní soud dodává, že cílem restitučních a rehabilitačních předpisů obecně
je odstranění některých křivd způsobených minulým režimem, ať již formou naturálních
restitucí či poskytnutím odškodnění. Zákony byly vydány při vědomí,
že nikdy nelze poskytnout zadostiučinění všem a v plném rozsahu. Proto stanovily
určitá kritéria vymezující okruh oprávněných osob i podmínky pro plnění včetně zákonných
lhůt. Nelze pokládat za diskriminační vůči žalobci, že při nevyužití lhůty k podání návrhu
na dosažení rehabilitace nebylo odškodnění podle zák. č. 261/2001 Sb. přiznáno, neboť lhůta
zde uvedená nepochybně platila pro všechny v úvahu přicházející osoby. Není důvodu
ustanovení §2 odstavce uvedeného zákona rušit. Stejně tak není možné označit
za diskriminační skutečnost, že stěžovatelka v některých případech – za údajně obdobných
podmínek – poskytla plnění jiným osobám, jakkoli nejednotnost v rozhodování je nepochybně
jevem velmi negativním a nežádoucím. Nerovnost v postavení žalobce však nemůže být
založena na tom, že v jeho prospěch žalobce zákon neporušil, v případech jiných postupoval
opačně. Konečně pak je třeba uvést, že na případ žalobce nelze podle Nejvyššího správního
soudu vztáhnout právní názor Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 565/03
ve věci L. K., (podle něhož Česká správa sociálního zabezpečení a Nejvyšší správní soud
připustily, že stížnost pro porušení zákona, podaná v prospěch stěžovatele, měla pro něj horší
následky, než kdyby podána nebyla, čímž porušily právo stěžovatele na soudní ochranu podle
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – ve vztahu k výkladu podmínek satisfakce
podle zák. č. 261/2001 Sb.), neboť v uvedené věci jde o případ zcela odlišný; nebyla v něm
řešena otázka následků nevyužití lhůty k podání návrhu na soudní rehabilitaci, jak je tomu
v souzené věci, ale otázka, jak je třeba postupovat v případě, kdy ke stížnosti pro porušení
zákona byla kromě odsuzujícího právního rozhodnutí, zrušeno též (mezi všemi na tento
rozsudek navazujícími rozhodnutími) i rozhodnutí o soudní rehabilitaci účastníka, vydané
podle zák. č. 119/1990 Sb.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly. Žalovanému správnímu orgánu,
kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení,právo na náhradu nákladů řízení
příslušelo, náklady v řízení o kasační stížnosti v míře přesahující rámec jeho úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu