ECLI:CZ:NSS:2006:6.AS.60.2004
sp. zn. 6 As 60/2004 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: Mgr. V. K ., zastoupen JUDr. Pavlem Hálou, advokátem, se sídlem Příkop 6, Brno,
proti žalované: Policie České republiky, Správa Jihomoravského kraje, se sídlem Kounicova
24, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2.
7. 2004, č. j. 30 Ca 398/2003 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepř i znává .
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba směřující
proti rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Správy Jihomoravského kraje, ze dne
12. 9. 2000, č. 2206, jenž jako odvolací orgán zamítl žalobcovo odvolání proti rozhodnutí
ředitele Policie České republiky, Okresního ředitelství Břeclav, ve věcech služebního poměru,
č. 124/2000 ze dne 8. 6. 2000, kterým byl stěžovatel podle §106 odst. 1 písm. d) zákona
č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (dále jen „zákon
o služebním poměru“), propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky.
Stěžovatel vytýká krajskému soudu v kasační stížnosti nesprávné právní posouzení
věci, dospěl-li tento soud k závěru, že stěžovatel porušil služební přísahu a služební povinnost
úmyslně zvlášť závažným způsobem, a to v několika ohledech: pokud krajský soud nabyl
přesvědčení, že stěžovatel bránil spolehlivému vyšetření okolností dopravní nehody, jíž byl
v postavení řidiče služebního automobilu účastníkem a při níž došlo k úmrtí chodkyně, tím,
že se odmítal podrobit orientační dechové zkoušce na přítomnost alkoholu, pak tento závěr
není správný, neboť stěžovatel se podrobil příkazu policisty, který se jako prvý dostavil
na místo dopravní nehody (pprap. P.) a podrobil se zkoušce na přítomnost alkoholu,
přičemž výsledek byl negativní, ovšem je věcí Policie České republiky, že tato zkouška
proběhla pouze za přítomnosti stěžovatele a tohoto policisty a nebyl dochován doklad o této
zkoušce; stěžovatel nebyl podle jeho názoru povinen podrobit se následovně jakékoliv další
dechové zkoušce, žádný předpis mu to neukládal, a stěžovatel rovněž neporušil žádné
povinnosti tehdy ukládané vyhláškou č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních
komunikacích, neboť se zdržel požití alkoholického nápoje po nehodě po dobu, do kdy by to
bylo na újmu zjištění, zda před jízdou či během jízdy požil alkohol. Podle názoru stěžovatele
po té, co u něj byla bezprostředně po nehodě provedena dechová zkouška na požití alkoholu,
mohl alkohol požívat, což také, jak uvádí v kasační stížnosti, činil, na místě dopravní nehody,
a to z důvodu „rozrušení ze zdravotních důvodů“.
Další námitkou kasační stížnosti je stěžovatelovo přesvědčení, že krajský soud
nesprávně interpretoval dobu služby stěžovatele v den dopravní nehody, tedy 7. 5. 2000. Ten
den konal služební cestu, jež skončila (a jak stěžovatel uvádí, i výkon služby) nenadálou
událostí, tedy střetem jím řízeného automobilu s chodkyní; jeho služební cesta a výkon služby
byl ukončen dopravní nehodou, a poněvadž tvrdí, že požil alkohol až po nehodě, nestalo
se tak při výkonu služby. Závěr krajského soudu, že požil alkohol v době služby, je
proto nesprávný. Podle stěžovatele by tak byli ve výkonu služby paradoxně i policisté,
kteří reálně nemohou činit úkony spojené s výkonem služby (například při poškození jejich
tělesné integrity) a služební funkcionář dopředu ani nemůže vědět, kdy výkon služby skončí,
neboť neví, jaká událost v rámci výkonu služby vyvstane a bude mít vliv na délku výkonu
služby.
Krajský soud dále nevzal podle stěžovatele na zřetel, že napadené rozhodnutí bylo
vydáno v rozporu se zákonem, neboť nebyla dodržena lhůta 60 dnů, v níž má podle zákona
o služebním poměru odvolací orgán o odvolání rozhodnout. Rozhodnutí, které bylo vydáno,
jako v posuzované věci, po této lhůtě, je nezákonné. Navíc má být napadené rozhodnutí
nezákonné z důvodu, který stěžovatel uvedl ve vyjádření podaném krajskému soudu dne
11. 6. 2004.
Stěžovatel dále napadá závěry krajského soudu ohledně povahy porušení přísahy
nebo služební povinnosti zvlášť závažným způsobem, přičemž s poukazem na blíže
specifikovanou literaturu zastává názor, že takového porušení se policista nemůže dopustit,
pokud se současně nekumuluje s porušením služebních povinností nebo právních povinností
stanovených jinými právními předpisy. Porušení služební přísahy tedy musí být v přímé
souvislosti s porušením služebních povinností (nebo povinností uložených jinými právními
předpisy), o nichž rozhodují k tomu zákonem určené orgány. Jednání, které je mu kladeno
za vinu, se podle rozhodnutí orgánu rozhodujícího o přestupku nestalo (rozhodnutím
Magistrátu města Brna ze dne 23. 4. 2001, č. j. OD - 52469/Do - 01, bylo řízení o přestupku
dle §30 odst. 1 písm. h/ zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, zastaveno), proto je
rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, které je založeno na tomto jednání, neplatné,
resp. nicotné.
Žalovaná podala ke kasační stížnosti vyjádření; v něm uvedla, že stěžovatel pomíjí,
že vedle postavení řidiče jako policisty vyslaného na služební cestu a řídícím služební
motorové vozidlo byl rovněž policistou ve význačném služebním postavení (zástupce ředitele
Policie České republiky, Okresní ředitelství Břeclav); jako policista v tomto postavení,
při tak závažné dopravní nehodě, jakou byl střet jím řízeného vozidla s chodkyní,
při kterém byla chodkyně na místě usmrcena, bezesporu věděl, že dechovou zkoušku
na přítomnost alkoholu musí primárně provést policista určený k šetření dopravní nehody;
dále věděl, že šetření se zúčastňuje i jemu nadřízený služební funkcionář, který byl oprávněn
požadovat dechovou zkoušku tak, aby byla zachována objektivita tohoto úkonu a pravdivost
jejího výsledku jako úkonu prováděného vůči služebnímu funkcionáři řadovým policistou.
Tehdy platná a účinná vyhláška č. 99/1989 Sb. (§5 odst. 1 písm. e/) nevylučovala,
že se dechová zkouška ke zjištění, zda řidič není ovlivněn alkoholem, z důvodů,
o kterých rozhoduje policista konající tento úkon, mohla opakovat. Stěžovatel odmítal
podrobit se výzvě policisty oddělení dopravních nehod (npor. P1) i služebního funkcionáře
(pplk. R.) k provedení dechové zkoušky na alkohol, a to v době, než na místo dopravní
nehody přijela manželka stěžovatele, která podle jeho tvrzení na místo nehody přivezla
alkohol, který poté požil. Dechová zkouška, které se poté podrobil po několika výzvách, byla
pozitivní, stejně jako další dechová zkouška ve zdravotnickém zařízení ve 21.05 hod.
(0,57g/kg), krevní zkouška prokázala (krev odebrána v tutéž hodinu) hladinu alkoholu v krvi
stěžovatele 0,59 g/kg. Pokud jde o polemiku se závěry, zda stěžovatel požil alkohol v době
výkonu služby, žalovaná zdůraznila, že podle tehdy platné vyhlášky č. 31/2000 Sb.,
o náhradách výdajů poskytovaných příslušníkům Policie České republiky v souvislosti
s výkonem služby, byla služební cesta definována jako doba, která počíná nástupem policisty
na cestu za účelem plnění služebních povinností v jiném místě, než je jeho pravidelné
pracoviště, a končí návratem policisty z této cesty, v předmětné době žalobce vykonával
pro zaměstnavatele práci jako řidič služebního vozidla v době služební cesty; ta nekončí
v důsledku úrazu nebo jiné události, nýbrž až faktickým návratem do místa ukončení služební
cesty. K délce odvolacího řízení žalovaná sdělila, že jde o lhůtu pořádkové povahy,
s jejímž nedodržením zákon nespojuje žádnou sankci; o tom, že lhůta nebude dodržena, byl
stěžovatel informován. Žalovaná odmítá stěžovatelovu interpretaci propouštěcího důvodu
(jenž jej podmiňuje řízením kázeňským, správním, či trestním) a zdůrazňuje, že jednání,
které naplnilo pojem „zvlášť závažné porušení služební přísahy“ spočívalo v chování
stěžovatele po vážné dopravní nehodě s tragickým následkem, jenž se odmítal podrobit
zákonným výzvám policejního orgánu k dechové zkoušce na alkohol, na místě nehody
neuvedl, že tam (po nehodě) požívá alkohol, neuvedl to ani na výslovný dotaz policisty
vyplňujícího protokol o lékařském vyšetření, přičemž tak učinil až 18. 5. 2000 (nehoda
se stala 7. 5. 2000), kdy předložil i nádobu, z níž měl alkohol požívat. Odmítnutí podrobit
se dechové zkoušce bylo nečestné a neukázněné a pokračovalo i poté, co jej ke zkoušce
vyzvali nadřízení služební funkcionáři. Stěžovatel byl přitom z titulu své funkce v době
služebního dosahu určen k dohledu nad šetřením závažných dopravních nehod a všech
dopravních nehod s účastí policisty na teritoriu okresu Břeclav - proto musel detailně znát
postup policistů při šetření takovéto dopravní nehody. Žalovaná z chování stěžovatele
dovodila, že jeho záměrem bylo co nejdéle prodloužit dobu mezi vznikem dopravní nehody
a realizací vyšetření, přičemž tato doba má objektivně významný vliv na odbourávání hladiny
alkoholu v krvi. Žalovaná dále s poukazem na některá dřívější rozhodnutí správních soudů
odmítla podmíněnost rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru z důvodu porušení
služební přísahy nebo služební povinnosti zvlášť závažným způsobem rozhodnutími
ve správním či trestním řízení. Konečně pak žalovaná ve svém vyjádření podala rozbor
institutu služební přísahy, jemuž přikládá značný význam - s odmítnutím složení přísahy
spojuje zákon o služebním poměru skončení služebního poměru. Policista vystupuje vůči
jiným občanům jako nositel veřejné moci, proto právní úprava klade na příslušníky policie
zvýšené nároky na dodržování právních předpisů, etiku i chování, vyžaduje se vyšší úroveň
odpovědnosti a sebekázně, než je běžné v občanském povolání. Služební přísaha není nějaké
prohlášení bez účinků a následků - pojmy jako čestný, statečný a ukázněný jsou samy o sobě
dostatečně určité a srozumitelné i v běžném jazyce. Jestliže policista jedná nečestně
a neukázněně, jedná v rozporu se služební přísahou a je v pravomoci služebního funkcionáře
s personální pravomocí, aby posoudil, jak závažné takové porušení bylo. Za obdobné jednání
jakého se dopustil stěžovatel jsou propouštěni i řadoví policisté, proto bylo zcela na místě
propustit ze služebního poměru i stěžovatele zastávajícího funkci zástupce ředitele
na okresním ředitelství, který měl mít nejen tolik morální odpovědnosti, ale i cti, aby uvedl
čestně a pravdivě okolnosti stran pozitivní dechové zkoušky na alkohol na místě dopravní
nehody s tragickým následkem, než se snížit ke zcela účelovému tvrzení o požití alkoholu
na místě nehody údajně až po první dechové zkoušce provedené jiným policistou
než policistou šetřícím dopravní nehodu. Žalovaná též poukázala na znění služební přísahy
v zákoně č. 361/2003 Sb. (jenž dosud nenabyl účinnosti), která bude obsahovat i závazek,
že se policista bude vždy a všude chovat tak, aby svým jednáním neohrozil dobrou pověst
bezpečnostního sboru. Ze všech uvedených důvodů navrhuje žalovaná kasační stížnost
zamítnout.
Nejvyšší správní soud projednal kasační stížnost vázán jejím rozsahem a důvody
(§109 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“). Kasační
stížnost byla podána účastníkem řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí krajského soudu,
byla podána včas, stěžovatel je v řízení řádně zastoupen advokátem, jedná se tedy o kasační
stížnost přípustnou; Nejvyšší správní soud je vázán důvody, které stěžovatel uplatní, pokud
nezjistí takové důvody, které zavdávají příčinu k postupu z moci úřední - o takovou situaci
se v projednávané věci nejedná, pokud ovšem neshledá, že některý z uplatněných důvodů
je uplatňován nepřípustně. Za takové důvody považuje s. ř. s. (§104 odst. 4 s. ř. s.) rovněž
důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Nejvyšší správní soud přezkoumává pravomocné
rozhodnutí krajského soudu a jeho úlohou jako soudu jednajícího na principu kasačním je
přezkoumat závěry krajského soudu z hledisek požadovaných stěžovatelem; nemůže tak však
učinit, pokud stěžovatel neučinil určitou námitku předmětem přezkumu krajským soudem,
ač tak učinit mohl. V řízení o kasační stížnosti pak v důsledku tohoto principu nemůže
stěžovatel přicházet s novými námitkami, které neprošly přezkumem v řízení u krajského
soudu. Nejvyšší správní soud ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 481/2000 zjistil,
že stěžovatel v řízení před krajským soudem neuplatnil námitku nezákonnosti rozhodnutí
žalované, pokud jde o lhůtu pro její rozhodnutí (žaloba byla podána u krajského soudu
12. 10. 2000, řízení o ní bylo dokončováno podle s. ř. s. po 31. 12. 2002); touto námitkou
se tedy Nejvyšší správní soud zabývat nemůže (pouze obiter dictum poznamenává,
že interpretace žalované je správná a jde o lhůtu pořádkovou, jejíž nedodržení nemá důsledky,
jichž se domáhá stěžovatel - povahu této lhůty ostatně zkoumal i Ústavní soud s obdobným
závěrem, srov. sp. zn. IV. ÚS 553/02). Dále zůstávají mimo dosah přezkumné činnosti
Nejvyššího správního soudu důvody nezákonnosti napadeného správního aktu, které mají být
uvedeny ve vyjádření stěžovatele (v replice k vyjádření žalované ze dne 11. 6. 2004), aniž by
stěžovatel blíže specifikoval, co konkrétně namítá z hlediska názorů krajského soudu
vyjádřených v napadeném rozsudku právě ve vztahu k tomuto vyjádření.
Stěžovatel nepodřazuje své námitky pod jednotlivá ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s.;
podle jejich obsahu je Nejvyšší správní soud řadí pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy důvodem uplatněným stěžovatelem je zde nesprávné posouzení právní otázky krajským
soudem. Takový důvod by mohl být uplatňován účinně, pokud by krajský soud užil na věc
nedopadající právní normy, anebo normy sice přiléhavé, leč jejich interpretace by podle
názoru Nejvyššího správního soudu neobstála. Z tohoto hlediska Nejvyšší správní soud
posoudil uplatněné námitky a došel k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze správních spisů (č. j. ORBV - 430/Ř - 2000, Okresní ředitelství Policie ČR Břeclav,
č. j. PJM - 456/K - 2000, PJM - 431/K - 2000) plynou pro posouzení věci z hlediska
uplatněných námitek následující skutečnosti:
Stěžovateli (jenž vykonával funkci zástupce okresního ředitele Policie ČR Břeclav)
byl jeho nadřízeným služebním funkcionářem určen na den 7. 5. 2000 (neděle) nástup
do služby, přičemž doba služby byla stanovena od 7.00 hodin (počátek) do předání vozidla,
se kterým stěžovatel vykonal služební cestu do Rakouska, a to v místě bydliště nadřízeného
služebního funkcionáře v B. (konec doby služby). V rámci doby služby měl stěžovatel
vykonat služební cestu, jejíž počátek a konec určil služební funkcionář k tomu příslušný
identicky s vymezením doby služby. Příkaz ke služební cestě i stanovená doba služby byly
úkony příslušného služebního funkcionáře učiněné ústně - správní spisy o tom vypovídají
ze záznamů učiněných nadřízeným služebním funkcionářem stěžovatele (č. l. 25 -
č. j. PJM - 456/K - 2000, č. l. 44, 109 - č. j. ORBV - 438/Ř - 2000). Stěžovatel převzal
v bydlišti nadřízeného služebního funkcionáře služební automobil dne 7. 5. 2000 okolo
7.30 hod. (v B.), odjel do Be., kde se setkal na pracovišti s ostatními účastníky služební cesty
do Rakouska – P.; předmětem služební cesty byla účast na oslavách 150. výročí založení
četnické stanice v P.. Z Be. do P. řídil služební vozidlo kpt. H., stejně tak jako na zpáteční
cestě do Be., kam se účastníci služební cesty vrátili okolo 16.00 hodiny (záznam kpt. H. č. l.
40 - č. j. ORBV - 438/Ř - 2000). Stěžovatel setrval na svém pracovišti v Be. podle svého
vyjádření ze dne 31. 5. 2000 (č. l. 23 - č. j. PJM - 456/K - 2000) i po příjezdu z P., kde si
„hodlal vyhledávat studijní materiály související s jeho magisterskou zkouškou“; to sdělil
nadřízenému služebnímu funkcionáři telefonicky, on s tím souhlasil s tím, že služební vozidlo
stěžovatel odevzdá v bydlišti nadřízeného do 20.00 hodin. Z výpovědi stěžovatele učiněné 18.
5. 2000 plyne, že z pracoviště v Be. odešel po 18.00 hodině a odejel služebním automobilem
tov. zn. Š. O. SPZ 00 z Be. do B.. V 18.50 hod. došlo na ulici V. v B. k dopravní nehodě,
k zachycení a smrtelnému zranění chodkyně, která přecházela vozovku, a to vozidlem
řízeným stěžovatelem. Prokázaná dechová zkouška na přítomnost alkoholu, které se
stěžovatel po opakovaných výzvách policisty šetřícího dopravní nehodu (por. P1.) a
nadřízených služebních funkcionářů (pplk. R., pplk. S.) podrobil (v pořadí dle tvrzení
stěžovatele druhá, neboť doklady o prvé zkoušce, které se měl podrobit okamžitě po příjezdu
prvého policisty pprap. P. na místo dopravní nehody se nezachovaly) byla pozitivní (odehrála
se po 20.00 hodině, přesnější časové údaje nelze ze spisů rekonstruovat), zkouška přístrojem
Dräger ve zdravotnickém zařízení v 21.00 hodin ukázala hodnotu alkoholu 0,57 g/kg, krev
odebraná ve 21.05 hodin po příslušném rozboru svědčí o přítomnosti alkoholu 0,59 g/kg.
Stěžovatel odmítal opakovaně výzvy policisty šetřícího dopravní nehodu (por. P1) i
nadřízeného (pplk. Rak) k dechové zkoušce na alkohol, přičemž podle záznamu o podání
vysvětlení por. P1 (č. l. 58 - č. j. ORBV - 438/Ř - 2000) na jeho výzvu k dechové zkoušce
stěžovatel znervózněl a odběhl z vozidla, v němž oba seděli, přičemž stěžovatel proběhl
kolem pplk. R. - policista šetřící dopravní nehodu por. P1 se ptal pplk. R., co má dělat, když
mu stěžovatel utekl z vozidla, ten pokrčil rameny a šel za stěžovatelem, hovořil s ním a přišel
spolu s ním zpět k tomuto policistovi, kde opět odmítal dechovou zkoušku (tento děj se
odehrával od příjezdu policistů šetřících dopravní nehodu, tedy mezi 19.15 hod. až cca 19.45
hodin). Té se podrobil až po další době, po té, když na místo nehody přijel jeho přímý
nadřízený pplk. S. (cca 19.40 - 19.45 hod.) a vyšetřovatel kpt. D.. Na místo nehody se
dostavila i stěžovatelova manželka, a to přibližně ve stejné době jako pplk. S., tedy okolo
19.40 hodin. Policista por. P1 byl na místě nehody od cca 19.15 hodin, pplk. R. cca od 19.30
hodin. Poté, co proběhla pozitivní dechová zkouška (po 20.00 hodině), vyplnil por. P1
protokol o vyšetření ve zdravotnickém zařízení v části A, na jeho výslovný dotaz, zda požil
alkohol po nehodě, odpověděl stěžovatel, že nikoliv, a takto byla odpověď i zachycena na
protokolu, který poté vyplňovala v části B lékařka zdravotnického zařízení, kde byla
stěžovateli odebrána krev, MUDr. B. Pplk. R. i pplk. S. v úředních záznamech o této dopravní
nehodě (č. l. 42, 44) uvedli, že na místě dopravní nehody stěžovatel přiznal, že v P. pil víno,
údajně v množství 2 decilitry. Stejný údaj uvedl i lékařce MUDr. B. (č. l. 61) a ve spise č. j.
PJM 431/K - 2000 je na č. l. 41 vyjádření J. P. z T. N., že mu stěžovatel dne 11. 5. 2000 mimo
kameru řekl, že „před odjezdem z Rakouska si s tamními lidmi připíjel troškou jakéhosi
zteplalého vína“. Stěžovatel při podání vysvětlení dne 18. 5. 2000 (č. l. 31 a násl.) uvedl, že
„během dne nekonzumoval žádné alkoholické nápoje, jelikož byl na jednání ve služebním
stejnokroji“, před jízdou z B1 do Brna ani během jízdy žádné alkoholické nápoje nepožil.
Alkoholu se napil po příjezdu manželky na místo nehody (tedy po 19.40 hodin) z kovové
lahve, v množství cca 150 ml vodky, které vypil do 20.00 hodin, což bylo poté, co již
absolvoval první dechovou zkoušku okamžitě po dopravní nehodě s negativním výsledkem,
pil alkohol v době, kdy podle jeho názoru bylo veškeré zjišťování o přítomnosti alkoholu
skončeno a jemu již nic nebránilo, aby na místě dopravní nehody „na posilnění, především
psychické“ vypil jisté množství alkoholu. Dne 18. 5. 2000 odevzdal bandasku a předal ji
k dalšímu zkoumání. Znalecký posudek MUDr. M. ze dne 19. 6. 2000 odpovídal na otázky
ohledně hladiny alkoholu v krvi, přičemž nevyloučil, že hladina 0,59 g/kg přítomná v krvi
stěžovatele ve 21.05 hodin (dne 7. 5. 2000) mohla pocházet z vypití 150 ml vodky v době od
19.45 do 20.00 hodin, znalec pak zpětnými odpočty stanovil, jaká mohla být hladina alkoholu
v krvi stěžovatele v různých časových odstupech, pokud by nepil alkohol po nehodě, a to
v několika alternativách. Znalecký posudek Ing. V. J. ze dne 19. 6. 2000 ústil v závěr,
že hlavní příčinou dopravní nehody byl nesprávný způsob přecházení vozovky ze strany
chodkyně a že po technické stránce nebylo možno ze strany řidiče zabránit nehodě
zabržděním ani bočním vyhnutím, protože k tomu řidič neměl potřebnou dobu.
Rozhodnutím ředitele Policie České republiky, Okresního ředitelství Břeclav,
č. 124/2000 ze dne 8. 6. 2000 byl stěžovatel propuštěn ze služebního poměru příslušníka
Policie České republiky podle §106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru, s využitím
§108 odst. 3 téhož zákona skončil služební poměr dnem doručení tohoto rozhodnutí.
Jednáním, které mělo založit porušení služební přísahy zvlášť závažným způsobem (třetí
odstavec odůvodnění), bylo chování stěžovatele na místě dopravní nehody a při jejím šetření,
kdy se stěžovatel nechoval čestně, neboť neuposlechl pokynů policistů šetřících dopravní
nehodu, ani nadřízených služebních funkcionářů a vyšetřovatele městského úřadu vyšetřování
k podrobení se dechové zkoušce na alkohol; tímto jednáním porušil služební přísahu,
neboť jednal v rozporu se slibem, že bude čestným, statečným a ukázněným příslušníkem.
Další jednání, které mělo založit porušení služební povinnosti zvlášť závažným způsobem,
bylo porušení čl. 3 odst. 1 písm. b) nařízení MV ČR č. 36/1999, které policistům ukládá zákaz
požívání alkoholických nápojů ve výkonu služby, neboť bylo shledáno prokázaným,
že stěžovatel v době výkonu služby požil alkohol. Závažnost jednání stěžovatelova byla
spatřována v tom, že se těchto jednání dopustil jako významný funkcionář v době výkonu
služby a v souvislosti s řízením služebního motorového vozidla. (V prvém odstavci
odůvodnění je obsaženo konstatování, že stěžovatel řídil služební vozidlo pod vlivem
alkoholu). V odvolacím řízení bylo toto rozhodnutí potvrzeno a stěžovatelovo odvolání
zamítnuto (rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Správy Jihomoravského kraje,
č. 2206 ze dne 12. 9. 2000).
K žalobě podané stěžovatelem 12. 10. 2000 se posledně uvedeným rozhodnutím
zabýval Krajský soud v Brně, jenž nejprve žalobu odmítl, neboť se domníval, že se jedná
o věc vyplývající ze soukromoprávních vztahů, k podané kasační stížnosti Nejvyšší správní
soud toto usnesení ze dne 5. 2. 2003, č. j. 30 Ca 481/2000 - 89, zrušil a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení (č. j. 6 As 29/2003 - 97 ze dne 30. 10. 2003), přičemž vyložil, jak je
nutno pohlížet na služební poměr příslušníka Policie České republiky, tedy jako na poměr
práva veřejného, jehož zánik na základě rozhodnutí služebního funkcionáře náleží ke správní
žalobě k přezkumu soudům ve správním soudnictví (rozsudek Nejvyššího správního soudu
byl publikován pod č. 415/2004 Sb. NSS).
Krajský soud v Brně, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, projednal
žalobu stěžovatele dne 2. 7. 2004, přičemž rozhodl rozsudkem, jímž žalobu zamítl.
V rozsudku krajský soud uvedl, že závěr žalované, že stěžovatel požil alkohol v době
služby, ať to bylo před nehodou nebo, jak uváděl stěžovatel, po nehodě, je dostatečně
odůvodněn; dobu služby upravuje §41 odst. 2 zákona o služebním poměru - délku služby
určuje příslušný služební funkcionář, služba stěžovateli 7. 5. 2000 započala v 7.00 hodin
a skončila po 21.00 hod., kdy o tom rozhodl služební funkcionář na místě dopravní nehody.
Skutečnost, že stěžovatel požil alkohol mezi 7.00 a 21.00 hodinou nepochybně vyplývá
z výsledků krevní zkoušky na alkohol. Dále krajský soud nezpochybnil závěr žalované,
že stěžovatel bránil spolehlivému vyšetření okolností nehody, které byl účastníkem,
a to opakovaným odmítáním dechové zkoušky a tím, že neuvedl na místě tak závažnou
skutečnost, jakou je požití alkoholu po nehodě příslušníkům policie šetřícím dopravní nehodu,
ani lékařce provádějící lékařské vyšetření. Krajský soud rovněž dovodil, že stěžovatel porušil
§38 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních
komunikacích, podle kterého řidič, jenž měl účast na dopravní nehodě, je povinen zdržet
se požití alkoholu po nehodě po dobu, do kdy by to bylo na újmu zjištění, zda před jízdou
nebo během jízdy požil alkoholický nápoj. Tato povinnost pak není nijak vázána na dobu
služby. Stěžovatel věděl, že prvá dechová zkouška není nijak doložena (to vyplývá jasně
ze spisů), jednalo se o vážnou dopravní nehodu s následkem smrti chodkyně, a proto nebylo
možné nabýt přesvědčení, že nehoda s tak vážným následkem byla vyšetřena několik minut
po té, co se udála, a že povinnost součinnosti řidiče tak skončila. Plnění povinností
vyplývajících ze závazků, které na sebe policista vzal složením služební přísahy, nelze
redukovat pouze na dobu, kdy je policista ve službě. Pokud jde o vztah řízení o propuštění
ze služebního poměru a případných jiných řízení, poukázal krajský soud na rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu publikovaná pod č. 201/2004 Sb. NSS a č. 112/2004 Sb. NSS,
jejichž závěry ohledně vztahu řízení ve věcech služebního poměru a trestního řízení, byly
vyjádřeny větou: „Rozhodnutí ve věci propuštění ze služebního poměru nikterak nepředjímá
závěry, k nimž dospěje soud v trestním řízení“. Proto podle krajského soudu nelze také
slučovat řízení o kázeňském přestupku a řízení o propuštění ze služebního poměru. Důvod
propuštění je nutno hledat v tom, zda došlo k porušení služební přísahy nebo služební
povinnosti, je-li takové porušení současně kázeňským přestupkem, je samo o sobě
nerozhodné, jde o dvě skutkové podstaty upravené odlišně, které směšovat nelze.
Proto pro rozhodnutí ve věci služebního poměru nebylo ani relevantní řízení o přestupku,
které probíhalo až po skončení řízení o propuštění ze služebního poměru. Krajský soud
shledal rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru za rozhodnutí sui generis,
jehož předmětem je posouzení porušení služební přísahy a služební povinnosti a jejich
intenzity, aniž by současně existovala povinnost služebního funkcionáře zkoumat obecně
protiprávnost takového jednání a právně je kvalifikovat.
Přípustné námitky kasační stížnosti lze stručně charakterizovat
takto:
Porušení služební přísahy nebo služební povinnosti zvlášť závažným způsobem jako
důvod pro propuštění ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky je podmíněno
porušením služební povinnosti anebo jiné povinnosti stanovené právním předpisem, jež musí
být prokázáno v řízení k tomu příslušném; sama služební přísaha žádné povinnosti příslušníku
policie neukládá. Pokud se tak nestalo, je rozhodnutí o propuštění nezákonné.
Stěžovatel nepožil alkohol v době služby, neboť jeho služba (její výkon) (a služební
cesta) skončila událostí, dopravní nehodou.
Stěžovatel nebyl povinen poskytovat orgánům šetřícím dopravní nehodu součinnost
ve vztahu ke zjištění přítomnosti alkoholu v jeho krvi poté, co se okamžitě po nehodě
podrobil dechové zkoušce, byť tato zkouška nebyla doložena.
O těchto přípustně uplatněných námitkách Nejvyšší správní soud uvážil takto,
vycházel přitom ze skutkových okolností a právní situace v době, kdy vydala rozhodnutí
žalovaná (září 2000).
Služební poměr příslušníka Policie České republiky je poměrem práva veřejného; jako
takový je ovládán soustavou přísně vymezených povinností a práv příslušníků, založených
začasté na zcela odlišných principech, než je tomu ve sféře pracovních vztahů
soukromoprávních. Charakter tohoto vztahu podal Nejvyšší správní soud vyčerpávajícím
způsobem ve svém rozhodnutí č. j. 6 As 29/2003 - 97, v řízení, jehož byl stěžovatel
účastníkem, a argumentace tam uvedená je mu tedy známa. Toto rozhodnutí bylo též
publikováno pod č. 415/2004 Sb. NSS. Jedním ze zvláštních znaků tohoto vztahu je existence
služební přísahy. Podle jejího textu (§6 odst. 2 zákona o služebním poměru) příslušník slibuje
mimo jiné být čestným, statečným a ukázněným. Tento závazek na sebe vzal stěžovatel ze své
vůle a trvá po dobu, dokud nepřestal být příslušníkem Policie České republiky, tedy
samozřejmě při plnění služebních povinností, ale rovněž i mimo tuto dobu; vlastnosti cti,
statečnosti a ukázněnosti jsou natolik spjaty s postavením příslušníka Policie České republiky,
který vůči ostatním občanům je nadán významnými pravomocemi, že tyto požadavky na jeho
chování, jednání a vystupování se uplatňují i mimo dobu služby (srov. rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu publikované pod č. 231/2004 Sb. NSS). Svým chováním v době služby
i mimo tuto dobu totiž příslušník Policie České republiky ovlivňuje pověst a věrohodnost
policie jako instituce, ale rovněž vážnost každého jednotlivého policisty. Jednání a chování
policisty, pokud je v rozporu se závazkem přísahy chovat se čestně, statečně a ukázněně, tak
může nepochybně - s ohledem na panující názory morální a společenské - stavět Policii České
republiky do nepříznivého světla. Evidentním smyslem tohoto závazku je vyvarovat se všeho,
co by mohlo zmenšit důvěru a úctu, kterou postavení příslušníka Policie České republiky
vyžaduje. O konstitutivním významu přísahy svědčí §6 odst. 3 zákona o služebním poměru,
jenž stanoví, že služební poměr končí dnem, kdy policista odmítne složit služební přísahu.
Služební přísaha tedy obsahuje dobrovolně a vědomě převzatý závazek, jehož porušení může
vést až k propuštění ze služebního poměru.
Důvod propuštění, který byl uplatněn vůči stěžovateli (§106 odst. 1 písm. d/ zákon
o služebním poměru), předpokládá porušení služební přísahy zvlášť závažným způsobem,
druhou skutkovou podstatou zde uvedenou je porušení služební povinnosti zvlášť závažným
způsobem. Pro naplnění těchto podstat je nutno shledat buď porušení služební přísahy,
nebo porušení služební povinnosti (případně jistě i obého), a to v intenzitě dosahující zvláštní
závažnosti („zvlášť závažným způsobem“). Porušení služební přísahy nebo služební
povinnosti může být podle okolností kvalifikováno i jako kázeňský delikt, správní delikt,
či dokonce trestný čin, nemusí tomu však tak být vždy a nutně. Pokud je pro jednání,
v němž se spatřuje porušení služební přísahy či služební povinnosti, vedeno příslušné řízení,
není jeho pravomocné ukončení předpokladem proto, aby mohlo být konstatováno porušení
služební přísahy či služební povinnosti; služební funkcionář rozhodující o propuštění musí
rozhodnout na základě takového zjištění skutkového stavu věci, který nezavdává pochybnosti
o skutkovém ději a podřadí jej pod právní důvod propuštění, přičemž musí zvlášť odůvodnit
intenzitu, která je pro důvod propuštění podle zákona podstatná. Řízení o propuštění se tedy
vede jako řízení samostatné, které není závislé na výsledku řízení kázeňských, správních
či trestních. Tyto závěry sdílí soudy ve správním soudnictví již řadu let, byly příslušným
způsobem publikovány (po vzniku Nejvyššího správního soudu srov. č. 112/2004 Sb. NSS,
č. 201/2004 Sb. NSS). Propuštění ze služebního poměru není za těchto okolností porušením
presumpce neviny, a to ani v případě, půjde-li o totéž jednání, o němž se vede trestní řízení;
tento právní závěr byl rovněž podroben testu v souladu s ústavním pořádkem,
přičemž Ústavní soud jej shledal s ústavními principy zcela konformním
(sp. zn. I. ÚS 529/03). V posuzované věci tedy pro řízení o propuštění ze služebního poměru
nebylo určující, že řízení ve věcech kázeňských bylo v případě stěžovatele zastaveno,
podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví bylo odloženo, řízení o přestupku
podle §30 odst. 1 písm. h) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, bylo zastaveno. Vedle
obecného principu, že tato řízení nejsou vzájemně podmíněna, je však nutno zdůraznit,
že jednání, které bylo podle rozhodnutí služebních funkcionářů příčinou propouštěcího aktu
(bránění spolehlivému vyšetření okolností dopravní nehody a požití alkoholu v době služby),
nebyla totožná s jednáními, o nichž se vedla výše uvedená řízení (řízení motorového vozidla
po požití alkoholického nápoje, zavinění dopravní nehody). Vymezení jednání, která byla
podřazena pod porušení služební přísahy a služební povinnosti plynou ze třetího odstavce
prvé strany odůvodnění rozhodnutí ze dne 8. 6. 2000 a dále ze třetí strany tohoto odůvodnění
(odstavec „Jelikož v průběhu šetření …). Těmito jednáními bylo chování stěžovatele na místě
dopravní nehody, kdy neuposlechl jak pokynů policistů šetřících dopravní nehodu, tak
nadřízených služebních funkcionářů k dechové zkoušce na alkohol, a dále požití alkoholu
v době výkonu služby, čímž porušil služební povinnost stanovenou v čl. 3 odst. 1 písm. b)
Nařízení MV ČR č. 36/1999, kterým se upravují pravidla chování a zdravení v Policii ČR.
Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že v odůvodnění rozhodnutí ze dne 8. 6. 2000 je v prvním
odstavci uvedeno, že stěžovatel řídil služební vozidlo pod vlivem alkoholu, ovšem toto
konstatování již nebylo v dalším textu odůvodnění vzato jako jednání, pro které byl stěžovatel
propuštěn ze služebního poměru. Námitka stěžovatele směřující k podmíněnosti rozhodnutí
o propuštění ze služebního poměru pro porušení služební přísahy nebo služební povinnosti
existencí jiného rozhodnutí, kterým je autoritativně rozhodnuto o určitém porušení právních
povinností, tedy neobstojí; tento výklad ustanovení §106 odst. 1 zákona o služebním poměru,
jak byl podán stěžovatelem, nemá žádné opory ani na úrovni práva tzv. jednoduchého,
ale nelze jej dovodit ani z ústavních principů.
Další stěžovatelova námitka míří na závěr krajského soudu ohledně konce doby služby
a konce služební cesty dne 7. 5. 2000. Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že dne 7. 5. 2000
vykonal služební cestu, přičemž tvrdí, že „konec služební cesty, tedy výkonu služby nenastal
… po 21. hodině, avšak v době, kdy došlo k nenadálé události“.
Podle §41 odst. 2 zákona o služebním poměru o rozvržení základní doby služby
v týdnu rozhoduje příslušný služební funkcionář, stanoví též začátek a konec doby služby
v jednotlivých dnech; doba nepřetržité služby může přitom činit nejvýše 24 hodin. Vyhláška
č. 31/2000 Sb., o náhradách výdajů poskytovaných příslušníkům Policie ČR, stanovila,
že služební cestou se rozumí doba, která počíná nástupem policisty na cestu za účelem plnění
služebních povinností v jiném místě, než je jeho pravidelné pracoviště, a končí návratem
policisty z této cesty (§2 písm. b/), podle §3 citované vyhlášky služební funkcionář,
který vysílá policistu na služební cestu, určí policistovi dobu a místo nástupu služební cesty,
dobu a místo ukončení služební cesty, místo plnění služebních povinností, způsob dopravy
na služební cestě, popřípadě další podrobnosti. V posuzované věci ze správních spisů plyne,
že příslušný služební funkcionář stanovil dobu služby i služební cestu identicky, tedy určil,
že doba služby a služební cesta počíná 7. 5. 2000 v Brně v 7.00 hodin a skončí předáním
služebního vozidla řediteli Okresního ředitelství Policie ČR v Břeclavi v místě jeho bydliště
v B.. Služebními povinnostmi, které měl stěžovatel plnit, byla účast na oslavách v P.
v Rakousku, a rovněž řízení služebního vozidla na trase B. – Be. a Be. – B.; podle §28 odst. 1
písm. a) zákona o služebním poměru je policista povinen plnit svědomitě a řádně úkoly
uložené mu zákony a dalšími obecně závaznými právními předpisy; plnit svědomitě a řádně
úkoly uložené mu rozkazy a pokyny služebních funkcionářů a nadřízených, s nimiž byl řádně
seznámen. Pro účely odpovědnosti za škodu definoval tehdejší výnos publikovaný pod č.
374/1992 Sb. jako výkon služby činnost vyplývající ze služebního poměru, jinou činnost
vykonávanou na rozkaz služebního funkcionáře a činnost, která je předmětem služební cesty
(§67 odst. 1).
Z uvedených právních předpisů plyne, že služební funkcionář byl oprávněn určit dobu
služby tak, že byla identická se služební cestou - obecně je samozřejmě možné, že služební
cesta je delší (anebo naopak kratší) než doba služby, služební povinnosti může policista plnit
(tedy konat službu) v rámci základní doby služby anebo nad základní dobu služby v týdnu
(tzv. přesčas). Jak uvedeno výše, stěžovatel zpochybňuje ukončení služební cesty a doby
služby; z tehdy platného předpisu (citovaná vyhláška a zákon o služebním poměru) plyne,
že služební cesta končí návratem policisty z této cesty (místo a čas určuje služební
funkcionář), v projednávané věci tak měla skončit i doba služby. Služební cesta tedy nekončí
jakýmkoli excesem ani přerušením, jež mělo například svůj původ v dohodě s nadřízeným
služebním funkcionářem (v projednávané věci byla služební cesta nepochybně přerušena
po té, co se stěžovatel dostavil na své pravidelné pracoviště v Be. a setrval tam za účelem
„vyhledávání materiálů souvisejících s jeho magisterskou zkouškou“, neboť se jednalo o jinou
činnost než činnost při výkonu služebních povinností nebo v přímé souvislosti s nimi). Výkon
služebních povinností na služební cestě může být přerušen z rozličných důvodů (mimo jiné
například pro osobní překážky), neznamená to však, že tím služební cesta nebo služební doba
končí. Služební cesta končí návratem policisty z této cesty. Obecně je možno zdůraznit,
že určitý právní stav, pokud tak nestanoví výslovně právní úprava, nekončí tím, že je přerušen
(srov. úpravy sistace, přerušení příčinné souvislosti, exces). Stěžovatel na rozkaz svého
nadřízeného plnil služební povinnosti v podobě účasti na oslavách v P. a poté řízením
motorového vozidla na trase Be. – B.; k ukončení plnění těchto služebních povinností
v důsledku dopravní nehody však mohlo dojít až po skončení šetření na místě dopravní
nehody, nehodou automaticky neskončila ani služební cesta, ani služební doba. Služební
funkcionář ukončil služební cestu a služební dobu stěžovateli po 21.00 hod. dne 7. 5. 2000,
po návratu stěžovatele na místo dopravní nehody ze zdravotnického zařízení, kde mu byla
odebrána krev na zkoušku přítomnosti alkoholu.
Nařízení MV ČR 4. 36/1999 zakazuje policistovi požívání alkoholických nápojů
v objektech a na pracovištích policie, ve výkonu služby a před nástupem do služby. Policista
je povinen podrobit se před nástupem služby a ve výkonu služby na výzvu vyšetření
ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholickým nápojem (čl. 3 odst. 1 a 2). Předpisy o služebním
poměru užívají výraz „výkon služby“ (mimo již výše podanou definici v §67 výnosu
č. 374/1992 Sb. pro účely odpovědnosti za škodu) v širokém významu. Nejvyšší správní soud
zde chápe výkon služby v rozsahu této definice §67 citovaného výnosu (tedy musí se jednat
o činnost vyplývající ze služebního poměru, činnost vykonávanou na rozkaz služebního
funkcionáře anebo činnost, která byla předmětem služební cesty); nelze přitom odhlédnout
ani od úkonů bezprostředně s výkonem služby souvisejících. V projednávané věci bylo
výkonem služby jednak účastnit se oslav v P., jednak řídit služební automobil na vymezených
trasách a ve vymezené době, a to až do skončení vyšetřování dopravní nehody na místě, kde
se tato nehoda stala.
Z výše citovaných předpisů plyne, že stěžovatel požil alkohol ve výkonu služby
nepochybně; stalo se tak již při výkonu služby v P.: čtyři osoby nezávisle na sobě potvrzují,
že jim tuto skutečnost sdělil sám stěžovatel, a to pplk. R., pplk. S., MUDr. B. a J. P. z T. N. -
na tom nemůže nic změnit ani stěžovatelovo posléze učiněné tvrzení v podání vysvětlení dne
18. 5. 2000, že v průběhu celého dne žádný alkohol nepil, jde evidentně o tvrzení
nevěrohodné; ve prospěch stěžovatele v tomto ohledu nebylo možno užít ani vyjádření
ostatních účastníků služební cesty, neboť ani jeden z nich netvrdí, že by stěžovatel v průběhu
oslav nic nepil, pouze uvedli, že na oslavě se podávalo pivo a víno, a že neviděli, že by
stěžovatel požíval alkohol (kpt. H. - č. l. 40 správního spisu, npor. H. - č. l. 41, npor. S. - č. l.
43). Poněvadž doba služby byla stěžovateli ukončena až po 21.00 hodině dne 7. 5. 2000, požil
další alkohol nesporně v této době služby, učinil-li tak mezi 19.45 - 20.00 hodin, jak tvrdí.
Učinil tak na místě dopravní nehody, „na posilněnou ze zdravotních důvodů“ již 55 minut po
té, co se nehoda se smrtelným následkem udála, po té, co byl opakovaně vyzýván k dechové
zkoušce na alkohol, při vědomí, že jak vyšetřující policisté, tak jeho nadřízení mají
pochybnosti o tom, že alkohol nepožil již dříve a údajná prvá dechová zkouška je
neprokazatelná.
Pro závěr, zda stěžovatel porušil služební povinnost stanovenou citovaným nařízením,
proto bylo určující, zda požil alkohol ve výkonu služby, což bylo prokázáno (k požití
alkoholu došlo toho dne dokonce dvakrát), přičemž rozhodující bylo, zda tak učinil ve výkonu
služby, navíc tak učinil ve služební době. Právní závěr učiněný v této otázce krajským
soudem shledává proto Nejvyšší správní soud přiléhavým.
Z hlediska širších souvislostí posuzované věci, zejména srovnávacího pohledu
požadavků kladených na služební poměr policisty a soukromoprávní pracovní poměr,
poukazuje Nejvyšší správní soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1755/2002
(publ. Sb. NS 2003, 10:457), jenž vyslovil, že pokud se zaměstnanec se zaměstnavatelem
dohodne, že zaměstnanec bude svěřené služební vozidlo po skončení pracovní doby ukládat
ve svém bydlišti, je i odvoz vozidla do bydliště zaměstnance v přímé souvislosti s plněním
pracovních úkolů; svěřené vozidlo se stává z pohledu ustanovení §135 odst. 3 písm. d)
zákoníku práce (zakazující požívat alkoholické nápoje na pracovištích) pracovištěm
zaměstnance. Ani z hlediska tohoto srovnávacího pohledu se nejeví výklad krajského soudu
a žalované, který zde stvrzuje i Nejvyšší správní soud, nepřiměřeně přísným.
K námitce vztahující se k výkladu tehdy platné a účinné vyhlášky č. 99/1989 Sb.,
o pravidlech provozu na pozemních komunikacích, lze uvést: Ustanovení §38 odst. 1 písm. b)
citované vyhlášky ukládalo řidiči, který měl účast na dopravní nehodě, povinnost zdržet
se požití alkoholu po nehodě po dobu, do kdy by to bylo na újmu zjištění, zda před jízdou
nebo během jízdy požil alkoholický nápoj. Představa stěžovatele, že bude zcela
na subjektivním posouzení řidiče, který měl účast na nehodě, do kdy se má zdržet požívání
alkoholu na místě dopravní nehody se smrtelným následkem, je mylná. Tato povinnost mohla
pominout až v okamžiku, kdy by bylo zcela najisto postaveno, že požití alkoholu před jízdou
nebo během jízdy je vyřešeno (vyloučeno); to ovšem nemohlo nastat v důsledku úkonu
prvého policisty, který se dostavil na místo dopravní nehody, a údajnou prvou dechovou
zkoušku nemohl nijak prokázat, zvláště pak s přihlédnutím k tomu, že již za 25 minut
po nehodě (v cca 19.15 hodin) byl policistou k tomu příslušným šetřícím tuto dopravní
nehodu vyzván k dechové zkoušce, kterou opakovaně odmítl; nemohl mít tedy za to,
že zjištění, zda požil před jízdou alkohol, bylo relevantně učiněno a ukončeno, přesto alkohol
podle svého tvrzení požil, a to po těchto dalších výzvách svých nadřízených, okolo 19.45 hod.
Právní názor krajského soudu v rozsudku předestřený, že totiž stěžovatel citované ustanovení
porušil, považuje Nejvyšší správní soud za zcela správný.
Stěžovatel byl podle názoru Nejvyššího správního soudu povinen vyhovět výzvám
svých nadřízených i policistů šetřících dopravní nehodu i poté, co byla údajně provedena prvá
dechová zkouška na alkohol ihned po dopravní nehodě prvým policistou, který se na místo
nehody dostavil. Jednak zde opravdu není ustanovení právních předpisů, které by účastníku
dopravní nehody výslovně zaručovalo, že bude provedena pouze jedna dechová zkouška;
taková zkouška může být ovlivněna způsobem, jakým byla provedena (správní spisy svědčí
o tom, že stěžovatel se snažil i dechovou zkoušku, kterou podstoupil nakonec po řadě výzev
po 20.00 hodině, ovlivnit způsobem „foukání“), nelze odhlédnout od charakteru dopravní
nehody (následek smrti chodkyně), tedy stěžovateli při jeho postavení muselo být zřejmé,
že zde bude příslušnost určitých útvarů Policie ČR takovou nehodu šetřit na místě, jednak byl
pro posuzovanou věc zcela určující fakt, že účastníkem nehody byl vysoký funkcionář Policie
České republiky, vůči němuž měli svá řádná oprávnění jeho nadřízení (povinnost plnit
rozkazy nadřízených je jedna ze základních povinností příslušníka Policie České republiky).
Za situace, kdy údajná prvá dechová zkouška nebyla nijak doložena, policista šetřící dopravní
nehodu pojal podezření na požití alkoholu stěžovatelem před jízdou, stěžovatel utíkal
ze služebního vozidla, v němž byl vyzýván k dechové zkoušce, tuto zkoušku opakovaně
odmítal, a to i na výzvu svých nadřízených, na místě různě lamentoval ve vztahu k ohrožení
jeho služebního poměru, neoznámil nikomu, že na místě nehody požíval v podstatě těsně
před druhou dechovou zkouškou alkohol přivezený manželkou, ačkoliv jako odborník věděl,
že by tento fakt měl značný vliv na šetření alkoholu v jeho organismu, nelze toto chování
hodnotit jinak než jako nečestné, nestatečné a neukázněné, a to i s přihlédnutím
k psychickému rozrušení, jako následku dopravní nehody, které jistě mohlo být značné.
Poněvadž Nejvyšší správní soud neshledal námitky, přípustně uplatněné v kasační
stížnosti, důvodnými, kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Žalované, jež byla procesně úspěšná, a jako taková by měla právo na náhradu nákladů řízení,
nebyla náhrada nákladů řízení přiznána, neboť ze soudního spisu nevyplynuly žádné zvláštní
náklady, které by žalované vznikly, přičemž bylo přihlédnuto i k tomu, že žádné náklady
řízení nepožadovala. Stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo, neboť nebyl
v řízení úspěšný.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu